TSOD - 23. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

SLYŠEL JSEM ZHORA hluk a zastavil jsem se, zvědavý a trochu podrážděný. Kathleen spala a já jsem opravdu nechtěl, aby se vzbudila. Rostly jí zoubky a tak byla nepříjemná. Pak jsem uslyšel hlas Millie, zvednutý, dokonce naštvaný a zaposlouchal se. Slyšel jsem i rachot Tagova hlasu a pak mu Millie odpověděla ještě rozzlobeněji. Šel jsem po schodech nahoru a zachycoval kousky toho, co Millie říkala. Ani se nenadechovala, úplně to ze sebe chrlila. A pak se zavřely dveře pokoje a já už neslyšel nic. Nevěděl jsem, jak to dokázala, ale byl s ní Tag a věci se konečně začaly hnout.

Henry vtrhl do domu, na rtech Miliino jméno a já jsem uháněl po schodech dolů, abych ho zadržel.

„Henry, počkej!“

Henry poskočil a vylekaně se otočil. Ani náhodou ho nenechám přerušit to, co se děje za těm dveřmi.

„Nechoď tam. Millie je s Tagem. A my je musíme nechat na chvíli o samotě.“

Henry se podíval na zavřené dveře a pak zpátky na mě. Pomalu kývl hlavou. Vzal jsem z ledničky plechovky vychlazené Coly, jednu jsem mu podal, dal jsem mu ruku kolem ramen a vedl ho pryč z domu. Sedli jsme si na schody u verandy a sledovali Georgiu při práci. Strašně rád jsem jí sledoval, když pracovala.

„Axel nikdy nejel na koni,“ poznamenal Henry a pravděpodobně myslel na včerejší večer, když Axel a Mikey přivezli Tagovo auto, protože si nebyli jistí, kam v Salt Lake ho zaparkovat.

„Ne. Ukázal jsi mu, jak na to?“ Věděl jsem, že se Henry trochu rád chlubí a chtěl jsem mu dát šanci o tom mluvit. Tag nesešel dolů, když kluci přijeli. Byl zázrak, že teď mluví s Millie.

„Jop. Ukázal jsem mu pár věcí, on ukázal pár věcí mně,“ řekl Henry a přikyvoval. „Jsem součást týmu.“

Teď byla s přikývnutím řada na mně. Tag shromáždil úžasnou skupinu lidí. A ta nejlepší věc na nich byla, jak dobře se chovali k Henrymu.

„V týmu není žádné ‚i[1]‘,“ řekl Henry najednou a vážně, jako by opakoval něco, co slyšel ve škole. Nebo to možná slyšel v posilovně.

„Není.“

„V Tag Team taky není žádné ‚i‘,“ dodal.

„Ne. Není,“ souhlasil jsem.

„Jsme v Tag Teamu?“ zeptal se.

Začal jsem vysvětlovat, co znamená Tag Team, tu značku, zápasníky a tělocvičnu. Ale potom jsem se zastavil.

„Jo. Jsme. Jsme v Tag Teamu.“

„Protože ho milujeme?“

„Jo,“ řekl jsem a začal se znovu dusit. Byl jsem z těch emocí tak unavený.

Ale Henry měl způsob, jak se mi dostat pod kůži. Říkal jasné věci, ale takovým způsobem, že se zdály hluboké. Ve Vegas Millie vysvětlila Tagův stav nejlépe jak mohla, a Henry za mnou potom přišel a požádal mě, abych ho vzal k holiči. Nechápal jsem, proč to chce. Myslel jsem, že tím jen uctívá svého hrdinu. Ale Millie byla omráčená, když se dozvěděla, že se chce Henry ostříhat. Zřejmě to nebylo něco, co mu šlo snadno. Teď jsem si uvědomil, že tím vyjádřil morální podporu, dal najevo, že je součástí Tag Teamu. Sledoval jsem Georgiu, která přelezla plot a zamířila k nám, zatímco já jsem byl vděčný, že jí mám jakou svou morální podporu.

„Ale ve jménu David je ‚i‘,“ řekl Henry jednoduše, jako by to vyvracelo ten argument s ‚i‘ v týmu.

