Uncontrollable - 32. kapitola

Překlad: Markéta

Samantha

Cítím bolest v těle dřív, než vůbec můžu otevřít oči. Je to pocit pálení skrz naskrz a mám pocit, jako by mě někdo přejel ze všech stran. Nemůžu se moc hýbat, všechno zdá se být hrozně těsné.

Mám pocit, že mám krk v jednom ohni. Na celé levé straně mého těla mám pocit, jako by mi někdo jehlou propichoval kůži. Snažím se zhluboka nadechnout, ale je to jen malé množství. Ostrá bolest v hrudi a velký tlak. Mám pocit, jako by mi někdo seděl na hrudníku a srdce mi buší, jako bych ztrácela dech. Moje srdeční frekvence se zvedne a začnu panikařit, slyším zuřivé zvuky pípání.

„Sam,“ slyším říct ženský hlas. „To je v pořádku. V ústech máte trubičku, která se vám snaží pomáhat dýchat.“

Nemůžu dýchat? Snažím se pohnout hlavou, ale nemůžu.

„A na krku máte límec, který vám udržuje hlavu v klidu. Měla jste nehodu, ale budete v pořádku.“

Nehodu? Dítě. Snažím se pohnout rukama na břicho, ale nepohnou se.

„Vaše miminko je v pořádku,“ dodává, jako by sledovala moje pohyby. „Rozumíte mi?“

Snažím se otevřít oči. Otevřou se jen natolik, abych viděla žlutý úbor a pak se zavřou, jsou příliš těžké, abych je udržela otevřené. Snažím se přikývnout, ale je to hrozně těžké, kvůli tomu límci, který zmiňovala.

„Moje jméno je Vicki a jsem vaše zdravotní sestra. Slade, váš manžel, je tady taky. Drží vás za levou ruku.“ Odmlčí se. „Slade, prosím, stiskněte jí ruku,“ požádá ho tiše.

Cítím, jak ji stiskne a trochu se uvolním.

„Dobrá, můžete otevřít oči?“ ptá se.

V místnosti nastane ticho. Jediným zvukem je pípání přístroje – teď už v pravidelném rytmu. Začne mě to uklidňovat zpátky ke spánku.

„Sam? Potřebuju, abyste otevřela oči, kvůli mně,“ znovu promluví.

Pomalu je otevřu a pak je zavřu. Jasné světlo na ně zaútočí. Snažím se znova s vědomím, že chce, abych je otevřela.

Je těžké rozeznat věci tak, jak jsou. Můžu vidět barvy a tvary, ale věci jsou rozmazané.

„Velmi dobře,“ ujišťuje mě. „Teď vám posvítím do očí.“

Rychle zamrkám, když mě nové a zářivější světlo pálí v očích, ale ne předtím, než vidím ve svých ústech hadičku. Snažím se zvednout své ruce, abych ji odstranila, ale nezvednou se o moc, než se úplně zastaví. Můžu cítit něco omotaného kolem svých zápěstí. Cítím, jak mi Slade stiskne mou levou ruku o trochu silněji, než jí zatlačí zpátky na postel k mému boku.

Sestra mě popadne za pravou ruku a taky jí položí dolů. „Ne,“ říká opatrně, „Ta trubička vám pomáhá s dýcháním. To je v pořádku a my ji brzy vytáhneme.“ Pak sníží svůj hlas a mluví na Slada. „Slade, potřebuju tu ruku na chvilku. Sam, můžete mi stisknout ruku?“ Stisknu ji. „Obě?“ a já si uvědomím, že pořád drží mou druhou ruku.

Stisknu ji taky. „Můžete zatnout pěst? Zkuste mi ublížit.“ Udělám to, ale způsobí mi to bolest v levé paži.

„Hodná holka,“ říká. „Slade, tady máte zpátky její ruku, držte ji.“ Cítím něco chladného na chodidlech a nohách. „Sam, můžete cítit, jak se dotýkám vaší nohy? Stiskněte Sladovi ruku, pokud ano.“

Jemně zmáčknu jeho ruku, ale dost na to, abych mu dala vědět, že to dělám.

