Uncontrollable - 34. kapitola

Překlad: Markéta

Samantha

Snažím se otevřít svoje těžké oči. Místnost se trochu houpe, když se snažím otočit. Jsem tak unavená z ležení na posteli. Probudím se a nohu mám znecitlivělou a bolí mě rameno. Cítím se mnohem líp, když jsem na nohou a procházím se okolo, nebo dokonce, když sedím na židli.

Jakmile se přetočím na levou stranu, otevřu úplně oči. Několikrát zamrkám, když vidím Slada opřeného o čelo postele s notebookem na klíně. Jeho dětsky modré oči se dívají na mě, ale vypadají spíš chladně, jako by rezervovaně.

„Ahoj,“ říká pomalu.

„Ahoj.“ Snažím se usmát, ale je to chabé.

Zamračí se a to mi láme srdce. Nevím, co jsem mu udělala, že je tak odtažitý. Něco se zlomilo. Vidím, jak je pokrytý nenávistí a dala bych cokoli za to, abych to změnila.

Odtrhnu od něj oči a podívám se na obrazovku. Má zobrazenou realitní kancelář California. „Na co se díváš?“ podívám se zpátky na něj.

Jeho oči se vrátí zpátky k obrazovce a pak promluví. „Kdybys mohla žít kdekoli, kde bys chtěla žít?“

„Hm,“ co je to za otázku?

„Miluješ sníh,“ konstatuje. „Chtěla bys žít v New Yorku? Mají tam různé bláznivé zimy.“

Zamračím se. „Ty nenávidíš chladné počasí.“

„Pravda,“ říká držíc svůj pohled na obrazovce. „Co takhle Kalifornie?“ Klikne na několik věcí. „Mohla bys mít kabriolet. Venku je vždycky horko.“

O čem to mluví? Kabriolet? To není auto pro dítě. „Prožíváš krizi středního věku?“ Nemyslím si, že tohle právě teď zvládnu.

Otočí svou hlavu a podívá se na mě. „Ne.“ Povzdechne si, než zavře notebook. „Jen jsem si myslel, že by ses chtěla odtud odstěhovat. Nechat tohle všechno za námi.“

Zamračím se. „Nechat co za námi?“ ptám se pomalu.

Tělo mu ztuhne a on dlouze vydechne, jako by byl rozrušený. „Tenhle život. Tyhle sračky.“

Snažím se nevnímat knedlík v krku. „Před čím utíkáš, Slade?“

Posadí se a shodí ze sebe přikrývku, než vstane, vyjadřujíc zlost, která jak se zdá je teď pořád tady. „Jen nás chci….“

„Proč jsi mi lhal a svaloval vinu na to, že se nemůžeme vrátit domů kvůli termitům? Řekli jsme si, že už si nebudeme víc lhát,“ přeruším ho.

Podívá se na mě a zúží oči. „Prosím, neptej se mě na to. Nikdy na to neodpovím,“ oznamuje věcně.

Zavrtím hlavou. „Ne, řekni mi to,“ dožaduju se a jemu se rozšíří nozdry. Nedovolím mu, aby mě zastrašil. „Jsem tvoje žena, Slade. Zasloužím si vědět, proč se nemůžeme vrátit domů.“

Vjede si rukou do vlasů a zakleje. Několik vteřin je potichu, jako by se snažil rozhodnout, co mi říct. „Tate našel sledovací zařízení v autě. Měl podezření, že ještě nějaké může být v našem domě.“

„Cože?“ ptám se zděšeně. „Sledovací zařízení…..“

Zvedne ruku a pak pokračuje, „On a Parker se se mnou setkali včera a našli jsme tři. Všechno to byly odposlouchávací zařízení.“

Zamračím se. „Proč by chtěl někdo odposlouchávat naše rozhovory?“ ptám se.

Pokrčí rameny. „Mohli by slyšet, na jakých případech dělám.“

„Ty nikdy nemluvíš o práci.“ On mi nikdy neřekne nic, když přijde na jeho firmu.

