TE - EPILOG

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Neil se Sophií si užívají rodinného štěstí a my se společně dostaly k závěru čtvrtého dílu. Všem vám děkuji za úžasné komentáře a Jitce za skvělou korekturu. Díky! Za mě tato knížka představuje vrchol série a já jsem spokojená s jeho koncem, ale autorka pokračovala ještě jedním dílem. Pokračování tedy zhruba za čtrnáct dní, ale už předem říkám, že za sebe jsem z něj nebyla úplně nadšená a nejraději bych ho u autorky zreklamovala.                       Sinnel

Koncem srpna se mi vrátil život zpátky do starých kolejí. Časopisu se dařilo víc než kdykoli dřív. S Dejou jsme vážně uvažovaly nad nabídkou, kterou jsme dostaly z jedné větší mediální společnosti, která ho chtěla odkoupit. Efektivně se mi podařilo snížit množství hodin, které jsem trávila ve městě tím, že jsme najaly několik místních zaměstnanců a otevřela jsme si druhou kancelář přímo v našem domě, takže vše, co bylo možné, řešila jsem pomocí videokonferencí. Ve skutečnosti se stala naším hlavním sídlem místnost, ve které jsme měli původně náš bar. Neil už ho nepotřeboval a díky tomu, že byl přímo na konci chodby, měl ideální umístění. Jenom jeho přetvoření do pracovny trvalo déle, než se mi líbilo, takže většina článků do říjnového čísla byla vytvořena u našeho kuchyňského stolu.

Neil mě v první řadě překvapil tím, že si stěžoval na tohle uspořádání. Trvalo mu to jen pár týdnů, než se stal téměř trvalým členem v domácí kanceláři, skláněl se mi přes rameno a neustále mi nabízel nové nápady. Pak jsem ho zdvořile poslala do prdele. Líbilo se mu, že mě má doma, ale bylo naprosto jasné, že ho svrběly prsty a toužil po práci.

„Proč nezkusíš tu svoji přebytečnou energii posedlosti kontrolou přetvořit do něčeho pozitivnějšího?“ navrhla jsem mu jednoho dne při své přestávce na jídlo? Naklonila jsem se a vzala si od něj sousto brokolice, které mi nabídl na své vidličce. Zatímco jsem žvýkala, vydala jsem zklamaný povzdech. „Máš pravdu. Bylo to přes noc lepší. Neměla jsem ti dovolit vzít si to.“

Podíval se na mě přes zbytky tortellin ze včerejší večeře a povzdechl si. „Myslím, že když jsem navrhl obchodní...“

„Ach, ne. Máš brokolici. Nemůžeš ji dávat mně,“ namítla jsem, když přede mě postavil místo mého talíře svou misku. Měla jsem to vědět. Pokud jde o výběr jídla z restaurace nebo jídla uvařeného Neilem doma, Neilovo jídlo vždycky vyhraje.

„Takže,“ řekl, zvedl svou vidličku a zabořil ji do tortellin. „Chceš, abych si našel něco, co mě udrží dál od tvých vlasů, zatímco pracuješ? Protože je tu nové Lambo, které jsem viděl -“

„Ne. Chci, aby sis našel něco, díky čemu se zmírní tvoje úzkost. Musí existovat nějaký projekt, do kterého by ses mohl zapojit.“ Ukázala jsem na něj svou vidličkou. „Jako třeba jedna z těch padesáti charit, které za tebe řídí ostatní lidé.“

„Tři, Sophie. Ale máš pravdu. Když jsem pracoval, tak bylo přijatelné sedět tam a dělat jedno nebo dvě rozhodnutí ročně, ale teď mám víc času na to, abych se mohl věnovat i něčemu konkrétnímu a chvályhodnému, než abych jen za ně vyhazoval peníze.“ Zamyslel se a já mohla vidět, jak se mu v hlavě otáčí kolečka.

Ozval se nám signál otvírání dveří a vešla naše hospodyně Julia. V ruce nesla obrovský přepravní box. „To je pro Vaši matku,“ oznámila nám a postavila ho na podlahu. „Budu se snažit připomenout to tomu muži z UPS. Znovu.“

„Děkuji, Julie,“ zavolal za ní, když mizela do spíže. Směrem ke mně dodal: „Až se trochu ochladí, mám v plánu si večer zaběhat. Pak jí to vezmu.“

„Ne, donesu jí to.“ Odstrčila jsem talíř se zbytky brokolicí směrem k němu. „Než budu pokračovat, potřebuji si trochu protáhnout nohy a ještě mi dvacet minut zbývá.“

Balíček nebyl příliš těžký, takže jsem to odhadovala na další oblečení. Mohla jsem tu ženu vzít do všech drahých butiků a špičkových obchodních domů, a ona i tak stále objednávala přes Denim & Co.

