RT - 14. kapitola

Překlad: Teza

Faith

Už to byl skoro rok, co jsem naposledy měla noční můru. Ale potom, co jsem dneska byla roznesena zpátky do pronásledující minulosti, jsem měla vědět, že mě bude sužovat. Vím, že sním, ale nehledě na to, jak moc se snažím, nemohu se vzbudit. Jsem smetena do silné bouře emocí. Teror, beznaděj, ponížení a žal…

„Faith, vzbuď se. Prosím. Musíme tě odtud dostat.“

Pohnu se nad zvukem Aadilova vyděšeného hlasu a moje zbité a využité tělo v protestu křičí. Probudím se, kouknu se dolů a vidím, že jsem oblečená v dlouhé, černé, hedvábné košilce. To je poprvé, co jsem byla zakryta od té doby, co jsem tu byla.

Otočím k němu obličej a konečky prstů obtahuju jeho tvář, která je pruhovaná od slz, a snažím se ho utišit, co nejlépe mohu. Řetězy, které jsou připoutány k mým zápěstím, mi dovolují jen tolik přístupu. „Ššš. To je v pořádku, Aadile. Všechno bude v pořádku.“

Poslední týden jsem mu lhala a tohle mu říkala, nevěděla jsem, co jiného říci. Prvních pár dní jsem měla naději, že se odtud dostanu a že pro mě někdo přijde. Ale každým uplynulým dnem si uvědomuji, že je to čím dál tím méně pravděpodobné. Nikdo neví, kde jsem. Moje kdysi kompletní srdce bylo skoro úplně roztříštěné, nejenom tím, co jsem musela protrpět, ale i tím, co musel protrpět Aadil. Byl donucen sledovat, jak jsem zbita a ztýraná nejhorším způsobem, v rukou jeho otce a jeho mužů. Každou noc se vkrade zpátky, klečí u mé postele a vzlyká vedle mě. Konstantně se omlouvá za svého otce a úpěnlivě prosí o odpuštění. Bez ohledu na to, jak moc mu říkám, že ho miluji a že to není jeho vina, se zdá, že se tak cítí. Některé noci se modlíme a jiné zase zpíváme, což nám pomáhá se společně dostat přes naše bezútěšné noci.

Aadil horečně zavrtí hlavou. „Ne, není to v pořádku. Nebude to v pořádku. Slyšel jsem otce mluvit. Chystají se tě k němu vzít a udělat něco hrozného. Musíme tě odtud dostat, Faith.“

Jsem trochu bystřejší a zmatenější z toho, co říká. „O čem to mluvíš? Vzít mě ke komu?“

Očima mu probleskne provinilost. „Moc se omlouvám, že jsem ti to neřekl. Otec mě k tomu donutil. Řekl, že tě zabije, když to neudělám.“

Úzkostí mi začne bušit srdce, říkám si, co by mohlo být tak strašné, že by to přede mnou tajil. „Co jsi mi neřekl? Co se stalo?“

Když začne brečet, prsty mu projedu přes husté, černé vlasy a snažím se ho utišit. „Ššš, to je v pořádku. Můžeš mi to povědět, Aadile.“

„Je tu ten voják.“

Zalapám po dechu. „Cade? Cade je tady?“

Kývne a říká mi, co ho jeho otec donutil udělat a jak dlouho tu ti tři byli. Žene se mnou hrůza, když si uvědomím, že tu byli stejně dlouho jako já. Ach Bože, prosím nechť jsou v pořádku.

„Slyšel jsem otce říkat, že tě za ním vezmou a udělají něco opravdu hrozného. Musíme tě odtud hned dostat. Pak se budu snažit pomoci těm vojákům, ale ty musíš jít první a najít pomoc.“ Vytáhne klíč z kapsy a pak se na mě podívá. „Ukradl jsem ho. Nebude dlouho trvat, než pozná, že je pryč. Musíme se pohybovat rychle.“

Poprvé za týden prolomí mé zoufalství a žal malý záblesk naděje. Pokud bych se odtud mohla dostat a zvládla to zpátky ke Cadeovu táboru… Jistě je někdo musí hledat.

Jakmile Aadil odemkne má zápěstí, musím potlačit výkřik z bolesti, která pádí mými pažemi. Převalím se, moje tělo bolestně protestuje, ale nezastavím se, adrenalin a naděje napájímoje tělo silou k překonání bolesti.

Vezmu Aadilovu ruku a kouknu dolů na něho. „Musíš jít se mnou, dobře? Oba to tu opustíme.“

„Ale co ti vojáci?“

Projede mnou teror, když pomyslím na Cadea, ale také musím myslet na Aadila a vím, že by Cade chtěl, abych ho taky dostala ven. „Poběžíme a ihned jim najdeme pomoc. Mám nápad, kam jít, ale nemůžeš tu zůstat, Aadile. Tvůj otec a jeho muži ti ublíží a pak nebudeš schopný pomoci nikomu.“

Cítím se špatně, že způsobím nával strachu, který probleskne v jeho očích, ale právě teď potřebuji být pravdivá. V souhlasu přikývne. „Půjdeme přes kuchyň a vyplížíme se ven dveřmi na zahradu. Otec a jeho muži jsou v pracovně na druhé straně domu, ale brzdy pro tebe přijdou, takže si musíme pospíšit.“

Tiše otevře dveře a nakoukne hlavou ven, pak cukne za mou ruku a rychle mě táhne masivní chodbou sídla, ve kterém jsem byla poslední týden držena. Srdce mi buší tak hlasitě strachem a adrenalinem, že to je vše, co mohu slyšet.

