WI - 27. kapitola

Překlad: Ivča

Knox

Před 6 – ti lety

„Co to, kurva?“ zadní dveře auta se rychle otevřou.

Asi tucet rukou mě chytne. Vytáhnou mě dřív, než najdu boty a pak jsem najednou úplně ven. Poté mě pustí a dopadnu na zadek.

„Kdo, sakra, jsi a co děláš s mou sestrou?“

Jsem jen v boxerkách, dívám se na Cityina bratra a zmateně se mračím. Hledí na mě tři kluci. Má jen 2 bratry.

„Je to ten zkurvysyn Parker, který byl na zahradě při plesu,“ řekne Max.

„Co?“ vybuchne Garrett. „Parker se dotkl mé malé sestry?“ Chytne mě za vlasy a vytáhne na nohy, než mě praští do tváře.

Strašně to bolí, asi mám zlomený nos, ale neviním jej. Kdyby se někdo dotkl mé sestry, chtěl bych udělat to samé.

A City začne křičet: „Ne! Nechte jej být.“

Do očí se mi nahrnou slzy a celá tvář mě bolí. Ale když si držím nos a cítím tekoucí krev, řeknu: „To je v pořádku,“ aby tolik nevyšilovala.

„Ach, vůbec nebudeš v pořádku, debile,“ ujistí mě Garrett, když si prokřupe prsty. „Tade, podrž mi ho.“

Když mě jeho kamarád chytne, znova se ožene. City křičí a snaží se hnát k nám. Skloním hlavu na stranu, ale Garrett mě praští do brady.

„Ne. Omlouvám se. Je to moje chyba. Prosím, neubližujte mu.“

„Felicity, sklapni.“ Max se jí snaží držet na zadním sedadle. „Obleč se. Postaráme se o to.“

„Ne. Nemáš ponětí, o co jde.“

„Ach, myslím, že jsem našel použitý kondom, takže je jasné, o co jde.“

„Bastarde,“ zavrčí Garrett, než mě znova praští.

„Zkurvysyn.“ A tehdy jsem asi přišel o zub.

„Asi jsi ten čurák, který mi nechával na posteli plenky, co?“

Vyplivnu krev a podívám se na něj. „Jo, mrzí mě to. Zdá se, že jsem to udělal špatnému bratrovi.“

Garrett nemá slov a nakloní hlavu na stranu. „Co jsi to říkal?“

„Umlč jej a dostaň do auta,“ nařídí Max a ukáže na mě. „Vezmeme ho domů k otci, aby se s ním vypořádal. A ty.“ Křičí a strčí ji na její auto. „Řekl jsem ti, aby ses zatraceně oblékla.“

„Hej!“ uvolním se z držení a ženu se na Maxe, kterého tvrdě praštím, než si uvědomím, co dělám. Pak ho chytnu za tričko a trhnu s ním k sobě. „Kurva, už do ní nikdy nestrkej.“

Praštil bych ho ještě víckrát, ale něčí ruce mě znova chytily. Max si utřel z koutku úst krev a uhladil si tričko.

Zavrtěl hlavou a pomalu řekl. „Ach, vyhrožuješ mi po tom, co jsi bušil do mé sestry?“

Plivnu na něj. Nemůžu si pomoct. Nesnáším toho zbohatlického spratka. „Neopovažuj se na mě mluvit, ty pokrytecký čuráku. To, co se stalo mezi mnou a jí, není to, co jsi ty udělal mé sestře.“

„Co to, kurva?“ chce vědět Garrett. „O čem to mluví, Maxi? To ty jsi zbouchnul Parkerovou?“

Max svého bratra ignoruje. Mračí se na mě a přistoupí ke mně. „Tak o tomhle to je? Myslel sis, že jsem šukal s tvou sestrou, tak jsi šukal s mou?“

Podívám se na City a doufám, že tomu nevěří. V očích má slzy, když tam stojí v podprsence, kalhotkách a zakrývá si pusu. „Ani zdaleka,“ řeknu jejímu bratrovi, když se na ni dívám.

Smutně se na mě usměje a víc nepotřebuju.

„Hej, nedívej se na ni,“ nařídí mi Max, než mě tvrdě praští do bránice.

***

Probudím se na židli s šílenou bolestí hlavy, rukama svázanýma za zády a na zápěstích s…plastovými stahovacímipásky? Zavrtím hlavou a snažím se probrat. Ale, sakra, všude to bolí.

