TD - 26. kapitola

Překlad: Marťa

Ano, každý den jsem litovala, že jsem Jasona nechala ze svého bytu odejít.

Ano, věděla jsem, že správná rozhodnutí nebyla jen bílá nebo černá.

Ano, každé ráno jsem se dívala na svůj telefon a uvažovala, jestli bych mu měla zavolat.

Ne, to nikdy neudělám.

Oblékla jsem si šaty, stejné jako předtím

Počítala jsem do dvou, a pak do čtyř

Každý den vím, že je nový

ale přesto jsi mě opustil, obrátil můj svět vzhůru nohama

Můžeš tady zůstat navždy skrytý

Nikdo tě nemůže vytáhnout ven

Říkala jsem si, nikdy neříkej nikdy

Ale teď o tom začínám pochybovat

Řekla jsem ti, kde mě najdeš

Řekla jsem ti, kde budu

Nechal jsi mě čekat

Čekat s prosíkem

Můžeš zůstat navždy ukrytý

Nikdo tě nemůže vytáhnout ven

Říkala jsem si, nikdy neříkej nikdy

Ale teď o tom začínám pochybovat

Takže mě nechceš najít

To je moje poslední prosba

Protože na tebe čekám

Ale přijď prosím, než bude příliš pozdě

Hudba přestala hrát a červené světlo signalizující nahrávání, zhaslo. Sundala jsem si z hlavy tlustá sluchátka. Nahrávací kabina byla malá, ale po nahrání půl tuctu alb mezi těmito čtyřmi stěnami, se stala mým druhým domovem.

Můj tým seděl na druhé straně tenkého skla: Summer, můj agent a ředitel studia, Tom. Ten mi vždycky pomáhal míchat hudbu, protože jsem těm všem čudlíkům na mixážním pultu tak úplně nevěřila.

„Miluju to. Je to už dlouho, co jsi napsala rozchodovou píseň,“ řekl Tom a přetočil záznam zpět a pustil mi ho do reproduktorů. Bylo těžké ta slova poslouchat. Bylo to ještě čerstvé a v mém hlase byl jasně rozpoznatelný smutek. Doufala jsem, že to té písni pomůže. Nefungovalo by to, kdybych nezněla, jako po devastující ztrátě, takže co na tom záleží, jestli je skutečná nebo ne? Hlavně, když to bude trhat rekordy, že jo?

„Je to skvělé, Brooklyn. Musím běžet. Nezapomeň, že tvoje zkouška na vystoupení začíná zítra,“ řekl mi můj agent, než přijal hovor a odešel ze studia.

Summer byla jediná, kdo mlčel, a já se bála, že je to proto, že znala pravdu o tom, kde jsem pro tu píseň našla inspiraci. Kývla na mě s vážným úsměvem, a pak se zadívala zpátky na svůj telefon, na kterém pravděpodobně předělávala můj rozvrh. Byla jsem hodně pozadu se závazky, které jsem nasmlouvala, a na špičce hory bylo, začít nahrávat své další studiové album. Píseň, kterou jsem nahrála před chvílí, měla být první skladbou alba a já se bála, že většina ostatních písní bude mít stejný nádech.

Říká se, že byste měli psát o tom, co znáte. Takže… to byl můj plán.

***

Do předávání cen Grammy zbýval ještě týden a já jsem měla každou volnou chvilku těchto dnů naplánovanou. V divadle jsem měla tři zkoušky, Cameroninu promoci, zkoušení šatů, tréninky, hlasová cvičení a nesčetné rozhovory.

Ale přesto jsem měla dostatečné množství času na přemýšlení o Jasonovi. Na začátku našeho duetu udělal změnu. Byla bych protestovala, kdyby už nebylo pozdě a navíc to byly dobré změny. Opravdu dobré. Jeho asistentka mi je poslala včera a já jsem při jejich čtení seděla a snažila se rozluštit tajný význam každého jednotlivého slova, jako kdyby to byly kousky Jasonovy duše. Je smutné, že po hodině zírání na obrazovku počítače, jsem dospěla k tomu, že jsou to jen slova.

***

První zkoušky na předávání cen jsou vždycky šílené. Samotná pracovní síla, která musí uvést do provozu událost takového rozsahu, je téměř rovná počtu hostů, která akci skutečně navštíví.

Zůstala jsem v šatně, když jsem přijela. Těšila se na klid a pohodu, jakmile mě opustil hlasový trenér. Věděla jsem, že za několik minut půjdu na jeviště, na mou poslední zkoušku, ale nemohla jsem si pomoct, abych si v laptopu nekreslila klikyháky. V posledních několika dnech, byl trvale přilepený k mojí ruce a přijímal slova, která má ruka bez velkého úsilí omílala pořád dokola.

Nikdy jsme nebyli opravdoví přátelé

Vždy tam bylo něco víc

Možná, že kdybych to viděla

Mohla jsem tě zadržet

Zadržet, než jsi vyšel ze dveří

Mou pozornost upoutalo jemné zaklepání na dveře mé šatny.

„Brooklyn, za patnáct minut budeš mít připravené pódium,“ oznámil mi kulisák z druhé strany mých dveří.

