Nerd - 21. kapitola

Překlad: Lucie

#Spozorovano
Jeden sladký Hellcat byl viděn
před dívčí kolejí.
#NekdoBudeMitStesti
        …Alpha BuzzFeed

Rimmel

"Ty jsi to ukradl z děkanovy kanceláře!" Slyšela jsem samu sebe křičet, přičemž jsem zírala na štítek, který přede mnou držel. Vyskočila jsem z postele a začala přecházet po malém prostoru před Romeem.

Byl absolutní blázen.

"Proč bys to, sakra, dělal?" Zeptala jsem se.

Pak jsem prstem na noze škobrtla o hranu stolu.

"Au!" Zasyčela jsem, zatímco jsem skákala po jedné noze.

"To je jako vystoupení," poznamenal za mnou Romeo. Jeho hlas byl jasně pobavený.

"Potřebuju svoje brýle," zamumlala jsem, když jsem postakovala kolem a natáhla se pro ně někam poblíž mé postele. O něco jsem se otřela a to spadlo na podlahu.

"Hej ty tam, opatrně," řekl Romeo a vzal mě do náruče.

Překvapením jsem vydala malé vyjeknutí. "Polož mě."

"Ne," řekl mírně. "Jsi nebezpečná sama sobě."

Udělala jsem hmph zvuk a on se uchechtl. Postel pod jeho vahou klesla, když se posadil.  Chtěla jsem se mu vyškrábat z klína, ale obemkl kolem mě své paže a nechtěl mě pustit.

"Jsem uprostřed přijímání do bratrstva. Do Alpha Omegy." řekl.

Podívala jsem se nahoru. Naše tváře byly blízko, že jsem cítila, jak se jeho dech mísil s mým. "Měl bys mi tohle říkat?" Zeptala jsem se.

"Ne."

"Takže říkáš, že jsi to vzal jako součást přijímání?"

"Ano."

"Proč by vás nutili dělat něco, co by vás mohlo dostat do vážných problémů?" Zeptala jsem se. Zdálo se mi to hloupé.

"Protože je to bratrstvo," řekl, jako kdyby to bylo zřejmé.

Pak jsem si uvědomila, že jednám s partou mužů. "Dobře."

"Každopádně, potřebuju, abys to pro mě schovala do pátku."

"Co je v pátek?" Zeptala jsem se podezíravě.

"Párty bratrstva."

"Aha." Přemýšlela jsem nad tím, když jsem jela vyzvednout Ivy z táboráku, jak se lidé kolem něho shlukli. Něco v mém žaludku se zkroutilo a já jsem vstala z jeho klína. Nějak při tom všem, co se dnes večer stalo jsem zapomněla, kdo je Romeo.

Byl populární. Pařil. Hrál fotbal. Měl holky, které soupeřily o jeho pozornost. Nebyl žádný způsob, jak bych s nimi mohla soutěžit. Byla jsem jen fáze. Způsob, jak přežít ten čas, zatímco byl nucen ke studiu.

Potřebovala jsem si to pamatovat. Nemohla jsem ho pustit dovnitř.

No, ne dál, než už se dostal.

"Hej," řekl Romeo tiše a postavil se za mě. Neobtěžovala jsem se otočit. "Jsi v pořádku?"

"Jsem v pohodě," řekla jsem. Nehodlala jsem ani na chvíli připustit, že jsem své srdce nechala převzít kontrolu nad hlavou.

"Hej, vy tam nahoře!" Braedenův hlas se vznášel otevřeným oknem.

Romeo k němu přešel a podíval se na něj dolů. "Už jdu!" Odvrátil se od okna a zvedl můj telefon, který ležel na stolku vedle postele. S mými brýlemi.

Přešla jsem k nim, vzala je a nasadila si je. Všechno jsem uviděla, když vklouzly na místo.

"Co to děláš?" Řekla jsem, protože jsem si všimla svého telefonu v Romeových rukách.

"Dávám ti tam moje číslo." Sledovala jsem ho, jak na něm obratně psal. "V případě, že mě budeš potřebovat."

"Nebudu tě potřebovat."