„Mluvil jsem, když jsem byl doma a staral se o tebe,“ říká a já přikývnu, stále se snažíc zjistit o co jde.

Po několika tichých vteřinách si lehnu zpátky a uvelebím se. „Nikam,“ říkám dívajíc se na strop. „Nebudu se stěhovat nikam.“ Položím si ruku na svoje rostoucí bříško. „Celá moje rodina a mí přátelé jsou tady. Chci, aby naše dítě vyrůstalo okolo jeho bratranců.“ Poprvé za dlouhou dobu vidím, jak mu změkne pohled a je v něm něco smutného. „Nechci utíkat, Slade. Chci zůstat a bojovat. Ať už máme jakékoli problémy, můžeme se přes ně dostat. Ať už jsem udělala cokoli, že jsi tak naštvaný, útěk není na to odpověď.“

Je na posteli na boku během vteřiny. „Myslíš si, že jsem na tebe naštvaný?“ ptá se. „Miluju tě, Anděli.“

„Já to vím. Ale…..chováš se tak jinak od té nehody. Jsi tak teď naštvaný a mlčenlivý.“

„Omlouvám se.“ Jeho silný hlas je upřímný. „Je mi to tak moc líto. Zklamal jsem tě.“

„Tys mě nezklamal.“

„Selhal jsem při tvé ochraně.“ Běží svými prsty dolů po boku mé tváře a já se opřu do toho objetí. Zavírajíc oči cítím ten jemný dotek, který mi tolik chyběl.

Po několika vteřinách promluví. „Zůstaneme tady. Pojďme se podívat na místo k bydlení.“

Zamračím se. „A co náš dům?“ Proč k sakru tolik usiluje o stěhování? Neodstranili snad ta zařízení, která našli? Možná se bojí, že je jich tam ještě víc?

Na dlouho se odmlčí a podívá se na mě jeho dětsky modrýma očima. „Udělal jsem nějaké předělávky.“ Pak se podívá pryč. „Nemyslím si, že to budeš schvalovat.“

Předělávky? „Proč? Cos udělal?“

Nedbale pokrčí rameny. „Použil jsem baseballovou pálku na obývák a kuchyň.“ Usměje se a vypadá to jako napůl ďábelsky a napůl pobaveně. „Ach a na naši ložnici.“

Hmmm no to nezní jako něco dobrého. Jsem ráda, že jsem tyhle akce vynechala.

*******************

Po tomhle rozhovoru byl Slade na misi najít nám nové místo k bydlení. Došli jsme k závěru, že si chceme postavit dům. Během několika týdnů jsme našli pět akrů, které byly jen deset minut od domu Vivian a Marka, a Slade už měl dokonce pracovníky, kteří nám vyklízeli pozemek, abychom si mohli postavit náš dům snů. Vzhledem k tomu, že jsem neměla dovoleno dělat víc, než jen ležet v posteli, procházeli jsme si katalogy, dívajíc se na projekty, které chceme postavit.

Je brzy ráno a já se vzbudím, když telefonuje. „Ne, chci aby to bylo hotové dříve,“ dožaduje se.

Zašilhám a pomalu se otočím na bok, abych se na něj podívala.

„Poslouchejte,“ zavrčí. „Moje žena bude rodit v prosinci. Teď chci, aby ten dům byl dokončen a my tam žili, než se to stane,“ vyštěkne.

Nemůžu si pomoct a usměju se.

„Myslíte si, že na tom kurva záleží?“ vyštěkne. „Prostě to udělejte. A ujistěte se, že budete varovat vaši posádku, že od zítřka tam bude moje prdel každý den, abych se ujistil, že to vaši lidi udělají.“ Zavěsí a přejede si rukou po vlasech.

„To je v pořádku, Slade,“ říkám a on se otočí, aby se na mě podíval. „Do té doby si můžeme pronajmout nějaký dům,“ nabízím.

