Entice - 21. kapitola

Překlad: Mili

Chase

„Nixon vypadá naštvaně,“ řekl jsem si spíš jen tak pro sebe v polovině letu.

„Proč má zavřené oči?“ Zeptala se Mil. „A proč pořád hýbe pusou?“

„Hmm.“ Pokrčil jsem rameny. „Těžko říct, ale Trace vypadá sama se sebou spokojená.“

Mil se odmlčela.

Asi není ten správný čas pro tento rozhovor. Na druhou stranu Frank spí, Luca má sluchátka v uších a Tex s Mo jsou uražení. Trace přes uličku si čte časopis a Nixon dělá něco, co vypadá jako modlení.

„Pořád ji můžeš milovat, víš,“ řekla Mil tichým hlasem a očima těkala mezi mnou a Trace. „Nečekám, že se přes to dostaneš tak rychle, mám na mysli, tu noc jsi byl fakt celkem mimo.“

„K popukání.“ Zasténal jsem do dlaní a opřel se v sedadle. Byl jsem zpitý do němoty. „Nejsem si jistý , jestli jsem ti za to dost poděkoval.“

Miliny modré oči se na mě zadívaly. Srdeční tep mi trochu zrychlil, jako bych si něco dal a ten efekt se mi začínal šířit do celého těla. „Děkuješ mi za to, že jsem tě dostala z té tvé apatické opilosti nebo že jsem tě nenechala utopit ve sprše?“

„No, když to řekneš takhle...“ Odvětil jsem suše.

„Nemáš zač.“ Z jejího úsměvu se mi zamotala hlava. Trochu víc se rozšířil a ukázala svoje blyštivé zuby a hezké ďolíčky. Sakra. Bylo to, jako by se v letadle najednou rozsvítilo. Zíral jsem  - jako totální idiot.

„Chasi?“ Párkrát zamrkala, její tmavé řasy se vznášely nad jejími lícními kostmi, jako by je hladily. „Chasi, ty nedýcháš.“

Vcucl jsem do sebe vzduch a začal jsem divoce kašlat.

Mil mě plácá po zádech a její dotek mi doslova zažehne oheň na pokožce. Znovu jsem se zakuckal , podíval se z okna a sledoval, jak se moje mužnost, společně s mojí pýchou, rozpadává v oblacích.

„Promiň, uh... moucha.“ Zabušil jsem si několikrát do hrudníku, abych dokázal svou směšnou lež.

„V letadle?“ Zeptala se a z hlasu jí kapala skepse.

„Stává se to!“ Odsekl jsem.

„Okej.“ Zvedla ruce do vzduchu a - díky bohu - je ze mě sundala.

 Koukal jsem na její ruku ve vzduchu a všiml jsem si jizvy na její paži. Nebyla to typická jizva - spíš to bylo jako popálené.

„Co je tohle?“ Vzal jsem ji za zápěstí a předklonil se, abych to mohl prozkoumat; připomínalo mi to popálení od cigarety, ale na cigaretu to bylo moc velké a při bližším prohlížení na tom byly patrné čárky, jako by to na ní bylo nakreslené. Jako by to na její dokonalou pokožku bylo vypálené žhavým nožem nebo co.

Mil zatnula pěst a snažila se mi vymknout, ale chytil jsem ji silněji, takže pro ni bylo nemožné cokoliv udělat. „To nic není.“

„Je to něco,“ napůl jsem zavrčel. Do prdele, kdo by si do háje značkoval něco, co je moje? Soustředil jsem se na to popálení; byla to stará jizva, ne z blízké minulosti, ale na tom nezáleží. V žádném kurva případě na tom nezáleží. Její pokožka, její tělo, všechno, čeho jsem se dotýkal, je moje, ne nikoho jiného, aby to pošpinil. Prolil se mnou vztek, jaký jsem ještě nezažil. Srdce mi burácelo v hrudi, když jsem stisknul a zatnul zuby, až mi zaskřípaly.

„Další moucha?“ Zašeptala Mil a na její výmluvné tváři se jí zračil úsměv.

