PJ - 3. kapitola

Překlad: Liv

Colton měl Aspergera.

Aspergera.

Řekněte to milionkrát za sebou.

Je to takové cizí slovo, že? Jsem si jistá, že je fůra lidí, kteří ho znali od úplného začátku, ale já ne. Není to tak, že v patnácti letech na každodenním drbání s Harper najednou začneme filozoficky debatovat o různých druzích autismu a jiných poruchách na světě.

Víc jsme řešily Módní policii a takové věci.

Ne Coltona a jeho diagnózy.

Jasně, je zřejmé, že fungoval a jeho umění bylo až směšně úžasné. Ale stejně mi přišlo, že bych podváděla, kdybych si o něm googlovala informace.

Za všechny ty roky mě dokázala popsat spousta slov: vyzrálá, tvrdohlavá… nezničitelná. Ale nikdy jsem nebyla známá jako vlezlá. Měla jsem ty nejpikantnější drby a nikdy jsem neměla potřebu si je ověřit. Byl to normální kluk, když jsme se poznali. Jak s ním mohlo být něco špatně?

Teď už to vím líp. Už nejsem taková naivka. Ale stejně jsem to nechtěla vědět. Cítila jsem, že mě to k němu táhne a chtěla jsem ho poznat líp. Chtěla jsem to tajemství odhalit sama.

Myslím si, že někdy známe pravdu, ale nechce jí věřit. Vidíme věci tak, jak je chceme vidět. Někdy se rozhodneme pro život plný popírání.

**

Když skončil veletrh, čekala jsem, až rodiče usnou, což bylo kolem osmé hodiny, protože, přiznejme si to, byly už dost staří, a vykradla jsem se do garáže. Celou cestu k němu na kole jsem přemýšlela, co udělám. Prostě jsem ho potřebovala vidět. Neptejte se proč. Prostě jsem musela. Tak si to pamatuju.

Plazila jsem se křovím kolem jeho domu, dokud jsem nestála před oknem pokoje, který si pamatuju jako jeho.

Byl to stejný pokoj, ze kterého jsem vzala tu matraci.

Světla byla zhasnutá a v tu chvíli mě v hrudi trochu bolelo srdce a zároveň jsem měla příšerný pocit plného močového měchýře, který mě měl donutit utéct pryč.

Víte, jak je těžké se hnout, když se vám chce tak hrozně čůrat? Blbá nervozita.

Místo toho jsem zamířila na druhou stranu domu a tiskla jsem záda ke stěně, abych viděla, jestli svítí světlo v pokoji nad garáží.

Svítilo.

Ve svých patnácti letech jsem zvažovala, jestli bych měla vyšplhat na mřížku, která byla po boku domu, a zhoupnut se jako opice na větev stromu, která byla nejblíž oknu. Jen abych ho mohla na chvíli vidět. Jen abych byla dost blízko, abych pocítila to bušení srdce a vzrušení, které jsem s ním už ten den zažila.

Přála bych si, abych tehdy udělala přesně to.

Ale vycouvala jsem. Místo toho, abych byla ta drsná holka, kterou jsem vždycky chtěla být, než do mě udeřil blesk, otočila jsem se a jela zpátky domů. Zpátky do mého pokoje, kde jsem měla pořád plno otázek a žádnou odpověď. Kde jsem měla srdce necitlivé a prázdné, protože jsem toho kluka měla ráda a přesto jsem o jeho situaci nic nevěděla.

Jen jsem věděla, jaké to je, když mi řekne jménem.

Jaké to je, když vedle něj stojím u kolejí.

Jaké to je, když ode mě odejde a já jsem zmatenější, než kdy dřív.