Zavrtí hlavou a povzdechne si. „Chci, aby se naše dítě narodilo do našeho domu, ne do nějakého pronajatého.“

„Může vůbec někdo postavit dům během šesti měsíců?“ ptám se zvědavě. Vypadá to, že to bude trvat víc jak devět měsíců, nebo dokonce rok.

„Samozřejmě.“ Odmávne moje obavy. „Plus, mají neomezené finanční prostředky. S tím by měli být schopni ho postavit za čtyři,“ zavrčí.

Položím ruce na postel, když se sama začnu tlačit nahoru. Musím se osprchovat, jsem si zatraceně jistá, že začínám smrdět.

„Co to děláš?“ ptá se běžíc na mou stranu, popadajíc mě za ramena.

„Chci se osprchovat,“ říkám snažíc se postavit na nohy.

„Musíš mi říct, když chceš vstát, a já ti pomůžu.“

Převrátím oči. „Slade, jsem v pohodě, jinak by mě nenechali odejít z nemocnice.“ Pořád mě bolí celé tělo a někdy mi pulzuje v levém rameni. Včera jsem byla na prohlídce a říkali, že je to pravděpodobně z toho, jak byl utažený bezpečnostní pás. Pořád mám z něho modřinu přes hrudník.

Vede mě do koupelny a natáhne se, aby mi sundal velké tričko, které mám na sobě.

„Auu,“ zakňučím, když se snažím zvednout levou ruku.

Zakleje, pak odejde z koupelny, nechávajíc mě tady stát s jednou rukou volnou. Snažím se pohnout tělem tak, abych ho přetáhla, ale ostrá bolest mi vystřelí do paže tak, až se mi dech zadrhne.

Položím sovu druhou ruku na pult a snažím se několikrát zhluboka nadechnout.

„Co se stalo?“ ptá se dívajíc se na mě.

„Snažila jsem se osvobodit svou ruku.“

Zamračí se a pak popadne tričko. Dřív, než zjistím co dělá, rozstřihne ho přímo uprostřed nůžkami.

„Proč jsi to udělal? Milovala jsem to tričko,“ říkám zamračeně.

„Koupím ti jiné.“ Odmávne to.

Zapne vodu a když ji nastaví na teplotu, kterou chci, pomůže mi dovnitř.

Sedí na víku záchodu, když se sprchuju. Odmítám, aby mi mě umyl, nebo mi myl vlasy, musím se snažit to udělat sama. Můj největší strach je, že nebudu sama sebou, než se dítě narodí. Pak co? Nemůžu čekat, že bude Slade dělat všechno pro nás oba.

Trvá mi to déle, než obvykle, ale užívám si vodu, než ji vypnu. Popadne ručník a pomůže mi ven, než ho okolo mě omotá. „Slade?“ ptám se, zatímco se mi snaží pomoct usušit záda.

„Hmmm?“ zamumlá, zatímco se jeho oči potulují po mém těle.

„Proč ses nevrátil zpátky do práce?“ Vždycky to dělal. Pokaždé, když se mi něco stalo, pracoval z domu. Ale tentokrát je to jiné. Slyšela jsem jeho telefonní rozhovor s jeho tátou a Braxtonem. Předává svoje případy a to mi dělá starosti. Už jsou to dva týdny, kdy se hodlá vrátit zpátky?

Dívám se do zrcadla a vidím ho stát za sebou, když se na mě dívá s bezvýrazným výrazem ve tváři.

Olízne si rty a pak se narovná v ramenou. „Skončil jsem s prací,“ říká klidně.

Otočím se rychle a zamotám se do ručníku. Začnu padat a on mě chytne, ale ne dřív, než můj bok narazí na stranu pultu.

„Kurva,“ zasyčí. „Co to kurva děláš?“

Podívám se na něj, ignorujíc bolest v boku. „Mohla bych se zeptat na tu samou otázku,“ vyštěknu dívajíc se na něj s očima dokořán.