Usmál se a vzhlédl. "Tak dobře. V případě, že mě budeš chtít." Pak vytáhl telefon a podal mi ho. "Dej mi svoje číslo."

No, myslím, že to nemůže ublížit. Co když bude potřebovat zrušit doučování?

Byla jsem mizerný lhář. Totálně jsem mu chtěla dát svoje číslo. Stejně jako jsem ho totálně chtěla znovu políbit.

Byla jsem ve velkém problému.

Odhodila jsem to pryč a podala mu jeho telefon. "Dej mi ten štítek," řekla jsem a natáhla ruku.

Jeh úsměv ozářil celou místnost a já si uvědomila, že mu úsměv oplácím. Poté, co mi ho podal, si stoupl až ke mně, takže nezbyl žádný prostor, který by nás odděloval.

Pomalu mě políbil. Jeho rty byly jemné, když převzaly kontrolu nad těmi mými. Líbal mě, dokud se mi nepodlomila kolena a všechno se mi nevytratilo z hlavy.

"Uvidíme se později," zašeptal proti mým rtům.

Vyskočil z okna, jako kdyby byl druh nějaké kočky. Tlumený smích se vznesl, když on a Braeden odcházeli pryč.

Zavřela jsem okno a schovala štítek pod matraci. Pak jsem vylezla zpátky do postele. Jeho vůně ulpěla na mé dece.

Veděla jsem, že bych to dělat neměla. Věděla jsem, že nebyl nic jiného než potížista. Ale i tak jsem pořád usínala s úsměvem na rtech.

#  #  #

Ivy narazila do dveří před sedmou hodinou ráno. Košili měla zapnutou nakřivo a boty měla na nohou obráceně. Její vlasy vypadaly, jako kdyby se polovinu noci válela v posteli...

Což byla nejšpíš pravda.

Jenom ne ve své posteli.

Byla to postel někoho jiného.

"Jsem tak unavená." Zasténala a zhroutila se na postel.

Stála jsem před svým prádelníkem a hledala něco na sebe. Poprvé za dlouhou, dlouhou dobu jsem nepopadla první věc, která mi přišla pod ruku.

Nejsem si jistá, co to znamená.

Dobře, ano, věděla jsem to. Jen jsem nebyla připravená to přiznat sama sobě.

"Vyspala ses aspoň trochu minulou noc?" Zeptala jsem se jí.

"Ugh. Ne dost." Zasténala a omotala kolem sebe deku. "Nemůžu tu ani zůstat, protože mám dnes ráno test."

"Chceš udělat kafe?" Nabídla jsem se.

"Miluju tě," zasténala. Věděla jsem, že si dělá srandu a je vděčná za kafe, ale i přesto mi její slova způsobila bodnutí.

Po mnoho let jsem si říkala, že je v pořádku, že jsem samotář. Že nepotřebuju kamarády, protože mi stejně ublíží.

Ale hluboko uvnitř jsem si někdy myslela, že by bylo hezké jednoho mít.

Odstrčila jsem ty myšlenky pryč a přešla k malému kávovaru v rohu místnosti. Byl to Keurig, takže vše, co jsem musela udělat, bylo dát tam kapsli a stisknout tlačítko.

O několik vteřin později vůně kávy naplnila místnost. Vonělo to dobře, a tak jsem se rozhodla dát si taky jedno. Popadla jsem láhev se smetanou z mini ledničky a nalila dostatečné množství do obou hrnků. Pak jsem jeden podala Ivy.

"Jsi můj hrdina," řekla a vzala si hrnek, aby z něj trochu upila.

Vrátila jsem se k prádelníku, postávala a popíjela ze svého hrnku, zatímco jsem hloubavě koukala do svého skromného šatníku.

"Snažíš se rozhodnout, co si vzít na sebe?" Její hlas zněl poněkud ohromeně.

Povzdechla jsem si.

Objevila se vedle mě, sáhla hluboko do spodní zásuvky a vytáhla pár tmavých džín, na kterých byla ještě vysačka. Zvědavě jsem se na ně podívala. Ani jsem si nepamatovala, že nějaké takové mám.