Než jsem odpadl, slyšel jsem Cityin křik.  A první věc, kterou jsem slyšel po tom, co jsem se probral, byl její pláč.

„Otče, prosím,“ prosí jej. „Nedělej to. Prosím tě. Miluju jej.“

Místností se rozlehne tvrdá facka. „Sklapni, ty malá mrcho.“

Zvednu hlavu a najednou jsem plně vzhůru. Když spatřím Felicity na podlaze, jak si drží tvář, vidím rudě.

„Ne!“ snažím se vstát a nesu sebou i židli, ke které jsem přivázaný, když křičím: „Jak se opovažujete jí ubližovat?“

Než k němu přijdu, chytí mě jeho synové a stáhnou zpátky na židli. Tvrdě na ni dopadnu a vše mě bolí.

„To je zajímavé,“ zamumlá Abbott Bainbridge, když se na mě dívá. Hrudník mi ztěžkne a zhnuseně se na něj mračím.

„Už ji nebijte,“ varuju ho smrtícím hlasem. „Neudělala nic špatného.“

„To je sporné,“ odpoví a zvedne na City prst, když se na něj snaží mluvit. „Ann,“ podívá se za sebe. „Vezmi ji nahoru a dej jí slušné oblečení.“

Když ji matka ne zrovna jemně táhne pryč, dívám se na ni přes dveře kanceláře, nebo kde to, sakra, jsem, než zmizí na schodech. Jsem si jistý, že je to naposledy, co ji vidím, roztřeseně se nadechnu a podívám se na jejího otce, když se smiřuju se svým osudem.

„Kluci,“ řekne Bainbridge, když se na mě dál dívá. „Odejděte.“

Když oba odcházejí – nejsem si jistý, kde je třetí – oba se na sebe s Maxem mračíme. Když za sebou zavřou dveře a nechají mě tam se svým otcem, bojím se. Nemám ponětí, co pro mě plánuje.

„Zavolal jsem šerifovi. Bude tady během chvilky.“

Uleví se mi. Přesvědčoval jsem se, že mě zabije, přiváže k betonovým kvádrům a hodí do tůně. Alespoň budu žít.

Ale pak řekne: „Půjdeš do vězení. Je ti 18; jí 16. To je podle zákona znásilnění.“

Vězení? Sakra. Uvědomím si, co se děje a bojím se. Nemám ponětí, jaké je to ve vězení, ale vím, že to nechci zjistit. Nechci být bez City. Chci dochodit střední, najít si práci a uspořádat život kvůli holce, kterou miluju. Nechci přijít o svobodu.

Bainbridge se ke mně nakloní. „A až přijde, řekneš mu toto. Že jsi ji k tomu přinutil.“

Mrknu, to jsem vůbec nečekal. „Co?“

„I tak strávíš určitou dobu ve vězení.“

„Tak proč na tom záleží?“ vrtím hlavou a nechápu to.

„Protože nechci, aby o mé dceři ostatní věděli, že ochotně roztáhla nohy nějakému zatracenému Parkerovi.“

Odfrknu si. „A jeden z vašich synů zbouchnul Parkerovou. Myslíte si, že je toto horší?“

Liští mi. Opravdu mi liští. I jeho synové používali pěsti a ne celé dlaně. I tak to bolí, ale jen proto, že mě praští do místa, kde mi předtím Garrett udělal modřinu.

Olíznu si krev ze rtu a mračím se na něj.

„Řekneš mu, že jsi ji k tomu přinutil.“

Zasměju se. „To si, kurva, nemyslím. Nejsem blbý. Nebudu lhát. Za znásilnění nezletilé je větší sazba.“

Jen pokrčí rameny. „Ne o tolik, když přiznáš vinu. Možná jen pár let navíc.“

Let? Opravdu se, kurva, zbláznil.

„Ani náhodou.“

„Podívej, dítě. Můžu celou tvou rodinu vykopnout na ulici. Chceš, abych jim to udělal?“

Vrtím hlavou. „Lžete. Pokud je chcete soudně vystěhovat, mohl jste to udělat už dávno.“

„Ach?“ zvedne obočí. „Jsi si tím jistý? Chceš riskovat to, že celá tvoje rodina skončí na ulici, jen abys viděl, že lžu?“

Uhnu pohledem a odmítám se tím zabývat. Ale pak ke mně přistoupí.

