TSOD - 18. kapitola

Překlad: Liv

TAG – kazeta

MILLIE OTEVŘELA DVEŘE, aby mě přivítala s úsměvem na rtech a mým jménem na jazyku, ale nedal jsem jí dost času, aby ho vyslovila. Chtěl jsem, aby si ho nechala, cítila ho v ústech a nikdy ho nezapomněla. Potřeboval jsem, aby měla mé jméno uvnitř sebe a tak nezmizím jako slovo, které už bylo vysloveno. Proto jsem přitiskl rty na její, zvedl jsem jí do náručí, jako to dělají ve filmech a z mého jména se stal vzdych, který jsem slyšel jen já.

Cítil jsem se trochu šíleně a moje polibky byly naléhavé, když jsem s Millie v náručí vycházel schody. Moje nohy se netřásly a myšlenky jsem měl jasné, jako by to bylo jen mé zdraví, které se bouřilo. Chtěl jsem řvát a mlátit se do hrudi. Chtěl jsem vyhrožovat směrem k nebi, ale víc než to, jsem chtěl Millie. Nechtěl jsem s ní ztratit ani sekundu.

Když jsme došli do jejího pokoje, bílý přehoz na posteli byl tak nedotčený a hladký stejně jako Millina pokožka v měsíčním světle. Položil jsem jí na postel a padl vedle ní. Byl jsem nervózní. Náročný. Chtěl jsem bezpečí, které přinášela její pokožka, jistotu jejího těla a slib, který z toho vycházel. Chtěl jsem si jí nárokovat. Chtěl jsem se jí vypálit do paměti a označit jí. Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem jí. Měla stejný zápal jako já, skoro jako by mi rozuměla. Ale nerozumí. Nemůže. Přesto mě nezastavila a neprosila, abych se uklidnil.

Ruce jsem měl v jejich vlasech, přejížděl jsem přes její oční víčka, dotýkal se jejích rtů a zastavil se s dlaní u jejího krku. Chtěl jsem se dotknout každého kousku její kůže. Ale i když jsem se ztrácel v její hebké pokožce a v tom způsobu, jakým se proti mně vypínala, nemohl jsem zastavit tu paniku, která se ve mně zvedala. Nestačilo by to. Nestačilo by to a já to věděl, i když jsem zavřel oči a snažil se, aby to stačilo. Nemohl jsem dýchat, srdce mi bušilo a na moment jsem si myslel, že jí to všechno řeknu.

Spletla si můj strach s váháním, ten zadržený dech považovala za něco jiného a tak vzala do dlaní můj obličej a přitiskla mé čelo k jejímu. A potom zašeptala mé jméno.

„Davide, Davide, Davide.“ Když to řekla, znělo to jako píseň. A jemně políbila mé rty.

„Davide, Davide, Davide.“ Opakovala mé jméno, jako by nemohla uvěřit tomu, že je to pravda a jako by se jí líbilo, jak ho cítí ve svých ústech.

„Miluju to, jakým způsobem mi říkáš Davide,“ řekl jsem a vzpomněl jsem si na hloupý text písničky, která se s ničím nerýmovala.

„Já miluju, že jsi můj,“ vydechla a ten strach mě na chvíli opustil. Po špičkách se odplížil pryč a na jeho místo se postavila láska, sounáležitost a čas, který nám nikdo nemůže vzít. Millie jednou řekla, že aby viděla, musí cítit a teď se na mě dívala. Její prsty projížděly po mých zádech, jako by četla mapu, jela prsty po řece, která se vlévala do moře, dotýkala se údolí a kopců. Byla důkladná a pozorná, její rty a tváře následovaly její prsty, její jazyk ochutnával části, které potřebovaly větší pozornost.

Když se Millie milovala, opravdu milovala. Vytvářela lásku, probouzela ji. Vždycky jsem ten termín nesnášel, dával jsem přednost trochu jinému slovu, možná proto, že to znělo tak upřímně. Ale s Millie nic jiného nepasovalo. Ona se jen nemilovala, ona způsobila, že jsem miloval taky. Donutila mě poslouchat. Donutila mě cítit. Donutila mě věnovat pozornost. Nespěchal jsem. Nenaléhal jsem. Zavřel jsem oči a miloval stejným způsobem, s konečky prstů, dlaněmi a viděl jsem jí tak jasně, že mi za zavřenými víčky hořely oči.

