TSOD - 25. kapitola + EPILOG

Překlad: Liv

Holky, s radostí oznamuji, že jsme se konečně dostaly na konec! Chtěla bych poděkovat všem, kteří mě na té nekonečné cestě doprovázely :D
Hlavně mi, prosím, napište, který díl se vám líbil víc, jsem opravdu zvědavá.
PS: Vím, že chcete šťastný konec. Varuju, že epilog je po zázračné poslední kapitole takový tvrdý dopad zpátky na zem, tak číst jen na vlastní nebezpečí.
Díky za komentáře, opět byla radost překládat pro tak skvělé čtenářky :)

25. kapitola

JE TO DIVNÉ. Začal jsem Tag Team, protože jsem věděl, že v kruhu, v osmiúhelníku, nikdo ve skutečnosti nebojuje sám. Stojíte tam, snažíte se dostat soupeře k zemi, ale boj probíhá už několik týdnů předtím, někdy dokonce několik let předtím, než se zápas odehraje. Je to v přípravě, v týmu, který sestavíte, aby vám pomohl. Chápej, zápasník má vždycky tým.

Protože máš tým a ten tým na tebe spoléhá, nikdo to nechce vzdát. V MMA je horší se vzdát, než prohrát. Pokud bojuješ do konce a prohraješ, ve skutečnosti jsi ani tak úplně neprohrál. Ale pokud jdeš do boje a vzdáš se? To je pro zápasníka těžké. Je to těžké pro jeho tým. Je to těžké pro morálku. Znamená to, že jsi nebral svého soupeře vážně, že sis neudělal domácí úkol, nepřipravil ses, tvůj tým ti nepomohl s přípravou a tebe soupeř načapal se staženýma kalhotami. Nebo to znamená, že jsi měl strach a nevěřil svému tréningu. Nevěřil si sám sobě.

Nevěřil jsi týmu. Tak jsi to vzdal. A pak je těžké na tom něco změnit.

Nikdo nebojuje sám. To je moje motto pro Tag Team, stejně jako je to moje motto pro všechny ostatní. Je to moje motto pro mé spoluhráče, ale nikdy jsem tomu nevěřil. Byl jsem tým, chtěl jsem být tým pro všechny ostatní. Předtím, než jsem měl zápas se Santosem, řekl jsem Millie, že každý bojuje sám. Asi jsem někde hluboko v duši věděl, že nechci, aby někdo bojoval za mě. Jsem hloupý? Jasný? Možná. Ale takový jsem. Nebo takový jsem byl.

Jaký mám cíl teď? Žádné vzdávání. Zůstat tady. Bojovat. A jak jsem řekl Mosesovi, až gong zazvoní, tak zazvoní. Ale zatím mi pomáhá můj tým. Celý můj tým.

Kluci přišli na svatbu v tričkách Tag Team. Ve skutečnosti každý, kdo přišel, na sobě měl tričko Tag Team a sukni nebo oblek. Dokonce i mojí rodiče a dvě sestry, kteří mě překvapili svou účastí, na sobě měli to tričko. Henry měl tričko se smokingem a motýlkem. Moses byl celý v černém, jako obvykle, ale přidal brýle, které měl na sobě celou dobu, i když byl obřad v Millině oblíbeném kostele. Ty brýle zakrývaly jeho oči, ale já jsem věděl, že pláče. Taky jsem plakal, ale neskrýval jsem to. Byl jsem v místnosti plné lidí, na kterých mi záleželo a lidí, kterým záleželo na mě a zažíval jsem nejlepší den svého života – důkaz, že i s diagnózou rakoviny můžete zažít nejlepší den. Pořád můžete mít spoustu nejlepších dnů.

Uličkou Millie vedl Henry a měla na sobě matčin závoj a bílé krajkové šaty, které vypadaly jako z jiné éry – možná z doby, o které jsem s ní mluvil ten první den, co jsme se poznali. Sledovat jí, jak ke mně kráčí v těch šatech, mě nutilo věřit v osud, i když jsme s Mosesem na tyhle věci nikdy nevěřili. I když za to možná nemohly ty šaty, možná to bylo tím, jak byla krásná. Když jsem jí sledoval, byl jsem rád, že jsem naživu. Ale ona na mě měla vždycky takový efekt.

Oslavu jsme měli v baru, tancovali jsme s Millie, až dokud jsme nebyli bez dechu, ale odešli jsme, když byla oslava ještě v plném proudu. Pořád jsem nemohl řídit, takže si Mikey hrál na šoféra a odvezl nás do hotelu. K nárazníku auta byly přivázané plechovky, boxové rukavice a Axelovy boty, a s písničkou „AccidentalBabies“ – Millina písnička na přání – jsme se mazlili na zadním sedadle.

