Entice - 28. kapitola

Překlad: Mili

Tak jsme už chvilku za půlkou :). Omlouvám se, že poslední dobou nepřibývají kapitolky tak rychle, ale jsem ve strašném poklusu a nestíhám, snad se to zase brzy zlepší... Užijte si kapitolu, Mil a Chase budou mít hezkou chvilku :).

Chase

Nixon: Donuť ji mluvit.

Ta zatracená smska mě naštvala tak, že jsem ho chtěl střelit do nohy za to, že na to dokonce jen pomyslel. Mil zrovna viděla umřít svou matku, prakticky rovnou před očima, a Nixon chtěl, abych ji donutil mluvit? Co měl za briliantní plán?

Zasténal jsem a odhodil mobil na postel.

Mil trávila poslední půl hodinu v koupelně. Za dvě hodiny jsme se všichni měli sejít v The Golden Nugget. Luca řekl, že je bezpečnější zůstat ve staré části Vegas, alespoň pro náš druh. Jasně. Náš druh, jako bysme byli nějaký druh padlých andělů nebo pošahaných upírů.

To jsou líbánky.

„Mil?“ Zaklepal jsem znovu na dveře.

Žádná odpověď.

Z náhlých obav jsem zkusil otevřít dveře. Nebyly zamčené. Pára čpěla ve vzduchu, když jsem se zatlačením otevřel.

„Mil?“

„Tady.“ Řekla tak tiše, že to nezněla jako ona, nad čímž se mi sevřelo srdce v hrudníku. Odtáhl jsem závěs ve sprše. Byla schoulená v rohu s koleny u hrudi, úplně oblečená.

„Mil.“ Její jméno vyšlo z mých úst jako zaklení. Byl jsem naštvaný, ne na ni, ale na sebe. Selhal jsem při ochraně někoho, koho milovala. Znovu jsem selhal. „Pojď sem.“ Oblečený jsem vešel do sprchy, sedl si vedle ní a natáhl k ní otevřenou dlaň.

Přijala ji, jako by na tom závisel celý život.

Takhle jsme zůstali pár minut, než sklonila hlavu a opřela si ji o moje rameno. Horká voda mi stékala dolů po tváři a pažích a uklidňovala moje bolavé tělo. I přes džíny a tričko to byl pořád dobrý pocit.

„Chasi...“

„Hmm?“ Klepal jsem volnou rukou o dlaždičky, abych sám sebe rozptýlil od pohledu do tváře Mil. Byla tak nádherná, příliš zranitelná a nechtěl jsem být blbec, který všechno zničí.

„Co když už tohle nechci? Co když chci utéct? Utéct od všeho a opustit rodinu - dělá to ze mě špatného člověka?“

„Ne.“ Pohladil jsem palcem její ruku. „Dělá tě to lidskou bytostí.“

„Slabou lidskou bytostí.“ Zasmála se hořce.

„Slabou nikdy.“ Pustil jsem její ruku a natáhl jsem se k její tváři, byl jsem neschopný držet se od toho, abych se jí nedotýkal, abych se nedíval do těch zničujících očí. Kvůli těmto očím jsem chtěl poslat do prdele celý svět a prostě si ji vzít svým vlastním způsobem. Vzal jsem její bradu do prstů a pozvedl ji jen pár centimetrů od mých rtů. „Jsi ta nejstatečnější osoba, kterou jsem kdy potkal.“

Zavřela oči.

Sevřel jsem její bradu. „Otevři ty zatracený oči.“

Snažila se ode mě odvrátit, tak jsem ji sevřel silněji.

„Budeš se na mě dívat, když s tebou mluvím.“

Zachvěly se jí rty.