Byla si jistá. Tahle jistota se rodí z vědomí, že jí někdo miluje a ona si v tom libuje. Není to holka v sexy prádle, nepřemýšlí nad tím, jak by měla ukázat své tělo. Je to žena, která hluboce miluje a je naprosto ztracená v tomhle okamžiku. Neptá se, co se mi líbí nebo co chci. Neváhá, ani se nedrží zpátky. Nevynucovala si lichotky, ani ujištění.

Ale já jí i tak dal obojí.

To proto, že mi vypadly z pusy, a já je šeptal do jejího ucha, protože jsem potřeboval, aby věděla, jak moc jí miluju, jak perfektní se mi zdá, jak vzácný je pro mě tenhle okamžik. Ona ty slova šeptala zpátky, každá věta přišla s polibkem a laskáním, dokud už se slova zdála neadekvátní. Když se dostala na vrchol, vzala mě přes okraj s ní a já si přál, abychom se takhle mohli cítit navždy. Letěli jsme vzhůru a já měl pocit, že už nikdy nemusíme klesnout na zem. Ale přistání bylo měkké, náš dech se zpomalil a já jí k sobě pevně přitáhl. Millie byla v mém náručí ospalá a já jsem cítil, že usíná.

„Miluju tě, Millie. Víš to?“ řekl jsem.

„Ano.“ Řekla to slovo v dlouhém spokojeném povzdechu, jako by to vědomí bylo něco úžasného.

„Ty máš svoje oblíbené zvuky a teď je mám i já. Miluju, když jsem zády a slyším, jak přicházíš. Miluju zvuk, který děla tvoje hůl. Když jí slyším, musím se usmát. Miluju tvůj hlas a to, jak se hrdelně směješ. Je to jedna z prvních věcí, které jsem si na tobě všiml. Ten smích.“ Cítil jsem, jak se usmívá, když se její rty na mém krku jemně pohnuly.

„Miluju ten tichý zvuk, to zajíknutí v krku, když se tě dotknu tady.“ Přitiskl jsem ruku na dolní část jejich zad a pevně jí k sobě přitlačil. Její dech se jako na povel zadrhnul. „To je ono. To je ten zvuk.“

Millie mě políbila na hruď, ale nepromluvila. Pomalu jsem počítal do šedesáti a potom jsem pokračoval, šeptal jsem tak tiše a beze spěchu, že už určitě usnula.

„A to jak si broukáš. Broukáš si tak šťastně. Broukáš si, když máš ruce v mých vlasech a když usínáš. Zrovna teď si skoro broukáš.“

V místnosti bylo ticho a já jsem věděl, že usnula. To byl můj úmysl. Čekal jsem na to.

„Chci ten zvuk cítit každou noc mého života.“ Cítil jsem, jak se mi v krku zvedá panika, nevěděl jsem, kolik nocí ještě budu mít a nechtěl jsem na to myslet zrovna ve chvíli, kdy jí držím. S panikou přišly slzy, které mi sklouzly z očních koutků.

„Miluju tě, Millie. A je to nejúžasnější pocit, ta nejlepší věc, kterou jsem kdy cítil. Nemůžu to držet v sobě. Takže se to ze mě dostane vždycky, když tě mám vedle sebe. Vychází to z mých úst, z mých očí, z mých uší. Vychází to z mých prstů a nutí mě to chodit rychleji, mluvit hlasitěji a cítit se víc naživu. Cítíš se tak, Millie? Máš díky mě pocit, že jsi víc naživu?“

Její hluboké dýchání bylo mou jedinou odpovědí a já jí políbil na čelo.

„Jak bych mohl umírat, když se cítím víc naživu, než kdy předtím?“

KDYŽ SVÍTALO, vplížil jsem se do Henryho pokoje. Chtěl jsem ho vidět, jenom pro jistotu. Jen pro jistotu, kdyby to nakonec nevyšlo a já už se nevrátil. Chtěl jsem se rozloučit, i když to bude dočasné, i když mě neuslyší. Vypadal v malé posteli jako velký chlap, jeho dlouhé nohy a výrazné kolena vyčuhovali zpod přikrývky. Potřeboval by novou postel. Udělal jsem si poznámku, že to budu muset říct Millie, ale pak jsem se zastavil. Co mi to Millie jednou řekla? Starali se o sebe předtím, než mě poznala a bude se starat o sebe a Henryho i potom, co budu pryč. Postarají se o sebe navzájem.