Když už je řeč o náhodných dětech, přesně měsíc po svatbě jsme s Millie zjistili, že je těhotná. Ve skutečnosti to ale vůbec nebyla náhoda. Millie si to přála, myslím. Když začne chemoterapie a ozařování, tak se dělají malí Taggertové těžko, až dokud to neskončí – ať už to skončí jakkoliv.

Takže se Millie ujistila, že se to stane předtím. Posilovala tým, zařizovala nové členy a ujišťovala se, že budu mít proč bojovat. Pořád to bylo všechno nebo nic. Oslavovali jsme novinky a odmítali vidět obry číhající ve stínech, kvůli kterých jsme se báli budoucnosti.

Byl jsem vděčný, že už dlouho nebude tancovat kolem té zatracené tyče. Nechtěl jsem ukazovat, jaký jsem majetnický – a buďme upřímní, moje majetnické já byl barbar – ale nebyl jsem zrovna nadšený z toho, že jiní chlapi sledují mou ženu, jak tancuje kolem tyče. Navrhoval jsem jí, že by mohla pár nocí v baru hrát na kytaru, ale ona místo toho pokračovala v tanci ve sklepě a do Tag Teamu přidala pár hodin předporodní jógy, což přilákalo několik nových členek.

Moses se snažil držet smrt daleko ode mě a já ho nechal věřit, že to dokáže. Byl jsem smrti dost blízko ten první den chemoterapie. Nikdo jí nedokáže odvrátit, když opravdu přijde.

A sledoval jsem, jak přichází pro ostatní v nemocnici. Byl jsem vděčný, že to Millie nevidí. V některých ohledech to bylo milosrdenství.

Byl jsem odkázán na Huntsman Rakovinový Institut a po pár analýzách se zjistilo, že můj nádor degradoval z fáze čtyři glioblastomu na fázi tři anaplastický astrocytom. To byla dobrá zpráva. Obrovská novina. Změnilo to terminální diagnózu na diagnózu s naději. Ale ty dobré zprávy přestaly být tak dobré, když zbytky nádoru v mé hlavě odmítaly zemřít a měsíc po mé MRI nebyly výsledky moc jiné.

Ale ať už dobré nebo špatné zprávy, pořád jsme slavili. Smáli jsme se. Milovali. Zpíval jsem a Millie tancovala – i když jen pro nás. Říkala, že dokud budu zpívat, neztratí mě. A zdálo se, že to funguje. Její bříško rostlo, můj podnik taky, ale Henry rostl nejvíc. Přes léto nabral svaly a pokračoval s navštěvováním tělocvičny. Když začal poslední rok ve škole, byl sotva k poznání, s jeho krátkými vlasy a novým tělem.

Taky přestal hledat obry na každém rohu. Místo obrů jsme hledali zázraky. Bylo zvláštní, že čím víc jsme hledali, tím víc jsme jich našli a Henry každý z našich nálezů recitoval každý den.

MILLIIN POROD trval dlouhou dobu. Až moc dlouho. Ale zvládli jsme to. Všichni jsme to zvládli. Millie to zvládla jako mistr, což nebylo překvapující; byla dobrá skoro ve všem, co zkusila. Byl to velký chlapec – měl 4 kila, 220 gramů, 56 centimetrů a byl mi tak podobný, že jsem se musel smát… a plakat. Byl úplně holohlavý, takže vypadal ještě víc jako já. Ztratil jsem všechny svoje vlasy a od té doby je nosím krátké. Henry jen moudře přikývl, jako by naše podobnost byla jasná.

Millie navrhla, aby mu jméno vybral Henry, a já jsem se připravil na syna, který bude mít jméno jako japonské hovězí nebo něco podobné exotického, co bude znít zajímavě v souvislosti s malým bílým chlapcem. Místo toho Henry jen opatrně prohlásil David Moses, a s tím jsem neměl problém. Zvláštní bylo, že Millie, i když si tu přezdívku nikdy neosvojila, začala našemu synovi říkat Mo. Říkala, že já jsem její David a ten malý chlapík potřebuje v domě své vlastní jméno. Byla si jistá, že Moses se nebude zlobit a o svou přezdívku se rád podělí, a když to slyšel Moses, řekl, že malý Mo si přezdívku může nechat, protože on jí nechce. Nesnášel, když jsem mu říkal Mo. Ale vím, že byl tajně nadšený.

