Nerd - 15. kapitola

Překlad: Lucie

#Nahodilost

Políbili byste raději opici nebo kozu?

        …Alpha BuzzFeed

Rimmel

Myslela jsem si, že mě chce políbit.

Na vteřinu jsem mu to viděla v očích. Napadlo mě, jestli se ten stejný pohled odrážel i ze mě na něj. Ale když se ke mně naklonil, zvorala jsem to. Můj stupidní mozek se mi dostal do cesty a zastavil ho.

Přála jsem si, abych to neudělala. Chtěla jsem vědět, jaké by to bylo políbit Romea. Představovala jsem si to více než jednou. Také jsem přemýšlela nad tím, jaké je to být v jeho náručí.

Teď jsem to věděla.

Byl to stejný pocit, jako když jsem po sté sledovala oblíbený film. Byl to stejný pocit, jako když jsem byla unavená a rozmrzelá a nechtěla jsem nic víc, než jít domů a obléct si svou oblíbenou mikinu. Byl to ten pocit, když jsem si ji konečně vzala na sebe.

Úleva.

Pohodlí.

Důvěrnost.

I přesto, že byl samý sval, být v něm zabalená nebylo vůbec tuhé, bylo v něm dostatek měkkosti, díky které jsem se k němu chtěla stočit blíž, bloudit mu rukama po jeho zádech a přitáhnout si ho ješt těsněji.

Ale pustil mě a já ustoupila. Nevím, jak dlouho trvalo mé srdeční frekvenci, aby se vrátila k normálu, ale když se mi to povedlo, všimla jsem si, jak se sklání nad dřezem, jako kdyby mu nebylo dobře.

Copak to jenom tak přišlo?

Prakticky jsem mu roztávala v náručí a jemu se udělalo špatně.

To je způsob, jak ho donutit, aby tě měl rád, Rimmel.

Zavrtěla jsem hlavou. Bylo tady tolik špatných věcí, které s touto myšlenkou přicházely, až mě to děsilo. Odstrčila jsem to stranou a přešla za Romeem do kuchyně. Moje ruka se vznášela nad jeho zády po několik dlouhých sekund, než jsem v sobě našla dostatek odvahy, abych se ho dotkla.

Když se neodtáhl, zvýšila jsem tlak své ruky. Mluvila jsem s ním. Nevzpomínám si, co jsem řekla.

Podíval se na mě.

Ano, už se na mě podíval mnohokrát předtím. Ale nikdy ne takhle.

Cítila jsem se, jako kdyby do mě praštila ruka a stiskla. Pohled zračící se v jeho třpytivých modrých očích byl syrový a intenzivní. To ve mně probudilo pocity, o kterých jsem si myslela, že jsem je dávno pohřbila.

Romeo se otočil od dřezu. Jednu ruku obtočil kolem mého boku a přitáhl si mě trochu blíž. Moje ramena ztěžkla, jako kdybych se potácela v jámě plné písku. Sklonil se a já se protáhla.

Tentokrát jsem neměla v úmyslu se odtáhnout.

"Romane." Neznámý hlas prolomil těžký závěs touhy mezi námi. "Oh!" Vykřikla žena překvapeně, když uviděla, že není sám.

Trhnutím jsme se rozdělili, jako kdyby mezi nás udeřil blesk.

"Mami," řekl Romeo. Jeho hlas zněl poněkud napjatě. Obrátila jsem pohled na jeho matku, když tam stála a zírala na nás.

Bylo zřejmé, že ji to překvapilo. Nemohla jsem pochopit, proč. Určitě jsem nebyla první holka, kterou vzal do svého bytu. A my jsme nebyli ani... no, studovali jsme.

No, tak nějak.

"Viděla jsem tvoje auto a myslela jsem si, že bych přišla zjistit, jestli se nechceš připojit ke mně a tvému otci na večeři," řekla a prstem se dotkla zlatého náhrdelníku kolem krku.

Byla to krásná žena s blond vlasy, dokonalou tváří, novou manikúrou s červenými nehty a s červenými šaty, které barevně ladily. Její oči nebyly modré jako Romeovy a mě napadlo, jestli je má po svém otci. Byla vyšší než já o několik centimetrů a vypadala, jako kdyby na sobě denně pracovala, protože nebyla jen štíhlá, ale byla vyrýsovaná.

Vzpomněla jsem si, co o ní řekl Romeo, že je perfekcionistka ohledně domu. Bylo zřejmé, že její perfekcionismus byl rozšířen i na její vlastní vzhled.

"Jsem právě teď trochu zaneprázdněný, mami," odpověděl Romeo. "Ale díky."

