Uncontrollable - 36. kapitola

Překlad: Markéta

Samantha

Stojím v obýváku Courtney a Joshe, když sleduju svého manžela spolu s mým bratrem a jeho přáteli sedět u kuchyňského stolu, popíjejíc pivo, zatímco mluví o něčem chlapském. A povzdechnu si, když vidím, jak se Slade natáhne a tře si rameno. vím, že ho to bolí od toho boje s Whitem. Když jsem se vzbudila sama, volala jsem Sladovi. Když neodpovídal, volala jsem Tateovi. Tate mi řekl, že je s Parkerem – věděla jsem, že to znamená potíže, a musela jsem se k němu dostat. Pak jsme ho našli sedět na těch schodech s krví na tváři, jak se drží za rameno. Vyletěla jsem.

Zabouchnu dveře policejního auta a jdu k němu. „Co sis to kurva myslel?“ Vyštěknu, aniž bych se obtěžovala podívat dolů na tělo, které leží na trávě. Mohla bych začít zvracet, kdybych to udělala. A nikdo nebere vážně těhotnou ženu, která zvrací.

Jen se na mě usměje, když se drží za rameno.

Zastavím se před ním a dám si ruce v bok. „Je pět ráno. A ty mě necháš jen tak doma bez vzkazu, bez ničeho?“ Vyštěknu. „Ani jsi mi neodpovídal na telefony,“ křičím. „Bála jsem se ty blbečku.“ Rozhodím ruce do vzduchu. „Myslel sis, že se jen tak vrátíš domů a já budu pořád ještě spát? Že bys mi nemusel říct, cos provedl?“ křičím na něj zuřivě za to, že ohrožoval svůj život.

Ušklíbne se a tělo se mu třese, jak se snaží zadržet smích. Zúžím na něj oči.

„Skončila jsi?“ ptá se jednoduše a já zatnu pěsti po bocích.

„Skončila? Ne, neskončila jsem.“ Konstatuju. „Mohl jsi zemřít.“

Vstane ze schodů a jde ke mně, pokládajíc své rty na moje. Obejmu ho okolo břicha a políbím ho zpátky, vděčná za to, že je naživu.

„Potřebujeme více stuh,“ oznamuje Courtney, získávajíc tak mou pozornost.

„Půjdu pro ně,“ říkám, když vycházím z obýváku a jdu do její ložnice.

„Ach,“ říkám uskakujíc, když vidím Missy sedět na Courtneyině posteli se stuhou v ruce.

„Omlouvám se,“ popotáhne. „Přišla jsem pro více stuh, ale nechala jsem se rozptýlit.“ Utře si nos hřbetem ruky.

„Jsi v pořádku?“ ptám se tiše. Od jejího zhroucení na mé svatbě se změnila. Pořád byla šťastná. Šla a změnila své vlasy na platinově blond. Díky tomu její modré oči vynikly ještě víc. Už nenosí svoje brýle a každý den stráví nějaký čas přípravou svého účesu a make-upu. Vypadá jako žena, která právě odešla odněkud z přehlídkového mola.

Přikývne. „Je to kvůli Braxtonovi?“ Slyšela jsem je, jak se včera večer hádali po telefonu, zatímco jsme byli v pekárně a on skončil tím, že se dnes večer neukáže.

Zavrtí hlavou. „Ne.“ Utře si slzy z obličeje a podívá se na mě. „Budu v pohodě. Jsem jen dneska trošku přecitlivělá.“ Zasměje se sama sobě a já se zamračím.

Vstane a uhlazuje si své světle žluté letní šaty, které dávají vyniknout její malé postavě a pak zvedne stuhu. „Pojďme se podívat, kdo se dostane nejblíž při hádání velikosti Courtneyina břicha.“

„Jsem trochu nervózní,“ dodávám s úsměvem. „Mohla by plakat, pokud to udělám příliš velké.“

Směje se. „Jo. Měli bychom naznačit jen polovinu toho, než co si ve skutečnosti myslíme, že je,“ souhlasí.

