Nerd - 19. kapitola

Překlad: Lucie

#PozorNaMdloby

Kdyby se Romeo ukázal pod vaším
oknem, pustili byste ho dovnitř?

#ZpravyORománkuMimoKoleje

       … Alpha BuzzFeed

Rimmel

Co se to, sakra, stalo?

Cítila jsem se malátně a opile až na to, že jsem nevypila ani jednu kapku.

Líbat ho bylo něco, jak jsem si představovala, že by mohla vypadat atomová bomba. Jeho rty zcela zničily všechno, co se jim dostalo do cesty.

V jednu chvíli jsem stála na ulici a cítila vztek a bolest, a v další… v další jsem měla na sobě jeho mikinu a slibovala, že nikam neuteču.

Nevěděla jsem, že by to mohlo být takové. Tak intenzivní. Tak elektrizující. Hlava mi pořád plavala a kolena se cítila slabá. Co to znamená?

Mimo jiné byl jako nejlepší líbač na světě.

Romeo se choval, jako kdyby se to mělo stát znovu. Požádal mě, abych si vzala jeho mikinu na zápas. On mě tam chtěl.

Donutil mě slíbit, že neuteču.

Ale co s ním?

Nemyslím si, že pochopil, do čeho se dostal. Byl chycen okamžikem, v tom neuvěřitelném polibku. Pravděpodobně jel domů a vrtěl u toho hlavou. Pravděpodobně už litoval toho, co se stalo.

Otevřela jsem dveře od svého pokoje, vplížila se dovnitř a potichu za sebou dveře zase zavřela. Když jsem se otočila, vydechla jsem si. Ivy nebyla doma. Díky Bohu. Stačil by jí na mě jeden pohled a hned by věděla, že se něco stalo. A neustoupila by, dokud by ze mě nedostala, co to bylo.

Nebyla jsem připravená o tom někomu říct. Chtěla jsem si tento večer nechat jen pro sebe, i kdyby to mělo být jen na chvilku.

Přijde ráno. Měla bych dodržet ten slib? Měla bych věřit, že je něco mezi mnou a Romeem? Co když ho nechám a on mi ublíží? Co když se mi bude smát? Tím jsem si nechtěla projít. Moc to bolelo.

Poté, co jsem si položila stranou tašku, vlezla jsem si na postel a zhasla světlo poté, co jsem se převlékla do bavlněných boxerek a bílého tílka na spaní. Váhala jsem, jestli si mám zase obléknout Romeovu mikinu. Přehodila jsem si ji přes konec postele, než jsem vylezla nahoru a lehla si.

Přála bych si, abych mohla vědět, na co právě teď myslí. Nevěděla jsem, co mám dělat. Kdyby tady byla moje máma, mohla bych jí zavolat a požádat o radu.

Stýskalo se mi po ní.

Stýskalo se mi po ní každý den.

Bála jsem se o Romea těsně předtím, než jsem opětovně prožívala ten polibek, způsob, jakým mě držel v náručí a odnesl mě k autu. Myslela jsem si, že jsem si, že jsem příliš rozrušená na to, abych šla spát, ale usnula jsem s brněním na rtech.

Nevím, za jak dlouho jsem byla probuzena neznámým zvukem. Byla to pravděpodobně Ivy, která se plížila kolem, protože přetáhla zákaz vycházení a teď se snaží být nenápadná. Zavrtala jsem se zpátky do svých přikrývek a upadla do spánku.

Tink. Tink. Tink.

Otevřela jsem oči. To nebyl žádný ze zvuků, které někdy Ivy dělala.

Tink. Tink. Tink.

Překulila jsem se na posteli a zaposlouchala se. Znělo to jako něco, co naráželo proti sklu. Když to nepřestávalo, vstala jsem a rozsvítila lampičku vedle postele. Podívala jsem se na druhou stranu místnosti na Ivynu postel a všimla si, že ještě nebyla doma.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo po druhé hodině ráno.

Hluk pokračoval, tentokrát hlasitěji. Přicházelo to od okna.

Vstala jsem a plížila se, abych se podívala dolů do trávy.

Neměla jsem na sobě brýle, ty ležely vedle postele, takže moje vidění bylo mírně rozmazané, ale Romea bych poznala kdekoliv.

Co to, sakra, dělá?

Odjistila jsem zámky na okně a vysoukala sklo nahoru. "Rimmel," řekl šeptajícím křikem zespodu.

"Co tady děláš?" Zašeptala jsem zpátky.

"Jdu nahoru!" Řekl a začal couvat, jako kdyby se chystal skočit.

Vím, že jsem na sobě neměla brýle, ale můj zrak nebyl až tak špatný. Jak chce udělat, aby se dostal sem nahoru? Šustivý zvuk odtáhl mou pozornost od Romea. Braeden tam byl taky. Stál pod oknem, jako kdyby byl připraven dát Romeovi podporu.

Byli šílení. Musí být opilí.

Než jsem jim stihla říct, aby přestali, Romeo se vyřítil vpřed a použil Braedena jako jakýsi odrazový můstek. Jeho ruka se chytla okenního parapetu a on se houpal sem a tam, jako kdyby se chystal k pádu.

"Romeo!" Vydechla jsem a vyklonila se, abych chytila jeho ruku.