Malý Mo byl možná velké dítě, ale pořád byl tak malý, že jsme ho tři dny pořád nosili ve strachu, že ho ztratíme, pokud ho někam položíme. Millie se pár dní před jeho narozením zhroutila a říkala, jaký má strach, že se o něj nebudeme moc postarat, ale já jsem o ní nikdy nepochyboval.

Byla přirozený talent. Co nevěděla, na to brzy přišla. K mateřství přistoupila tak, jak přistupuje ke všemu a pro Henryho byla matkou už dlouho. Nebylo to pro ní nic nového.

Přemýšlel jsem, kolik je na světě slepých matek. Věděl jsem, že nějaké existují, ale nevím, kolik jich je. Millie trvala na tom, abych jí popsal každý detail, když prsty přejížděla po jeho malém tělíčku a zkoumala jeho miniaturní rysy – jeho nos, rty, maličké uši a tenké oční víčka. Jeho prstíky, nožky, hrboly na páteři a tvar jeho bříška. Mnohokrát od jeho narození jsem jí přistihl, jak ho láskyplně zkoumá, když se rozhodla, že jí nic neunikne. Bolelo mě srdce z toho, že nikdy neuvidí tvář jejího syna. Nikdy neuvidí ani mou tvář. Ale Millie je přesvědčená, že kdyby viděla, okamžitě by nás poznala. Možná měla pravdu. Možná nás ve skutečnosti viděla líp, protože si našla čas se nás dotknout, cítit nás, najít nás a poznat nás.

Millie právě spala a díky jemnému měsíčnímu světlu, které proudilo do naší ložnice skrz okno, jsem viděl její bledou paži a temné vlasy na bílém polštáři. Byla pracovitá, moje Amelie s velmi dobrým jménem. Dodržela svoje slovo, snadno se mnou držela krok a starala se o mě stejně nebo víc, než jak jsem se o ní staral já.

Seděl jsem a sledoval, jak spí moje žena, držel jsem našeho dvoutýdenního syna na prsou a držel svou ruku na jeho malých zádech, cítil jsem, jak se jeho tělíčko zvedá, když do svých plic nasál vzduch a pak ho zase vypustil. Jeho buclatá tvář ležela na Véčkovém výstřihu mého trička a cítil jsem, že mě poslintal. Usnul při kojení a tak jsem ho vzal Millie z náruče, aby si mohl odříhnout, Millie odpočinou a já abych ho mohl držet. Jedl neustále a já si byl jistý, že je to tím, odkud mléko pochází. Kluci a prsa, co k tomu říct. Když jsme ho oddělili od prsa, začal brečet a já jsem tomu začal říkat „Mo chce víc“, což inspiroval slogan „Mo chce víc“, který připojím k oblečení Tag Team. Možná vyrobíme i dětskou kolekci – Mo& Co nebo oblečení pro matky Millie&Mo. To se mi líbilo ještě víc.

„Mo chce vždycky víc, je to tak, chlapáku?“ zašeptal jsem a políbil jeho jemnou hlavu. Voněl jako prsa. Jinými slovy, voněl jako nebe. Dokonce i zněl jako nebe, i když plakal. Millie jeho křik označila za jeden ze svých oblíbených zvuků hned v okamžiku, kdy přišel na svět a řval u toho, jako by byl jeho život u konce, místo na začátku.

„Táta chce taky víc. Víc a víc a víc,“ zamumlal jsem s pohledem na jeho matku.

Začal jsem pro něj nahrávat kazety. Mohl jsem to nahrát na digitál, ale kazety mi vyhovovaly víc. Líbilo se mi, že si na ně mohl člověk sáhnout. Millie říkala, že je všechny vezme a obsah dá na disky, ale odmávl jsem to rukou. Pokračoval jsem v kazetách, už jsem jich měl pěknou hromádku, je to deník z posledního roku, dny mého života, dny našeho společného života. Teď jsem je dělal pro malého Mo.

„Davide?“ zeptala se Millie ospale. Opatrně poklepala místo vedle sebe.

„Mám ho. Jdi zase spát, Bláznivá Millie.“

Myslel jsem, že poslechla, protože byla dlouhou dobu potichu. Oba jsme byli unavení. Vyčerpaní. Poslední rok byl nebe a peklo. Hudba a bída. Nebyla to snadná bitva a ještě pořád jsem nebyl bez rakoviny. Ale neprohrával jsem. Možná tu válku prohraju. Nakonec asi prohraju. Ale na to jsem nemyslel.

