TSOD - 24. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

VSTAL JSEM ještě předtím, než vyšlo slunce. Byl jsem neklidný a podrážděnější víc, než obvykle a tak jsem se rozhodl na chvíli malovat. Ale malování nepomohlo mravenčení pod mou kůží, ani uzlům v mém břiše, takže jsem si udělal kafe a rozhodl se strávit čas venku, než se vzbudí zbytek domu a znemožní rozjímání.

„Vypadáš, jako by tvoje myšlenky vážily několik tun,“ řekl Tag, hlas měl hrubý ze spaní a francouzské dveře po mé levici se tiše zavřely. Sedl si na židli vedle mě a čelil vycházejícímu slunci. Držel mezi velkýma rukama šálek s mou kávou a pil, jako by v té spoustě kofeinu našel nebe.

„Ale, ale, ale,“ řekl jsem a cítil jsem, jak se mé rty zvedly v úsměvu. Říkal jsem sám sobě, že se nezmíním o tom, že byl v pokoji zalezlý s Millie solidních šestnáct hodin. A hele, sotva vkročil na mou verandu, už začínám.

Neusmál se, ani mi neřekl, abych držel hubu. Vypadal unaveně. Ale taky dobře. Kupodivu vypadal dobře. Dokonce spokojeně. Pořád jsem nebyl zvyklý na jeho oholené vlasy. Na můj vkus to vypadalo až moc skinheadské, ale u Taga to fungovalo. Měl čelist, která se k tomu hodila, a mohlo mě to dráždit jakkoli.

„Vypadáš jako hovno, Tagu,“ zalhal jsem, protože takhle to mezi námi bylo.

„Stejně tak ty, Mo,“ řekl přívětivě.

„Je to tvoje vina,“ řekl jsem, stejně jako v nemocnici. Okamžitě jsem se cítil špatně a chtěl to vzít zpátky. Byla to jeho vina. Ale nebyla to jeho vina.

Neodpověděl a znovu se dlouze napil kávy.

„Myslíš někdy na Montake?“ zeptal jsem se a popíjel pomalu kávu.

„Neustále,“ řekl Tag a znovu zvedl hrnek.

„Já taky. Neustále. Hlavně poslední dobou,“ řekl jsem.

Seděli jsme tady jako dva starci, usrkávali jsme kávu a čas. Ani jeden z nás se nesnažil nic urychlit. Bylo to vtipné. Staří lidé věděli, že jsou jejich dny sečteny, ale stejně spěchali zřídka kdy.

„Byly to temné dny, Mo,“ řekl Tag jemně.

„Byly temné. Ale neměli jsme co ztratit,“ řekl jsem.

„A teď můžeme ztratit všechno,“ řekl.

„Teď můžeme ztratit všechno,“ zopakoval jsem.

„Zdálo se mi o ženě doktora Andelina,“ řekl Tag najednou, nevysvětlitelně a mě to rozhodilo tak, že jsem zapomněl na to, kam jsem s touhle konverzací mířil.

„Cože?“

„Pamatuješ na to sezení, kdy jsi jí viděl?“ zeptal se Tag, zelené oči bystré. „Jak jsme se poznali?“

„Jak jsi mě chtěl zabít?“ snažil jsem se zasmát, ale neshromáždil jsem dostatek veselí. Můj smích zněl, jako bych dostal ránu do břicha, což zvláštně pasovala, protože přesně to Tag udělal. Zeptal jsem se ho na Molly a on mě praštil do břicha, pak do tváře a srazil mě k zemi. A já jsem to uvítal tím, že jsem mu rány oplácel.

„Jak to víš?“ zeptal se Tag, oči na mě. Rámus kolem nás se uklidnil. „Jak víš o mé sestře?“ Zaměstnanci nás zvedli z podlahy a nechali nás posadit, ale doktor Andelin mě nutil do odpovědi.

„Mosesi, chceš Tagovi vysvětlit, co jsi tím myslel, když ses zeptal, jestli někdo nezná dívku jménem Molly?“

„Nevím, jestli je to jeho sestra. Neznám ho. Ale posledních pět měsíců vídám dívku jménem Molly.“ Řekl jsem.

Všichni na mě zírali.

