Entice - 30. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Nixon měl zatracený štěstí, že jsem si v poslední chvíli přibalil zbraň do svého kufru, takže nebyla k dispozici, když mě sekýroval na ulici.

Svědily mě prsty, jak jsem ho chtěl praštit.

A nenávidím, že má pravdu.

Nenávidím, že poslední věc, na kterou jsem se soustředil, byl fakt, že po mé ženě jde pár lidí a někdo nás pronásleduje a máma Mil byla právě zavražděná.

Ale Mil na sobě měla tílko s výstřihem do véčka.

Měl jsem pozornost dospívajícího šesťáka. Bez ohledu na to, k čemu jsem měl vytrénované oči, mi stejně šilhaly zpátky k jejímu hrudníku a zůstaly tam, dokud mě nenachytala. Potom jsem odvrátil hlavu a upevňoval si celou svou teorii šesťáka, jen abych byl přistižený, že znovu zírám.

„Chceš, abych se ti odhalila, abys to mohl mít za sebou?“ Zeptala se Mil, jakmile jsme došli do našeho pokoje. Naneštěstí jsem si zrovna lokl vody. Ta mi zaskočila, takže jsem se bouchal do hrudníku.

„Hej, neotesanče?“ Zaksichtila se Mil. „Zvládneš to?“

„Jo,“ zachraptěl jsem. „Špatná hubice.“

„Hubice?“

„Trubice!“ Zakřičel jsem. „Sakra.“

Tvář Mil ztuhla v posměšném úšklebku, když si dala ruce v bok, což - samozřejmě - mě donutilo se podívat na její hrudník. Zase.

„Musím jít za Nixonem.“ Donutil jsem se k úsměvu, prošel kolem ní a vzal po cestě kartu, která ležela na stole.

„Jo, a Chasi,“ zavolala Mil.

Otočil jsem se.

Nadzvedla si tričko a odhalila tak krajkovou růžovou podprsenku, o které bych přísahal, že ke mně promlouvá. Říká, „Chasi, zůstaň. Chasi, pomiluj mě, Chasi.“

„Chasi,“ vstoupila Mil do mých myšlenek. „Hodně zábavy na schůzce.“

Musel jsem vypadat jako úplný blbec. Smál jsem se tak široce, že mě v podstatě bolel obličej, ale napříč tomu, co jsem dělal, jsem nemohl vystřízlivět. Byl jsem jako opilý - akorát jsem se cítil asi tak tisíckrát líp. „Díky.“

Cestou k výtahu jsem napůl šel a napůl se potácel, pohlcený do svého chtíčem naplněného snění.

Euforické pocity se mě držely celou cestu dolů výtahem.

A při chůzi k baru se do mých smyslů vloudily záblesky růžové barvy, až mě přepadla opilá touha.

Když jsem si sedl, tak ke mně znovu promluvila její tvář a její tělo volalo. Do háje! Za to bude platit, zatraceně, chci, abysme trpěli oba dva. Samotné uvolnění by byla moje spása.

„Chasi...“ Nixon si odkašlal. „Vypadáš šťastně. Doufám, že ten úsměv je tu pro mě a ne kvůli tvé nedochvilnosti.“

„Kurva.“ Zamrkal Tex. „Podvádíš mě přímo přede mnou, Nixone?“

„Eh?“ To mě vytrhlo z mého omámení, když jsem těkal mezi těmi dvěma.

„No jasně, tys tu nebyl. Nech mě ti to osvětlit...“ Tex se předklonil a zašeptal Nixonovi do ucha. „Millllenče...“

„Přestaň mi vrnět do ucha nebo přísahám, že ti vyříznu jazyk.“

„Vrrr.“

„Texi,“ přerušil jsem. „Jestli se někdy - a fakt tím myslím kdykoliv - dotkneš způsobem, jakým ses dotkl Nixona, ukončím tvůj život a pošlu části tvýho těla zpátky na Sicílii v podobě blahopřání. Kapiše?“

Tex jen pokrčil rameny a objednal si další pivo.