„Cítí to,“ promluví Slade poprvé. To mě přiměje pevněji zavřít oči. Jeho hlas zní tak ochraptěle.

„Hodná holka. Můžete zahýbat prsty?“ Udělám to, ale mám pocit, že se pohybují opravdu pomalu. „Hodná holka.“ Pak cítím, jak jsou znovu zabalené do něčeho teplého.

„Slade, ona pohybuje se vším, a zdá se, že je schopna všechno cítit, plus plní požadavky. Velmi rychle budeme schopni jí vyndat tu trubičku. Dám vědět doktorovi, takže na tom můžeme zapracovat. Po vytažení trubičky bude mít v úmyslu udělat několik neurologických vyšetření.“

Otevřu těžké oči a snažím se rozhlédnout okolo, ale znovu je zavřu. Pořád je tady hodně světla.

„Sam, bolí vás to?“ slyším jí zeptat se.

Snažím se přikývnout, ale nemůžu to udělat, kvůli límci, takže stisknu Sladovu ruku.

„Znamená to ano?“ ptá se, znějíc ustaraně.

Znovu ji stisknu.

„Musí jí to bolet, stiská mi ruku,“ odpovídá rychle.

„Přinesu nějaké další léky proti bolesti.“

Pak cítím její ruku na mém pravém rameni, jak promluví tiše ke Sladovi. „Půjdu dopředu a odstraním jí pouta, ale potřebuju, abyste jí udržel ruce ve svých. Dobře?“

On si odkašle. „To můžu zvládnout.“

„Sam, uvolním vám ruce, ale potřebuju, abyste se nedotýkala trubičky ve svém krku. Můžete to pro mě udělat?“

Stisknu Sladovu ruku a znovu trošku otevřu oči. Vidím, jak si Slade přejede rukou přes svůj unavený obličej, než je znova zavřu.

„Můžete zhasnout ta světla?“ ptá se tiše.

„Samozřejmě. Hned jsem zpátky.“ A pak tu není nic, jen zvuk přístrojů a další zvuk v pozadí.

Otevřu oči a jsem vděčná za měkčí světlo, které přichází ze stěny za mnou.

Slade se na mě podívá a mě to zlomí srdce, když vidím slzy v jeho očích. Chci mu říct, že se omlouvám za ty hádky, za tu nehodu, ale uvědomím si, že nemůžu. Začnu zvedat svou ruku k trubičce a on ji popadne a drží. „Ne, zlato.“

Několikrát zamrkám, když mi slzy zaplní oči.

„Je to v pořádku. Brzy už jí vyndají.“ Olízne si rty a povzdechne si.

Slzy mi přetečou z očí a stékají po tvářích.

Vstane a nakloní se nade mě. „velmi pomalu se skloní a políbí mě na čelo. „Je mi to tak líto, Anděli,“ říká tiše, když si sedá zpátky.

Snažím se zavrtět hlavou, zatímco mi slzy stékají po tvářích. Je to všechno moje vina. Já jsem ta, která by se měla omlouvat. Nevzpomínám si, co se stalo, pokud jde o tu nehodu, ale vím, že jsme se hádali. Vím, že jsem to zpackala a že byl na mě naštvaný.

Položí si čelo na svou ruku, která drží tu mou. „Nikdy jsem se na tebe neměl naštvat.“ Povzdechne si. „Nikdy jsem neměl zmeškat tu prohlídku našeho dítěte.“ Zvedne hlavu, aby se na mě podíval a slzy mu tečou po tvářích. „Ale slibuju ti, že se věci změní. Jsem tady, a už se znovu k tobě neotočím zády,“ slíbí předtím, než mě políbí na ruku. „Prosím, řekni mi, že mi dáš ještě šanci?“

A já udělám jedinou věc, kterou můžu udělat. Stisknu mu ruku.