„Vídáš jí? Myslíš tím, že máš s Molly vztah?“ zeptal se doktor Andelin.

„Myslím tím, že je mrtvá a vím, že je mrtvá posledních pět měsíců co jí vídám,“ opakoval jsem trpělivě.

Tag se tvářil tak zuřivě, že to bylo skoro komické.

„Jak jí vidíš?“ hlas doktora Andelina byl prázdný a oči chladné.

Použil jsem stejný tón hlasu jako on a podíval se jeho směrem bez výrazu. „Stejným způsobem, jakým dokážu vidět tvou mrtvou ženu, doktore. Pořád mi ukazuje auto a sníh a oblázky na dně řeky. Nevím proč. Ale to mi pravděpodobně můžeš říct ty.“

Čelist doktora Andelina se otevřela a jeho pleť zešedla.

„O čem to mluvíš?“ zalapal po dechu. Čekal jsem, až to proti němu budu moct požít. Teď jsem to na něj mohl hodit stejně dobře jako jindy. Možná potom jeho manželka odejde a já se budu moct zaměřit na to, abych se zbavil jednou provždy Molly.

„Sleduje tě na sezení. Strašně ti chybí. Má o tebe strach. Je v pořádku… ale ty nejsi. Vím, že je to tvoje žena, protože mi ukazuje, jak na ní čekáš na konci uličky. Váš svatební den. Tvůj smoking má trochu krátké rukávy.“

Snažil jsem se znít neuctivě a donutit ho opustil svou roli psychiatra. Vrtal jsem se v jeho životě, aby se on nevrtal v mé hlavě. Ale ten brutální zármutek, který se usadil na jeho tváři, mě přinutil zpomalit a zjemnit svůj hlas. Na okamžik jsem se zastyděl a podíval se na své ruce. Na několik úderů srdce byla místnost nehybná jako márnice. To sedí. Mrtví byli všude. Potom doktor Andelin promluvil.

„Moje manželka Cora jela domů z práce. Myslí si, že byla oslepená – dočasně – tím, jak se slunce odrazilo od sněhu. Někdy se to stává, když tady sedíte na lavičce. Najela na svodidla. Její auto přistálo vzhůru nohama v řece. Ona… se utopila.“

Ty informace říkal věcně, ale jeho ruce se třásly, když si hladil vousy.

Někdy během toho tragického příběhu Tag ztratil svou zuřivost. Zíral chvíli na mě a pak na doktora Andeluna ve zmatku a soucitu. Ale CoraAndelinová neskončila – jakoby věděla, že má doktorovu pozornost a nepromrhá ani vteřinu.

„Arašídové máslo, Downey změkčovač tkanin, HarryConnick, junior, deštníky…“ odmlčel jsem se, protože další obraz byl tak intimní. Ale potom jsem to stejně řekl. „Ty vousy. Milovala, jak je cítila, když…“ Musel jsem přestat. Milovali se a já jsem nechtěl vidět jeho ženu nahou. Nechtěl jsem vidět nahého ho. A viděl jsem ho jejíma očima.

Ale doktor Andelin tím byl pohlcený, jeho modré oči byly intenzivní a plné svých vlastním vzpomínek a ještě něčeho jiného. Vděčnost. Jeho oči byly plné vděčnosti.

„To byly její oblíbené věci. Uličkou v náš svatební den prošla s písní HarryhoConnicka. A jo. Můj smoking byl trochu malý. Vždycky se tomu smála a říkala, že mi to bylo podobné. A její kolekce deštníků se vymykala z rukou.“ Jeho hlas se zlomil a podíval se dolů na své ruce.

Místnost byla plná soucitu a prosycená intimitou, a kdyby ostatních pět lidí v místnosti bylo schopno vidět to co já, odvrátili by zrak a dopřáli by milencům trochu soukromí. Ale jen já jsem byl svědkem toho, jak se manželka NoahaAndelina natáhla a přejela rukou přes skloněnou hlavu jejího manžela, než se měkké linie její nekonzistentní formy spojily do mihotajícího světla pozdního odpoledne. 