***********************

Když poprvé otěhotníte, myslíte si, že je devět měsíců dost dlouhá doba. Pak se stala ta nehoda a já byla v takových bolestech, že jsem si myslela, že se nikdy nezotavím, než se dítě narodí. Mýlila jsem se. Trvalo mi celých šest týdnů, abych se dostala zpátky a cítila se líp. Rameno mě stále zlobí každou chvíli, ale jinak jsem v pořádku.

Náš život byl tak hektický. Pekárna je ještě nabitější, než kdy jindy. Slade se stále snaží zjistit co on, Tate a Parker chtějí dělat se svým novým podnikáním. Parker pořád pracuje na okrsku, a Tate pořád pracuje v obchodě Missyina táty, takže není žádný spěch.

Courtney s Joshem mají svoje dvojčata kluky a jsou to ta nejroztomilejší věc, jakou jsem kdy viděla. Volala mi, aby mi řekla, že rodí, když mě Slade vzal na prohlídku našeho domu. Nenáviděla jsem, že jsem chtěla tu prohlídku zkrátit, Slade byl tak pyšný, že mi ukáže všechno, ale nechtěla jsem si ani za nic nechat ujít narození dětí mé nejlepší kamarádky. A způsob, jakým nadávala Joshovi, zatímco ten plakal jako ženská v pozadí, mi řekl že mě tam potřebuje.

Oficiálně jsme žili dva týdny v našem novém domě a dnes jsou Sladovy třicáté první narozeniny. Je to naše první velká oslava, kterou pořádáme, a já ze všeho vypadla.

„Hodně štěstí, zdraví,“ začnu zpívat a všichni se ke mně přidají, když vyjdu se Sladovým dortem, abych ho položila před něj v kuchyni našeho nového domu. Usměju se, když se podívám velkými okny na bazén a zahradu.

„Přej si něco,“ říkám dívajíc se na něj dolů, zatímco si prohlíží svůj narozeninový dort. Udělala jsem mu letos jahodovou náplň s bílou polevou. Držela jsem se jednoduchosti. Musela jsem toho na pár týdnů nechat a zabíjí mě stát dlouhou dobu na nohou, ale to mě nezastavilo před tím, abych mu neudělala to, co jsem věděla, že by chtěl. Od minulé noci jsem měla hrozné bolesti v zádech, ale přikládala jsem to tomu, že jsem na nohou v pekárně víc než obvykle, snažíc se připravit Sladovu narozeninovou párty.

Mrkne na mě a pak se nakloní a sfoukne svíčky. Všichni tleskáme a já začnu krájet dort pro všechny. Rozdám poslední kousek dortu a vyjdu z naší formální jídelny do kuchyně. Natáhnu se do ledničky a popadnu punč, který jsem taky udělala. Jakmile zavřu lednici, mám pocit, že se mi zastavilo srdce a dech se mi zasekne v hrdle, zatímco mnou projede bolest.

Pustím skleněnou mísu a vykřiknu, zatímco spadnu na kolena, držíc se za břicho.

„Anděli?“ slyším vykřiknout Slada, když vstoupí do kuchyně, klouže na rozlitém punči a sklo mu křupe pod tíhou bot. „Co se děje?“ Jeho ustaraný hlas zní teď hlasitěji, až všichni doběhnou do kuchyně.

Bolest do mě znovu udeří a já ho popadnu za ramena a stisknu, jak mi to bere dech. „Dítě,“ vykřiknu. „Něco je špatně,“ říkám, když cítím vlhko mezi svýma nohama.

Rychle se podívám dolů a vidím, jak mi krev pokrývá bílé šaty. Podívám se na Slada, když mi po tvářích stékají slzy. 

„Zavolejte záchranku,“ vykřikne Vivian.

Slade mě zvedne a běží ke dveřím. „Není čas. Tate nás zaveze,“ vykřikne a já znovu zakřičím bolestí.

V době, kdy se dostaneme do nemocnice, mám pocit, že mi byly vytrženy vnitřnosti. Ta bolest je nesnesitelná. Vím, že porod má být bolestivý, ale tohle je něco jiného. Moje tělo ví, že je něco špatně.