„Díky!“ Zavolala jsem zpátky a podívala se ještě jednou na napsaný text, než jsem notebook složila a uklidila zpět do batohu. Stále ještě jsem se snažila ho nacpat nadoraz dovnitř, když se dveře mojí šatny otevřely.

„Myslela jsem, že mám ještě patnáct minut,“ protestovala jsem, než jsem vzhlédla a uviděla tvář muže, který kulisák rozhodně nebyl.

Neviděla jsem Jasona od chvíle, kdy práskl mými dveřmi od bytu před několika dny, ale teď tam stál a byl příliš pohledný, než abych ho mohla ignorovat. Stál ve slabém osvětlení mé šatny a já se na okamžik zarazila.

„Promiň. Měl jsem zaklepat,“ řekl, ale neotočil se, aby odešel, takže mu to zjevně nebylo tak moc líto.

Zkřížila jsem ruce a vstala z pohovky, zatvrzená proti všemu, co se mi chystal říct.

„Máme patnáct minut, než musíme jít na jeviště,“ podotkla jsem.

Přikývl. „Chtěl jsem s tebou mluvit, než půjdeme nahoru.“

„Dobře,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „Mluv.“

„Omlouvám se za to, že jsem ti o Kim neřekl.“

Strašně moc jsem chtěla jeho omluvu slyšet. Chtěla jsem, aby mi potvrdil své provinění, ale ne dříve, než budeme na jevišti. Ne, když s ním budu muset strávit příštích pár hodin zpěvem. Tak jsem jednou přikývla.

„Je to všechno?“ Zeptala jsem se a snažila se zachytit vlasy skřipcem. Obvykle mi bylo na jevišti teplo a věděla jsem, že tam strávíme několik příštích hodin. Taky jsem vážně potřebovala záminku, abych se od něho mohla odvrátit.

„Neměl jsem tě držet ode všeho stranou, ale ty bys ke mně měla být taky upřímná,“ řekl.

Prudce jsem trhla hlavou jeho směrem, ale neustoupil.

„Čestná k tomu, co mezi námi bylo,“ pokračoval. „Měla jsi počkat a vyslechnout mě, místo abys skočila na první letadlo z Montany.“

Zasmála jsem se, zcela zaskočená jeho poznámkou.

„Jo, možná jsem měla. A teď, mohl bys mě prosím pustit ven z mé šatny?“ Zeptala jsem se se zaťatými zuby, abych se udržela a nekousla ho.

„Je mi líto, že ti mí právníci poslali ty papíry. Udělali to bez mého souhlasu,“ řekl, přešel ke dveřím a na chvíli se o ně opřel.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nedělej si starosti. Můj tým by udělal to samé.“

Jemně se usmál a podíval se na své nohy. „Jo, no. Cammie mi poslala koš s ovocem s poznámkou: „Jedno z nich je otrávené. Užij si to.“

Poklesla mi čelist a jeho rysy jen stěží zjemněly. V tom okamžiku jsem uviděla tu část bezstarostného Jasona, který miluje svůj ranč.

„Vždycky za mě zkoušela vybojovat mé bitvy.“

Ztuhla mu čelist. „Nemyslím si, že potřebuješ někoho, kdo by ti pomáhal. Ty sama dokážeš používat mou minulost, abys mě mohla odstrkovat. Pokud chceš, aby byl konec, je to tvoje rozhodnutí, ale já se někoho, jako jsi ty, jen tak lehce nevzdám.“

Pokrčila jsem rameny, upírala pohled na koberec a snažila se najít vysvětlení, které neexistuje.

Bez dalšího slova odešel.

Chtěla jsem na něj křičet. Jak se opovažuje z téhle situace vinit mě? On nebyl ten, kdo to nechtěl „komplikované“. On byl ten ženatý.

***

Kulisák přišel několik minut potom, co jsem si utřela zbloudilé slzy. Slepě jsem ho následovala a snažila se vzpamatovat tak, abych se mohla soustředit na zbytek zkoušky.

Když jsem byla v polovině cesty nahoru ze zákulisí, uviděla jsem Jasona. Už byl pracovně naladěný a do ucha si dával sluchátko, aby se při zkoušce slyšel. Shlédla jsem na své zařízení a v zadní kapse džínů si nastavila bezdrátový přijímač.

V sedačkách hlediště sedělo několik desítek lidí. Producenti, asistenti, kulisáci, kostýmní výtvarníci, zvukaři a další. Ti všichni tam byli, aby se podívaly na zkoušku, a to znamenalo, že oni budou první lidé, kteří mě uvidí zpívat dohromady s Jasonem.

Úžasné.

 „Jak to jde?“ Zeptal se nás choreograf, když jsem se postavila na šedé X, nalepené na podlaze jeviště asi dvě stopy od Jasona. Můj mikrofon byl postavený v přední části jeviště a moje kytara spočívala na stojanu hned vedle. Při tom všem, co se dělo, jsem měla, se svou kytarou v ruce, pocit většího bezpečí.