Zvláštní. Na CoruAndelinovou jsem nepomyslel od té doby, co jsem opustil Montlake. A od té doby jsem jí taky neviděl, stejně jak jsem předpokládal. Ale ta vzpomínka byla tak ostrá a jasná, že jsem pocítil déjàvu, jako by Tag nebyl jediný, kdo o ní snil. Obličej doktora Andelina ve chvíli, kdy jsem mu řekl, že vidím jeho manželku, se vypálil do mých očí. Hodil jsem všechny ty cenné informace a podobnosti o jejich společném životě do jeho tváře, prostě proto, abych odvedl pozornost od svého vlastního života. Byl jsem v těch dnech speciální zmrd.

„Pamatuješ, jak jsi řekl, že ona je v pořádku, ale doktor není?“ zeptal se Tag.

Nevěřícně jsem přikývl. „Sleduje tě na sezení. Strašně ti chybí. Má o tebe strach. Je v pořádku… ale ty nejsi.“

„Tak proto se poflakovala kolem. Měla o něj strach,“ řekl.

„Nemůžu uvěřit, že si to pořád pamatuješ,“ zvolal jsem nevěřícně.

„Některé věci nezapomeneš, Mo.“ Řekl Tag. „Tohle nikdy nezapomenu.“ Zavrtěl hlavou, jako by ho ta vzpomínka pořád pronásledovala. „Myslíš si, že ten důvod, proč vidíš Molly – a nelži mi, Mo. Vím, že už jsi jí v poslední době zase několikrát viděl. Myslíš, že je to proto, že o mě má taky strach?“ V hlase měl zamyšlenou stopu, která v mém srdci zažehla záblesk naděje.

„Rozhodně to tak může být,“ řekl jsem tiše.

Přikývl jsem a postavil prázdný hrnek k nohám. Nebyl jsem ještě připravený nechat Montlake jít.

„Než jsme odešli z Montlake, požádal jsi mě, abych tě udržel naživu. Řekl jsi mi, že tě mám praštit do obličeje, hodit s tebou o zem nebo tě zmlátit. Pamatuješ si na to?“ zeptal jsem se, aniž bych se na něj podíval. Nemohl jsem se na něj dívat a zároveň držet pod kontrolou svoje emoce.

„Jo. Pamatuju,“ řekl.

„Řekl jsem ti, že to udělám.“ Musel jsem na chvíli přestat mluvit. Než jsem uklidnil pálení v krku a zmírnil bolest v mé hrudi, musil jsem se několikrát zhluboka nadechnout. „A mám v úmyslu ten slib dodržet,“ řekl jsem a můj hlas se stejně na posledním slově zlomil.

Když neodpověděl, obrnil jsem se a otočil se k němu.

Tagovo hrdlo pracovalo, i když kafe už dopil. Promnul si bradu, přejel rukou přes své chvějící rty a mohl jsem říct, že se kontroluje stejně, jako já.

„Nemůžu vyléčit tvojí rakovinu, Tagu. A rozhodně nemůžu zabránit tomu, aby mě opouštěli lidi, které miluju. Nemohl jsem zachránit Gi. Nezachránil jsem Eliho. Ale něco na té druhé straně zmůžu. Pokud si budou chtít dojít pro tebe, nejdřív se budou muset dostat přese mě.“

Kýval hlavou. „Dobře,“ zašeptal. „Dobře, Ale Mo, pokud to nebude stačit. Pokud to na konci nebude stačit, potřebuju, aby ses postaral o Millie a Henryho. Millie tě nebude chtít nechat. Je tak tvrdohlavá. Ale ujisti se, že nepřestane tancovat. Já to nenávidím, ale ona to miluje. A to je důležité. Ujisti se, že bude dělat věci, které miluje. Nedovol jí truchlit moc dlouho. Nedovol jí truchlit tak, jako to dělal doktor Andelin, který nemohl nechat svou ženu jít. Pomoc jí, aby mě nechala jít, Mo. Řekni jí, že jsem šťastný. Vymysli si nějaké hovna.“

Bojoval ve mně smích se slzami.

„Řekni jí, že v nebi bojuju s legendami, že pobíhám po loukách mezi květinami a že mě hrozny krmí… ne, to škrtni. To by se jí nelíbilo. Prostě jí řekni, že jím hrozny.“

Zasmál jsem se ještě víc a otřel si oči.