SLADE

Další tři dny jsou pro Anděla stejně vyčerpávající. Vytáhli jí trubičku z krku a trubičku z hrudníku, ale vzhledem k lékům proti bolesti zůstává do značné míry mimo. Naši přátelé a rodina přicházejí, aby jí viděli. Otevře oči a něco mluví, ale vážně si nemyslím, že ví, co říká.

Čtvrtý den stojím a protahuju se. Snažím se uvolnit křeč za krkem a záda. Opravdu by měly být tyhle židle pohodlnější pro ty blízké. Alespoň byla převezena z JIP do nižších pater.

Jdu na toaletu. Zrovna si domývám ruce, když slyším její zoufalý hlas říkat moje jméno.

Strčím do koupelnových dveří, aby se otevřely a vyběhnu za ní, abych jí našel sedět a mrkat. Rozhlíží se okolo, jako by nevěděla, kde je.

Parker už nespí na své židli. Stojí a rozhlíží se roztřeseně okolo s dekou spadlou na podlaze u svých nohou.

Jdu k její straně postele a jemně popadnu její ruku do své. „Jsi v pořádku,“ říkám tiše.

Popotáhne, zatímco jí slzy stékají po tvářích. „Myslela jsem…. Myslela jsem.“ Zhluboka se nadechne a podívá se mi do očí. „Jela jsem, abych viděla Jaxe. Řekl mi…“

„Já vím,“ říkám přerušujíc jí. Snažila se mi říct sto věcí najednou, jakmile jí vytáhli trubičku z krku. Ale její hlas nebyl v té době stoprocentní.

Zavrtí hlavou. „Řekl, že ti chce někdo ublížit. Musíš mi věřit,“ pláče.

„Věřím,“ říkám v její prospěch. „Já…“

Dveře do pokoje se otevřou a dovnitř vejde Tate s kávou pro nás a lahví vody pro sebe. „Ahoj ségra,“ říká jemně, když na ní přistanou jeho oči. „Jsi vzhůru.“ Usmívá se.

Ona si položí hlavu do dlaní a propukne v pláč. „Můžete nám dát lidi minutu?“ ptám se dívajíc se na Tatea a pak na Parkera.

„Ne,“ říká Anděl, když se na nás podívá. „Parker mi věří.“ Podívá se na něj. „Prosím, řekni jim to. Řekni jim, co jsem ti řekla.“

Ona se na mě podívá s vážnou tváří a povzdechne si. „Věřím, že ti chce někdo ublížit. A taky že mohou,“ komentuje fakt.

„Co se stalo?“ ptá se Anděl, zatímco mě očima sjíždí nahoru a dolů.

„Nic. Jsem v pořádku,“ říkám snažíc se zmírnit její obavy. Pak se podívám na Parkera se zúženýma očima. Musí jí přestat rozrušovat.

On na mě zvedne obočí v otázce. „Pokud tě někdo vážně chtěl zranit, co by pro to museli dělat?“ Jeho oči se odvrátí ode mě a podívá se na ni. „Je tady jen jedna věc, bez které nemůžeš žít. Možná ti to chtěli vzít a dovolit ti zničit si svůj vlastní život,“ dokončí.

„No, už jsi se vlastně jednou zhroutil v téhle nemocnici a pak praštil Parkera. Máš štěstí, že tě nezavřeli,“ dodává Tate.

„Cože?“ Anděl se zamračí. „Proč bys to dělal?“

„Byl jsem jen naštvaný a on byl ke mně nejblíže. Chtěl jsem někoho praštit,“ pokrčím rameny.

Získá si mou pozornost, když mě popadne za ruku. „Je toho víc, než jen moje nehoda. Jax ví nějaké věci.“

„Jaké věci?“ ptám se. Teď mám o ní obavy.