„Prosím, pomozte mé ženě,“ vykřikne Slade, jakmile spěcháme dveřmi pohotovosti. Sestry vyskočí na nohy a jsou k nám dovezena nosítka, kam mě položí.

Začne odříkávat, jak dlouho jsem těhotná a co se stalo. Zatnu zuby a pevně uchopím bok postele, zatímco bolest pokračuje. Jsem převezena na vyšetřovnu na pohotovosti, zatímco se kolem mě rojí sestry.

„Co se děje?“ vykřiknu. „Prosím,“ žádám je. „Zachraňte to dítě,“ pláču.

Přiřítí se ke mně doktor a vyšetřuje mě. Během dvou vteřin vykřikuje příkazy, aby mě okamžitě odvezli na operační sál, kde provedou nouzový císařský řez.

Sestra hází nějaký plášť přes Slada. „Oblečte si to. Budeme rodit vaše dítě.“

„Cože?“ ptá se s očima dokořán. „Je hrozně brzy.“ Zavrtí svou hlavou.

„Pochva se rozšířila, díky čemuž se natrvalo odloučila placenta od děložní stěny. To dítě zemře, pokud ho hned nevyndáme.“

„Ne,“ křičím vrtíc hlavou.

Ve vteřině je u mého boku. „To je v pořádku, Anděli. Dítě bude v pořádku,“ říká, snažíc se přesvědčit nás oba.

Jakmile nás převezou dolů na operační sál, dají mi epidurál a od té doby už nejsem schopna cítit to, kvůli čemu jsem si dělala starosti, že mé tělo prochází.

„Slade?“ pláču, když mi po tvářích stékají slzy.

Popadne mě za ruku a dívá se na mě. „Bude to v pořádku. Dítě bude v pořádku,“ ujišťuje mě předtím, než se podívá nahoru a snaží se vidět to, co dělají doktoři.

Netrvá jim déle než minutu předtím, než uslyším dětský pláč. „Gratulujeme. Je to holčička,“ zvolá jedna ze sester a já vzlyknu s vědomím, že slyším poprvé plakat naše miminko.

„Slyšela jsi to?“ ptá se Slade, dívajíc se na mě dolů se slzami v očích. „Dokázala jsi to, Anděli.“ Podívá se nahoru na druhou stranu místnosti. „Je nádherná,“ říká s úctou.

Začnu pociťovat únavu a oči mi těžknou. „Anděli?“ slyším ho říct předtím, než ztratím vědomí. 

SLADE

„Co je s ní?“ dožaduju se, dívajíc se dolů, když vidím, že má zavřené oči.

Doktoři mě vytlačí z cesty, zatímco pracují po boku sester. „Je tu příliš mnoho krve,“ říká někdo zběsile.

„Co se děje?“ vykřiknu a dám si ruku přes pusu.

„Dostaňte ho odsud,“ zavolá někdo. Dřív, než si uvědomím, co se děje, někdo mě popadne a vyvede ven na chodbu, kde mě nechá samotného. Ani nemůžu vidět naši dceru. Mám dceru. Ta myšlenka mě kurevsky zasáhne. Bez ohledu na to, kolikrát se snažíte připravit na dítě, nic se nevyrovná tomu vidět poprvé to nádherné malé miminko.

Zdravotní sestra vyjde ven a míří rovnou ke mně, když tlačí vozíček s mou dcerou zabalenou v růžové dečce, ležící uvnitř.  „Dítě je na tom dobře. Chtěl byste si ji pochovat?“ ptá se mě s úsměvem.

Přikývnu hlavou a natáhnu k ní ruce. Spolknu knedlík v krku, když se dívám dolů na její spící obličej. „A moje žena?“ ptám se, dívajíc se na ni.

„Mají potíže zastavit její krvácení,“ říká klidně.

„Co to znamená, pokud ho nemůžou zastavit?“ Polknu, když se podívá dolů na podlahu, než se rychle podívá na mě. „Mohla by vykrvácet?“ ptám se vyděšeně.

Ona hovoří bez emocí, jako by si to nacvičovala před zrcadlem. „Někdy nastanou komplikace. Placenta se odloučila a sestoupila u Sam velmi nízko a evidentně měla už nějakou dobu kontrakce.“

Přemýšlím zpětně o tomhle dni. Stěžovala si na kříže.