„Teď slyším tu písničku v hlavě,“ řekla najednou a překvapila mě. Trhl jsem sebou a Mo zkroutil rty a vypustil nejsmutnější pláč.

Millie a já jsme si povzdechly, synchronizované „ááách,“ které se zvedlo na konci, což nějakým způsobem ukazovalo, že si myslíme, že je ta nejroztomilejší věc na světě. Ten křik se změnil v panické sání, jeho malá hlavička se houpala nad mou hrudí, pusu měl široce otevřenou a hledal něco, s čím jsem mu nemohl pomoc a tak jsem ho vrátil jeho matce.

Millie mě slyšela přicházet a natáhla ruce, přitáhla si ho k sobě a dala mu to, co chtěl.

„Tak rozmazlený,“ zašeptal jsem, lehl jsem si vedle nich a sledoval je, protože to bylo něco nádherného.

„Není rozmazlený, je to miminko,“ zašeptala Millie, úsměv na rtech

„Nemluvil jsem o něm. Mluvil jsem o sobě,“ zašeptal jsem zpátky.

Jemně jsem jí políbil a ona začala zpívat.

„Miluju tvoje nohy. Miluju tvou hruď, ale to místo tady, to miluju nejvíc,“ broukala.

„To je ta písnička, kterou máš v hlavě?“ zasmál jsem se tiše.

„Ano,“ stěžovala si šeptem. „Potřebuju jiný verš, protože se s Davidem nic nerýmuje.“

Znovu jsem se zasmál.

„Miluju tě víc každým dnem, budu tě milovat, až budeš šedivá a stará,“ zarýmoval jsem.

„Jo, to je lepší,“ povzdechla si.

„Miluju tě ráno, v poledne a večer,“ zpíval jsem.

„Miluju tě, i když spolu zápasíme,“ dodala.

„Miluju zápasy,“ dobíral jsem si jí.

„Já vím,“ odpověděla a její hlas byl něžný. „A to je ten důvod, proč tě miluju nejvíc.

Znovu jsem jí políbil a zapomněl jsem na song. Líbal jsem jí, dokud jí neztěžkly oči a dokud se mezi námi Mo nezačal kroutit. Zase jsem ho vzal z jejího náručí a nechal jí spát, zatímco jsem držel svého chlapce a vyprávěl mu o svém prvním zápasu. Zdálo se, že ho to utěšilo a utěšilo to i mě, ta vzpomínka na adrenalin, jak se to zdálo správné a špatné, srovnat skóre a nakonec z toho vyjít jako vítěz.

Mo mi začal tiše podřimovat v náručí a já jsem se na něj usmíval a pochopil, že o moje zápasy nemá moc zájem. Má rád jen prsa. Nemůžu ho vinit, ale doufám, že budu naživu dost dlouho, abych mu pomohl objevit pár dalších potěšení. Musím ho naučit jak rozdávat a přijímat rány. Chci mu ukázat, jak padat a zvedat se, i když prohrává.

Nezažil jsem moc zápasů, které jsem nevyhrál. Ale pravda byla, že pořád nevím, jestli tuhle bitvu vyhraju. Prostě to nevím.)

Můj příběh možná nekončí zázrakem. Ale po konci netoužím, takže se budu soustředit na zázraky, které mám a konci se vyhnu. Zjistit jsem, že nepotřebuju vidět před sebe, abych pokračoval dál. Millie mě to naučila.

Výhody toho, že miluju slepou holku.

EPILOG

MOSES

VŠICHNI UMŘEME. Nakonec to takhle skončí pro všechny z nás. Neexistuje výjimka. Je to bez rozdílu. Všichni umřeme. Mladí, staří, silní, slabí. Dříve nebo později. Připustil jsem si to, možná víc, než kdo jiný, i když si nemyslím, že to někdy přijmu.

Když počasí dovolí, rád se procházím na hřbitov, kde je výhled na údolí jižně od Levan. Moc se tam toho vidět nedá – pár domů na kraji města, pole, dálnice a vzdálené kopce. Ve skutečnosti se výhled za posledních čtyřicet let nezměnil. Mám tady pohřbených spoustu členů rodiny.

Byla tady pohřbená moje prababička. Moje máma. Můj syn, kterého jsem nikdy nepoznal, tady byl pohřbený taky.