Chystá se mě pustit, a já ho popadnu za ramena, ručník spadne na podlahu. „Slade, ty miluješ svou práci. Proč bys chtěl skončit?“ Zoufale se dívám do jeho tváře, čekajíc, že řekne ‚překvapení‘ nebo ‚apríl‘….. cokoli.

On jen zavrtí hlavou a odtáhne se ode mě. Natáhnu se a znovu ho popadnu za rameno. Nenechám ho teď odejít. „Prosím, řekni mi, žes to neudělal kvůli mně?“ prosím.

Podívá se na mě a pak jeho oči pomalu klesají dolů na mou odhalenou hruď. Sleduju, jak jeho oči následují modřiny z bezpečnostního pásu a pak se podívá na moji jizvu z operace.

„Slade,“ zašeptám, cítím jak se mi stahuje hrdlo. „Nedělej to….“ Polknu nervózně. „Miluješ svou práci. Je to tvůj život. Je to to, kým jsi.“

Rychle zavrtí hlavou a položí mi ruce na tvář. „Ty jsi můj život. Naše dítě je můj život. To byla jen práce.“

Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že mu beru jeho sen. „Budeš mě nenávidět. Litovat toho, cos udělal,“ snažím se, aby to viděl. „Jednoho dne se vzbudíš a uvidíš, že ses vzdal svého života pro….“

Přeruší moje žvatlání. „Jediná věc, které jsem kdy litoval je to, co se ti stalo.“ Dává mi jemný úsměv. „Nikdy bych tě nemohl nenávidět.“

Dám si ruku přes pusu a oči se mi rozšíří. „Ach můj Bože,“ zašeptám. „Tvůj táta. Bude mě nenávidět,“

„Přestaň, Anděli,“ dožaduje se, sundávajíc mi ruce z pusy. „Nikdo tě nebude nenávidět kvůli mému rozhodnutí. Rozhodl jsem se odejít.“

„Ale proč?“ Pořád tomu nerozumím.

Povzdechne si a pak položí svoje ruce na moje rostoucí bříško. „Protože to není osoba, kterou chci být.“ Dívá se mi do očí. „Chci být tím otcem, který učí svoje dítě rozdílům mezi dobrem a zlem.“ Odmlčí se. „Ano, tys byla ta, která mi ukázala rozdíly. Než jsi přišla do mého života, hledal jsem jen šedé oblasti, ve kterých lidé uklouzli a odcházeli, aniž by byli zodpovědní za své činy. Ty. Naše dítě.“ Zavrtí hlavou. „Teď je všechno černé a bílé. Buď to udělali, nebo to neudělali. Jak můžu bránit člověka, který zranil někoho, koho miluje někdo jiný?“

„Ale předtím ti to nikdy nevadilo,“ poukážu a on zavře oči, jako by na něco vzpomínal.

Otevře je a podívá se na mě. „Máš pravdu. Nevadilo.“ Podívá se na své ruce, které odpočívají na mých bocích. „Udělal jsem několik velmi špatných věcí, když tě Jax unesl. Věcí, kterých nebudu nikdy litovat.“ Podívá se na mě. „Zabíjel bych kvůli tobě. Zemřel pro tebe. Cokoli s vědomím, že budeš v bezpečí a pak bych si odpykal svůj trest. Ale když tě unesli.“ Odvrátí pohled. „Musel jsem vidět muže, který mě informoval o tom, kde jsi.“ Čelist se mu stáhne. „Znal jsem ho,“ zašeptá.

„Cože?“ ptám se šokovaně.

Jednou přikývne. „Jednou jsem ho obhajoval za užívání drog.“ Zavrtí znechuceně hlavou. „A byl to pravděpodobně ten samý chlap, od kterého Jeremy s Jaxem brali ty věci, které na tobě použili.“ Sleduju jeho výraz, zatímco jeho emoce vyjdou na povrch. Hněv. Nenávist. Nosí je, aby to teď všichni viděli.

Jeho ruka sevře můj bok, když polkne. Vím, že vzpomíná na to, čím si prošel a já nechci, aby tím znovu procházel. Cítí se špatně za to, čím jsem si prošla, ale já si moc z toho nepamatuju. On je tím, kdo stále trpí.