„Budu s tím bojovat, Mo. Budu bojovat tak tvrdě, jak to půjde. Ale pokud gong zazvoní moc brzo, pak mi musíš slíbit, že se postaráš o mojí holku. Máme dohodu?“

„Platí,“ zašeptal jsem. Na moment jsme byli oba potichu, bojovali jsme se zármutkem, vděčností a ironií.

Tentokrát jsem slyšel, jak se dveře otevírají, a sklonil jsem hlavu, protože jsem nebyl připraven na publikum, ale byla to jen Millie a ta nemohla vidět moje slzy. Její obličej byl zářivý a růžový, jako by ho zrovna umyla a její tmavé vlasy byly přehozené přes ramena. Měla v ruce kafe – moje konvice už byla určitě prázdná – a druhou ruku natáhla dopředu.

„Kde jsi, Davide?“ zeptala se a jeho jméno z jejich úst znělo jako pohlazení.

„Jsem tady, zlato.“ Tag se postavil a natáhl k ní ruku, vedl si jí dopředu, až si jí posadil na klín. Vzal její kafe, ukradl lok a ona ho políbila na hlavu. Levou ruku přehodila kolem jeho krku a já si všimnul prstýnku na jejím prstu. Srdce se mi v hrudi zvětšilo a na moment jsem cítil jen radost, i když jsem nebyl překvapený. Připomnělo mi to něco, co jsem viděl den předtím.

„Viděl jsem zase tvojí mámu, Millie,“ řekl jsem jemně. Tag se na mě otočil, oči mu v unavené tváří pláli. Millie se taky otočila, jako by otevírala svou mysl, aby přijala nemožné.

„Viděl jsem jí včera, jen na moment. Myslím, že chce, aby sis vzala její závoj.“

MILLIE MI VOLALA. Její hlas byl plný strachu a omluv, že mi to okamžitě připomnělo, když mi zavolala před šesti týdny a hledala Taga. Okamžitě mě pohltil strach a hrůza.

Viděl jsem je před týdnem na jejich svatbě a byl jsem plný naděje. Byl jsem si jistý, že to všechno překonají. Ne jen rakovinu, ale všechno. Byli do sebe bláznivě zamilovaní, jejich krása a oddanost byla téměř hmatatelná a růžová, že mě svědily prsty, abych to mohl namalovat. Do všeho se pouštěli rychle, což byl přesně Tagův styl, ale nebylo to uspěchané. Bylo to správné. Díky jejich improvizované svatbě a oslavě v Tagově baru jsem si přál si Georgiu vzít znovu. Sehnali jsme hlídání a poprvé od naší vlastní svatby jsme si zatancovali.

„Mosesi?“

„Co se děje, Millie?“

„Měli jsme zítra začít s chemoterapií. Ale Tag má dneska celý den horečku. Je nemocný,Mosesi, opravdu nemocný, a já ho chci dostat do nemocnice. Tvrdí, že bychom měli počkat do zítra, vzhledem k tomu, že tam je stejně objednaný. Ale já nechci čekat. Mohla bych zavolat Axelovi nebo Mikeyho. Jenže je to jejich šéf. A oni mají tendenci dělat to, co jím říká, i když je to idiot.“

„Jsem na cestě.“

Tag nakonec moc neprotestoval. Ale když jsem za hodinu a půl dorazil, bylo mu už tak zle, že se do velkého boje nepouštěl, ale mrknul na mě a trval na tom, že bude sedět na zadním sedadle s Millie, aby jí mohl držet za ruku. Neměli líbánky, a Millie říká, že je jí to jedno. Má větší zájem o svého manžela. Líbánky můžou počkat, chemoterapie nemůže. Henry se nechtěl vracet do nemocnice. A já ho nevinil – já se vracet taky nechtěl – takže zůstal s Robin, která neskrývala svůj strach moc dobře. Nikdo z nás.

„Vrátím se, Henry,“ slíbil Tag. „Nahraj mi ten zápas, jo? Budu chtít detailní popis, až se vrátím domů,“ varoval ho.