Zasmál jsem se – hlasitě jsem vyštěkl úlevou, a on na mě zvědavě otočil hlavu. „Poradil sis s tím dobře, chlapče. Myslel jsem, že mě inspiruješ,“ odfrkl jsem si, pořád jsem se smál a cítil jsem úlevu.

„Ve jménu Henry není ‚i‘,“ řekl mírně.

„Ani ve jménu Moses,“ dadal jsem a nemohl jsem zastavit smích. „My jsme ti sobci,“ vysvětlil jsem.

„Ve jménu Georgie je ‚i‘,“ řekl Henry, když si k nám Georgia přisedla.

„Jop. Jako bych to nevěděl. Já, já, já. Pořád dokola,“ řekl jsem, vzal Georgiu za ruku a přitáhl jí k sobě. Obmotala ruce kolem mého krku a něžně mě políbila.

„Kde je Millie?“ zeptala se a nechytla se na návnadu.

„Je s Tagem,“ odpověděl Henry. „A my je necháváme o samotě.“

Georgiiny oči střelily ke mně a zvedla obočí.

„Opravdu?“ V jejím hlase byla naděje.

„Jo. A Millie ho nešetří,“ dodal jsem tiše. Ale Henry to slyšel.

„Nesmělý bojovník neexistuje,“ řekl Henry. „To řekl Tag. A řekl, že Amelie bojuje každý zatracený den.“

„Haleluja a sláva našemu Pánu,“ řekla Georgia a zněla jako moje prababička Kathleen. Obě to jsou maloměstské holky z Levan a většinu života byly sousedky, takže by mě to nemělo překvapovat.

„Amen,“ souhlasil jsem.

„Muhammad Amelie,“ zavtipkovala Georgia. „Létá jako motýl…“

„Bodá jako včera,“ dokončil jsem s Henry.

„Zajdu zkontrolovat Kathleen,“ řekla Georgia a vzdálila se. Věděl jsem, že cestou za Kathleen bude poslouchat za dveřmi, ale z ničeho jsem jí neobvinil v naději, že mi potom předá zprávu. Henry taky vstal a zamířil k ohradě, aby si popovídal se Sackettem, který ho přišel k ohradě přivítat.

Koutkem oka jsem viděl puls, jako by se zachvěl vzduch. Krk mi začal hořet, ale místo odolávání jsem se otevřel, vybral jsem si místo strachu zvědavost. Tentokrát to nebyla Molly.

Poznal jsem jí, i když jsem jí předtím viděl jen jednou. Ukázala mi krajky. Jen krajky. Vlající pás a pak byla pryč. Ale pochopil jsem a poprvé od chvíle, co zmizel Tag, se trochu uvolnilo sevření kolem mého srdce.

TAG – kazeta

VYMĚNIL JSEM jeden pokoj za druhý, zabydloval jsem se v různých částech domu mého nejlepšího přítele. Ale tentokrát jsem se neskrýval. Léčil jsem se. Nebo doufal. Možná to. Možná jsem sám sobě dovolil doufat.

Nikdo neklepal. Nikdo nenosil jídlo ani nepodstrkoval dveřmi papírky se vzkazy. Ani Henry. Bylo o něj postaráno, já i Millie jsme to věděli. A tak jsme zůstali zavření v pokoji spolu.

Venku nastala tma a vyšly hvězdy. Millie je nemohla vidět, ale já jsem jí o nich řekl, o tom jak velké jsou a jak září na obloze, která jde vidět z pokoje pro hosty. Řekl jsem jí, jak jsem pod těmi hvězdami usínal jako chlapec, když jsem občas spával na trampolíně na našem dvorku v Dallasu. Vyprávěl jsem jí, jak jsem před desíti lety ležel na palubě lodi s Mosesem, když jsme sjížděli řeku Nil v Africe. Díval jsem se na tu nekonečnou oblohu a poznával staré pocity. Ty, které jsem měl jako dítě. Pod těmi hvězdami jsem se necítil bezvýznamně. Cítil jsem se obrovsky, jako by se nebesa točila kolem mě. Byl jsem větší než hvězdy. Větší a jasnější, celý svět mi patřil. Byl jsem tak obrovský, že jsem mohl zvednout jen palec a dokázal bych jím zakrýt celou část oblohy. Měl jsem takovou moc. Takovou velikost. Nebyl jsem David, byl jsem Goliáš.