Nechtěl jsem ho budit a tak jsem se otočil k odchodu, když se na jeho psacím stole viděl knihu o obrech, která ho jednu dobu děsila. Moses zmínil Millinu mrtvou matku a tu knihu, a já jsem o ní přemýšlel týden, zatímco jsem se snažil vymyslet, jak jemně otevřít tohle téma. Millie jsem řekl, jaké má Moses schopnosti, ale vědět, že někdo vidí mrtvé a vědět, že vidí vaše mrtvé, to jsou dvě různé věci. Věděl jsem to z vlastní zkušenosti. Ale myslel jsem na to tolik, že jsem se na to konečně Henryho zeptal.

„Neměl bys náhodou knihu o obrech, Henry?“ zeptal jsem se váhavě. Nebylo to moc jemné, ale zdá se, že Henry jemnost nepotřeboval. Okamžitě věděl, kterou knihu mám na mysli. Taky věděl, kde jí najít. Seběhl po schodech do sklepa, kde byly úhledně naskládané označené krabice a během pár minut se vrátil s plnou náručí starých pokladů, včetně zachovalé knihy. Jmenovalo se to Kde se schovávají obři. Henry mi ukazoval obrázky a než otočil na další stranu, donutil mě najít každého obra.

„Můj táta se jmenuje Andre,“ řekl náhle.

„Jo. Já vím.“

„Jako Andre, ten Obr,“ dodal.

Přikývl jsem. Jeden obr byl Andre, jeden Andre hrál za Obry. Zajímavé. Já jsem si to nespojil, ale Henry zjevně ano.

„Obr Andre měl přes dva metry a vážil 230 kilo,“ Henry pokračoval, když jsme otočili stránku a naše oči našly obra, který splynul se stromem, jeho vlasy byly obrovské, afro z listů a jeho kůže byla hnědá.

„Byl to profesionální wrestler. Viděl jsem staré videa, kde zápasí s HulkemHoganem,“ řekl jsem.

„Kdo vyhrál?“ zeptal se a vzhlédl od knihy.

Zasmál jsem se. „Víš, že si to ani nepamatuju? Jenom si pamatuju, že jsem si říkal, jak je Andre velký a jak bych chtěl dlouhé vlasy a velký zlatý pás jako HulkHogan.“

„Takhle kniha mě děsila.“

„Už tě neděsí?“

Henry zavrtěl hlavou. „Ne. Ale občas pořád hledám obry.“

„Obry… nebo jen jednoho obra?“ zeptal jsem se tiše. Myslel jsem, že možná přijdu na to, proč Milliina matka ukazovala zrovna tu knížku.

„Obr Andre už umřel,“ řekl věcně. „Už ho nehledám.“

Měl jsem pocit, že Henry ví, koho myslím, ale nechal jsem to být.

Teď, když jsem se díval na Henryho stůl, ozvaly se v mé hlavě doktorova slova.

„Na frontálním laloku máte obrovský nepořádek.“

Skrytý obr, kterého nikdo neviděl. Až do teď.

„Obři nejsou moc dobří přátele.“

Henry měl pravdu. Obrů bychom se měli bát.

„Kde se schovávají obři,“ znovu jsem si přečetl ten nápis a Henry se otočil na druhou stranu a něco zamumlal. Položil jsem knihu zpátky a všiml si starého diktafonu, který Henry objevil spolu s knihou. Byla u toho taky krabice kazet, pár bylo použitých, několik nových. Henry si zjevně nahrával vlastní sportovní přenosy. Teď už měl digitální diktafon, ale byl nadšený tím, že našel ten starý.

Při pohledu na pásky jsem dostal nápad a cítil jsem trochu úlevy, jako by to bylo záchranné laso. Použiju ty kazety, abych nechal Millie vzkaz. Opatrně jsem je zvedl ze stolu a tiše jsem zamířil ven z pokoje. Vrátím je všechny zpátky, slíbil jsem tiše Henrymu.

(Konec kazety)

MOSES

BRZY RÁNO JSME VYRAZILI do Las Vegas. Georgia zůstala s Kathleen, ale Millie chtěla jet. Omluvila se za to, že na tom trvá, ale pořád si stála za svým. A Henry nemohl doma zůstat sám. Takže jsme my tři seděli v mém autě a mířili do Las Vegas s uzly v žaludku. Mohlo by to být trapné, ale nebylo. Jsme na cestě k dobrému přátelství.

Tag Team odjel zhruba ve stejnou dobu, jako my, ale neměli jsme plán. Bylo to spontánní a divoké.

