TSOD - 21. kapitola

Překlad: Liv

TAG – kazeta

DRUHÝ DEN RÁNO přišel Henry do mého pokoje jako první. Skoro jsem ho nepoznal. Jeho vlasy byly pryč, stejně jako moje.

„Henry! Jsi to ty, chlape?“

„Jsem to já,“ zašeptal a přikývl. Vypadal ustaraně. Millie nebo Moses mu zjevně pár věcí vysvětlili. Přál bych si, aby to nedělali, ale nešlo to jinak. Doufal jsem, že ho nechají věřit, že jsem tady jen kvůli toho zápasu. Nechtěl jsem, aby si dělal starosti o zbytek.

„Kde je Millie?“ Zeptal jsem se, když mezi námi bylo ticho.

„Telefonuje na chodbě.“

„A Moses?“

„Šel do jídelny pro něco k snídani.“

Vděčně jsem přikývl. Moses se o ně stará. To je dobře. Andy, Cory, Axel a Mikey by se o ně taky postarali, ale jsou na cestě domů.

„Co jsi udělal se svými vlasy, Henry?“ zeptal jsem se, když odmítal přistoupit blíž k mé posteli.

Henry si rukou přejel přes hladkou hlavu a vypadal podrážděně. Jeho obličej vypadal bez vlasů tak jinak, že jsem vůbec poprvé viděl tu podobu mezi Millie a jejím bratrem. Bylo to v očích. Kdyby Millie viděla, vypadaly by její oči stejně jako Henryho. Měly stejný tvar, stejnou světlou barvu, byly kolem nich stejné černé řasy, ale Henryho oči teď byly plné otázek.

Náhle se posadil na okraj mé postele, a když se na mě podíval znovu, jeho oči byly skleněné a rty se mu třásly.

„Brian Picollo hrál za Chicago Bears.“

Nechápavě jsem na něj zíral. Musel jsem o tom chvíli uvažovat. Pak mi to došlo.

„Jo. To hrál.“ Hrál. A v šestadvaceti Brian Picollo umřel na rakovinu. Byl stejně starý, jako já. Jednou jsem Mosese donutil se mnou sledovat Píseň pro Briana, celou dobu jsem brečel, i když jsem to viděl už stokrát a pak jsem mu měsíc říkal Billy Dee. Bylo to vtipnější než mu říkat Gale, po GaleoviSayersovi, Piccolovu nejlepším příteli. Moses tu přezdívku neocenil, ale ta dynamika mezi Jamesem Caanem a BillymDeeWilliamsem ve filmu byla dost podobné té mé a Mosesově. Myslím, že jsem tím Mosesovi říkal, že ho miluju, aniž bych mu to řekl přímo. Zdá se, že jsem Briana Picolla připomínal i Henrymu. Byl jsem poctěn. A zděšen.

„Oholil sis kvůli mně hlavu, Henry?“

Henry přikývl a znovu si nervózně přejel rukou přes hlavu. „Moses mě vzal k holiči.“

„Opravdu?“ Srdce mě zabolelo při pomyšlení na svého přítele. „Je to celkem fajn, ne?“

Henry znovu přikývl. „ShaquilleO’Neal, Michael Jordan, Brian Urclacher, MattHasselbeck, Mark Messier, Andre Agassi…“

„Jsme dvojčata,“ okomentoval jsem a přerušil jeho nervózní recitaci bezvlasých atletů.

„Já vím,“ odpověděl Henry. „Chtěl jsem vypadat jako ty.“

Bolest v mém srdci se rozšířila. Henry byl někdy zdrcující.

„Můžu tě pohladit po hlavě?“ Chtěl jsem ho u sebe blíž. Potřeboval jsem ho na chvíli držet.

Henry se postavil a přesunul se tak, aby stál vedle mě. Zatahal jsem ho za ruku a on se se skloněnou hlavu posadil a oči měl upřené na zem.

Levou ruku jsem položil na jeho hlavu a jemně jsem jí hladil, snažil jsem se ho utěšit a nenáviděl jsem tu bezmoc, kterou jsem cítil.

S náhlým vzlykem padl na mou hruď a já kolem něj obmotal ruce a hladil jeho oholenou hlavu. Na chvíli plakal, smáčel slzami mou nemocniční košili a držel se mě, jako by se bál, že mě ztratí. Pak začal mluvit.

„David ‚Tag‘ Taggert, středně těžká váha s profesionálním záznamem dvaceti výher, dvou proher a dvanácti knockoutů.“ Henry zněl jako komentátor po propité noci, když vzlykal nezřetelná slova a já si všiml, že už stihl přidat i mou poslední výhru.

„To není špatné, co?“

„Jsi bojovník,“ vykřikl.

„Jo. To jsem,“ řekl jsem.

„Miluješ boj,“ trval na svém.

„Miluju.“

„Jsi bojovník!“ Henryho hlas se zvedl a já si uvědomil, co říká.

„Tohle je jiný druh boje, Henry.“ Nepřestal jsem hladit jeho hlavu.