„A byl bys kavalír, když bych vyhrožoval Felicity?“

Střelím po něm pohledem, když z toho mám špatný pocit.

Usměje se. „Pokud neřekneš šerifovi, co jsem ti řekl, tak ta malá facka, kterou jsem jí dal, bude ničím v porovnání s tím, co jí udělám dalšího.“

„Ty čuráku,“ zavrčím.

„Každou noc ji budu bít na místa, kde to není vidět. Budu ji bít až do 18 a pak…pak s tou malou děvkou nebudu mít nic společného. Vykopnu ji a odříznu od peněz. Chceš, aby se to stalo tvé vzácné přítelkyni? Protože přísahám bohu, že to udělám.“

„Ty bezcitný bastarde,“ zachraptím a mračím se na něj, když bojuju s pouty. „Je to tvojedcera.“

Odfrkne si. „Moje dcera by nebyla na zadním sedadle s hnusným Parkerem.“

Mračím se na něj, jsem bezmocný, nasraný a nesnáším jej, když mu chci ublížit za vše, co o ní řekl, co jí udělal a všechno, čím vyhrožoval. Ale má pravdu. Nemůžu riskovat Cityino bezpečí.

Sotva dokážu kontrolovat svůj hlas, když řeknu: „Budu souhlasit, pokud půjde Felicity na vysokou a budete finančně podporovat mou neteř po zbytek vašeho života.“

Bainbridge na mě zúží oči. Tak udělám to samé. „Je jednou z vás a jedinou vnučkou, dítě vašeho vzácného syna. Nemyslím si, že by to byla až tak nerozumná žádost.“

Odfrkne si, ale kývne a řekne: „Fajn.“

„Chci to písemně,“ řeknu.

Zamračí se na mě a jde ke stolu. Vytrhne papír a napíše pár slov, než mi je ukáže. Kývnu a uvědomím si, že to nic neznamená. Když budu ve vězení, může to roztrhat a už nikdy na Bentley nepomyslí. Ale když dodržím slovo, může jej dodržet i on a zajistit Felicitinu budoucnost.

„Tak je to dohodnuto.“ Odfrkne si, složí papír a dá si jej do šuplíku, než se otočí a odejde.

Zůstanu tam sám, potím se a dělám si starosti. Je mi zle a doufám, že nejde za City, když se snažím uvolnit z pout, ale jen se mi víc zařezávají do zápěstí.

„Kurva,“ zamumlám, než se otevřou dveře a do pokoje vejde Felicity v jiných šatech. „Co…jak ses tady dostala?“

Roztřeseně se usměje a spěchá ke mně. „Proklouzla jsem matce, když si myslela, že jsem v koupelně a brečím. Jsi v pořádku?“ v očích má slzy.

„Jsem v pořádku,“ ujistím ji. „A co ty? Na tváři máš modřinu. Nevěřím, že tě praštil.“

„Dostanu se z toho.“ Klekne si k mým rukám a kousne se do rtu. „Bože, krvácí ti zápěstí. Jak se ti tohle opovažují dělat?“ Postaví se na nohy a spěchá ke stolu, než otevře šuplík.

„Co to děláš? City?“

Otevírá šuplíky. „Hledám nůžky, abych ti to sundala.“

„Ne…Felicity, přestaň.“ Zarazí se a podívá se na mě. Vrtím hlavou. „Ne. Šerif už je na cestě.“

„Já vím. Proto tě musím pustit.“

„A pak co?“ řeknu tiše.

Je zoufalá. „Pak vypadneme. Společně.“

„A kam půjdeme? Co budeme dělat?“ Když neodpoví, vrtím hlavou. „Nemůžeme před tímto utéct, City. Co se stalo, stalo se. Prostě…pojď sem, mluv se mnou a zůstaň, než přijdou. Prosím.“

Zavře šuplík a brada se jí chvěje, když brečí ještě víc. „Je to moje vina. Kdybych tějen netlačila do sexu.“

„Zlato, neříkej to. Pojď sem.“

Posadí se mi na kolena, než mě obejme. Přitisknu jí tvář k vlasům a nadechnu se její vůně. „Není to tvoje vina. Chtěl jsem to tak moc, jako ty. Ničeho nelituju. Prostě jsem měl smůlu, že přišli tví bratři.“