Cestou k máminu domu jsem viděla její auto zaparkované před garáží. Jestli bude mít nějakou kávu, mohla bych se tam na jeden šálek zdržet.

Dělám si srandu? Kávu měla vždycky.

Co se týče domů, naše rodina zastávala politiku návštěvy bez hranic. Pokud byly dveře odemčené, prostě jsme šli hned dál. Ale když jsem vstoupila dovnitř, nikde jsem mámu neviděla.

„Mami?“ zavolala jsem a ona neodpovídala. Pravděpodobně šla na procházku nebo tak něco. Najednou se stala podivným zastáncem zdravého životního stylu. Jo, bylo skvělé, že teď měla nějaké koníčky. Nikdy jsem si nemyslela, že je tím typem člověka, co by byl ochoten věnovat se nějakým koníčkům, ale možná to bylo díky tomu, že na to nikdy neměla čas. Teď dokonce začala i plést.

Protože jsem věděla, že v té krabici bude oblečení, vyběhla jsem nahoru po schodech do její ložnice. Chtěla jsem jí ho dát na postel, aby ho později našla.

Jakmile jsem otevřela dveře klikou, někdo, nějaký muž, vykřikl. Přála jsem si, abych to zaznamenala dřív, než jsem otevřela dveře dokořán. Pak bych neviděla svoji mámu a nějakého chlapa, jak se usilovně snaží skrýt v pomačkaných peřinách a odevšad jim vykukují končetiny. Pustila jsem krabici na zem a s výkřikem jsem si zakryla oči: „Mami!“

Ten chlap zařval: „Au, au, moje koleno!“ a já poznala jeho hlas.

Ach. Můj. Bože.

„Tony?“ Přešlápla jsem z nohy na nohu. „Mami, ty šukáš s naším řidičem?“

„Cože? Tohle není Downton Abby!“ vyjela na mě rozzlobeně. Stěží popadala dech. Ach, do háje. „A mohla jsi zaklepat!“

„Dobře, omlouvám se, nemyslela jsem si: „Sophie, raději si dávej pozor, tvoje máma by mohla ojíždět šoféra!“ Počkat, proč jsem použila britský přízvuk? Stal se snad Neil hlasem mého svědomí či tak nějak? Jsem naprosto zatracená.

„Nikdo nikoho „neojel“, paní Scaife,“ řekl Tony pevně, ale omluvně se svým brooklynským přízvukem „Vím, že jsem díky tomuto porušil pracovní protokol. Ale mám rád vaši matku. Je to dobrá žena, a já chci být s ní. Pokud nechcete, abych kvůli tomu byl dál vaším zaměstnancem, pochopím to. Ale nezabrání mi to v tom, dál se vídat s Becky.“

„Já...“ Vykoukla jsem opatrně mezi prsty, které jsem měla stále ještě před očima. Stále nebyli „decentně“ oblečení, ale aspoň už teď byli plně zakryti. To vysvětlovalo to pletení. „Já ne...“

Co jsem měla dělat? Dštít na něj oheň? Pravděpodobně by se prostě přestěhoval k mámě do domu pro hosty či tak něco. Nebo by se možná máma odstěhovala. A i když mě tak strašně moc doháněla k šílenství, ta myšlenka se mi vůbec nelíbila.

„Nevyhodím tě, Tony. Prostě...“ Fuj. Takhle nesvá jsem se ještě nikdy v životě necítila.

Dobře s výjimkou jednoho strašidelně podobného zážitku.

„Prostě je to šok, vidět svoji mámu v posteli s nějakým chlapem, když jsem ani netušila, že s někým chodí.“ Bože. Skutečně to bylo přesně to, co se stalo Emmě.

„Podívej, já ne… prostě příště radši zavolám, než přijdu, jo?“

Pomalu jsem couvala ze dveří. A netuším, proč jsem řekla: „Pokračujte.“

Ani kdyby celý ten dům byl v plamenech, nezvládla bych ho opustit rychleji. Venku jsem se opřela rukama o stehna, jako bych právě vydýchávala maraton. Krev se mi nahrnula do hlavy, ale i tak jí v mém těle nebylo tolik, abych byla dost červená.