„Řekl, že je tady vždycky někdo, kdo sleduje a naslouchá.“ Podívá se na Tatea. „Věděl o vloupání do domu. Do auta….“

Odtáhnu se zamračeně. „Jak by tohle mohl vědět?“ ptám se nahlas.

„Byl zpátky odkdy? Mluvil jsi s ním na Silvestra. Až do té doby byl ve vězení…“ Tate zmlkne, když si uvědomí, co říká. Podívá se na svou sestru s očima dokořán, než se snaží sám sebe opravit. „Myslím tím ….ehm…“

Odmávnu jeho obavy. Ona a já jsme se už kvůli tomuhle hádali. Ona ví, že jsem to před ní skrýval.

Natáhnu se a odstrčím jí pár pramínků vlasů z tváře. Její oči už nejsou oteklé tak, jak byly, ale pořezání se stále ukazují na její tváři a modřiny z airbagů jsou tady pořád taky.

„Takže, ty si myslíš, že Samina nehoda má co dočinění s událostmi z minulého roku?“ ptá se TateParkera.

„Je to jediná věc, která dává smysl,“ říká jednoduše.

„Je to daleko od toho, aby to dávalo smysl,“ povzdechne si Anděl, zatímco si lehá na polštář, když Missy vejde s velkým vycpaným medvědem v podpaží.

Usmívá se a přejde k posteli. „Donesla jsem ti malý dárek.“

„Ten není malý. Je větší než ty,“ říká Tate snažíc se dostat z ní nějakou reakci, ale ona ho ignoruje.

Nakloním se a dám ji pusu na tvář. „Budu hned venku za dveřma, promluvím si s klukama.“

„Jaký byl verdikt ohledně té nehody?“ ptám se Parkera, jakmile vyjdeme na chodbu.

„Nehoda, která vyústila v úmrtí. Neměli pocit, že by se to muselo vyšetřovat.“

Vzhledem k tomu, že se všechny události staly minulý rok, držel jsem se toho, že jsem jí řekl, že všichni byli příbuzní. Museli být.

Začnu přecházet po chodbě, snažíc se přijít na to, jak to pospojovat. Pak do mě udeří myšlenka a já se podívám na Parkera.

„Máš jednu věc, která mi může říct všechno, co potřebuju vědět,“ říkám ukazujíc na něj prstem.

On se zamračí zmatený. Pak se na mě podívá s vykulenýma očima. Začne rychle vrtět hlavou, když o krok ustoupí. „Ne. Věř mi. Nechceš to vidět.“

„Musím to vidět. Je to jediný způsob,“ říkám skrz zaťaté zuby. Vážně si myslí, že chci sledovat svou ženu při autonehodě přímo před svýma očima? Je to něco, co budu chtít vždycky vidět. Musím vědět, jestli to byla nehoda nebo záměr.

Tate se zamračí, když se dívá z jednoho na druhého.

„Ztratil jsi rozum?“ říká nakonec Parker po několika dlouhých sekundách.

„Ne. Skoro jsem ztratil svou ženu. Dvakrát! Moje mysl je kurevsky jasná,“ říkám jednoduše.

Parker si povzdechne. „Ty víš, že nemám nad tou páskou žádnou kontrolu.“

„Proč ne?“ vyštěknu ztrácejíc trpělivost. „Tys byl zúčastněným policistou. Je to tvoje zkurvená páska! Moje žena byla účastníkem. Mám veškeré právo vidět tu zkurvenou nahrávku,“ vykřiknu. „A pokud ne, pak zavolej zkurvené DA. Zavolej někoho a udělej to,“ říkám snažíc se snížit svůj hlas, nechci, aby mě Anděl slyšela.

Jsem obhájce. Nemám moc přátel, kteří jsou u policie nebo výše v pořadí. Mají tendenci se mračit na někoho, kdo drží zločince od vězení.

Stojíme v chodbě bez hnutí, když Parker nakonec promluví. „Je nezákonné, abych ti ukázal tu nahrávku,“ argumentuje.