„Ne.“ Vrtí hlavou a vzlykne. „To je taky moje vina. Řekla jsem Garrettovi, že jdu ukázat nové auto kamarádce Adě. Asi věnoval mému životu víc pozornosti, než Max. Věděl, že se žádná moje kamarádka tak nejmenuje. Tak mě šli hledat, než nás našli.“

„Není to tvoje vina,“ ujišťuju ji a políbím ji na krk. „I kdybych věděl, že se ukážou, pořád bych nic nezměnil. Řekla jsi, že jsem to nejlepší, co se ti stalo. No, ty jsi to nejlepší, co mě potkalo a jsem poctěný tím, že jsem s tebou strávil tyto chvilky.“

Vrtí hlavou a vzlyká ještě víc. „Přestaň mluvit, jako kdybychom se viděli naposledy.“

Asi se nemýlí, protože nemám ponětí, jak to bude dál. Místo abych ji o tom ujistil, políbím ji na tvář a zamumlám do ucha: „Hej, slib mi něco.“

Zvedne hlavu; oči má tak rudé a uplakané, že mě to skoro zlomí. „Cokoli,“ přísahá.

„Je jedno, co se dneska stane, ale nikdy tě to nezmění, dobře? Jsi zábavná, sladká a úžasná taková, jaká jsi. Uděláš ze světa lepší místo, protože vždycky na všem vidíš tu lepší stránku. Ty jsi ta lepší stránka. A pokud to mám zvládnout, musím vědět, že jsi tam, pořád záříš a děláš svět lepším.“

Kývne. „A další sliby?“

Vím, co po mně chce. Chce, abych ji požádal, aby na mě počkala. Ale chci, aby žila dál, bavila se a užívala si života.

Tak zamumlám: „Jo. Nikdy si neostříhej ty úžasné vlasy, jo?“

„Knoxi,“ vzlykne a brečí ještě víc. „Nebuď vtipný. Ne teď.“

Usměju se. „Myslím to úplně vážně. Myslím, že by mě zabilo, kdybych tě viděl a věděl, že jsou ty úžasné vlasy pryč.“

„Bože, budeš mi chybět.“ Přitiskne mi tvář na krk. „Jak dlouho si myslíš, že budeme rozděleni?“

„Nevím.“ Zavřu oči a užívám si její blízkost. Vím, že od sebe budeme déle, než bychom měli být.

Když nemáme ani jeden co říct, zašeptám: „Ťuk, ťuk.“

Vzlykne. „Kdo je tam?“

„Olive.“

„Jaká olive.“

„Olive you[1].“

Usměje se a řekne: „Já tebe taky.“

Pak se otevřou dveře a dovnitř vtrhne její otec i s bratry, matkou a šerifem.

„Vypadni.“

Felicity vstane. „Nedělej to,“ prosí jej. „Prosím. Omlouvám se. Udělám cokoli.“

Ale její bratři ji už táhnou pryč. Když se na mě podívá, vypadá strašně. „Tak moc mě to mrzí, Knoxi.“

Brada se mi chvěje. Když ji u sebe nemám, statečnost je najednou pryč. Nejsem na vězení připravený.

Dveře se zavřou a navždy nás rozdělí. Zůstanu tady s jejími rodiči a šerifem.

„O co jde, Abbote?“ zeptá se šerif a ostražitě se na mě dívá. „Zdá se, že jsi ho zřídil. A proč je přivázaný k židli?“

„Svázali jsme ho, protože praštil mého staršího syna Maxe. Vše, co se mu stalo s tváří, udělal na jeho obranu.“

Šerif tomu nevěřil, ale neptal se. „A co způsobilo ten útok? Znova neoprávněně vkročil na pozemek?“

„Ne. Je to horší. Znásilnil mou dceru.“

Šerif se na mě podívá. „Je to pravda, dítě?“

Podívám se na zavřené dveře, kde jsem naposledy viděl City. Vzpomenu si na její fialovějící modřinu.

Pak se podívám na jejího otce. Upřeně se na mě dívá.

Doufám, že má v těle jedinou počestnou kost a podívám se na šerifa. „Jo. Přinutil jsem ji k tomu.“

---

[1] Olive you – prakticky je jsou to dvě olivy, které se milují Jhttps://www.google.cz/search?q=olive+you&espv=2&biw=1366&bih=643&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwjNvtSQsZXMAhVqApoKHWYIDfYQ_AUIBigB