CM - 3. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

3/ Lucas

V pátek ráno se probudím s bolestí hlavy, která jen přidává na mém vzteku. Sotva jsem spal – Diego a Eduardo mi každou hodinu posílali zprávy o hledání Yulie – a musím si dát dvě kávy, než se cítím zase skoro jako člověk. Když jsem zrovna na odchodu z kuchyně, vejde Rosa, oblečená do džínů namísto konzervativních šatů pro služebnictvo.

„Ahoj, Lucasi,“ řekne. „Hledala jsem tě.“

„Oh?“ Snažím se na tu holku nemračit. Pořád se cítím špatně za to, že se do mě zamilovala. Není Rosina vina, že moje vězenkyně utekla a nechci si na té holce vybít blbou náladu.

„Señor Esguerra říkal, že se můžu jít podívat do města, pokud s sebou budu mít strážného,“ řekne Rosa a obezřetně mě pozoruje. I přes moje pokusy zůstat klidný musela prokouknout, že jsem naštvaný. „Někdo, koho můžeš postrádat?“

Zvažuju její žádost. Popravdě odpověď je ne. Nechci z domu Nořiných rodičů stáhnout jediného muže a před čtvrt hodinou mi Esguerra psal, že bere Noru do parku, což znamená minimálně další tucet mužů tam.

„Já dnes jedu do Chicaga,“ řeknu po pár minutách přemýšlení. „Mám tam schůzku. Můžeš jet se mnou, pokud ti nevadí chvíli čekat. Pak tě můžu vzít kamkoliv chceš a kolem oběda mě bude moct někdo vyměnit – předpokládám, že budeš chtít ve městě zůstat déle, než pár hodin.“

„Oh, já…“ Rosa se i přes opálenou pokožku začervená a oči se jí rozevřou nadšením. „Určitě nebudu na obtíž? Nemusím jít dneska, pokud-“

„Je to v pořádku.“ Pamatuju si, jak mi ve středu řekla, že ještě v Americe nikdy nebyla. „Vsadím se, že se nemůžeš dočkat, až se podíváš do města a mně to nevadí.“

Možná mě její společnost zbaví myšlenek na Yulii a fakt, že se moje vězenkyně stále nenašla.

Po cestě do Chicaga Nora neustále žvaní. Vypráví mi o všech různých maličkostech, které si přečetla na internetu.

„A věděl jsi, že se Chicagu říká Větrné město (Windy City) kvůli ukecaným politikům (long winded)? Řekne, když zahnu na West Adams Street v centru Chicaga a vjedu do podzemní garáže vysoké budovy ze skla a oceli. „Nemá to co dělat s větrem od jezera. Není to šílené?“

„Ano, úžasné,“ řeknu duchem nepřítomně a zkontroluju telefon, zatímco vystupuju z auta. K mému zklamání žádné novinky od Diega. Odložím telefon, přejdu kolem auta a otevřu Rose dveře.

„Pojď,“ řeknu. „Už máme pět minut zpoždění.“

Rosa popoběhne, když zamířím k výtahu. Na jeden můj krok musí udělat dva a já si nemůžu pomoct a srovnávám její skákavou chůzi k Yuliiným rázným, ale elegantním krokům. Služebná není tak malá jako Esguerrova žena, ale pořád mi přijde malá – obzvlášť od té doby, co jsem si zvykl na Yuliinu výšku modelky.

Přestaň na ni kurva myslet.

Sevřu v kapsách ruce v pěst, zatímco čekám, až výtah dorazí a jen z půlky poslouchám Rosu, která mluví o Magnificent Mile. Ta agentka je jako tříska pod kůží. Ať dělám cokoliv, nemůžu ji dostat z hlavy. Chorobně se znovu natáhnu po telefonu, abych ho zkontroloval. Pořád nic.

„Kvůli čemu máš tu schůzku?“ zeptá se Rosa a já si všimnu, že se na mě netrpělivě dívá. „Něco pro Señora Esguerru?“

„Ne,“ odpovím a strčím telefon zpátky do kapsy. „Pro mě.“

„Aha.“ Vypadá zaraženě po mém odseknutí. Povzdechnu si a připomenu si, že bych si neměl na té holce vybíjet svou frustraci. Nemá s Yulií a celou tou posranou situací nic společného.

„Mám se sejít se svým manažerem přes investice,“ řeknu, když se dveře výtahu otevřou. „Musíme probrat mé investice.“

„Chápu.“ Rosa se usměje, když vejdeme do výtahu. „Máš investice stejně jako Señor Esguerra.“

„Ano.“ Stlačím tlačítko do nejvyššího patra. „Ten chlap je i jeho investiční manažer.“

Výtah jede nahoru a ani ne za minutu vystupujeme do moderní recepce. Na dvacet šest let starého chlápka si Jared Winters nežije špatně.

„Pane Kente,“ řekne recepční a zdvořile se usměje. „Prosím, posaďte se. Pan Winter u Vás za minutku bude. Mohu Vám a Vaší přítelkyni nabídnout nějaké občerstvení?“

„Pro mě nic, děkuju. Podívám se na Rosu. „Dáš si něco?“

„Ne, děkuju.“ Zírá z velkého okna na město, které se pod námi rozprostírá. „Jsem v pohodě.“

Než si stačím sednout do jednoho z luxusních křesel, vyjde z rohové kanceláře vysoký tmavovlasý muž a zamíří si to ke mně.

„Omlouvám se za čekání,“ řekne Winters a natáhne ke mně ruku. Jeho zelené oči vypadají pod hranatými brýlemi nevzrušeně. „Musel jsem dokončit jeden telefonát.“

„Bez obav. Přišli jsme o něco později.“

Usměje se a vidím, že se jeho pohled přesune k Rose, která stále stojí na místě, očividně očarovaná výhledem.

„Vaše přítelkyně, předpokládám,“ řekne Winters tiše a já zamrkám, překvapen tou osobní otázkou.

„Ne,“ řeknu a následuju ho za ním do kanceláře. „Spíš úkol na dalších několik hodin.“

„Ach.“ Winters nic dalšího neřekne, ale když vejdeme do jeho kanceláře, vidím, že se ohlédne za Rosou, jako by si nemohl pomoci.