Snažím se nějak změnit téma. „Byli všichni tví klienti takoví?“ ptám se tiše, díky čemuž se zamračí. „Drogoví dealeři? Nebo že udělali někomu něco?“ Nakloní hlavu zmatený.

Povzdechnu si. „Nikdy se mnou nemluvíš o své práci. Takže jsem si myslela, že jsi měl případy jako řízení v opilosti, možná drogy….“ Odmlčím se, když vidím, jak sevře čelist.

„Pojď sem.“ Táhne mě do ložnice a posadí mě znovu na postel, když si klekne na kolena přede mě. Přejede si rukou nervózně přes svoje rozcuchané vlasy. „Obhajoval jsem ty, kteří byli takový případ. Dokonce jsem obhajoval lidi, kteří byli obviněni z vraždy,“ říká pomalu odhadujíc mou reakci, „ale když jsem poprvé začal, měl jsem pocit, že musím něco dokázat….no někomu. Včetně sebe.“ Odmlčí se. „Pak tu byl případ, kdy byl muž zproštěn viny z vraždy své ex-manželky.“

Sedím bez hnutí, jen poslouchám, jak se konečně otvírá co se jeho práce týče. Té, ze které odešel, život kterého se vzdal kvůli mně a našemu dítěti.

„Musela se znovu vdát jen měsíc předtím, než byla nalezena…“ Odkašle si. „Ex-manžel přišel za mým tátou a chtěl, aby ho zastupoval. Můj táta mě tenkrát požádal o pomoc v tomto případu. Přísahal, že je nevinný.“ Zavrtí hlavou. „Řekl, že vyhrabal něco na jejího nového manžela a zjistil několik oznámení o domácích sporech proti němu. Jedna paní zašla dokonce tak daleko, že proti němu dala zákaz přibližování.“ Povzdechne si. „Takže jsem taky začal dělat nějaký výzkum a zjistil, kde byla ta žena v nemocnici kvůli zlomené ruce měsíc po jejich svatbě. Na papíře to vypadalo jako jasný případ. Současný manžel byl ve skutečnosti vinen.“ Zavrtí hlavou.

„Co se stalo?“ ptám se, zatímco se mi slzy kutálejí po tváři. Jak může někdo zabít tu osobu, kterou slíbil chránit a milovat?

Podívá se na mě a vyhledá moje oči. „Byla to jen iluze. Byl vinen. Našel jsem zprávy, kde se s ním pořád stýkala.“

„Jak mohl její nový manžel nevidět všechny ty modřiny?“ ptám se šokovaně.

„Byl pilot hlavní letecké společnosti. Pořád mimo město,“ pokrčí rameny, když hádá. „Možná to je důvod, proč ona pořád vyhledávala svého ex.“

„Co jsi udělal? Obvinil jsi ho?“

Jeho odpověď je chladná a pošle mráz po mém těle. „Ne,“ říká jednoduše.

„Ne?“ ptám se zamračeně. „Ale věděl jsi….“

„Ale vědět nebyla moje práce, Anděli. Moje práce bylo obhajovat ho bez ohledu na to, jaká byla situace,“ vysvětluje nevýrazně.

„Takže jsi nechal jít muže, který zabil svou ex-manželku?“ ptám se zděšeně.

Pokračuje v klečení na kolenou přede mnou a dívá se mi do očí. „Tady je důvod, proč se nikdy nebudu ohlížet zpátky a nebudu litovat, že jsem odešel z práce,“ říká pomalu. „Nechci, aby ses na mě takhle dívala.“

„Cože…? Ne…“

„Nesnaž se to popřít. Díváš se na mě, jako bych byl ďábel.“ Povzdechne si. „A já byl.“ Položí ruce po obou stranách mého břicha. „Udělal jsem to kvůli tobě a našemu dítěti. Ale…“ Odmlčí se a pevně zavře oči. Když je otevře, jsou naplněné slzami. „Musím to udělat kvůli sobě. Kvůli tomu, kým chci být.“ Mrkne a slzy mu stečou po tváři.