"Jak jsi věděla, že tam jsou?" Zeptala jsem se.

Protočila krví podlité oči. "Procházela jsem si tvé oblečení."

Spadla mi čelist. Pokrčila rameny. "Prosím tě," řekla, jako kdybych neměla být překvapená. "Musela jsem zjistit, jestli máš něco, co bych si mohla půjčit."

"Jsem si jistá, že jsi toho našla spoustu," řekla jsem a usmála se.

Přikrčila se. "Vážně bys potřebovala obměnit šatník."

Zřejmě nebyla jediná, kdo si to myslí, protože jsem si říkala to stejné, když jsem popadla džíny. Moje babička mi je poslala asi před rokem. Vždy se mi snažila poslat roztomilé a módní oblečení, ale nikdy jsem žádné z nich nenosila.

Odtrhla jsem z nich vysačku a natáhla si je na své nahé nohy, které jsem měla schované pod velkým tričkem, které jsem měla na sobě. "Ugh, jsou příliš těsné," řekla jsem, když jsem je zapnula.

Ivy se zasmála. "Jsou to úzké džíny. Takhle by ti měli přesně sedět."

Šla jsem k zrcadlu a zvedla tričko, abych se podívala na svůj odraz. Nevypadaly tak špatně. Alespoň o ně nezakopnu a nespadnu.

"Přála bych si být takhle hubená," řekla Ivy z postele.

"Vypadám jako kluk," zamumlala jsem. Neměla jsem skoro žádné křivky. Byly nijaké celý můj život.

"Je tu tričko, které jde dohromady s těma kalhotama," řekla.

Bylo opravdu smutné, že ví víc než já o tom, co mám ve svém prádelníku.

Znovu jsem se začala přehrabovat v zásuvce a vzadu byl prostý bavlněný top s dlouhým rukávem. Byl hříšně měkký na dotek v odstínu modré, který připomínal Romeovy oči.

Sundala jsem ze sebe tričko, které jsem si na sebe oblékla, když jsem se vysprchovala, a přetáhla si top přes podprsenku. Modré tričko nebylo těsné, díky Bohu, ale nebylo ani příliš velké. Tak trochu mi klouzalo po těle a končilo na mých bocích. Rukávy byly příliš dlouhé (jako obvykle), díky čemuž jsem se cítila o trochu více pohodlněji, protože jsem mohla schovat ruce dovnitř tak, jak jsem to dělala se vším, co jsem měla na sobě.

"Pěkný," řekla se zívnutím Ivy.

Rozhodla jsem se, že tu stát a dělat si obavy ohledně mého oblečení, je ztráta času, a tak jsem se odvrátila od zrcadla, popadla balzám a přetřela si s ním rty. Vzpomněla jsem si, jaká byla včera večer zima, a tak jsem zalovila pod postelí, abych vytáhla pohodlné válenky, které podle mého názoru vypadaly jako pantofle než boty. Ale nosile je tu spousta lidí, a já jsem musela přiznat, že držely mé prsty na nohou před mrazem. Natáhla jsem si je a užívala si, jak moje džíny k nim s lehkostí pasovaly. Obvykle jsem do nich musela kalhoty zastrkat, což bylo nepříjemné a dělalo to boule.

Ivy mě pozorovala se zvláštním pohledem a já jsem potlačila nutkání, abych se začala červenat jako šílená ženská. Vstala, vzala ze svého prádelníku obrovský kartáč a přešla ke mně. Mlčky začala kartáčovat hustou hmotu, která byla ještě částečně vlhká ze sprchy. Trvalo příliš dlouho je úplně vyfénovat, takže jsem to dělala jen zřídka.

"Víš, že by tvoje vlasy byly nádherné, kdyby ses jim trochu věnovala," řekla.

"Nemám čas, abych se starala o vlasy," řekla jsem rozpačitě.

"Každá holka má čas, aby se starala o vlasy," vyvracela mi Ivy.

"Možná mě prostě nezajímá, co si lidé myslí."

"Není to o tom, co si ostatní lidé myslí," řekla. "Je to o tom, jak se cítíš. Díky tomu, že na sebe dbáš zvenčí, se budeš lépe cítit uvnitř."