„Řekni mi - “ Na prsou mi ztěžklo. „Kdo to udělal?“

„Chasi.“ Hlas měla prosebný. „Nebudeme tady o tom mluvit, ne teď.“

„Ale - “

„Nech toho nebo přísahám, že tě ve spánku bodnu nožem.“

Pustil jsem její ruku a trochu se zastyděl za to, jak jsem háklivý na svou anatomii, podíval jsem se z okna a odmítal s ní promluvit, jako uražené malé dítě.

Kdo by se jí k čertu dotkl?

Moje první myšlenka padla na Phoenixe.

Moje druhá myšlenka byla, jak si najdu čas na to, abych zašel do pekla, vyzvedl jeho mrtvé tělo a zabil ho znovu.

A pak se mi vyjevila zamlžená vzpomínka.

Tu noc, kdy jsme já a Mil byli spolu, Phoenix byl ochranitelský, tak ochranitelský, že to bylo až směšný. Vždyť jsem byl jeho nejlepší kamarád a on byl pořád nasraný. Nepromluvil se mnou týdny...

„Člověče!“ Praštil jsem rukou do stolu. „Seš jak zkurvenej pes s kostičkou!“

„Chabá slovní zásoba, Chasi.“

„Phoenixi.“ Kecnul jsem na židli vedle něho. „Už je to měsíc. Řekl jsem, že se omlouvám, nabídl jsem ti, abys mě střelil do nohy, dokonce jsem jí napsal omluvu, vlastnoručně!“

„To není dost.“ Phoenix složil lokty na kolena a nohy se mu klepaly podrážděním. „Nerozumíš tomu.“

„No, tak mě nechej porozumět.“

Zakroutil hlavou. „Nemůžu. Nechci a není to žádný tvůj zatracený byznys.“

„Aspoň mi řekni, že je v pohodě. Dlužíš mi to.“

Během sekundy se Phoenix ocitl na nohou a držel mě za tričko, přičemž použil svou váhu k tomu, aby mě odhodil na zeď, pořád sedícího v židli, a dokázal jsem jenom zírat, jak ztěžka dýchal a jak mu jeho oči žhnuly zuřivostí.“ „Nedlužím ti nic, ty ubohý kuse hovna! Vzal jsi jí jedinou věc, kterou měla! Jedinou - “ Jeho rty se chvěly. „ - jedinou věc, která ji držela blízko. A teď? Bude muset jít pryč. Už je pryč.“

„Cože?“ Zatřepal jsem hlavou. „O čem to do hajzlu mluvíš?“

„Internátní škola.“ Phoenix mě pustil a odstoupil, když s nadávkou vydechl. „Víckrát se neptej.“

„Na co se neptat?“

„Na Mil.“ Odmítal se na mě podívat. „Co se tebe týče, tak neexistuje. Radši si v paměti uchovej tu jedinou noc, kterou jsi měl, protože se to znovu už nebude opakovat.“

„Kámo.“ Zvedl jsem ruce do vzduchu. „Já vím!“

„Ne. Nevíš.“ Phoenix se mi podíval do očí. „Protože kdybys věděl, tak bys neudělal to, cos udělat. Znal bys cenu toho jednání. Protože teď... Nemám nikoho, ale za jednu věc ti poděkovat můžu.“ Napjatě se usmál.

„Jo, za co?“ Zamumlal jsem.

„Je volná.“ V každém kousku jeho tváře se zračila bolest. Uvolnil rty, když zakýval hlavou. „Je konečně volná.“

„Eh?“

„Pivo?“ Phoenix nečekal na to, až odpovím, a prostě přešel do kuchyně a nechal mě zmateného jak peklo..

„Mil?“ Zašeptal jsem.

Nějak, během mého snění s otevřenýma očima, našla způsob, jak se opřít o moje rameno, aniž by ji iritovalo, že to rameno patří osobě, na kterou zrovna štěkala. Hlavou měla těžkou a dýchala povrchně. Sakra, no moje otázka může počkat, než přistaneme.

Konec konců, máme rok manželského ráje.

Teda jestli budeme žít tak dlouho.

Zatracená mafie.