Ricochet - 19. kapitola

Překlad: Jilyan

Nick

S baterkou v ruce, sestoupil jsem schody do útrob opuštěné zastávky metra Michigan. A i přesto, že bych se měl psychicky připravovat na další kolo horrorové podívané, byl jsem vlásek od zešílení z představy Aubreeina nahého zadku pod těmi šaty.

Ta žena mi zamotala s hlavou. Kromě přinášení jí jídla, měl bych se držet dál od jejího pokoje. Byl jsem si jistý, že budu stižen nočními můrami, po tom zátahu na pedofily a místo toho, propitá noc s Alecem skončila sny, ve kterých mně Aubree probudila a zarajtovala si na mně v posteli, kde jsem ležel napůl v bezvědomí.

Co bylo sakra se mnou špatně? Před dvěma dny jsem chtěl tu ženu roztrhat na kousky a najednou vše na co můžu myslet je vytáhnout jí ty šaty a ponořit svého ptáka do jejího obnaženého zadku.

Dlaní jsem se udeřil do spánku. „Dostaň ji z hlavy,“ zamumlal jsem, sestupující posledních pár schodů. Musím se soustředit. Mám práci. Poslední věcí, kterou jsem potřeboval, byly představy jejího štíhlého těla a pevných prsou odvádějících mou pozornost.

Slabé, téměř přízračné výkřiky se ozvaly chodbou, když jsem se prodíral naplavenou  páchnoucí vodou. Mířil jsem za zvuky, které by jinému kolemjdoucímu mohly připadat jako hrůzné výkřiky ducha.

Časem jím bude.

Hnědé a černé skvrny pokrývaly zdi tunelu. Cihly byly vymlácené, někde rozdrolené, nejenom věkem, ale kvůli chmatákům, kteří tohle místo vyrabovali kvůli mědi.

Světlo prosvítalo pod dveřmi, kde jsem položil před dvěma dny dvě lucerny, když jsem tam uvěznil Juliuse poté, co jsem ho unesl. Jakmile jsem přišel ke dveřím, tlumené křiky se se staly čitelnějšími. Podle chrapotu v jeho hlase jsem poznal, že ten zmrd musel křičet nepřetržitě dva dny.

Ve středu místnosti seděl Julius připoutaný k židli a s páskou přes oči. „Kdo je tu? Prosím! Pomozte mi!“ Na kotnících měl velké rány, kde ho očividně pokousaly krysy. Místnost smrděla hovnama a já potlačil touhu vyzvracet se přímo tam na podlahu. „Chlape, pokud jsi to ty. Prosím. Je mi...je mi líto...co jsem udělal té malé holce.“

Ty vzpomínky, jakkoliv moc bych na ně chtěl zapomenout, mi dodaly sílu, kterou jsem potřeboval. Motivaci, abych udělal, co muselo být uděláno.

Podle Reva, na ulici se proslýchalo, že Juliusův velký brácha Brandon na něj vyhlásil odměnu. Chtěl jakékoliv informace o maskovaném mstiteli, jak mi přezdívala média.

„Udělám všechno...co chceš. Cokoliv, prosím.“ Jeho ramena poskočí se vzlykem. „Dostaň mně odsud! Prosím! V noci se tu ozývají hlasy, chlape! A zkurvený krysy!“ Jeho kůže je bledá, kropenatá, jako by ze svých ran onemocněl.