„Luca a Frank jsou furt tady?“

„Jo.“ Nixon se opřel v křesle. Bar se nacházel přímo vedle kasina, což znamená, že je tu zatracený rámus, ale aspoň nám nikdo nevěnoval pozornost. „Jsou tu jako posily, nic víc. Už máme až moc otevřených věcí.“

Zavrčel jsem. „O tom mi něco povídej.“

Seděli jsme v tichosti.

„Chasi.“ Nixon se předklonil dopředu a semkl ruce. „Je to na tobě.“

„Co to?“ Zmateně jsem se naklonil, protože jsem si myslel, že jsem ho neslyšel dobře.

„Co uděláš.“ Pokrčil Nixon rameny.

„Promiň. Pořád nevím, co máš na mysli.“

„Můžeme jet všichni domů,“ řekl Nixon potichu. „Žít naše životy a čekat, až si pro nás přijdou. Nebo je můžeme odříznout.“

Srazil jsem obočí k sobě. „Proč si myslíš, že je můžem odříznout?“

„Ta manželka,“ promluvil Nixon s ležérním pokrčením ramen. „Tanya zná Mil. Je to její spojka.“ Křupl si klouby na prstech. „Očividně ví, jak ji kontaktovat. Možná má ta paní informace, co dělat. Je možné, že po nás jde víc než jedna rodina. Potřebujeme spojit tečky, a pač nemáme žádnou stopu, sedíme tu jak kačeny. Je jenom jedna další možnost kromě té, že pojedeme domů a budeme čekat, až nás zastřelí, což by ve vší upřímnosti mohlo posloužit Texovi.“

„Slyšel jsem,“ zabručel Tex.

„To jsi taky měl,“ vypálil jsem nazpět.

„Takže.“ Polkl jsem. „Přimět Mil, aby mi dala informace od Tanyi?“

„Prostý, konec konců, poslední věc, kterou rodina Campisi chce na svých rukou, je víc krve, víš? Představuju si, že prostě doufají, že se od toho distancujeme.“ Dlouze si upil piva. „Máma Mil se od De Langeů odcizila už před dlouhou dobou. Pravděpodobně předpokládají, že na ní nezáleží.“

Zasténal jsem do dlaní a proklínal každou uplynulou sekundu, protože to znamená, že jsem o něco blíž tomu, že si budu muset promluvit s Mil o její minulosti - o její mámě - o věcech, o kterých jsem věděl, že je odsunula hluboko do své Pandořiny skříňky. Její máma a táta se od sebe oddělili brzy poté, co jsme spolu já a Mil ve Vegas trochu vyváděli.

Cítil jsem přicházející bolest hlavy, vycucl jsem poslední zbytek piva a vstal. „Udělám dneska večer, co budu moct, a napíšu ti, až budu mít odpovědi - kolik je času, než všichni odletí?“

„Pozítří v sedm večer.“ Nixon si promnul zátylek. Kolem úst měl zřetelnou únavu. „Hodně štěstí.“

„Jasně. Myslím, že víc než štěstí potřebuju modlitby.“

„No, znám z paměti Otčenáš.“ Ušklíbl se, jako by skrýval nějaký soukromý vtip. „Nemůže ublížit.“

„Proč teda nejdeš a neodříkáš ho a nestaneš se lepším katolíkem?“

Nixon mě odmávnul. „Dohnal mě jeden ze sedmi smrtelných hříchů.“

„Ty vole,“ ozval se smějící se Tex - celou tu dobu tiše poslouchal. „Jeden? Co všech sedm?“

„Na tohle jsem moc unavenej. Uvidíme se zítra, kluci.“ Jak jsem tam tak stál, oba dva jsem krátce objal a potom jsem se plahočil zpátky na pokoj.

Musím se držet od toho, bych Nixona nezabil.

Musím držet ruce dál od své ženy.

Musím ho udržet v kalhotech.

Odhalit všechna její tajemství.

Donutit ji, aby se mi svěřila.

A udělat tohle všechno, aniž bych se jí podíval na prsa nebo u toho myslel na sex.

Jo, Otčenáš byl dobrej.