Když jsem pak dorazila zpátky do domu do kuchyně, Neil tam už nebyl. Zamířila jsem tedy přímo do jeho pracovny, kde byl uvelebený na hnědé kožené pohovce a bezcílně procházel kanály na televizi. Když mě uviděl ve stavu, v jakém jsem byla, narovnal se. „Sophie?“

„Něco...“ Ukázala jsem neurčitě směrem k domu. „Něco skutečně příšerného...“

Stoupl si, možná si myslel, že moje máma náhle umřela či tak něco.

Mávla jsem rukou, jako bych chtěla rozhrnout vzduch. „Ne, ne, není to žádný stav nouze, je to...“ Snažila jsem se polknout ten knedlík, co jsem cítila v krku. „Jde o moji mámu. Byla… ehm…“ Žaludek se mi bouřil. „Byla v posteli s Tonym.“

Neil se zamračil a řekl: „Kdo je Tony?“ Náhle se mu v obličeji objevilo pochopení. „Ach, náš Tony?“

„Jo. Jo.“ Přecházela jsem tam a zpět před konferenčním stolkem. „Myslí si, že ho vyhodíme. A, a to je ta nejhorší část, Neile. Řekl, že jí miluje.“ Vyslovila jsem to slovo začínající na M tak, jako by to byla ta nejnechutnější věc, kterou jsem kdy musela říct. Vypadalo to, že jsem se stále ještě nedostala přes svou žárlivost, kterou jsem v dospívání cítila vůči máminým partnerům. To bylo deprimující.

Ačkoli se mi Neil tváří v tvář mé oživlé dospívající úzkosti snažil statečně zůstat vážný, zaškubal mu koutek úst. „Proč je to ta nejhorší část?“

„Není. Vím, že to tak není.“ Sedla jsem si vedle něj, opřela se lokty o kolena a zakryla si tvář rukama. „Jsem za ni šťastná. Jen bych si přála, abych jí do toho štěstí nevstoupila.“
„To naprosto chápu. Jednou jsem své rodiče uprostřed štěstí nachytal. Velice mě to rozrušilo.“ Objal mě rukou kolem pasu. „Jestli tvoje máma Tonyho miluje a on miluje ji, pak přece nechceš být tou osobou, která jim to štěstí zničí. Samozřejmě, obrazně řečeno. Protože doslova, už jsi to udělala.“

Otřásla jsem se. „Potřebuji sprchu.“
„To, co potřebuješ, je vrátit se zpátky do práce. A mě nechat o samotě, abych mohl sledovat zápas Yankees.“ Ukázal gestem k televizi.

„To je ta druhá nejnechutnější věc, kterou jsem dneska slyšela,“ zasténala jsem. „Nevadí mi, že jsi takový kvazi-američan, ale proč Yankeeové?“

„Protože ti to tak vadí.“ Pak se zakřeněním dodal: „Vrať se ke své práci.“
Schválně jsem celou cestu ven z místnosti dupala. Když jsem se vrátila zpátky do kanceláře, zjistila jsem, že jsem tu první. To se stávalo velice často, protože já jsem kvůli jídlu nemusela chodit nikam ven. Popadla jsem ze stolu svůj telefon a otevřela seznam posledních hovorů. Vytočila jsem Emmino číslo.

„Ahoj?“

„Tady Sophie.“ Odhrnula jsem si vlasy stranou a poškrábala se na hlavě. Stále ještě jsem se snažila z mysli vymazat obraz Tonyho nahého hrudníku. „Jen jsem ti chtěla dát vědět, že můj karmický dluh vůči tobě byl splacen.“

******

Poté, co se Neil setkal se Stephenem, rozhodl se s požehnáním svého terapeuta začít pracovat na novém charitativním projektu. Jednu neděli nám to oznámil při rodinné večeři s Emmou, Michaelem a mou mámou.

„Jedná se o krizové centrum pro oběti sexuálního napadení.“

„Jako ženské centrum?“ zeptal se Michael, když vzhlédl od svého talíře.

Neilovi oči zalétly k mé mámě, ale ta byla zaneprázdněna kucháním své porce kuřete. Podíval se na svůj vlastní talíř. „Ne. Krizové centrum pro znásilněné, pro každého, kdo to potřebuje. Muži, ženy, kdokoli.“

„Wow, Neile. Co tě k tomu inspirovalo?“ zeptala se máma a ukousla svoje sousto z vidličky.

„Osobní zkušenost.“ Neil se podíval na Michaela. „Kdyby se mi v době, kdy jsem byl znásilněn, dostalo nějakého druhu podpory nebo poradenství, možná bych neměl problémy, které mám teď.“

Michael to nevěděl. Předpokládala bych, že mu to Emma řekla. Možná ji Neil požádal, aby to nedělala. Máma to rozhodně nevěděla.