Takový byl plán, i když postrádal detaily. Můj cíl byl dostat se do Vegas a jít na ten zápas. Zbytek promyslím později.

V autě jsem neměl kazetový přehrávač. Už je nevyráběli. Ale Millie sebou vzala diktafon a krabici s kazetami, teď je měla na klíně, jako by nemohla snést představu, že je nebude mít u sebe. Bylo to záchranné laso. Tagovo laso. Když Tag den předtím odhalil výsledky toho testu v nemocnici, Millie se mnou ani s Georgii nesdílela obsah žádné další pásky, a já o to ani nestál. Nechtěl jsem je slyšet. Začalo to být moc osobní, byl to milostný příběh jen pro Milliny uši. Nejsem si jistý, jestli pokračovala v poslouchání, ale pokud bych měl soudit podle toho, jak je teď svírá, tak poslouchala.

Asi v půli cesty našeho výletu vytáhla kazetu a nasadila si sluchátka. Byl jsem ohromený tím, že ten diktafon dokáže pracovat se sluchátky. Mírně se odvrátila, přitáhla si kolena k hrudi a zaposlouchala se do Tagova hlasu.

Do půl hodiny se rozplakala. Byla tak odolná. Tak klidná. Ale teď – teď už nebyla. Něco na té kazetě jí dostalo. Slzy kapaly po její tváři a víčka měla pevně zavřené, když se snažila je udržet uvnitř.

Potřeboval jsem Georgiu. Nevěděl jsem, co dělat. A Henry si taky sakra nevěděl rady. Když zachytil slzy své sestry, začal se ošívat, tahal za svůj pás a natahoval se k Millie jen proto, aby se potom mohl odvrátit.

„LouGehrig, JimmieFoxx, HankGreenberg, Eddie Murray, Buck Leonard…“ začal Henry mumlat a kýval se dopředu a dozadu. „Mark McGwire, HarmonKillebrew, Roger Connor, JeffBagwell…“

„Millie!“ Zvedl jsem hlas, aby mě slyšela přes sluchátka, která měla na uších.

Millie vytrhla sluchátka a okamžitě se otočila k Henrymu.

Položila přehrávač na zem a bez váhání přelezla na zadní sedadlo. Otřela si jednou rukou vlhký obličej a druhou k sobě přitáhla Henryho.

„Mrzí mě to, Henry. Je mi dobře.“

„Cap Anson, Bill Terry, Johnny Mize,“ mumlal Henry.

„Baseballový hráči?“ zeptal jsem se, když jsem jich pár rozeznal.

„První metaři,“ doplnila Millie. Rty měla pevně semknuté a bylo vidět, že se snaží dostat pryč ten zármutek, který cítí. Henryho čelo se opíralo o její rameno, jeho oči odvrácené od její uplakané tváře, aby jí dal trochu času se sebrat.

„Andre Anderson,“ dodal Henry, ale nepokračoval ve vyjmenování.

Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Baseball. První meta. Andre Anderson. Henryho a Millin táta.

„Zelenáč roku, Zlatá rukavice, Stříbrný ranař.“ Henry se odtáhl z Millina náručí a dotkl se její tváře. Začal jsem mít závrať z toho, jak jsem se snažil sledovat cestu a drama na zadním sedadle.

„Zelenáč roku, Zlatá rukavice, Stříbrný ranař, mizerný otec,“ řekla Millie pevně. „Nebrečím kvůli tátovi, Henry.“

„TagTaggert, lehká těžká váha, devatenáct výher, dvě prohry, jedenáct knockoutů, mizerný přítel?“ zeptal se Henry.

Chtěl jsem se smát. Chtěl jsem brečet. Neudělal jsem ani jedno. Ale hrdlo mě bolelo z toho, jak moc jsem se snažil nic nedělat. Millie se zasmála a jeden rychlý pohled do zpětného zrcátka potvrdil, že jí zase tečou slzy po tváři. Bylo to tragicky legrační.

„Ne, Henry. Není to stejné. Vůbec to není stejné. Tag nás neopustil. Tohle není o nás, Henry. Tohle je o Tagovi.“

Pocítil jsem nával úcty k Millie Andersonové. Lidé na mě moc dojem nedělali. Lidi, kteří předčili mé očekávání, jsem mohl spočítat na prstech jedné ruky a Millie právě vstoupila do řad.

„Ale stejně je pryč,“ trval na svém Henry a já sebou cukl. Millie nic neřekla.

Pokračoval jsem v jízdě.