CM - 1. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

1/ Lucas

„Zopakuj to?!“ Sevřu telefon silněji, skoro ho rozdrtím, když se mé pochyby přemění do spalujícího vzteku. „Co tím kurva myslíš, že utekla?“

„Nevím, jak se to stalo.“ Eduardův hlas je napjatý. „Vrátili jsme se před půl hodinou k tobě domů a nebyla tam. Pouta ležela na zemi v knihovně a provazy byly přeřezané něčím malým a ostrým. Nechali jsme prohledat každý centimetr džungle a strážní našli Sancheze v bezvědomí u severní hranice. Má pořádný otřes mozku, ale před několika minutami se vzbudil. Říká, že procházel lesem, překvapila ho a sundala. To bylo před třemi hodinami. Projíždíme teď záznamy z dronů, ale nevypadá to dobře.“

S každou větou se můj vztek prohlubuje. „Jak se jí dostalo do ruky ‚něco malého a ostrého‘? Nebo jak se dostala z těch zasranejch pout? Měl jsi ji s Diegem hlídat celou dobu-“

„To jsme dělali.“ Eduardo zní zmateně. „Po každém jídle jsme jí zkontrolovali kapsy, jak jsi řekl, a prohlédli koupelnu – jediné místo, kde byla sama a nesvázaná – několikrát. Nebylo tam nic, co by mohla použít. Musela ty věci nějak ukrývat, ale nevím jak nebo kdy. Možná je už nějakou dobu měla, nebo možná-“

„Dobře, předpokládejme, že jste to úplně neposrali.“ Nadechnu se, abych kontroloval nával vzteku na prsou. Důležité je teď dostat odpovědi a zjistit, kde se stala chyba. Klidnějším tónem řeknu, „Jak se mohla dostat pryč, aniž by spustila alarm nebo ji nezahlídla hlídka na některé z věží? Máme oči na každém metru hranice.“

Dlouhé ticho. Pak Eduardo tiše řekne, „Nevím, proč se nespustil alarm, ale je možné, že jsme pár hodin na hranici na všech místech nedohlíželi.“

„Cože?“ Tentokrát se neudržím. „Co tím kurva myslíš?“

„Posrali jsme to, Kente, ale přísahám, že jsem netušil, že bezpečnostní systém má díry.“ Mladý strážný teď mluví rychle, neklidně ze sebe chrlí slova. „Šlo jen o přátelskou hru pokeru; nevěděli jsme, že počítač-“

„Poker?“ Hlas mám smrtelně tichý. „Hráli jste poker, když jste byli ve službě?“

„Já vím.“ Eduardo zní, že je mu to skutečně líto. „Bylo to hloupé a nezodpovědné, a jsem si jistý, že nás za to Esguerra sedře z kůže. Jen jsme mysleli, že se vší tou technologií, o nic nepůjde. Jen způsob, jak se vyhnout odpolednímu horku na pár hodin, chápeš?“

Kdybych se mohl natáhnout přes telefon a rozdrtit Eduardovi průdušnici, udělal bych to. „Ne, nechápu.“ Každé slovo procedím skrz zuby. „Proč mi to nevysvětlíš ještě jednou a pomalu? Nebo mi možná dej Diega k telefonu, aby to mohl udělat on.“

Další ticho. Pak slyším, jak Diego řekne, „Lucasi, poslouchej, chlape… Nevím, co říct.“ Normálně je jeho hlas povzbudivý, ale teď je ztěžklý vinou. „Nevím, proč se rozhodla jít kolem věží, ale teď se dívám na záznamy z dronů a je to přesně to, co udělala. Prostě prošla přímo kolem nás, zamířila na západ a pak k mostu. Jako by věděla, kam jít a kdy.“ V hlase mu zazní nedůvěra. „Jako by věděla, že nebudeme dávat pozor.“

Štípnu se do kořene nosu. Kurva. Jestli je to, co říká, pravda, Yulia neutekla jen proto, že měla štěstí. Někdo dal mé vězenkyni bezpečnostní detaily – někdo, kdo zná rozvrh strážných.