Eliho hrob jsem navštěvoval nejčastěji. Rád jsem mu nechával věci na jeho desce. Lesklé kamínky, šipky, nový štětec a malého plastového koně. I když roky plynuly, dary se nikdy neměnily, protože on se taky neměnil. V mojí hlavě to byl pořád malý chlapeček, který nestárl a který čekal, až se k němu přidám. Vím, že nepotřebuje věci, které mu tam nechávám. Vím, že je ani nechce. Nechávám je tam, protože to potřebuju já, protože potřebuju ho. Pořád. I když funguju bez něj, i když mám život naplněný blízkými, nic nevyplní místo, kde by měl být on.

Mám víc takových míst – malé zjizvené výklenky, které už nikdy nebudou stejné. Místa, která nikdy nebudu moct zaplnit, nic tam nevyroste a vládne tam jen ticho.

Každý, komu patřilo to místo, má hrob na tomhle hřbitově.

Hřbitov v Levan se během let rozrostl. Když jsem přišel do Levan před mnoha lety jako mladý kluk, který hledat Georgiu, hledal svůj život, pořád tady byly nevyužité řady pozemků. Zelená tráva, která čekala na něčí smrt. Ale ty řady už jsou teď plné, přidaly se další řady a hřbitov už nebyl tak malý.

Oba Georgiiny rodiče umřeli a před několika lety přišla i o bratra. Axel umřel v automobilové nehodě pět let po Tagově a Miliině svatbě. Všichni jsme byli zničení, a když jeho rodina ve Švédsku nereagovala na naše opakované pokusy o spojení, vzali jsme ho sem, do Levan a pohřbili jsme ho mezi blízké. Párkrát jsem ho ještě potom viděl, stejně velkého, blond a svalnatého jako zaživa. Vždycky se usmíval a ukazoval mi věci, vzpomínky na tělocvičnu, na Taga a team, kousky věcí, kterým jsem ne vždy rozuměl, ale pokaždé jsem je namaloval. Byly to jeho klenoty – jeho pět skvělých – a já jim rozumět nemusel.

Život nebyl pro tým snadný, ale život nebyl snadný pro nikoho. Pár let zpátky, prohrála boj s rakovinou prsu Mikeyho manželka a s Mikeyem to šlo potom rychle z kopce. Děti už měli vychované a Mikey byl unavený. Byl to veterán, ale nechtěl vojenské rozloučení. Ztratil nohu v Iráku, ale domov našel v Tag Teamu. Vyjádřil přání být pohřben tady, vedle své ženy, a o šest měsíců později jsme ho pohřbili kousek od Axela.

Když na leukémii před deseti lety umřel Coryho nejmladší syn, pochovali ho tady, protože chtěli, aby ho obklopovali lidi, kteří by ho milovali, kdyby žil a budou ho milovat, i když už nežije. Jeho malý památník byl vedle stromu, poblíž Eliho hrobu, i když místo vedle Eliho hrobu už bylo zabrané. Byl na něm kámen s mým jménem. Taky s Georgiiným jménem, bylo na něm vyryté datum našeho narození, pomlčka a prázdné místo, které se zaplní, až si pro nás jednoho dne přijde smrt.

Mám teď vnoučata, několik. Georgia a já jsme uvítali další dvě dcery – po Elim už žádní synové – a všechny naše holky byly vdané a v jiných městech, kde vychovávali své děti. TagůvMo šel k mariňákům a nakonec se dostal do politiky. Vypadal jako jeho táta, velké zelené oči, úsměv s dolíčky a pekelně rýsovanou bradu. Ale poslouchá jako jeho matka, pracuje jako ona a díky Henrymu má mozek jako encyklopedii. Senátor David MosesTaggert byla síla, se kterou se muselo počítat, a lidé začali jeho jméno používat v souvislosti s kandidátem na prezidenta. Jen jsem na to vrtěl hlavou a doufal, že nikdo nepřijde do Levan ve snaze vyčmuchat nějakou špínu na jeho rodinu nebo přátelé. Líbil se mi klid.

Zhluboka jsem se nadechl, naplnil jsem plíce tichem, sladkým vzduchem a zohnul se, abych vytrhl plevel, který narušoval můj drahý shluk kamenů. Když jsem se narovnal, zachytil jsem pohyb v rohu a obrátil jsem se, abych našel Taga, který kráčel ke mně, ramena měl tak široká, jako vždy, záda rovné a široký úsměv. Jeho jméno jsem měl na jazyku a moje srdce se zvedlo na pozdrav, vítal jsem svého starého kamaráda. Už to byla nějaká chvíle a chyběl mi.

KONEC