Entice - 24. kapitola

Překlad: Mili

Mil

Protože se zrovna v mém hotelovém apartmá odehrává krvavý výslech - holky a já jsme všechno vyložily v pokoji Nixona a Trace.

Byl obrovský, s červenočerným kobercem a s okny od podlahy až ke stropu, takže vytvářely zeď z oken. Ve světle pozdního dopoledne všechno vypadalo docela nudně, vůbec ne jako Vegas, které si pamatuju. Na druhou stranu jsem byla mladá, hloupá a - samozřejmě - nevinná dívka, zamilovaná do zelenookého kluka, o kterém jsem si myslela, že mě zachrání z mého mizerného života.

A ta úžasná historie se opakuje.

„Víno?“ Zavolala Trace.

Otočila jsem se a zakývala. Držela láhev ve vzduchu a křenila se.

„Řeknu vám, že sníme každou zatracenou věc v tom minibaru a naúčtujeme to na Texovu kreditku,“ řekla Mo hořce, i když vypadala, že se trochu usmívá.

„To bychom mohly udělat,“ souhlasila jsem. „Myslím, že to na jeho kontě neudělá moc velkou díru.“

Obě holky se na mě podívaly, jako bych řekla, že jsem nadabovala Shreka a pocházím ze Skotska.

„Eh, Mil?“ Traciny obočí se svraštilo znepokojením. „Tex - “

„Nech to být,“ odsekla Mo.

Trace těkala mezi mnou a Mo, jako by se od Mo snažila dostat povolení mi povykládat celý Texův příběh.

„Fajn!“ Mo hodila ruce do vzduchu. „Není jako my.“

„Jako, že je mimozemšťan?“ Řekla jsem žertem.

Trace se zahihňala, když vypáčila korek z láhve a začala nalívat do malých skleniček. „Jasně. Je to mimozemšťan. Necháme to u tohoto.“

Mo si vzala od Trace sklenku a zanadávala. „Byla to velká věc, já a Tex. To, že jsme byli spolu. Můj vlastní otec byl od samého začátku proti tomu, nakonec to vlastně nebyl ani můj skutečný otec, ale i tak. Byla jsem tak nadšená, když - “ Její spodní ret se zachvěl, když se podívala na sklenku s vínem.

V pokoji zhoustl vzduch. Nebyla jsem si jistá, jestli mám něco říct, abych to zlepšila, nebo to nechat být. Podívala jsem se na Trace. Potřásla lehce hlavou a podala mi můj pohárek. Upila jsem doušek a čekala.

Mo si povzdechla. „Hrávali jsme si spolu.“

„Ty a Tex?“ Usrkla jsem víc vína. Zatraceně, záviděla jsem klukům. Aspoň nebyli svědky emočního zhroucení. Nevím, co říct, abych tu situaci zlepšila, pravda je taková, že neznám Mo natolik, abych vytáhla nálepku nejlepší kamarádky a objala ji. A už vůbec neznám Texe; proto jsem o něm nemohla mluvit špatně a přišpendlit obrázek s jeho obličejem  na zeď, abych si z něho udělala cvičný terč.

Je divné být pozici, když víte, že jste páté kolo u vozu, ale odejít by znamenalo bezcílně bloudit a navěky se proklít tam, kde se budete dívat z povzdálí. A upřímně, poprvé v životě, jsem potřebovala přátele, toužila jsem po nich. Potřebuju zapadnout. Strašně potřebuju zapadnout.

„Jo. Hrávali jsme si pořád na schovávanou. Vím, že je to hloupé, ale milovala jsem pocit, že mě hledá, připadla jsem si důležitá, víš? Jako bych byla poklad, který čeká, až najde. A nejlepší na tom bylo, že jsem vždycky věděla, že tady bude pro mě. Na konci všeho to bylo já a Tex. Takhle jsme vyrostli. Byla jsem ztracená - a on mě našel. Netrvalo dlouho, než se začaly objevovat city. Ani tehdy jsem pořád nevěděla, jakou část mé duše už vlastní, dokud nebylo příliš pozdě.“

Polkla jsem. Ty příběhy si byly tak podobné. Ona a Tex, já  a Chase. Bylo strhující vědět, že jiná lidská bytost vlastní klíč k vašemu srdci a k duši. Bylo to bezmocné. Zůstali jste bezbranní, protože veškerá kontrola se přemístila do rukou jiného člověka a vy jste se museli rozhodnout, jak moc těm rukám důvěřujete. Jenže na tom záleželo, protože na konci, kdyby ten člověk klíč upustil, kdyby to podělal - byť jen jednou - vaše srdce už by bylo ztracené a nikdy by se znovu nedokázalo odemknout.