„Stejný.“

„Ne. Není to vůbec stejné.“

„Jsi bojovník!“

„Henry-“

„Millie bojuje!“ přerušil mě Henry.

„To sakra jo. Každý den.“

„Mikey bojuje,“ zvedl hlavu z mé hrudi.

Mohl jsem jen přikývnout.

„Moses bojuje,“ pokračoval.

Hrdlo se mi sevřelo.

„Henry bojuje?“ Tentokrát to byla spíš otázka.

„Bojuješ,“ zašeptal jsem.

„Můj táta nebojoval.“ Jeho oči se setkaly s mými a byla v nich upřímná prosba, touha a láska taková, že jsem nemohl odpovědět. Hajzl. Zabíjel mě.

„TagTaggert je ten nejlepší zápasník ve vesmíru,“ prosil. „Ten nejlepší ve vesmíru.“

Nevím, jak jsem si kdy mohl myslet, že Henry neumí komunikovat.

„POTŘEBUJU, ABYS ZASTAVIL, MO,“ řekl jsem s rukou na klice. Seděl jsem vzadu s Millie a Henry byl na sedadle spolujezdce vedle Mosese. Jeli jsme domů z Las Vegas a cesta by nemohla být horší, ani kdyby mě přivázali na středu jako tetu Ednu v Bláznivé dovolené. Byl jsem v pasti. Nemohl jsem znovu zmizet. Byl jsem na lécích proti záchvatům a byl jsem informován, že je ve státu Utah nezákonné „řídit motorové vozidlo po dobu tří měsíců od utrpení záchvatu.“ V některých státech, jako třeba v Coloradu, už pak nemůžete řídit nikdy.

Legalizují trávu, ale nenechají mě řídit. To nedává smysl.

Mo se na mě podíval přes zpětné zrcátko. Od toho rozhovoru v nemocnici se mnou komunikoval pouze prostřednictvím slabik a mručení.

„Zastav,“ vyštěkl jsem. Buď zastaví, nebo bude uklízet, až mu pozvracím auto.

Když sjížděl na stranu silnice, bylo slyšet, jak odlétává štěrk a úlomky ze země.

Otevřel jsem dveře, vystoupil, ušel pár kroků a ohodil pravou pneumatiku Moova auta.

Bude mít takovou radost. Měl jsem to vědět. Z prášků na bolest je mi zle. Teď jsem se třásl, opíral se o stranu auta, byl jsem slabý a všechno mě to sralo. Měl jsem být drsňák. Tvrdě jsem kvůli toho dřel. Byl jsem tvrdý, silný a teď jsem se jen motal a prosil svět, aby se přestal hýbat, protože jinak spadnu.

Byli jsme na sever od Cedar City, kousek od města jménem Beaver, kde nebylo nic kromě velkého prázdného místa, který poskytoval nekonečný prostor pro rozjímání. Pole bylo poseté fialovými kvítky a po obou stranách dálnice byly hory, které na nás vzhlížely jako shovívaví rodiče. Bylo to všechno tak klidné a neškodné, že jsem z toho byl nepříčetný. Bylo to taková lež. Všechno.

„Potřebuješ čůrat, Tagu?“ Zavolal Henry z auta. „Potřebuje čůrat, Amelie? Můžu taky čůrat?“

Millie opatrně vylezla z auta a natáhla ruce, než ucítila moje záda. Slyšel jsem, jak se Henry ptal Mosese, jestli může taky vystoupit, ale Moses mu řekl, aby chvíli počkal. To jsem ocenil. Miloval jsem Henryho, ale teď jsem publikum nechtěl. Skutečnost, že mě Millie nemohla vidět, byla uklidňující. Ona byla tak uklidňující.

Bez komentáře mi podala láhev s vodou a já si jí vděčně vzal, vypláchl si pusu a několikrát vyplivl. Cítil jsem se líp a párkrát jsem se opatrně nadechl, abych zjistil, jestli je pryč nevolnost.

„Lepší?“ zeptala se tiše.

„Jo.“

„Můžeš se o mě opřít, víš. Dát si hlavu na můj klín. Bude se ti takhle zbytek cesty lépe spát.“

Prvních pár hodin cesty jsem seděl strnule a držet si od ní odstup. Ona se mě nedotkla a já se po ní nenatáhl. Museli jsme si toho tolik říct.

V posledních pár dnech ve mně soupeřil vztek, smutek a vina. Měl jsem plán – debilní a hrozný – ale pořád to byl plán. Ale šel do háje a já už nevidím cestu před sebou.

Uvědomil jsem si, že jsem ty poslední slova řekl nahlas a otočil jsem se na Millie, která byla překvapivě tak blízko, že jsem jí skoro políbil. Tak blízko jsme u sebe nebyli od té noci před mou kraniotomií. Té noci, kdy jsme se milovali. Byl jsem takový zmrd. Nejdřív jsem se s Millie pomiloval a pak jsem utekl. Ucítil jsem vinu. Vinu a výčitky svědomí a touhu a zase nevolnost.