„Jsi neuvěřitelná.“ Povzdechl jsem si a palcem jsem pohladil její spodní ret. „Jsi nádherná, silná, statečná - a tvoje máma? Musí na tebe být tak pyšná, že jsi to převzala. Zlato, já vím, že tvoje minulost není vůbec pěkná. Vím, že tím, že jsi vůdce, musíš bojovat se svými vlastními démony ze všeho, co se ti stalo. Můžu si jenom představit - “ Zanadával jsem a jemně si opřel svoje čelo o její. „Vlastně nemůžu, protože tvůj otec byl zkurvený monstrum. Ale abys věděla, když přemýšlím nad statečností, myslím na tebe. Když myslím na nějakou ženskou, která by jednou měla být prezidentkou, přijde mi na mysl tvůj obličej. Když myslím na někoho, koho chci mít ve svém týmu, abych mohl zvítězit?“ Uvolnil jsem sevření a zakřenil se. „Jsi to ty, bejby.“

„Chasi.“ Mil se předklonila, takže mi svým spodním rtem letmo zavadila o bradu.

„Hmm?“ Povídal jsem svému tělu, že není zrovna správný čas. To mě ale odmítalo poslouchat. Každý nerv byl v nejvyšší pohotovosti, když se přesunula a sedla si na mě obkročmo.

„Polib mě.“

„Mil.“ Odsouval jsem se a doufal, že když se budu vymlouvat, budu hodný kluk. Byla slabá a později by mě nenáviděla za to, že jsem toho využil.

„Zrovna jsem viděla umřít svou mámu,“ řekla Mil chladným hlasem. „Jedu doslova na náhradní pohon. Sedím na tobě obkročmo. Mokrá. Ve Sprše. A jsem tvoje manželka. Jestli mě nepolíbíš, najdu si nějakého jiného chlapa, který mi pomůže zapomenout - “

Začal jsem ji drtit svými rty s takovou silou, že to bolelo. Ta bolest byla toxická, nádherná - návyková. Prohnula se, když jsem prsty sevřel její tričko, potom se proplížil pod něho, zabořil prsty do kůže na jejích zádech a přitáhl si ji blíž k sobě. Mil si opřela ruce o dlaždice po stranách mé hlavy a hrudníkem se přitiskla na můj. S trhnutím jsem přesunul ruce na její boky a se škubnutím jsem si ji přirazil na sebe.

„Mil - “

Stáhla ruce ze zdi na zadní část mojí hlavy; prsty zabořila do mých vlasů, když se naše těla třela o sebe. Bojoval jsem předem prohranou bitvu, o které jsem věděl, že chci být ten, co prohraje, protože to by znamenalo být šťastně nahý s tou nejvíc agresivní ženskou, jakou jsem kdy potkal.

„Co?“ Narovnala se.

Moment, říkal jsem něco? Co to do háje? Můj mozek se těžkopádně pokoušel srovnat s tělem. Zatřásl jsem hlavou, zíral na její naběhlé rty a potom se jí podíval do očí. Velké modré oči, lemované tmavými hustými řasami, na mě mrkaly, jako by se ptaly na povolení dál pokračovat. Polkl jsem a moje tělo pořád ještě hučelo od doteku jejích nehtů a rtů.

„Chasi - “

Zadržel jsem dech.

Mil se opatrně postavila na nohy a natáhla ruku. Takže to bylo očividně všechno. Zamával jsem na rozloučenou tomu okamžiku výbušných emocí a sexuálního napětí, jako by vyletěl ven ze dveří a mentálně mě kopl za to, že jsem vůbec přemýšlel nad tím, že by z toho mohlo být víc. Potřebuje utěšit.

A já jí to dám.

Jsem takový.

Kdybyste to chtěli vědět - je to horší než zóna přátelství. Ten samý problém jsem měl s Trace.

Jsem vhodný.

Jsem chlap, kterého chcete mít v týmu v případě, že se hlavní hráč neukáže na zápase nebo umře během hry.

Druhý nejlepší.

Pravá ruka.

Ten, co dá všechno do pořádku.

Takže prakticky vzato jsem nikdo.