„Chápu to tak, že je tu někde ve městě opuštěná továrna, kde jsou ženy a děti předtím, než jsou doručeny různým pasákům.“ S rukami založenými za zády, kroužil jsem kolem něj, brodil jsem se špinavou vodou na zemi. „Je to pravda?“

„Já...“ Polkl. „O tom nic nevím.“

„Rozumím tomu tak, že jsou zdrogovány. Znásilňovány. Bity. Mučeny. Drženy v klecích. Jako zvířata.“

Jazykem si olízne rty a roztřese se, jako by se měl znovu rozbrečet. „Dívky, které jsme dostávaly...drží je v motelech. Ne v opuštěných budovách.“

„Podle tvých záznamů jsi lákal dívky do této opuštěné díry. Říkal jim sladké řečičky.“ Julius měl takovou pověst. „Jenom ti dávám ochutnat vlastní medicíny. Jaké to je být vzat ze svého prostředí. Být vystrašený k smrti. Ochotný udělat cokoliv, aby ses dostal ven.“ Zastavil jsem se před ním. „Jsi ochotný udělat cokoliv, aby ses dostal ven?“

„Ano, ano, chlape. Chceš, abych ti ho vykouřil? Udělám to. Je mi to jedno. Pusť mně a já nikomu neřeknu, co se tu stalo.“

„Nechci, abys mi ho vykouřil, Juliusi. Chci, abys mi s něčím pomohl.“

„Cokoliv!“

„Tak dychtivý.“ Usměji se nad jeho zoufalou blbostí. „Není divu, že tě nemrzí, že jsi znásilňoval malé holky. Mně taky skoro nemrzí, co se chystám udělat.“

Jeho tvář se pod páskou zdvihne, otáčející se, jako by mně hledal. „Co ode mě chceš, chlape?“

„Byl jsem poslán Cullingem, abych tě zabil,“ zalhal jsem. „Tvá malá skupina je čím dál víc mocnější a on vás chce sejmout. Naneštěstí, Culling má příliš mnoho kontaktů, abych ho sundal sám.“

Dřepnu si před něj a můj nos zachytí zápach moči vycházející z jeho těla. „Vidíš, nechci tě zabít, Juliusi. Myslím, že hluboko uvnitř chceš být dobrý, že ano?“

„Jo. Já ne...já chci pryč. Nechci to už dělat.“

„Dobře. Řeknu ti, co můžeme udělat. Musíme dostat FBI na naši stranu. Culling je příliš mocný na to, abychom ho mohli sundat sami. Musí vědět, co se stane. Takže pošlu zprávu mé spojce. Myslím, že může pomoct, ale potřebuje důkazy. Jinak, myslím, že tě tu budu muset nechat zemřít. Protože se prostě nemůžu přinutit tě zabít. Rozumíš?“

„Jo, jo.“ Posune se na židli. Musel blouznit, kvůli nedostatku jídla a vody, pokud na to skočil. „Udělám to.“

„Dobře. Zapnu kameru a chci, abys řekl všechno. Své jméno, tvou skupinu a jak je v tom namočený Culling.“

Jeho ret se zatřepe, zběsile kývá hlavou. „Pustíš mně?“

„Samozřejmě. Budu mít, co potřebuji, proti Cullingovi. A já ti přísahám, pustím tě.“

Zapnu kameru na telefonu a zapnu nahrávání, opatrně, abych neřekl ani slovo. Po deseti sekundové pauze, Julius začne mluvit. Během deseti následujících minut se přizná k únosům, obchodům s drogami, jak Culling zametal stopy a o Cullingově osobním zapojení v operaci. Všechny ty chybějící kousky, které jsem nemohl sesbírat, ani na hluboké síti, se začaly sypat z jeho úst.

Dokud nakonec neskončil.

„Díky Juliusi.“ Dám malý telefon do plastového sáčku, pak do své kapsy a oddělal jsem pásku, kterou měl na očích a dal jsem mu příležitost zvyknout si na světlo.

„Kdo...kdo jsi? Vypadáš povědomě.“ Jeho oči se zúžily, když zkoumal mou tvář, než se rozšířily, až mu téměř vypadly z obličeje. „Ty jsi...znám tě.“ Překvapení se rychle změnilo do vzlyků. „Znám tě,“ řekl se zaskučením. „Prosím, nezabíjej mně, chlape. Prosím!“ Zahoupal se, nejvíc, jak mu to provazy umožňovaly. „Tohle místo. Ty hlasy. Ti duchové. Šílím tady!“

„Víš, kolik bylo mému synovi, když jsi ho střelil do zad, Juliusi?“ Vstřelil jsem pěst do jeho tváře, než mohl odpovědět, vyrazil jsem mu zub, který dopadl do vody. „Pět. Pět let.“

Poté, co jsem usekl tomu muži ucho, hlava mi vyletí dozadu a pěst mi buší do tváře, dokud to jediné, co můžu udělat, je padnout k zemi, napůl v bezvědomí. Místnost se nekontrolovatelně kymácí a uprostřed je záblesk červené.