„Nevidím cestu před sebou,“ zopakoval jsem a snažil se zkrotit víření v mém žaludku a neklid v hlavě.

„Já taky ne,“ řekl Millie tiše. „Ale to mě nikdy nezastavilo.“

Nemohl jsem odpovědět. Nemohl jsem dělat nic, kromě dýchání, a pak se můj žaludek usadil.

Nakonec jsme s Millie nasedli zpátky do auta, Henry nás vystřídal venku a pak jsme pokračovali v cestě.

Millie se natáhla pro mou ruku a když jí našla, zatahala za ní a donutila mě přisunout se k ní. Byl jsem velký chlap, ale nakonec jsem položil hlavu na její klín a ona mi přes ramena přehodila můj kabát. Přitiskl jsem pěsti na své oči jako malé dítě a snažil jsem se zadržet bezmocné slzy. Povedlo se mi to, až jsem nakonec usnul, zatímco mě Millie hladila po hlavě, uklidňovala mě a odpouštěla mi, i když si to nezasloužím.

(Konec kazety)

MOSES

NEVĚDĚL JSEM, CO SI se svými pasažéry počít. Neodvažoval jsem se je vzít zpátky do Salt Lake. Tagův byt a byt na ním byly prodané, kupce měl dřív, než jel do Vegas. Navíc nemohl být sám. Nebylo mu dobře a já nevěřil tomu, že neudělá něco debilního. Znovu. Mohl jsem vzít Millie a Henryho domů do Salt Lake a trvat na tom, aby jel Tag do Levan se mnou, ale věděl jsem, že by to tak Millie nechtěla. Nemyslím si, že už měla s Tagem čas všechno probrat. A potřebovali to. Tag to potřeboval dát do pořádku, pokud to bylo možné. Sledoval jsem je ve zpětném zrcátku, Tag to konečně vzdal a dovolil Millie, aby ho na poslední úsek cesty držela. Odpustí mu, pokud to ještě neudělala, ale nebyl jsem si jistý, jestli jí to Tag dovolí. Celá ta věc byla na hovno. Všechno to bylo v prdeli a já jsem zase cítil úzkost. Neměl jsem tušení, co dělat.

Tag měl za týden schůzku se svým onkologem v Salt Lake. Donutil jsem ho zavolat doktoru Shumwayi v mé přítomnosti a on dal doktora na reproduktor. Doktor Shumway byl informován o Tagově zápasu doktory z Vegas a věděl o krvácení a otoku, který způsobil záchvat, věděl i o Tagově současném stavu, který byl překvapivě dobrý. Vypadá to, že po kraniotomii je typické počkat alespoň měsíc, než pacient zahájí léčbu, jinými slovy, než začne docházet na ozařování a chemoterapie. Zatím to byli tři týdny, takže Tag neposunul léčení kvůli svého rozhodnutí, ale doktor ShumwayTaga informoval o tom, že kvůli poranění, které „utrpěl“ – doktorShumway byl pozoruhodně diplomatický – nebude možné začít s léčbou už příští týden.

Tag teď bude potřebovat více času na vyléčení, což mě nasralo ještě víc. Chtěl jsem, aby ta rakovina zmizela. Nechtěl jsem, aby Tag ještě čekal. Nicméně se zdálo, že Tagazpoždění vůbec nerozrušilo. Prostě zamlkl. Byl ustaraný. Nejistý. Pozoroval Millie s takovým hladem a lítostí, že bylo složité na něj zůstat naštvaný. Ale poradil jsem si.

„Všichni se mnou pojedete domů. Aspoň na pár dní,“ oznámil jsem, když jsem přišel s jediným možným řešením. Byli jsme blízko Levan/Mills výjezdu, který se pyšnil několika opuštěnými vozidly, zbloudilýma kravami a umělou nádrží, která nebyla moc hezká na pohled. Dálnice vedla kolem Levana abych nemusel jet přes Nephi, musel jsem využít jediného výjezdu několik mil od města. Vtipné, Levan je jen tečka na mapě, takové smítko, ale je tam Georgia a Kathleen, takže se mi teď neuvěřitelně stýská po domově v městě, které jsem kdysi nenáviděl.

Zachytil jsem ve zpětném zrcátku Tagův tvrdý pohled. Zvedl hlavu z Milliiného klína a narovnal se do sedu.

„Všichni se mnou pojedete domů,“ zopakoval jsem tvrdohlavě.

Zlomil oční kontakt a obrátil se k Millie, ale ta už přikyvovala.

„Dobře,“ řekla jednoduše a já jsem vydechl.

Henry byl ten jediný, kdo se usmíval. „Věděl jsi, že průměrný žokej váží mezi 48 a 54 kilogramy?“ zeptal se. Zjevně se těšil, až zase pojede na koni. „Ale žokej musí být silný,“ dodal. „Protože průměrný dostihový kůň váží přes pět set kilo a dokáže uběhnout čtyřicet mil za hodinu.“

Šlápl jsem na plyn, letěl domů a nechával za námi průměrný čas dostihového koně.