Jak jsem ležel v té posteli s Millie, závěsy odhrnuté, abych se mohl dívat na hvězdy, které zářily nad malým městečkem, kterému jsem nikdy nemohl říkat domov, ten pocit ve mně ještě narostl. Byl jsem relevantní. Byl jsem významný. Chtěl jsem předtím zmizet, jen aby se mnou zmizela i rakovina. Ale hvězdy šeptaly, že nic takového nejde. Nezmizíte. Jen se změníte. Odejdete. Dostanete se přes to. Ale nikdy nezmizíte. Jen si myslíte, že chcete.

Millie se nesmála. Nedráždila mě kvůli toho, že se cítím jako Bůh. Jen mě poslouchala, zatímco já jsem prsty projížděl nahoru a dolů po hladké kůži na jejich zádech, opisoval jsem křivku jejího boku a délku její nohy, která byla přehozena přes mou. A pak jsem se k ní naklonil, ruku jsem měl na spodní části její páteře, ona zatajila dech, řekla mé jméno a já se znovu cítil jako Bůh.

NEVÍM, KOLIK UBĚHLO času, než jsme znovu promluvili. Spali jsme několik hodin a probudili jsme se s kručením v žaludku a suchem v krku, ale nakonec jsme šli naši žízeň zmírnit tekoucí vodou v koupelně, jen abychom nemuseli opustit pokoj. Potom Milliiny rty našly mé, její byly vlhké a studené, voda jí stékala po bradě a sjížděla mezi ňadra a vrátili jsme se zpátky do postele.

Někdy před svítáním jsem se pokusil vyklouznout z postele. Potichu jsem se snažil odpoutat od své Šípkové Růženky, ale vzbudila se a rychle se posadila a s panikou se po mě natáhla.

Její strach mi rozbolel srdce, protože to já jsem ho vytvořil.

„Pššš, Millie. Nikam nejdu. Slibuju. Hned se vrátím,“ zašeptal jsem, políbil jí na čelo a pohladil její vlasy. „Lehni si. Slibuju, že tě znovu neopustím. Ne schválně. Už nikdy.“

Přikývla a lehla si zpátky do polštářů, když jsem si natáhl džíny, ale když jsem se po několika minutách vrátil, měla oči otevřené a čekala na mě.

„Kde jsi byl?“ zeptala se.

„Tvůj zručný lovec donesl maso. A chléb. A sýr,“ zabručel jsem na oko vážně.

„A majonézu?“ přerušila mě.

„Nechutné.“

„Mám ráda majonézu.“

„Tu mám taky,“ řekl jsem a podali jí sendvič na talíři, spolu s majonézou přesně tak, jak to má ráda.

Zatímco ona jedla ten jeden, já jsem zdlábnul tři sendviče a spláchl je plechovkou limonády, u které jsem chvíli poslouchal bublinky, abych ocenil jeden z Milliiných oblíbených zvuků.

Když jsme dojedli, šel jsem zpátky do kuchyně, dal naše talíře do dřezu, vrátil ingredience do ledničky a zavřel sáček s chlebem. Tehdy jsem spatřil na pultě klíče od mého auta a začal jsem přemýšlet. Zvedl jsem je a zamířil předními dveřmi k mému autu. Za minutu jsem byl zpátky, vděčný, že je v domě pořád klid a Millie mě nenásledovala dolů.

Millie si čistila zuby a česala vlasy najednou, na sobě měla moje tričko a i ve tmě vypadala jako moje spása. Seděl jsem na posteli a sledoval jí, užíval si to, ale i přes tekoucí vodu mě slyšela přicházet. Věděla, že jsem tady.

Vlezla zpátky do postele, přitulila se a já uvažoval, jestli jí nesvléknout moje tričko a rovnou si odepnout džíny, ale u některých činností bylo zapotřebí oblečení a já jsem měl pocit, že tohle je jedna z nich. Plazil jsem se za ní, objal jí a přitiskl na svojí hruď. Potom jsem jí zašeptal do vlasů.

„Vezmeš si mě, Millie?“

„Cože?“ zalapala po dechu.