Takhle jsem se cítila s Chasem. Takhle se Mo cítila s Texem a předpokládám, že i Trace s Nixonem.

Vlastnili tolik našich částí, že kdyby je ztratili, bylo by to jako ztratit sebe sama. Jak by se z toho někdo mohl úplně uzdravit?

„Mo?“ Trace si odkašlala. „Přijde zase k sobě, slibuju. Tex je prostě jen - jiný. Potřebuje čas se přizpůsobit.“

„Měl zatracených pět let, aby se přizpůsobil, Trace.“

„Přizpůsobil?“ Zašeptala jsem nahlas. Sakra. Chtěla jsem si to říct jen sama pro sebe.

Trace i Mo na mě obě hleděly s prázdným pohledem.

„Fakt nevíš, kdo Tex je? Po tom všem, co se děje? Nehraješ si na hloupou?“ Zeptala se Mo s nevěřícím pohledem.

„Ne.“ Zakroutila jsem hlavou. „Lidi, byla jsem polovinu života na internátní škole. Byla jsem muče - “ Hlas mi zakolísal. Nemusí znát moji minulost, můj důvod, proč dělám to, co dělám, že jsem to, co jsem.

Mo zakývala. „Přišla by na to zítra tak jako tak. Je to v pohodě. Prostě - prostě jí to řekni. Jdu do koupelny.“

Mo si stoupla, přešla krátkou vzdálenost ke koupelně a zavřela za sebou dveře.

Vstala jsem z postele a začala přecházet sem a tam. „Promiň, nechtěla jsem do toho zasahovat nebo - “

„To je v pořádku.“ Trace mávla rukou. „Ale budeš potřebovat víc vína.“ Vzala mi skleničku a naplnila ji až po okraj. „A doporučuju ti se posadit. Promiň. Fakt jsem myslela, že to víš.“

„Vím co?“ Okej, vážně. Zblázním se a začnu střílet do věcí.

Trace dlouze upila a kousla se do rtu, oči měla rozšířené... něčím. Byl to strach?

„Mil... Tex je biologický syn Vita Campisiho.“

Víno mi vyklouzlo z ruky a spadlo na krvavě červenou podlahu. Stalo se to tak pomalu, víno narážející na zem, můj výkřik a potom jsem to viděla znovu, krev. Zatraceně, bylo tam tolik krve.

„Mil!“ Trace mě odstrčila dál od vína, které se rozprsklo po mých džínách. Stála jsem bez hnutí. Neschopná doopravdy přemýšlet a něco říct nebo něco udělat - zírala jsem.

„Donesu ručník.“ Zaklela Trace.

Čas běžel pořád pomalu, takže jsem si nebyla jistá, jestli uběhlo pět sekund nebo pět minut, ale za chvíli ten nepořádek zakryly bílé ručníky: červené víno se vsáklo do čistoty bílé barvy a smočilo každé vlákno, dokud nebyl ručník stejně tak krvavý jako tekutina, která ho vyplnila.

Bývala jsem jako ten ručník.

Bílá.

„Možná by sis měla sednout.“ Trace mě zatlačila do postele zrovna, když Mo vyšla z koupelny s oteklýma očima.

„Wow, vzala jsi ty novinky dobře.“ Mo si utřela tváře a přes slzy se usmála.

„Jeho syn?“ Zopakovala jsem. „Ale - “

„Řeknu ti krátkou verzi,“ přerušila mě Mo. „Texe poslali pryč, aby zůstal s naší rodinou, když byl fakt hodně malý. V některých částech Sicílie vypukl druh jakési války mezi mafiemi a mysleli si, že dědic té velkoleposti, jakou je rodina Campisi, bude v bezpečí v Americe u jedné z nejmocnějších rodin ve Státech.“

Trace se přidala k nám na postel a mlčela, když Mo pokračovala ve vyprávění příběhu.