„Na to seru!“ vychrlím. „Udělej to,“ vyštěknu.

Dívá se na mě pár vteřin, jako by to mohlo změnit můj názor na to. „Musím si zavolat,“ říká nakonec, když mu klesnou ramena. 

****************

Jakmile Parker dokončí telefon a já řeknu Andělovi, že jedu domů vyzvednout nějaké věci pro ni a pro mě, všichni míříme na policejní stanici. Věděl jsem, že může tu nahrávku vidět. Jeho auto má kameru, která to celou dobu nahrávala, všechno co musel udělat je, že to podepsal. Drží sledování toho, kdo všechno se na to díval. Technicky vzato, nemám dovoleno to vidět a Andělova nehoda není otevřený případ. Ale to je, jak se věci mohou pohnout kupředu. Máte přátele, kteří přimhouří oko a lžou, když je potřeba.

My tři sedíme v zadní kanceláři, kde nás nikdo nemůže vidět, ani slyšet. Položím lokty na stůl a opři se, dávajíc si hlavu do dlaní. Přejedu si s němi po tváři. Naposledy jsme my tři byli v místnosti společně sledujíc nahrávku Anděla, jak byla unesena. A teď nevím, co očekávat.

„Jsi si tím jistý?“ promluví Parker, vytahujíc mě z mého omámení.

„Ano,“ vyštěknu. „Jen už přehraj tu zkurvenou věc,“ zamumlám.

Povzdechne si a ramena mu poklesnou, ale zmáčkne tlačítka na dálkovém ovladači a obrazovka před námi ožije.

První věc, kterou vidím je zadek mého Chevy (auta). Brzdová světla se rozsvítí, jako by si myslela, že semafor před ní se změní na červenou.

Projede semaforem. Stane se to tak rychle, že uskočím zpět, jako by do mě někdo strčil. Černé auto vjede velkou rychlostí do křižovatky a sestřelí zadní stranu řidiče. To pošle zadek auta do na pravou stranu, kde zadní pneumatika narazí na obrubník. A začne se točit. Kdyby se auto nezvedlo, nemusela by se točit (pneumatika). Ale s tím, jak bylo vysoko nad zemí a s hybností druhého auta, nebylo možné jet někam jinam, než se otočit.

Všichni tady stojíme a znovu bezmocně sledujeme, jak se moje auto několikrát otočí. Můžu slyšet křičet Parkerův hlas uvnitř policejního auta, když jeho pneumatiky zakvílí a rychle zastaví.

V tu chvíli slyším, jak se otevřou dveře a pak Parker běží před policejní auto, v dohledu kamery. Přiběhne k našemu autu, šlapajíc na sklo a kousky toho, co bylo vylomeno z našeho auta.

Kopne do již rozbitého zadního skla a zmizne v autě. Můžu slyšet jeho trhaný dech a on pokračuje v mluvení s někým na dispečinku z vysílačky, které má připojené na hrudi.

„Samantho?“ vykřikne Parker. Je jasné, že cokoli on vidí, není moc dobré. Strach v jeho hlase je evidentní. „Vydrž, Sam.“

Stojím tu, když pokračuje v mluvení. Z pohledu jeho policejního auta je nemůžete vidět uvnitř auta, ale můžete slyšet každé slovo z mikrofonu na jeho uniformě.

Slyším, jak se rozbije více skla. „Kristepane,“ zasyčí. „Sam, otevři oči,“ dožaduje se. „No tak, Sam, podívej se na mě.“

Proč ona k němu nemluví?

„Musíš se na mě podívat,“ prosí jí a to mi rozbuší srdce v hrudi. Proč se na něj nepodívá? Proč neotvírá svoje oči?“

„Sam,“ křičí. Pak hluboce vydechne. „Dobře. Velmi dobře, Sam. Musím tě dostat ven. Rozumíš mi? Budu tě muset vytáhnout přes čelní sklo.“

Přejedu si rukou po tváři a povzdechnu si, když si uvědomím, že otevřela oči.