Mohl bych slíbat pryč její slzy. Mohl bych jí nabídnout své peníze, své tělo, všechen majetek světa, ale na konci bych pořád byl ten, který chce víc. Protože už jsem propadal jejím rozbitým kousíčkům. Oprava, už jsem byl za hranicí posedlosti, co se těch malých rozeklaných kousíčků týče. Byl jsem jako dítě, kterému řekli, aby se nedotýkalo skla z rozbité sklenice na podlaze. Ale byl jsem až moc zvědavý na to, abych se nedotkl, a ve chvíli, kdy jsem to udělal, byl jsem závislý na způsobu, jak se ty ostré hrany zabodávají do měkkých bříšek mých prstů. Závislý na rozdílu mezi chladným hladkým povrchem skla a mým vlastním odrazem v něm.

„Chasi, já - “ Mil si dala ruce v bok a odmítala se na mě podívat. „Omlouvám se. Nebylo to fér.“

„Fér?“ Dusil jsem se.

Mil se na mě konečně podívala. Z její tváře pramenil smutek. Nebyla tam žádná skulinka, žádná část, která by vypadala celistvá. Zlomená. Byla tak zlomená, že jsem se nenáviděl za to, jak jsem sobecký - že v našem partnerství myslím jenom na sebe.

„K tobě,“ pokračovala Mil. „Když se to stane - “

Zakroutil jsem hlavou, abych ji přerušil. „Mil, nedělej to.“

Pokračovala v mluvení, zatraceně. „Když se to stane, mělo by to být, protože oba dva k tomu budeme přistupovat stejně, víš? Mělo by to být - “

„Mil, opravdu. Jsem velký kluk.“ Falešně jsem se usmál. „To je v pohodě.“

„Sakra!“ Mil se vydala ke mně a šťouchla moje tělo přímo na dlážděnou zeď. „Přestaň mě přerušovat, ty blbečku. Snažím se tady s tebou sdílet svoje emoce a ty tady krvácíš jak zatracený mučedník uprostřed kolosea!“

Omráčený jsem zůstal s pusou dokořán. Moje tělo si broukalo z pocitu, že mu někdo nadává. Nikdo mi nikdy nenadával. Nebyl k tomu žádný důvod. Nikdy předtím jsem neměl holku, která na mě doopravdy křičí - Trace nepočítám, tu jsem ukradl.

„Ty.“ Mil ukázala prstem na můj obličej. „Jsi. Můj.“

Otevřel jsem pusu ve snaze něco říct.

A dostal jsem silnou facku přes levou tvář.

„Promiň!“ Mil vydechla a zakryla si rukou pusu. „Jenom jsem nechtěla, abys mě znovu přerušoval!“

„Tak jsi mi dala facku?“ Cukl jsem sebou a mnul si tvář. „Vážně?“

Zírala. „Mohla jsem vytasit zbraň.“

„Chápu.“ Skousl jsem čelist a zkřížil paže na prsou. „Tak mluv.“

„No, teď jsi mě celou znervóznil a zapomněla jsem svou řeč.“

„Takže? Chceš, abych tě znovu vytočil? Pomohlo by to?“ Škádlil jsem ji a pomalu jsem se odstrčil od zdi.

„Když se chováš jako blbec, tak to nikdy nepomáhá, Chasi. Jestli si nebudeš pamatovat nic z tohoto malého rozhovoru, pamatuj si aspoň tohle.“

Zakřenil jsem se, neschopný pomoct svému tělu od fyzické reakce nad každým zatraceným slovem, které vychází z její hříšně sexy pusy. Udělal jsem několik kroků a ona couvala do rohu, kde pořád tekla voda. Zastavil jsem, když stála přímo pod hlavicí sprchy.

„Narovnej se,“ zašeptal jsem.

„Cože?“

„Udělej to, Mil.“

Obrátila oči v sloup, ale vyhověla mi. Nadzvedl jsem tričko z jejího těla a odhalil černou hedvábnou podprsenku. Bojoval jsem s přívalem sprostých slov ve svém hrdle, když jsem viděl vodu, stékající jí mezi prsy. Potom jsem stáhl její promočené džíny až dolů k jejím kotníkům. Mil zaváhala a potom z nich vystoupila.