Nemohla jsem se s ní hádat, protože jsem nevěděla, jestli má pravdu. Neobtěžovala jsem se se svým vzhledem tak dlouho, že jsem nevěděla, jaké to bude, když to doopravdy zkusím.

Ivy přešla na svou stranu místnosti, nastříkala si něco na dlaň a poté mi to vetřela do vlasů. Rozdělila je na dvě části a začala mi je zaplétat. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem byla malá holka, a moje máma mi splétala vlasy.

V krku se mi utvořila hustá hrouda, a tak jsem si usrkla kávy, abych ji rozpustila.

Když byla Ivy hotová, ustoupila a podívala se na své dílo. "Mnohem lepší."

Vstala jsem a přešla k zrcadlu. Bylo trochu znepokojující vidět samu sebe tímto způsobem. Vystylizovala mi vlasy do copánků. Ale nevypadalo to dětsky. Nějak se jí podařilo, aby vypadaly hustě a nadýchaně. Rozpletené konečky se kudrnatěly na mé hrudi. Copánky byly zapletené až odshora a pár krátkých pramínků se mi točilo na čele. Zdálo se,že tento styl upozorňoval na tvar mého obličeje a brýle nezakrývaly mé oči. Když k tomu přidáte oblečení, které vám sedí a boty, které nedělají boule, vypadám jako každá jiná vysokoškolská holka v kampusu.

Bez make-upu, samozřejmě. S tou věcí jsem se nehodlala obtěžovat. Určitě ne dnes.

"Díky," řekla jsem Ivy. Stále jsem se dívala na svoje vlasy.

Neodpověděla a to bylo ve chvíli, kdy jsem si všimla naprostého ticha. Ivy stála vedle mojí postele s Alpha mikinou ve svých rukách. Musela jsem na ni sedět, a když jsem vstala, zachytilo to její pohled.

Držela ji a na něco zírala. Její reakce byla trochu zvláštní. Myslím tím, byla to jen mikina. Nemohla vědět, odkud jsem ji měla.

Stále svírala mikinu v ruce, když vzhlédla. "Jak ses dostala k Romeově fotbalové mikině?" Její hlas byl tlumený, jako bych spáchala nějaký odporný zločin.

"Jak víš, že je Romeova?" Zeptala jsem se. Byla jsem nepříjemná.

Ukázala mi ji, takže jsem mohla vidět záda, na kterých bylo jeho jméno a číslo.

Ach. Bylo by hezké, kdybych si toho všimla. Přešel přese mě šok. Myslím tím, že věděl, že je na zádech jeho jméno a číslo, a i přesto mi řekl, abych si ji nechala. Řekl mi, abych ji nosila.  Choval se, jako kdyby chtěl, aby to lidé viděli.

"Rimmel!" Dožadovala se Ivy.

Podívala jsem se nahoru. "Co?"

"Máš Romeovu fotbalovou mikinu na své posteli. Vysvětli to!"

"Ach. Um, mám ho jako studenta na doučování." Nebyla to naprostá lež. Měla jsem. Kromě toho jsem nevěděla, co mám říct.

"Doučuješ Romana Andersona?" Vykřikla. "Proč jsi mi to neřekla!" Vyhrkla.

Chtěla jsem odpovědět, jenže ona přecházela po pokoji, a pak se prudce zastavila. "To vysvětluje BuzzFeed a taky proč se teď najednou Romeo potuluje po knihovně."

Pak vydechla.

Trhla jsem s sebou, protože to bylo tak dramatické.

"Achmůjbože!" Vydechla najednou. Jedním dechem. "Ty jsi ta záhadná holka z Hellcatu."

Zatracený BuzzFeed.

"Dobře!" Pokračovala. Všechny stopy po jejích vyčerpání byly dávno pryč. "Řekni něco!"

"Ach, neuvědomila jsem si, že jsem součástí rozhovoru," zamumlala jsem.

"Rimmel." Přimhouřila oči. Pak se opět rozšířily. "To je důvod, proč ses starala ohledně svého oblečení? Máš ho ráda!"