„Potřebuju zkurvenou bundu,“ křičí najednou a já se zdržím od uskočení z jeho naléhavého tónu.

Někdo mu hodí bundu do auta a on pak promluví. „Dám to přes tebe, takže budu moct vykopnout čelní sklo.“

Pořád jí neslyším nic říkat. Ale o vteřinu později ho slyším zachraptět a zvuk jeho kopnutí do čelního skla.

„Zůstaň se mnou, Sam,“ zařve.

A pak se to stane, ona křičí. Její hlas přichází skrz vysílačku a trhá mi to srdce na kusy. Je to výkřik bolesti. Musí se s ní snažit hýbat, protože její křik je následován jeho frustrovaným hlasem.

„Kde jsou kurva ti záchranáři?“ vyštěkne.

Slabě slyším někoho křičet, „Na cestě. Dostaňte jí tam odtud.“ Musejí stát na druhé straně auta a my je nemůžeme z téhle strany vidět.

„Snažím se, volant jí drtí,“ říká skrz zaťaté zuby.

Střelím oči od obrazovky a podívám se na Parkera, stojícího vedle mě. Ten se dívá na podlahu, jako by pro něj bylo příliš těžké znovu prožívat to, čím si prošel před čtyřmi dny. Možná, že jediný důvod, proč to můžu sledovat je, protože vím, že to přežila.

Pak moje oči znovu střelí k obrazovce, když jeho hlas znovu promluví. „Sam?“ slyším ho šustit okolo, pak slyším zvuk trhání. „Neodcházej ode mě!“ dožaduje se. „Zůstaň vzhůru. Můžeš to pro mě udělat?“

Dám si ruku na pusu, snažíc se zadržet zvuky, které chci vypustit.

„Udělám to tak rychle, jak jen to půjde,“ říká znějíc rozhodnutý. Slyším, jak s ním mluví další hlasy. Vyštěkne několik příkazů a já polknu, když uslyším v dálce slabý zvuk sirén. „Už jen pár vteřin,“ říká. „Otevři ty oči sakra!“ dožaduje se znovu zběsile.

Jsou tam další steny a on několikrát zanadává a pak je tady, znovu na obrazovce, odnášejíc jí z jejího auta. Tou dobou můžete vidět v dálce černý kouř a křičící lidi, když jí pokládá na zem.

Položí jí prsty na krk a pak se skloní, pokládajíc jí ucho k jejím rtům.

Rychle se odtáhne a pak jsou jeho ruce na jejím hrudníku a on začne s oživováním. „Musíš se mnou zůstat, Sam. Už jsou skoro tady,“ vykřikne.

„No tak, Sam. Tohle nedělej. Pojď,“ prosí jí, zatímco ona tam jen tak leží; nehýbe se.

Místnost naplní svým těžkým dýcháním a pak si popotáhne. Dělá to asi půl minuty, než znovu zkontroluje její puls.

Pak jsou věci ještě bláznivější. Sanitka zastaví na silnici. Zdravotníci k ní spěchají. Položí jí na prsa nějaký monitor, zatímco Parker horečně vysvětluje, co se stalo a že ona nereaguje a nedýchá. Zdravotník jí pak vloží do pusy trubičku, zatímco další pracuje na tom, aby mačkal sáček. Další jí umísťuje límec okolo krku. Jakmile jsou všichni hotoví s úpravami, otočí jí tak, aby jí narovnali na nosítka a připoutali ji. Zvednou jí ze země a položí jí do zadní části sanitky.

„Pojedu s vámi,“ říká Parker, zatímco si utírá nos rukávem uniformy, který je pokrytý její krví.

„Je mi líto, ale nemůžete,“ odpoví mladší zdravotník, pokládajíc svou ruku na jeho hrudník.