„Udělají všechno, aby to zastavili,“ ujišťuje mě. Pak se podívá na dítě v mém náručí a usměje se. „Tady.“ Ukáže na pokoj za mnou. „Pojďme dovnitř.“

Drží mi otevřené dveře, když vcházím do další místnosti. Najdu si nejbližší křeslo a pomalu se do něj posadím, zatímco dál držím naši dceru v náručí. Nemůžu udržet slzy na uzdě, když mi stékají po tvářích.

Nemůžu ztratit svého Anděla. Můj svět. Matku mého dítěte.

Rychle si setřu slzy, protože nechci, aby spadly až na naši dceru.

„Dám vám pár minut,“ říká sestra tiše. „Můžete tady s ní zůstat. Venku bude lékař, aby si s vámi krátce promluvil.“ Pak se otočí a odejde z místnosti.

Dál se dívám dolů na ten malý zázrak, o který se starala moje žena skoro devět měsíců. Už teď je skoro stejná jako její matka. Nezáleží na tom, čím si ona a Anděl prošly, vydržela. Bojovala a já za to děkuji Bohu.

Zvednu ji trošku a vtisknu jí měkký polibek na nejjemnější kůži, jakou jsem kdy cítil. „Bude to v pořádku,“ zašeptám. „Maminka bude v pořádku.“ Dusím se vlastními slovy doufajíc, že první věc, kterou své dceři říkám, není lež.

Zavřu oči. Udělám jedinou věc, co můžu udělat. Modlit se. A já se modlím k jediné osobě, která miluje Anděla stejně tak moc, jako já. Její matka, Marie.

„Prosím,“ zašeptám. „Vím, že nad ní bdíš.“ Polknu knedlík v krku. „Vím, že ti chybí a že jí miluješ. Ale já ji potřebuju. Potřebuju vidět její obličej. Potřebuju slyšet, jak říká ta dvě krátká slůvka, ve kterých se skrývá víc síly, než cokoli jiného, co znám.“ Podívám se dolů na našeho andílka, kterého chovám v náručí a sleduju, jak poklidně spí. „Byli bychom bez ní ztraceni.“ Roztřeseně se nadechnu. „Změním kvůli ní život, pokud jí ušetříš. Dej jí šanci zjistit, jaké to je být mámou.“ Pevněji zavřu oči, zatímco mi slzy kloužou po mých mokrých tvářích.

Vstanu a několikrát popotáhnu, když se dveře otevřou a dovnitř vejde muž oblečený do modrého pláště.

„Jak je jí?“ ptám se pomalu, zatímco mi srdce buší v hrudi.

Usměje se a to mi bere dech. Musí to být dobré zprávy. „Byli jsme schopni zastavit krvácení.“

„Ach díky Bohu.“ Dlouze vydechnu a usměju se skrz slzy.

„Pochopil jsem, že sestra vysvětlila, jak se placenta oddělila a sestoupila do její dělohy?

Přikývnu. „Ano, pane.“

„je to známé také jako placenta previa. Poté začne proces DIC – diseminovaná intravaskulární koagulace, která vyčerpá všechny své koagulační faktory.“ Přikývnu znovu přemýšlejíc, proč to zní jako špatné zprávy. Myslel jsem, že to zastavili?

On pokračuje. „Ztratila mnoho krve a ve snaze zachránit její život jsme museli provést hysterektomii,“ říká s lítostí.

Podívám se dolů na naší dceru v mém náručí a slzy mi stékají po tvářích. Bude tu pro nás a já jsem s tím víc než spokojený. Mám svou ženu a svou dceru, abychom spolu prožili tenhle bláznivý život. A to je pro mě dostatečné.

Podívám se na něj a s úsměvem přikývnu. „Děkuju vám. Děkuju, že jste zachránil můj svět.“

Sestra si zvolí tuhle chvíli a vejde dovnitř. „Vezmeme dítě do dětského oddělení. Má už jméno?“

Podívám se dolů na ni a usměju se. S Andělem jsme se měsíce hádali kvůli jménu. Jednou přišla ta myšlenka.