„Přišla s někým do styku?“ Nejlogičtější možností je, že tím zrádcem je Diego nebo Eduardo, ale znám ty dva dobře a oba jsou loajální a dost chytří na to, aby se mnou nepřišli do křížku. „Mluvil s ní ještě někdo kromě vás dvou?“

„Ne. Alespoň jsme nikoho neviděli.“ Diegův hlas ztěžkne, když zachytí mé podezření. „Samozřejmě, že velkou část dne byla sama. Někdo mohl přijít, když jsme tam nebyli.“

„Správně.“ Kruci, ten zrádce k ní mohl přijít klidně i před mým odjezdem do Chicaga. „Chci, abyste prohlédli všechny záznamy z dronů kolem mého domu za poslední dva týdny. Jestli někdo jen stoupl na moji verandu, chci o tom vědět.“

„Máš to mít.“

„Dobře. Teď jděte a pronásledujte Yulii. Nemohla se dostat daleko.“

Diego zavěsí, evidentně nedočkavý odčinit jeho a Eduardovu chybu, a já položím telefon zpátky do kapsy a donutím se uvolnit sevřené prsty.

Chytí ji a přivedou zpátky.

Musím tomu věřit, jinak dnes večer nebudu moct fungovat.

Zatímco čekám na novinky od Diega, udělám se strážnými kolečko a ujistím se, že je všechno kolem Esguerrova nového prázdninového domu v Chicagu na místě. Sídlo stojí v soukromé bohaté čtvrti Palos Park a z bezpečnostního hlediska je velmi dobře zajištěné, ale i tak zkontroluju nově instalované kamery kvůli slepým místům a potvrdím si se strážnými rozvrh obchůzek. Dělám to, protože je to moje práce, ale také proto, že potřebuju dostat z hlavy Yulli a zbavit se vzteku.

Utekla. V tu chvíli, kdy utekla, běžela za svým milencem – za Mishou, o jehož život prosila, abych ho ušetřil. Utekla a ani ne před dvěma dny mi řekla, že mě miluje.

Zuřivost, která mě zaplní, je silná a iracionální. Ani nevím, jestli Yuliina slova byla určená mně. Zamumlala je, když už skoro spala a já neměl šanci ji konfrontovat. Přesto možnost, že by mě mohla milovat, mi tu noc před odjezdem nedala spát. Poprvé za svůj život jsem cítil, že mám k něčemu blízko… k někomu.

Miluju tě. Jsem tvoje.

Zkurvená lhářka. Hruď se mi stáhne, když si přehraju Yuliin pokus se mnou manipulovat, lichotit mi, abych ušetřil život jejího milence. Od úplného začátku jsem pro ni nic neznamenal. V Moskvě se se mnou vyspala, aby dostala informace a pak hrála poslušnou zajatkyni, aby mohla utéct.

Čas, který jsme spolu strávili, pro ni nic neznamenal. A pro mě taky ne.

Zabzučení telefonu v kapse mě vyruší z hořkých myšlenek. Když ho vylovím, bliká na něm zabezpečené číslo našeho vysílače na pozemku.

„Ano?“

„Máme problém.“ Diegův tón je přiškrcený. „Vypadá to, že si ta holka načasovala svůj útěk dokonale ve více směrech. To odpoledne přijela na pozemek dodávka s jídlem a policie z Miraflores zrovna našla řidiče několik kilometrů od města, jak jde po krajnici. Očividně vzal pěknou americkou stopařku severně od hranic pozemku. Myslel, že jde jen o ztracenou turistku – dokud nevytáhla nůž a nedostala ho z auta. To bylo zhruba před hodinou.“

„Kurva.“ Jestli má Yulia auto, její šance na únik jsou mnohem vyšší. „Prohledejte Miraflores a najděte tu dodávku. Ať vám místní policie pomůže.“

„Jdeme na to. Budu tě informovat.“

Zavěsím a zamířím zpátky do domu. Esguerrova tchýně s tchánem zrovna přijíždí na příjezdovou cestu, aby povečeřeli s mým šéfem a jeho ženou. Ten nejspíš nebude v náladě, abych ho tím teď obtěžoval. Musím mu ale dát vědět, co se stalo, tak mu pošlu email:

Yulia Tzakova utekla.