Střelila jsem k Jasonovi postranním pohledem. „Už bylo líp,“ odpověděla jsem s vědomím, že náš rozhovor slyší i v publiku.

„Myslím, že budu muset souhlasit,“ řekl Jason, zatínajíc zuby a svírajíc kytaru.

Ubohý choreograf neměl ponětí, co na to říct. „Dobře tedy, pojďme si projít celou píseň. Poslechnu si, jak to celé zní, a pak probereme, jak na to půjdeme. Bude to jednoduché vystoupení. Vy dva jste spolu dost efektní, takže nebudeme přidávat nic jiného.“

Přikývla jsem a začala brnkat na kytaru, aby mohli zvukaři otestovat zvukový rozsah. Několikrát jsem se nadechla a uvolnila prsty na hmatníku.

Choreograf se přesunul do zadní části jeviště a vtom pohasla všechna světla, až na to, které mířilo na Jasona a mě. Rozehřála jsem se v šatně s hlasovým trenérem, ale tohle byla jiná úroveň. Dokonce i na Jasonově ranči jsem do toho nikdy nedala všechno. Vždycky jsme si tam jen brnkali v jeho pokoji. Tiše hráli a prozvěvovali.

Teď bylo načase, abychom do písně vložili svá srdce.

***

Později v noci mi volala LuAnne. Byla jsem zrovna zaměřená na bezcílné zírání do lednice v naději, že se večeře magicky udělá sama, když v tom se na displeji mého telefonu rozsvítilo její jméno.

„Lu? Jsi to ty?“ Zeptala jsem se, jako osmdesátiletá. Poznámka bokem: proč pořád nevěříme identifikaci volajícího?

„Brooklyn! Jak se máš? Máš chvilku čas?“

Její hlas mě tak pohladil po duši, až jsem měla pocit, že tam stojí se mnou. Téměř.

„Ano. Ano, co se děje? Je všechno v pořádku?“ Dala jsem jí své číslo, než jsem odjela z Montany, ale nečekala jsem, že se mi ozve tak rychle.

„Všechno je skvělé,“ řekla. Slyšela jsem, jak zašoupala nohama po podlaze, než se znovu ozvala. „Zrovna jsem přemýšlela o pár věcech a volám, protože pochybuji, že se ti Jason chystá svěřit s celým příběhem své minulosti. Pohřbil v sobě hodně věcí, o kterých nechce mluvit, ale v hloubi duše je to dobrý člověk. Kdyby byla ještě naživu jeho matka, určitě by ti zavolala, takže to teď dělám místo ní.“

Zamračila jsem se a snažila se udržet s ní krok. „O čem to mluvíš, LuAnne?“

Vzdychla. „Dej mi pět minut a já ti to vysvětlím.“

Sedla jsem si na pohovku, ráda, že se mnou tentokrát není Cammie. LuAnne mi začala vyprávět příběh, vyplňovat kousky Jasonova života a já neříkala vůbec nic.

„Jason a Kim byli v dospívání dobrými přáteli. Oba byli tiché, chytré děti z malého města, takže nebylo překvapením, že spolu dobře vycházeli. Po střední škole Kim otěhotněla s nějakým chlapcem z města. Neznám všechny detaily, ale vím, že s tím šla nejdřív za Jasonem. Patrně zůstala na dítě sama. Big Timber není nejprogresivnější město a její rodiče byli staromódní. Jak asi tušíš, Jason, chtěl Kim pomoci. Miloval ji, jako kamarádku, a tak udělal správnou věc. Co se města týkalo, dítě bylo Jasonovo. Vzali se v létě před Lacyiným narozením.“

„To byl důvod, proč si Kim vzal?“

„Ano.“

„Takže to bylo ještě dlouho předtím, než si udělal jméno v branži?“ Zeptala jsem se ve snaze vytvořit si v hlavě časovou osu.

„Roky předtím.“

Otevřela jsem pusu a bez rozmyšlení jsem se zeptala. „A co média? Jak to, že nezjistili, že je ženatý?“

„Jejich povolení k sňatku se ztratilo v nějaké složce na soudu v Big Timber. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy tady nechala naše obec čmuchat média okolo Jasona, zvlášť poté, co se stal slavným.“

„Copak nenosil snubní prsten?“ Zeptala jsem se.

Vzdychla. „Jakmile Jason vyrazil na své turné, přestali je oba nosit. Nechtěl Kim a Lacy předvádět veřejnosti a Kim chtěla svobodu, kterou jí dodával jen prsteníček bez kroužku.“

LuAnne se odmlčela, abych mohla ty informace zpracovat.

„Nemůžu uvěřit, že Jason tohle všechno udělal,“ řekla jsem, stále šokovaná jeho minulostí.

„Přesně tak,“ řekla. „Takže, možná bys měla toho chlapce navštívit v něčem průsvitném.“

Zasmála jsem se její nestydatostí. „Možná to udělám. Děkuju, žes mi to všechno řekla, LuAnne.“

„Nemáš zač. Nevolej mi zpátky, dokud se nedáte vy dva dohromady. Chci na tomhle ranči nějaké děti.“

Spadla mi čelist a o sekundu později telefon ohluchl.