Parker vyštěkne, když mu odrazí jeho ruku. „Je to žena mého nejlepšího kamaráda. Je třináct týdnů těhotná a já jí zrovna vytáhl z toho auta a musel jí oživovat. Já jí kurva neopustím,“ křičí, než se otočí a naskočí dovnitř, než mu můžou říct cokoli jiného.

Parker si získá mou pozornost, když zvedne vedle mě dálkový ovladač, aby to vypnul. A já se snažím vzpomenout, co jsem viděl…. „Stop,“ říkám rychle, díky čemu Tate poskočí u mého boku. Myslím, že jsme všichni v nějakém rauši.

„Přetoč to,“ nařizuju.

„Ne.“ Tateův hlas se zlomí. „Nemůžu se na to znovu dívat.“

Parker se znovu odmlčí a já se otočím a vyškubnu má dálkový ovladač z rukou. Nasměruju ho na TV a zmáčknu přetočení na samotný začátek.

„Ne. Kurevsky mě zabíjíš,“ zavrčí Tate po mém boku, když vidí, kde jsem to zastavil.

Je to tady přímo před námi. Starý rozbitý černý náklaďák, který narazil do mého Chevy. Je to ten samý s černou kapucí, který byl na videu, co jí unesli tu noc na parkovišti u Larryho.

„Čí je to auto?“ dožaduje se Parker, zatínajíc ruce v pěst po bocích.

Podívám se na něj. „Zjistili jste něco ohledně těla?“

Zavrtí hlavou. „Vůz měl kradenou značku. A my stále čekáme na výsledky těla, které tam bylo.“

Vypnu televizi a odhodím ovladač, než se otočím a ženu se dveřma ven.

„Kam to jdeš?“ dožaduje se Parker, zatímco procházím policejní stanicí, ignorujíc všechny pohledy, který schytávám od policistů.

„Zpátky za svou ženou,“ říkám, když zatnu čelist. „Mýlila se. Nikdo po mě nejde, jdou po ní.“

Parker přeběhne přede mě. „Dám jí do nemocnice policistu. Před její dveře.“

Přikývnu. „Vezmi tu nahrávku a ukaž jí Bradovi.“ Brad a já jsme si tak blízcí, jak policista s obhájcem mohou být. Pomohl nám, když byla napadena venku u Larryho, když důstojník White volal, aby mi řekl, že zatkli muže, který se nám vloupal do domu.

Náhle se zastavím na parkovišti, Tate do mě prakticky vběhne. Otočím se a čelím Parkerovi, srdce mi buší a v uších mi zvoní.

„Co je?“ rozhlíží se Parker rychle po parkovišti.

„Důstojník White,“ říkám bez dechu.  „V žádném zkurveném případě.“ Zavrtím hlavou.

„Cože? Kdo je důstojník White?“ ptá se Tate.

Ukážu na Parkera. „Říkal jsi, že dům, ve kterém jsme jí našli, patřil někomu jménem White?“ ptám se a on přikývne. „Důstojník White byl ten, kdo volal a řekl mi, že zatkli muže, který se vloupal do našeho domu.“ Zavrtím hlavou. „Ale zmýlil se a osvobodil toho muže a neinformoval mě. Brad byl ten, kdo nás informoval, že byl ten chlap osvobozen.“

Parker se zamračí. „Řekla někdy Sam, jaké bylo to jméno policisty u Larryho tu noc, kdy nechala Jeremyho zatknout?“

Zavrtím hlavou. „Nikdy jsme se kurva neptali. Na souboru bylo jen jméno důstojníka Howarda.“

„Do prdele!“ zasyčí.

„Pojďme,“ zařve Tate, znovu běžíc ke svému autu.

„Chci, aby se Brad podíval na toho, kdo měl službu tu noc u Larryho, kdy byla unesena. Ukaž mu, že je to to samé auto a že musí začít s vyšetřováním,“ nařídím mu přes rameno, teď už utíkajíc do Tateova auta. Musím se dostat zpátky k ní.