Polknu knedlík v krku a natáhnu se, abych ho objala. „Nikdy bych tě neviděla jako nějakého ďábla, Slade. Miluju tě,“ zašeptám.

Přejíždí mi rukou pomalu po zádech. „Taky tě miluju, zlato.“

Odtáhnu se a povzdechnu si. „Ale Micah a tvůj táta. Pořád budou obhajovat viníky,“ říkám tiše. „Nemůžeš před nimi držet naše dítě. Budou v tom vyrůstat.“

Přikývne. „A to je v pohodě. Jestli se naše dítě rozhodne přijmout tuto cestu, budu ho na sto procent podporovat. Budu je milovat bez ohledu na to, co se rozhodnou udělat se svým životem. Ale tenhle život už pro mě není.“

Usměju se a on se na mě usměje taky. Pak se zeptám na otázku, která mě trápí. Nebyl v práci už dva týdny. „Kdy jsi skončil?“

„Ten den, kdy jsi přišla z nemocnice,“ říká, zatímco mě upřeně pozoruje.

Zamračím se a ramena mi poklesnou, když se zeptám. „Proč jsi mi to neřekl?“

Povzdechne si. „Nechtěl jsem, abys mě viděla, jako bych selhal nebo bych to vzdal.“

Vezmu mu obličej do dlaní. „Slade,“ vydechnu a on se usměje. „Chceš něco lepšího pro naši rodinu. Tady není nic, za co by ses měl stydět.“

SLADE

Ležím vzhůru v posteli vedle Anděla později v noci, zatímco spí. Dám si ruku za hlavu a podívám se na strop přemýšlejíc o všem, co jsem jí řekl dnes dopoledne. Ten případ vraždy byl vážně jediný případ, který mě trápil, a já nebyl ten hlavní právník. Můj táta byl.

To, co jsem jí neřekl bylo zhroucení současného manžela v soudní síni. Křičel, plakal a začal házet věcmi, když byl vrah jeho manželky prohlášen za nevinného. V té době byl zatčen, dopomohla k tomu jeho sestra, a pak o pár týdnů později šel do vězení na doživotí za to, že zastřelil klienta mého táty.

Tehdy jsem to tak docela nechápal. Myslím tím, že jsem vždycky věděl, že láska vás může přimět dělat šílené věci. Byl jsem toho svědkem u přátel mnohokrát. Ale on zabil muže, který měl také rodinu. V žádném případě nebyl nevinný, ale taky měl ty, které miloval. Nevěděl ten současný manžel, jaké je to pro rodinu zjistit, že taky zabil? Proč by měl zahazovat svůj život? Proč byl ochoten zabíjet někoho, kdo procházel zrovna tou samou věcí?

Teď? Teď vím, jak se cítil. Vím, kolik šílenství musel cítit. Teď vím, jak moc můžete milovat někoho tak moc, že nevidíte nic jiného, než pomstu. Dát věci do pořádku, když justice selže.

A to je důvod, proč už nemůžu dělat svou práci. Musím to nechat za sebou a začít znovu. Anděl si to zaslouží, naše dítě si to zaslouží, a já si to zasloužím taky.

*****************

„Děláš si srandu, že?“ ptá se Parker, když si sedne v jeho a Tateově obýváku, držíc tu svou tlustou černobílou kočku.

Zavrtím hlavou. „Skončil jsem,“ říkám potřetí. „Kolikrát to musím opakovat?“ ptám se sedíc na gauči. Takhle uvolněně jsem se necítil už měsíce. Jsou to už čtyři týdny, co měl Anděl tu nehodu. Skončil jsem se svou prací hned poté, ale až teď to říkám klukům. Andělovi se daří mnohem lépe a řekla mi, abych šel dnes ven. Běž za klukama, řekla.

„Dokud to moje mysl nezpracuje,“ odsekne Parker.