Jeho druhá ruka se otočila a uchopila římsu, což mu umožnilo pevnější držení. Podíval se na mě zpod blond vlasů, které mu padaly do čela a zakrývaly jeho pohled. "Ahoj."

Zahihňala jsem se. "Ahoj."

"Kde máš brýle?"

"Nenosím je do postele."

Usmál se. "Ustup, ať můžu dovnitř."

Pustila jsem jeho ruku a odstoupila. O několik vteřin později se s lehkostí vyhoupl do místnosti a narovnl se.

"Um." Hvízdl, hlas udržoval nízko, když přejel očima nahoru a dolů po mém těle.

Drobné šortky a tílko nechávaly jen velmi málo pro představivost.

"Vypadáš rajcovně," zavrčel a přešel ke mně.

O krok jsem ustoupila, ale on mě stejně chytil kolem pasu. Oba jsme ustoupili a přistáli na mé posteli. Zasmála jsem se a vzhlédla. Ale on se nesmál, ani se neusmíval.

Jeho pohled byl intenzivní a díky tomu moje srdce zběsile tlouklo.

"Co?" Zašeptala jsem. Možná mi přišel říct, jak moc toho, co se dnes stalo, lituje.

"Už ti někdy někdo řekl, jak jsi krásná?" Vydechl.

Stáhl se mi žaludek a zavrtěla jsem hlavou.

"To je zatracená škoda," zamumlal a sklonil hlavu, aby se dostal k mým rtům.

Okamžitě jsem se mu odevzdala. Pocit, jak se nade mnou vznáší, byl tak chutný, že jsem se zachvěla. Jeho ruka sklouzla k mému boku, pevně mě za něj chytil, zatímco líně prozkoumával má ústa.

Nebyl to stejný druh zoufalého polibku jako předtím, ale můj svět se stejně houpal. Líbal mě tak důkladně, že se mi začaly třást nohy a kalhotky jsem měla vlhké. Cítila jsem jeho délku, jak tlačí proti džínám, díky čemuž jsem se třásla ještě víc.

Když se odtáhl, hleděl na mě měkkýma očima s úsměvem na rtech.

"Jsi opilý?" Vyhrkla jsem. Pak jsem s sebou trhla. Hraj to na pohodu, Rimmel.

Zasmál se. "Ne."

"Takže mě opravdu líbáš, protože chceš?" Zeptala jsem se.  Bylo mi zvracení. Kdy se to už konečně naučím?

"Aha," řekl, posadil se a opřel se zády o zeď. Jeho nohy byly tak dlouhé, že mu vysely ven z postele. "Už máš pochybnosti a to ještě není ani ráno."

"Technicky vzato už je." Opáčila jsem.

Zasmál se a natáhl se pro mě. Neodtáhla jsem se. Nemohla jsem. Byla jsem bezmocná proti potřebě, kterou ve mně vyvolal. Romeo si mě usadil na klín a obalil kolem mě ruku. "Rád tě líbám."

Natáhl se dolů a do dlaně uchopil svou mikinu, která ležela na posteli. "Ty s tím spíš?" Jeho hlas byl chraplavý.

Pokrčila jsem rameny. "Možná."

Zavrčel, objal mě a zabořil obličej do mého ramene. "Opravdu testuješ moje hranice," řekl. Pak jsem ho slyšela mumlat: "Už teď."

"Tvé hranice?" Zeptala jsem se a odtáhla se, abych se na něj podívala.

"Kdybys byla jakákoliv jiná holka, už bys byla nahá a pode mnou."

Jeho slova by mě měla šokovat. Možná rozlobit.

To se ale nestalo.

Nažhavila mě. Zachvěla jsem se nově nalezenou touhou.

Zasténal, posadil mě stranou a vstal z postele. "Ty mě zabíjíš, Maličká."

"Maličká?" Chichotala jsem se.

Usmál se. "Tak nazýváme malé hráče v týmu."

"Nejsem ve tvém týmu." Podotkla jsem.

"Ne. Ale jsi moje." Vlastnictví v tomto prohlášení mi rozproudilo krev v žílách. Pohybovala se dost rychle. Jako hodně rychle. Musel vidět strach na mé tváři, protože jeho pohled změkl. Klesl vedle mě a vzal mě za ruku.

"Někdy můžu být intenzivní," připustil. "Ale nechci tě vystrašit."

"To je v pořádku," zamumlala jsem při pohledu na naše spojené ruce.

"Když se na něco zaměřím, mám tendenci si za tím jít, plnou rychlostí." Polštářkem na palci mi přejel před hřbet ruky. "Vezmeme to pomalu, ano?"

"Ty a já?" Řekla jsem, stále jsem nevěřila skutečnosti, že se to děje.

"Jo." Usmál se.

Měla bych říct ne. Ale nechtěla jsem. Nic jsem takhle moc nechtěla od, no, nikdy.

"Dobře."

Dal mi nadšený polibek a pak vyskočil z postele. "Přišel jsem sem, abych tě znovu políbil." Začal. "Ale není to jediný důvod, proč jsem tady."

Stále jsem se snažila pobrat fakt, že by mohlo být nějaké my. "Dobře?" Zeptala jsem se opatrně.

"Potřebuju laskavost."