„Pokud budeme mít holku, chci jí pojmenovat po tobě,“ říká ona s úsměvem.

Zavrtím hlavou. „Slade není jméno pro dívku. Budou si z ní dělat legraci.“

Směje se. „Myslela jsem něco jako Sadey.“ Pak mi to vyhláskuje. „Je to jako to tvoje. Jen jsem odstranila L a přidala Y na konci.“ Usmívá se hrdě pro sebe.

„Sadey,“ informuju jí, hláskuju jí to a ona se usměje.

„To je hezké jméno.“

Přikývnu. „Vybrala ho moje žena.“ Usměju se hrdě. A já vyberu její prostřední jméno. Podívám se na sestru. „Její jméno je Sadey Marie Long.“ Podívám se nahoru ke stropu a posílám Marii tiché ‚děkuju ti‘. Moje rodina bude v pořádku.

*****************

Sedím vedle postele mojí ženy, když čekám, až se probudí po jejím dovezení z nouzové operace. Sestra Sadey v dětském oddělení očistila a připravila, aby jí přivezla zpátky sem, jakmile se Anděl probudí.

Přejedu si nervózně rukou přes vlasy, snažíc se rozhodnout, jak budu muset říct své ženě, že prodělala hysterektomii. Jak to vezme? Nikdy jsme nemluvili o tom, kolik chceme mít dětí.

„Slade?“ otočím se a vidím, že je vzhůru a dívá se na mě ztěžklýma očima.

Sednu si vedle ni a popadnu jí za ruku. „Ahoj krásko,“ říkám tiše.

Plně otevře svoje oči a začne se rozhlížet okolo. „Kde je? Kde je naše dcera?“ Začne panikařit.

„Je jí dobře, Anděli. Je na dětském oddělení. Za chvilku jí sem přivezou.“ Dodávám k ujištění.

Usměje se na mě. „Viděl jsi jí?“ Slza jí stéká po tváři a já ji jemně setřu.

Přikývnu. „Je nádherná.“ Usměju se. „Vypadá přesně jako ty.“

Trošku vzlykne a pak se podívá na svou postel. „Co se stalo?“ Zamračí se.

Zhluboka vydechnu, snažíc se rozpomenout na technická slova, která mi řekl doktor. Řekl jsem doktorovi, že já chci být ten, kdo jí řekne, co jí museli udělat, ale teď myslím, že jsem si to měl promyslet líp.

Zhluboka se nadechnu a pak začnu vysvětlovat , jaká opatření bylo třeba udělat, aby jí zachránili život. A já nenávidím slzy, které jí naplní oči předtím, než se jí skutálejí dolů po tvářích.

„Nemůžu už mít žádné další děti?“ pláče dívajíc se na mě.

„To je v pořádku,“ říkám snažíc se jí uklidnit. „Ty a Sadey jste všechno, co potřebuju.“

Vzlykne a já vytáhne svou ruku z mojí, rychle vrtíc hlavou. „Nikdy bych nechtěla hysterektomii.“

Vjedu si rukou do vlasů. „Oni to udělali, aby tě zachránili,“ říkám tiše. „Nebyla žádná jiná cesta.“

Znovu vzlykne a pak si položí ruce na břicho, jako by jí vzlyky způsobovaly bolest.

Vím, že je rozbolavělá a v bolestech po císařském řezu a hysterektomii, ale pro jednou jsem v pohodě s tím cítit tu bolest. Tahle žena je silná, může si vzít čas na zotavení, ale je na živu. A to je to, na čem mi záleží.

Nakloním se a vezmu jí do náručí, zatímco pláče. Hladím jí po zádech a líbám jí do vlasů. Nenávidím, že jí doktoři provedli hysterektomii bez jejího vědomí, ale kdyby se mě zeptali na můj názor, řekl bych jim, aby to udělali. O tom nepochybuju. Žil bych s tím, že mě nenávidí, protože to by znamenalo, že by byla naživu. A právě díky té myšlence, vidět jí, jak drží naší dceru, moje srdce poskočí.