Právě když zahneme za roh, služka vyjde z jednoho z pokojů a uvidí nás. Obě zamrzneme a panika zachvátí můj hrudník. Její oči se poplašně rozšíří, než se koukne na Aadila. Nadává mu v arabštině a nemám tušení, co říkají, ale Aadilův tón je prosebný a zoufalý. Žena se na mě podívá a jejíma očima se mihne soucit, než zavrtí hlavou a otočí se.

Aadil na mě znovu pohlédne. „Je to v pořádku. Nepromluví.“

Vypustím úlevný dech a rychle ho následuji, vím, že se musíme pohybovat o moc rychleji. Po dlouhé minutě kličkování po chodbách se ho hodlám zeptat jak ještě daleko, když mou lebkou projede ostrá bolest a nejednou je mnou škubnuto za vlasy.

„Faith, ne!“ Aadil běží ke strážnému za mnou a začne ho kopat a mlátit pěstmi. „Pusť ji!“

Dozorčí začne řvát o pomoc, pak praští Aadila tak tvrdě, že ho ta rána pošle do zdi. Silný nával vzteku nahradí mou paniku. Vysmeknu se v jeho sevření natolik, abych zabořila zuby do jeho předloktí, které je uzavřené okolo mého krku, a skousnu dost na to, aby mi ústa zaplnila krev. Zavyje bolestí, a jakmile se jeho stisk uvolní, otočím se a kopnu ho kolenem mezi nohy.

Zvuk hlasitého, pronikavého alarmu, který se rozezněl, mi vrátí paniku plnou silou. Neztrácím čas, popadnu Aadila a vytáhnu ho nahoru. Rychle nabude opory v nohou a rozeběhneme se, co nejrychleji můžeme.Volnou rukou zvednu dlouhou košilku, abych mohla rychleji dělat dlouhé kroky. Strach a zoufalství napájí naši rychlost, ale bez ohledu na to, jak moc se snažíme, nejsme dostatečně rychlí.

Právě když vstoupíme do jedné z velkých, prostorných místností, jemi vytrhnuta Aadilova ruka, jak jsme oba popadnuti. „Faith!“ zakřičí ve strachu, jeho ruka se natahuje po mé, zatímco bobuje s jedním z otcovým mužů.

Zápasím proti pažím, které mě drží v zajetí, každou uncí síly, kterou vlastním. Když mě otočí, praští mě hřbetem ruky přes už tak otlučený obličej a srazí mě na zem. Bolest vyzařuje mou hlavou a mžitky tancují před očima.

„Co se to kurva děje?“

Nad zvukem hlasu Aadilova otce se s obtížemi dostanu na dlaně a kolena, vzhlédnu a vidím Aadilovy oči rozšířené strachem. Výraz jeho otce je pokroucený zuřivostí a zradou. „Ty malej bastarde. Zradíš vlastního otce pro tuhle štětku?“

Bleskurychle vytrhne Aadila z rukou muže a popadne ho za předek trika, takže jeho nohy volně visí nad zemí. Strach už nesvítí v očích klučiny, jenom odhodlanost a síla. „Už tě více nenechám jí ubližovat.“

Srdce se mi rozehřeje z jeho odvážných slov, ale nahradí to hrůza, když mu jeho otec dá dostatečně tvrdou facku na to, aby poslala mladého kluka na zem. Rychle se dostanu na nohy právě, když Aadilova matka vběhne do pokoje a křičí. „Alláhu, ne. Přestaň!“

Sevře mě absolutně srdce zastavující teror, když uvidím jeho otce, jak na něho pozvedne zbraň. „NEEEE!“

Všechno se stane ve zpomaleném záběru. Běžím k jeho natažené ruce, ale nejsem zdaleka dost rychlá. Agónie zasáhne mou duši nad zvukem výstřelu ze zbraně. Bolest je tak ostrá, že mědostane na kolena, zatímco se mi zmučený křik zoufalství dere z hrudníku, dokud z něj není mé hrdlo rozedřené.

„AHHHHHHH!“ vzbudím se zvukem svého zavřeštění, vystřelím do sedu a rozhlédnu se po pokoji. S obličejem promočeným od slz si sevřu hrudník ve snaze zmírnit bolest, která cupuje mé srdce, zatímco se pokouším dýchat přes bolestivé vzlyky, které otřásají mým tělem.

Bez síly se udržet vzpřímeně spadnu zpátky, stočím se do klubíčka a vzlykám do polštáře. Vina a bezútěšnost se rvou vzduchem a znovu tříští mou duši.

„Moc se omlouvám. Tak moc, moc mě to mrzí, Aadile.“ Ale bez ohledu na to, kolikrát toto skanduji, vím, že nic nikdy nezmírní tu vinu, že nevinný chlapec přišel o život, zatímco se snažil zachránit ten můj.