Zuřivě jsem začala vrtět hlavou.

"Ano!" Řekla. Pak se podívala dolů na jeho mikinu, kterou stále svírala ve svých tlapách. Měla jsem náhlé nutkání jí tu mikunu vyrvat. "Má tě taky rád?"

Když se mi můj žaludek převrátil, odfrkla jsem si. Přemýšlela jsem o polibcích a o tom, jak mi lezl do okna jen před pár hodinami. Kdyby Ivy věděla, že byl tady, v této místnosti, pravděpodobně by zkolabovala. "O tom pochybuju," řekla jsem a jemně jí vytáhla mikinu z rukou. "A ty šaty jsem si vzala jen proto, že jsem unavená z toho, jak zakopávám a padám přes všechno své pytlovité oblečení."

Dala mi žalostný pohled. "Je na hovno, když máš ráda někoho, kdo to neopětuje."

"Jo," řekla jsem, její slova se mi zabodla do srdce. Kéž by mi ta slova neublížila. Ale stalo se. A pak tu byl ten pohled v jejích očích. Bylo jí mě líto. Jako kdyby věděla, že neexituje způsob, jak by mě někdy mohl mít rád. Je to, jako kdyby si myslela, že mi dal svou mikinu ze soucitu.

Ivy mě pozorně sledovala. Cítila jsem její pronikavý pohled. Odvrátila jsem se a popadla tašku. Bylo ještě trochu brzy jít na hodinu, ale bylo mi to jedno. Tato místnost mě dusila.

"Hej," zavolala, když jsem byla u dveří.

Mé ruce se sevřely kolem Romeovy mikiny. Neměla jsem v úmyslu si ji brát s sebou, ale z myšlenky, že bych ji tu měla nechat, se mi dělalo zle.

"Jo?"

"Jdeš v sobotu večer na zápas?"

"Byla jsem tam snad někdy?" Zeptala jsem se. Pravda byla taková, že jsem to plánovala, protože mě o to Romeo požádal. Jen jsem měla v úmyslu sednout si někam, kde si mě nikdo nevšimne.

"Měla bys jít. Já a Missy jdeme." V očích jí zajiskřilo. "Chodí s Braedenem. On je taky v týmu."

Přikývla jsem.

"Ty ho znáš?" Zdála se být znovu překvapená.

"Potkala jsem ho."

Snadno přikývla. "No, jo, určitě musíš jít. Můžeš sedět s námi. Bude to zábava."

Přešlo přese mě podezření. Necítila jsem ho tam, ale nemohla jsem to ignorovat. "Proč bys chtěla, abych šla s vámi?"

Ta otázka ji zaskočila a vzhlédla. "Myslela jsem, že jsme kamarádky."

Kamarádky.

"Jo," řekla jsem. Nečekané emoce mě pálily v zadní části krku. "Jasně. Sednu si s váma na zápase."

Široce se na mě usmála a zamávala mi. "Skvělý. Teď si půjdu dát sprchu. Bude chvíli trvat, než se dám dohromady." Ukázala na sebe a vyplázla jazyk.

Venku bylo chladněji, než jsem očekávala. Byla jsem si jistá, že jakmile vyjde slunce, odežene ten nejhorší podzimní chlad. Zdálo se, že přes noc spadly další listy na zem. Lidé přes mě chodili po chodnících, díky čemuž šustivý zvuk naplnil vzduch. Ve tvářích mě trochu bodalo, jak do nich narážel vítr.

Toužebně jsem se podívala na mikinu ve svých dlaních s myšlenkou, že bych si ji oblékla. Ale neudělala jsem to. Upravila jsem ji tak, aby nebylo vidět Romeovo jméno a přitáhla si ji trochu blíž ke své hrudi.

Soudě podle Ivyny reakce, když ji uviděla na posteli, jsem si nedokázala představit všechny ostatní, kdybych přešla přes kampus s jeho jménem přilepeným na zádech.

Rozhodně jsem nechtěla vidět stejný záblesk soucitu, který jsem už stokrát předtím viděla u Ivy.