Tu noc jsem přísahala, že na Coltona Neelyho zapomenu, protože jsem měla strach z toho, co bych mohla zjistit. Můj mladý mozek si vymyslel milion důvodů, proč to dělám, ale jsem dost upřímná, abych přiznala, že to bylo kvůli strachu. Bylo to tři měsíce předtím, než jsem přes jeho sestru Tracy potkala Josepha a začali jsme spolu chodit. Protože měl zájem a mně se zdál roztomilý.

Byl to první kluk, kterého jsem opravdu políbila, užívali jsme si, ale nic uvnitř mě se nerozechvělo tak, jako na veletrhu. V podstatě se dá říct, že jsem jen šla s proudem a ignorovala informace o umělci, kterého jsem kdysi dávno znala. Sem a tam jsme slyšela, že má výstavu. Když jsem v neděli nad vločkami otáčela noviny ke stránce s komiksem, zachytila jsem záblesk nějakého jeho díla.

Ta prázdnota… ta zatracená díra v mém srdci… nikdy se nenaplnila. Ani když jsem začala chodit na střední a stala se členkou Debatního týmu, abych se mohla rozhodnout, jestli chci být právník. Ani když jsem pomáhala Harper s plánováním školního plesu. Ani když jsem hlídala děti, abych si vydělala peníze navíc. I po tom všem mi pořád něco chybělo.

Snažila jsem se být lepším člověkem, než jakým byla ta zlá malá holka, která talentovanému umělci řekla, aby vybarvoval uvnitř čar. Bylo to jako plavat na voru uprostřed bazénu. Lhostejné. Byla jsem ráda, protože to byla rutina. Byl to život.

Chodila jsem ven s Harper.

Mazlila se s Josephem.

Dělala jsem domácí úkoly.

Prostě jsem existovala.

Ale život není o přežívání. Zrovna když máte falešný pocit bezpečí, přijde překážka. Ať si nezvyknete.

Nevyhledala jsem si Coltonův ‚stav‘. A jo, dělám prsty uvozovky.

Něco ve mně to nechtělo vědět. Něco uvnitř mě si myslelo, že když zjistím, co zažívá, změní to vzpomínky, které na něj mám a já ho uvidím jinak. A to jsem nechtěla, protože těch pár vzpomínek, které jsem měla, i když některé jsem skoro nepřežila, byly celkem dobré. Bylo mi dobře, když jsem na něj myslela.

Kdybych věděla, co je s ním ‚špatně‘ mohla bych začít analyzovat všechno, co v mé přítomnosti udělal. Co jsem s ním zažila. Zdravý rozum jeho matky.

Byla jsem opravdu, opravdu hodně dobrá v předstírání a ignorování věcí.

Vy snad ne?

Každopádně. Měla jsem tu mylnou představu, že je hendikepovaný. Přece se k tomu vázalo stigma, ne? V té době jsem nevěděla, že tím trpí i lidé, které známe.

Jako celebrity.

Můžete si to najít.

Poznali byste to? Pravděpodobně ne. A kdyby, změnil by se způsob, jak je vnímáte? Začali byste si víc všímat řeči jejich těla a toho co říkají, abyste pak řekli „No jo. Tohle dává perfektní smysl“?

To proto jsem to nechtěla vědět. Myslela jsem si, že třeba Coltona už nikdy neuvidím, takže nebudu muset kazit žádnou z drahých vzpomínek, které na něj mám.

Byla jsem hloupá holka, která si myslela, že pravda změní věci v negativním smyslu. Že to bude víc, než snesu. Ale zapomněla jsem, že jsem dost tvrdohlavá a loajální. Ve skutečnosti až moc houževnatá.

Později jsem velmi rychle zjistila, že bych pro něj udělala cokoliv.

Cokoliv.

Vím to na sto procent, protože jakmile jsem se donutila na něj zapomenout, Colton Neely prošel dveřmi mé střední školy v první den posledního ročníku.

Skříňku měl jen kousek od té mé.

A v reálném životě byl ještě krásnější, než v těch vybledlých vzpomínkách, které jsem si držela v hlavě.