Michal pomalu odložil svou skleničku a mrkáním se snažil zamaskovat vytřeštěné oči. „Myslím si, že je to skvělý nápad.“

Napadlo mě, zda to, co tady teď vidím, není Neilova forma omluvy Michaelovi ohledně toho dne v Londýně. Neil našel způsob, jak vyjádřit svou lítost a ochotu napravit své chování z minulosti. Zároveň tím vysvětlil i to, co ho k tomu vedlo.

„Je mi líto, že jsi prošel něčím takovým,“ řekla máma. Poté, ale veseleji dodala: „Ale teď z těch kyselých hroznů uděláš limonádu. Musí to být dobrý pocit.“

„To víš, že ano.“ Neil se natáhl přes stůl po mé ruce a já mu palcem přejela po hřbetech prstů. Usmála jsem se na něj a v tom úsměvu byla pýcha s obdivem. Mírně se mu zvlnily rty. Pak mi ruku zvedl, políbil mi jí a mrkl na mě.

„No tak, vy dvě hrdličky, už toho nechte,“ řekla máma a jen napůl nás tím škádlila.

„Mmm.“ Emma polkla poslední sousto a otřela si svá ústa ubrouskem. „Když už o tom mluvíme, kde je dneska večer Tony?“

„Jel za svou mámu do Atlantic City. Má narozeniny,“ řekla máma s očima odevzdaně stočenýma v sloup.

Tonyho máma a ona se nedokázaly shodnout, zda je moje máma pro něj dost dobrá. „Vrátí se příští týden.“

Ze své ohrádky vyjekla Olivia.

„Madam nervózní se nám probudila.“ Michael odložil svůj ubrousek vedle talíře.
Ale Neil už byl na nohou. „Ne, ne. Jez. Tohle je to jediné slušné jídlo, které za celý týden dostaneš.“

„Sedím tady,“ hlasitě protestovala Emma. Neil se sklonil do ohrádky a zvedl Olivii. Ta si šťastně blábolila a vzrušeně mávala svými maličkými ručičkami a nožičkami. Jednou ručičkou se jí podařilo udeřit dědečka do obličeje a při jeho překvapeném „Au“ zavýskala radostí.

Vzhledem k tomu, že všichni byli zaujatí Olivií, využila jsem toho a pozorně si prohlížela jejich šťastné tváře. Máma závistivě pozorovala Neila s dítětem v náručí. Michael se snažil okatě si nevychutnávat si své jídlo. Emma skutečně byla mizernou kuchařkou a příležitostně mu unikl drobný výdech vděčného potěšení. Emma se smála, jak se její táta snažil osvobodit svůj nos z Oliviina pevného sevření. Emmin úsměv byl přesně takový jako úsměv jejího otce.

A Neil měl na sobě ty hloupé tepláky, na které si moje máma rozhodně bude později stěžovat. Když přestal pít, měla jsem šílený strach, že se změní, ale ne, nedopadlo to tak, jak jsem se bála. Byl sám sebou, ale jako by byl mnohem živější. Jeho nadšená vášeň pro život jako by se zdesetinásobila. Jeho nadšení a vášeň vůči mně překračovalo veškeré meze. Ne, že bych každý den cítila, jako bych se do něj poprvé zamilovala, ale bylo to skoro pořád. Byla jsem za to po tom všem vděčná.

Možná, že náš život už nikdy nebude „normální“. Sakra, co to vlastně je, normální? Seděla jsem u jednoho stolu se svou rodinou, svou nevlastní dcerou a zetěm, kteří byli ve stejném věku jako já, a s mou mámou, která byla mladší, než můj manžel. Příští týden mi bude dvacet sedm a rozběhla jsem jeden z nejúžasnějších a nejmódnějších módních časopisů na internetu. A byla jsem babičkou. Tak mi někdo říkejte něco o mém věku.

Neexistuje nic takového jako zaručené štěstí až do smrti. Není ani žádný zaručený náznak toho, co by se mělo stát, když odjedete vstříc západu slunce se svým krásným princem. Ale já tu seděla u kuchyňského stolu s naší rodinou v sobotu v noci… Pro mě je pocit jako šťastně až do smrti.

Celá knížka je ke stáhnutí na následujícím odkazu: http://leteckaposta.cz/820034718 Prosím všechny, aby knížku neukládaly na žádné další servery ani nepřeposílaly. Děkuji za pochopení. Sinnel