„Takže co teď budeš dělat?“ ptá se nakonec Tate. Jen mě sledoval a nezdál se být překvapený, když jsem se posadil a řekl jim, že jsem ve firmě skončil.

Usměju se. „Chci začít svou vlastní bezpečností agenturu,“ říkám s úsměvem. Řekl jsem to Andělovi dnes ráno a ona plakala, což není nic neobvyklého, ale úsměv na její tváři a způsob, jakým řekla, že je na mě pyšná, mě donutil si jí přitáhnout k sobě.

Tate zvedne obočí.

„Víš,“ říkám a mnu si ruce o sebe. „Myslím, že budu potřebovat asistenta,“ říkám a taky zvednu svoje obočí.

„Ach,“ říká Parker vzrušeně. „Znám tu dívku, Tiffany. Byla by ideální. Nosila by dlouze střižené košile s krátce střiženou sukní.“ Pak rozhodí rukama. „Mám tím na mysli, že by byla pro mě, až přijdu na návštěvu, protože samozřejmě ty jsi ženatý,“ dokončí.

Nemůžu si pomoct a usměju se, když se pořád dívám na Tatea. „Možná o někom vím,“ říká nakonec, než si přejede rukou po svém neoholeném obličeji.

„No, garantuju ti, že není žhavější, než Tiffany.“ Parker zavrtí hlavou, dívajíc se z Tatea na mě.

„Mluvím o sobě ty debile.“ Protočí Tate oči.

Parker se zamračí a přestane hladit svou kočku. „Chceš si hrát na poblázněného asistenta, který dělá všechnu tu zkurvenou práci?“ ptá se se zamračením.

Zvednu ruku, abych ho zastavil v mluvení dřív, než skončím tím, že po něm hodím pivo. „Chci, aby byl můj partner,“ pokrčím rameny snažíc se, aby to vyznělo méně, než to ve skutečnosti je.

„Je to jako laskavost, protože jsem bratr tvojí ženy?“ ptá se Tate skepticky.

Usměju se. „Ne, je to proto, že ti nevadí, že se trochu zašpiníš. Budeme to potřebovat.“

Přikývne mi s úsměvem. „Jdu do toho. Jen mi dej vědět, co musím udělat, abych ti pomohl postavit se na vlastní nohy.“

„Počkat?“ říká Parker se zamračením. „Proč jsi mě nechtěl jako svého asistenta?“

„Protože by ses snažil mít na hrbu každou slečnu v nouzi,“ dodává Tate se smíchem.

„Jsi stejně zkažený jako já.“ Parker na něj ukazuje špičkou láhve svého piva.

„Ale ne,“ směje se Tate. „Jsem mnohem diskrétnější, než ty.“

„Nebyl jsi moc diskrétní minulou noc, když jsi přitáhl tu zrzku, která byla prakticky nahá.“

Tate protočí oči. „Nebyla,“ tvrdí.

„Byla nahoře bez a její kalhotky byly sundané v době, kdy vystoupila z auta na příjezdovce.“ Podívá se na mě. „Měla pěkné silikony.“

Vstanu. „Přestaň,“ říkám zvedajíc ruku. „Parkere, chceš se taky přidat?“

„Samozřejmě,“ říká předtím, než si zkříží jednu nohu přes druhou, jako by ten zkurvysyn dostal to, co chtěl.

Povzdechnu si. „Dobře. Pak začnu dávat věci na své místo.“

Vyliju to, co zbylo z mého piva, než se rozloučím a odcházím z domu.

„Slade?“ zastavím se a otočím se k Parkerovi, když zavolá moje jméno.

„Co se děje?“ ptám se, vytahujíc telefon z kapsy, abych napsal Andělovi.

Povzdechne si a dívá se dolů na zem. „Jen chci, abys věděl, že pořád hledám Whita.“ Pak se podívá na mě. „Najdu ho. Slibuju.“

Přikývnu. „Vím, že najdeš, Parkere.“ A s tím se otočím a jdu ke svému autu.