Červené pyžamo mého syna.

Zacouvá od výjevu, který ho poznamená na zbytek života. „Tati?“ Vykřikne a všechno co chci, je ho obejmout. Říct mu, že to bude v pořádku, držet ho, abych se ujistil, že nějaká malá část něj nebyla poničena tím, co viděl, ale tma mně rychle přemáhá.

Plazím se k němu. „Jayi?“ Natáhnu se po něm třesoucí rukou.

Černé boty mi zablokují výhled. „Hej...kluku. Dám ti pět sekund, abys utekl. Pět. Čtyři.“

Můj křik se mi ozývá v hlavě, když vteřiny rychle ubíhají.

Můj syn je umlčen kulkou.

„Je mi...to líto.“ Juliusova slova jsou trochu zašišlaná a vytrhnou mně ze vzpomínek. „Bylo...bylo nám řečeno...“

Znovu ho udeřím, ještě jednou odhodím jeho hlavu do strany a on vyplivne krev. „Jeho narozeniny byly za dva dny. Celý týden mi říkal, jak se těší. Jak se nemůže dočkat, až sfoukne na dortu šest svíček.“ Zatlačil jsem zpátky slzy, dovolil jsem bolesti a hněvu, aby mi daly ten šílený nával adrenalinu, který jsem potřeboval. „Ale to se nikdy nestalo.“

„Prosím, nezabíjej mně, chlape. Prosím.“

Jednou rukou jsem si vytáhl od pasu nůž a sevřel jeho čelist, druhou jsem se natáhl pro jeho jazyk. Kousl mně do prstu a já ho znovu praštil do tváře, vyrážející mu přední zub. Přes křik a kopání jsem mu z úst vyřízl jazyk.

Zvuky dušení a dávení mi roztáhly rty do úsměvu.

„Sladké řeči ti už moc nepůjdou, co Juliusi?“ Zamával jsem ve vzduchu jeho uříznutým jazykem a hodil ho do vody. Strkající hlaveň mé zbraně do jeho úst, na moment jsem si skousl ret, čekal jsem, až jeho dávení přestane. „Hej...kluku. Dám ti pět sekund na útěk. Pět.“

Jeho křik mi vyčaroval úsměv na tváři.

„Čtyři. Tři. Dva.“ Stiskl jsem spoušť. „Jsi připraven být volný?“

Zachvátila mně temnota.

****

Stahující si černé kožené rukavice pokryté lepkavou krví, hodil jsem je na podlahu a vzal jsem z plastového sáčku kleště. Za tuhle sterilní techniku jsem musel poděkovat Alecovi. Naučil mně všechny způsoby, jakými policie v laboratoři zkoumá důkazy, jak i to nejmenší vlákno může být analyzováno. Neměl jsem ponětí, že se z jediného kořínku lidského vlasu dal získat celý genetický kód člověka. Fascinující.

Alec byl něco jako děd Vševěd. Zatímco já bych se asi s opatrností neobtěžoval a poslal bych nahrávku DeMarcovi Corleymu, bez jediné myšlenky na to, že by mně mohli vystopovat. Alec trval na tom, že se pokusí tuhle hrozbu eliminovat.

Podle jeho pokynů jsem postavil obálku na plastikový čtverec, který jsem položil na přední sedadlo mého auta a adresoval jsem balíček jedinému policistovi, který si zatím zasloužil mou důvěru.

Možná najde nějaký užitek v Juliusově přiznání.