„Nevím přesně, co se odehrálo. Byli jsme všichni ještě v plenkách, ale jedna z rodin přerušila příměří - buď to byla rodina Campisi nebo Abandonato. To nikdo ve skutečnosti neví, ale na konci, ehm... Tex zůstal, dokud nebyl dost starý na to, aby se rozhodl. Víš, on vlastně svou vlastní rodinu neznal. Popravdě neznám ten příběh úplně. Někteří říkají, že Abandonatovi ukradli dědice a zapříčinili válku - další vtipný důvod, proč neprovozujeme s Campisim žádné kšefty přímo, ale jdeme přes Lucu, toho přisluhovače, když to tak mám říct.“

Zakývala jsem a potřebovala jsem čas, abych zpracovala, co právě řekla. „Ale co bylo před pěti lety? Řekla jsi, že měl pět let na to, aby se přizpůsobil.“

„Jo.“ Mo znovu popotáhla. „Díky mému kreténskému otci to Texovi nikdo neřekl - ani nikomu z nás - až do doby před pěti lety. A tehdy byla ta volba prakticky učiněna sama o sobě. Otočit se zády k rodině, kterou znal celý svůj život a nikdy je znovu nevidět, přestěhovat se na Sicílii a převzít svoje místo... nebo zůstat.“

„A být vyděděný.“ Dokončila Trace.

„Vyděděný?“ Zopakovala jsem. „Co to vlastně znamená?“

„Není Abandonato a není technicky ani Campisi. - Teda samozřejmě, že je. Krev a tak. Jenom ho neznají. Tex je pravý mafián. Jeho dědictví je jasnější než kohokoliv v Americe, ale vzít si ho, znamená - “

„Všechno ztratit,“ dokončila jsem. „Takže zůstal.“

„A je za to skvěle placený,“ oznámila Mo pevně. „Ale ne tak, jak si zaslouží.“

Po pár vteřinách jsem se zahihňala.

Oči Trace i Mo se rozšířily v hrůze, ale nemohla jsem zastavit výbuch smíchu, který se ze mě vyvalil.

Wow, takhle si přátele fakt neudělám, ale nemůžu si pomoct. „Po tom všem chceš pořád sníst všechno z minibaru a naúčtovat to na jeho kreditní kartu?“

„Hej.“ Mo ze sebe vydala úsměv a potom se začala smát. „Mohl by být zatracený svatý a pořád bych to naúčtovala na jeho zatracenou kreditku. Ten chlap je osina v mém zadku!“

„Ale pořád ho miluješ.“ Usmála se Trace a poplácala Mo po noze. „Přiznej to.“

„Nic nepřiznávám.“ Mo zavřela oči a zkřížila paže na prsou, potom s hlasitým smíchem prohlásila, „Kromě toho, že... pozoruju ty pitomé M&M’s asi tak posledních deset minut. A je mi jedno, kdo je zaplatí. Potřebuju se něčeho najíst. Už bylo prolito moc slz a čokoláda je lék na všechno.“

„A víno taky,“ dodala jsem. „Čokoláda a víno.“

„A sexy chlapi.“ Mrkla na mě Trace.

„Divné, protože nejsou to zrovna sexy chlapi, co tě dožene k čokoládě a vínu? Dokonce i po všem sebepohrdání se znovu připlazíš k těm buchtičkám na břichu s hloupým úsměvem na tváři a s hvězdičkama v očích.“

„Mmmf,“ řekli jsme zároveň. Upila jsem víno přímo z láhve.

„Když mluvíme o buchtičkách na břichu.“ Odkašlala si Trace. „Co Chase?“

Víno mi vyteklo z pusy a přistálo na zemi. Tmavý koberec nasál tu červeň v okamžiku a zanechal na sobě vlhký flek, který vypadal spíš jako od vody.

„Budeme muset zaplatit náhradu škod.“ Zakroutila Mo hlavou. „A to jsme tady teprv patnáct minut.“

„Naše škody jsou skvrny od vína na červeném koberci. Je to Vegas. To je v normě.“

„Jo,“ souhlasila jsem. „Škody od kluků budou od krve.“

Podívaly jsme se jedna na druhou a znovu se začaly smát. „A znovu jsme u toho...“ Ukradla jsem si od Mo M&M. „Je to Vegas.“

„Na Vegas!“ Trace mi vzala láhev z ruky a zvedla ji do vzduchu.

„Na buchtičky na břiše!“ Mo zvedla M&M.

Obě holky se zadívaly na mě a čekaly. Zasmála jsem se a zvedla svoje M&M vzhůru. „Na ty nejšílenější líbánky v historii.“