„Vezmeš si mě a dovolíš, abych byl Henryho bratr? Chci, abyste byli součástí Tag Teamu.“ Papouškoval jsem Henryho žádost o ruku, snažil jsem být roztomilý, ale srdce jsem měl v krku a ruce se mi potily. Jsem rád, že jsem jí nesundal to triko. Pokračoval jsem. „Statisticky všichni atleti, kteří mají pevné rodinné zázemí, mají lepší výdrž, lepší duševní zdraví a celkově lepší výkon, než sportovci, kteří jsou svobodní.“ Pokud to nebylo slovo od slova to, co mi řekl Henry, tak jsem byl blízko. Ale Millie byla potichu a já jsem neviděl do jejího obličeje.

„Chtěl jsem se zeptat už před měsícem. Koupil jsem prsten. Vozil jsem ho v autě,“ vysvětloval jsem rychle. A teď jsem ho měl v kapse, v mých džínech a čekal jsem na odpověď.

„Já vím. Řekl jsi mi to,“ zašeptala.

„V těch kazetách?“ zeptal jsem se, když jsem si to uvědomil.

„Ano.“

„Kdyby se nic z toho nestalo a já se zeptal už před dvěma týdny, předtím, než se to všechno posralo, co bys řekla?“ zeptal jsem se a srdce mi bušilo v hrudi.

„Ne. Řekla bych ne,“ řekla Millie tiše.

Žaludek se mi trochu zvedl a já jsem Millie přitáhl k sobě, i když jsem jí chtěl pustit. Moje srdce vyvádělo.

„Proč, Millie?“

„Protože bych si myslela, že potřebuješ více času,“ řekla.

„Myslela by sis, že potřebuju více času?“ zeptal jsem se nevěřícně.

Přikývla, jednou rychle trhla hlavou a její vlasy mě lechtaly na rtech. Čekal jsem několik vteřin, snažil jsem se to zpracovat.

„A teď?“ zeptal jsem se.

„Teď si tě chci vzít tak moc, že je mi jedno, jestli potřebuješ víc času,“ přiznala.

Zasmál jsem se, najednou vděčný, že ležím. Měl jsem závrať z úlevy. A pak mě napadlo něco dalšího.

„Změnila jsi názor, protože už mi nezbývá moc času?“ zeptal jsem se a hlas se mi zlomil.

Cítil jsem, jak se jí roztřáslo tělo.

„Ne. Změnila jsem názor, protože nechci, aby nás něco drželo od sebe. Nechci, aby mi někdo říkal, že ti nemůžu být po boku. Chci být Taggertová. Nebo Taggersonová.“ Věděl jsem, že se snaží usmát, ale nevěděl jsem, jestli se jí to povedlo. „Chci být tvoje. Chci, abys byl můj. V nemocniční posteli, v mojí posteli, v tvojí posteli. Je mi to jedno. Jen chci být s tebou.“

„Chceš se o mě postarat,“ řekl jsem rozhodně.

Ignorovala moje prohlášení a sama jedno řekla. „Kdybych nebyla slepá, souhlasila bych. Před měsícem bych souhlasila.“

Čekal jsem.

„Ale protože jsem slepá, chtěla jsem ti dát dost času, abys věděl, do čeho jdeš.“

„Nerozmyslel bych si to, zlato.“

„Vždycky budu slepá, Davide.“

„S největší pravděpodobností… jo,“ souhlasil jsem.

„A před měsícem sis mě chtěl stejně vzít?“ zeptala se, i když znala odpověď.

„Jo. Chtěl.“

„Chtěl sis mě vzít navzdory mé slepotě a já si tě chci vzít navzdory tvé rakovině. Je to tak těžké pochopit?“

„Ne,“ zašeptal jsem. Protože nebylo. Ne když to řekla takhle.

Leželi jsme v tichosti, poslouchali jsme náš dech a přemýšleli. Ale já jsem své rozhodnutí udělal v tu chvíli, kdy jsem se podrobil. Moses mě varoval, že to něco bude stát, ne?

„Všechno nebo nic, Millie?“ zeptal jsem se a přitiskl jí ústa ke spánku.

„Všechno,“ odpověděla.

„Nápodobně,“ zašeptal jsem. Všechno nebo nic. Takový jsem byl. A pokud budu bojovat, pokud zůstanu, budu to mít tak dlouho, jak to půjde. Sáhl jsem do kapsy a vyndal prsten.

---

[1] I – „já“