Ladí k sobě.

Černá podprsenka. Černé krajkové kalhotky? Měl jsem potíže se na několik okamžiků soustředit, než jsem si uvědomil, že mám dál dělal svou práci - aby se cítila v bezpečí.

Umyl jsem jí vlasy a nechal ty hedvábné prameny klouzat mezi svými prsty, jako by to byla ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy cítil. Když bylo hotovo, dal jsem jí pusu na tvář a sundal si oblečení. Popadl jsem ručník na cestě ze sprchy, takže mohla nanejvýš tak vidět půlku mýho zadku.

„Chasi!“ Moje tělo odpovědělo na to zavolání, jako bych si stoupl na drát pod elektrickým napětím.

„Hmm?“ Neotočil jsem se.

„Děkuju.“

„Kdykoliv.“

„Promiň, že jsem tě napadla.“

Pomalu jsem se otočil obličejem k ní, zatímco vykukovala zpoza závěsu. „Myslíš si, že to je důvod, proč jsem naštvaný?“

„No, já, ehm...“ Začala se červenat, když zavřela oči a zakryla si je rukou. „Jen vím, že pro vás chlapy je to těžší, však víš - “

„Mil?“ Do prdele, musím to zadržet, než vyprsknu smíchy a ztrapním ji ještě víc. „Vždycky je to pro chlapy těžší, ve všech směrech.“

„Ne tohle.“ Sundala jednu ruku a ukázala na ručník, který jsem měl omotaný kolem pasu. „Myslím tím, je těžší přestat, vím to... Můžu říct, že ty - “

Zanadávala, odtáhla druhou ruku z očí a zírala. „Můžu říct, že ty - “

„Mil, přestaň, než dostaneš aneurisma.“

Civěla na mě a tváře měla tak růžové, že to vypadalo, jako by se spálila z putování po vegaské poušti.

„Ano.“ Zkrátil jsem vzdálenost mezi námi. „Chci tě.“ Upustil jsem ručník, cílevědomě jsem se podíval dolů a čekal, až bude její pohled následovat. Když se její oči rozšířily, pokračoval jsem. „Myslím, že sama víš, že tě chci. Chtěl jsem tě hodit ve sprše na zem a vzít si tě po svým? Donutit tě křičet moje jméno, dokud nezapomeneš na hrůzy, kterých jsi byla svědkem? Vzít si tě znovu a znovu a znovu, dokud přestaneš mít všechny starosti světa? Do háje, jo, chtěl jsem. Chtěl jsem to. Ale to není to, co si zasloužíš. Tohle si nezasloužíš. Je to jen chvilka, jediná chvilka a potom bysme byli zase zpátky v našich životech. Takže jo, zastavilas ten okamžik, když jsem já nemohl, a jsem rád, žes to udělala. Garantuju ti, že se to mohlo obejít bez tý facky, ale jsem zvrácený, takže je to v pohodě.“

Na to se zasmála a pořád se mi nepodívala do očí.

„Mil, pamatuj si, co jsem řekl o tom, že se máš na mě dívat.“

„Nemůžu.“

„Proč?“

„Jsi hodně, hodně nahý.“ Rukou sáhla na moje břicho a klouby svých prstů klouzala kolem mé kyčelní kosti. Sakra, chtěl jsem, aby ty prsty sklouzly níž, tak moc, až to bolelo.

„Viděla jsi nahé i jiné chlapy.“ Je možné, že se červenala ještě víc? „Kromě toho, jsem tvůj manžel.“

„Promiň, Chasi.“

„Za co?“

„Že ničím ten okamžik.“

„Nemusíš se omlouvat.“ Přejel jsem svými prsty dolů po její tváři a vrýval si do paměti sametový pocit její pokožky. „Protože nechci žádný okamžik.“

Vydechla a odvrátila oči doleva.

„Chci celý život.“

Otočila hlavu tak rychle, že jsem se obával, aby si nevyhodila krk z pantu.

„Osprchuj se, Mil. Já budu čekat.“