Hladila Tagových krvinek se zvýšila, ale podle doktora byly jeho krevní destičky pořád dost vysoké na první kolo chemoterapie. Vzali si ho na pozorování a nenašli žádnou infekci ani jiný důvod, který by vysvětlovat horečku, ale konečně po čtyřiadvaceti hodinách dospěli k závěru, že horečka je proto, že se jeho tělo snažilo samo bojovat proti rakovině.

Když měli horečku pod kontrolou a už nebyl důvod dále nic odkládat, měl Tag první kolo chemoterapie. Pohodlně ležel s Millie po boku – dokonce všechny přesvědčil, že bude moct jít domů hned, jak bude hotov.

Pak začal třes. Tag se třásl tak silně, že se postel pod ním třásla s ním, a v krátkém času se dostal z pohodlného odpočívání k flirtování se smrtí. Běžel jsem pro sestru, která pro něj nedokázala nic udělat, a tak zavolala doktora. Třes pokračoval. Bylo to znovu jako ten záchvat, akorát teď si toho byl Tag dokonale vědom a svíjel se bolestí, která se zdála nekonečná.

„Nenech je mě-ě z-z-zachránit, Millie. N-n-n-nechci být n-napojený k n-něčemu, z č-č-čeho mě b-b-udou muset z-z-zase odpojit. To n-n-nechci.“ Koktal Tag a sbíral odvahu na další slova. „S-s-slib mi, že m-mě necháš j-j-j-jít.“

„Dobře, Davide. Dobře, slibuju. Slibuju,“ broukala Millie, ale oči měla otevřené dokořán, jako by se ho snažila vidět. Soustředila na něj všechnu svou energii, jako by mezi nimi odmítala nějakou bariéru, i kdyby to měly být její zavřené oči. Otočil se na stranu, a čelo přitiskl na její hruď. Snažila se ho držet, ale Tag se třásl tak silně, že z toho Millie vibrovaly zuby. Ale nepustila ho. Nakonec požádal o něco, do čeho by se mohl zakousnout, když mu začala téct krev z pusy po tom, co se pokousal do jazyka. Ale podařilo se mu udržet hlavu u její hrudi, zatímco tělo měl na úzké posteli.

„Někdy se tohle stává,“ řekl doktor bezmocně, když konečně přišel. „Chemoterapie útočí na rakovinu. Odehrává se v něm bitva a takhle na to reaguje jeho tělo.“

Co nám doktor neřekl, bylo, jestli Tag tu bitvu vyhraje. A dlouhé čtyři hodiny to nikdo z nás nevěděl. Musel jsem opustit pokoj a získat nad sebou kontrolu, zavolat Georgii a posílit své zdi. Pokud má můj nejlepší přítel umřít, nechci to vědět. Nechci nad jeho ramenem vidět jeho mrtvou sestru, ani jeho prababičku, které budou trpělivě čekat, až přejde na druhou stranu. Nechci vědět nic z toho. Nechci to vědět. Odmítám to vědět, protože naděje byla životně důležitá. Naděje byla vzácná. A neseberu jí mému příteli ani dívce, která ho miluje.

Když se večer třepání začalo zpomalovat a to nejhorší bylo za námi, šla Millie do koupelny a já jsem jí vystřídal vedle Taga. Podíval se na mě a řekl, „Vidíš je, Mosesi? Čeká na mě Molly? Pokud na mě čeká, tak oba víme, co to znamená.“

„Ne. Nečeká, chlape. Jsme tady jen my – ty, já a Millie. Jsme ti jediní tady. Ještě ne, Tagu.“ Nebyla to lež. Jen jsem odmítal věřit něčemu jinému.

Zhluboka se nadechl a vzal mě za ruku.

„Miluju tě, Mo.“

„Já tě taky miluju.“ Bylo to poprvé, co jsem Tagovi řekl, že ho miluju. Poprvé, co jsem to řekl někomu jinému, kromě Georgie a ty slova bolely. Když říkám Georgii, že ji miluju, nebolí to. Ale teď? Ta bolest byla nesnesitelná.

„Věděl jsem to celou dobu,“ zašeptal. S klidným povzdechem Tag usnul a já jsem svého kamaráda držet, odhodlaný dodržet slib.