"Kdo jste?" Řekla upřímně jeho matka, když jsi mě bez omluvy prohlížela. Chtěla jsem se přikrčit, ale neudělala jsem to. Pokud si tato žena myslela, že vystupování je všechno, pak musela umírat zevnitř, když se na mě dívala.

Přistoupila jsem dopředu a napřáhla svou ruku.  Byla pokryta fialovým materiálem mého svetru. Ušklíbla jsem se, odstrčila ji pryč a nabídla jí ruku ještě jednou. "Jsem Rimmel."

Na krátký okamžik jsem si myslela, že by mou ruku mohla odmítnout, ale potom natáhla ruku a lehce uchopila mé prsty. "Jsem Victoria, Romanova matka."

"Ráda vás poznávám, madam."

Její oči se mírně zúžily, když se odtáhla. Neměla mě ráda. Bylo to bolestně zřejmé. Můj žaludek se z toho trochu sevřel. Veděla jsem, že bych se neměla starat o její názor na mě, ale starata jsem se. To byl jeden z důvodů, proč jsem si vybrala zvířata nad lidmi. Příliš mnoho jsem se starala. Dělalo se mi z toho uvnitř zle, když se na mě lidí dívali způsobem, jakým to dělala teď ona. Nemohla jsem pochopit, proč lidé byli k sobě navzájem tak kritičtí. Byla jsem příliš citlivá, a tak bylo jednodušší splývat s pozadím a zůstat bez povšimnutí.

"Chodíte do školy s mým synem?" Zeptala se.

Romeo vystoupil dopředu, takže jsem ho mohla cítit, jako pevnou zeď hned za mnou. Řekla jsem si, abych si neužívala ten pocit, že tu nestál kvůli mně, ale protože jeho matka mluvila.

"Díky za nabídku, mami. Schováš mi porci? Přijdu a sním si to později."

V tu chvíli mě propustila. Její oči zalétly za mě a usadily se na Romeovi. "Promluvíme si, až přijdeš."

Souhlasil a po další napjaté chvíli se otočila a odešla. Vydechla jsem. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech, a otočila se. "Wow, ona je..."

"Zastrašující?" Dokončil, když se mu koutek úst zvedl nahoru. "Není tak špatná, když ji poznáš."

Bolest mi probodla srdce a nade mnou přehnal malý mrak smutku. Obrátila jsem se k tašce a vyndala tužku a zápisník.

"Hej," řekl Romeo tiše. Chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. Podívala jsem se dolů na místo, kde jsme se dotýkali, a zírala na rozdíl ve velikosti našich rukou. "Řekl jsem něco?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Možná bychom se měli pustit do práce."

Jeho prsty se sevřely kolem mých, než mě pustil. Na vteřinu jsem doufala, že by si mě mohl přitáhnout k sobě a políbit mě, když jsem o to už dvakrát přišla.

Ale neudělal to.

Strávili jsme další hodinu a půl studováním. Bylo těžké se v jeho domě soustředit. Jediné světlo vycházelo ze dvou závěsných lamp nad ostrůvkem, kde jsme seděli. Světla všude jinde v domě byla zhasnutá. Čím větší tma byla venku, tím definitivnější byla bublina světla tam, kde jsme seděli. Jako kdybychom byli v našem vlastním malém světě a mimo něj nebylo nic jiného než tma.

V jednu chvíli jsem ukázala na něco na jeho papíře a naše ruce se dotkly. Oči se nám setkaly a mezi námi nastal další z těch těžkých momentů. V době, kdy jsem si balila své věci, byly mé nervy na pochodu a moje kůže hučela.

Nevěděla jsem, že být s ním o samotě, by mě mohlo tímto způsobem ovlivnit. Skončili jsme později než obvykle, protože jsme i později začali. No, to a nemyslím si, že by jsme se alespoň jednou za celou dobu podívali na hodiny.

"Odvezu tě zpátky do areálu," řekl, odstrčil svůj zápisník stranou a postavil se, aby se mohl protáhnout. Když zvedl ruce nad hlavu, lem trička se mu vyhrnul, a tak jsem uviděla jeho napjatou kůžu na břiše.

Ty svaly na obou stranách boků byly opět viditelné, vytvářely hluboké V, které mizelo dolů do džínů.

Kousl jsem se do spodního rtu, když teplo začalo rozkvétat v mém středu.

Musel si všimnout mé reakce, protože jeho oči potemněly a pomalu spustit ruce. Jeho telefon začal odněkud z jeho kapsy zvonit, což zkazilo daný okamžik.

Vytáhl ho ven a podíval se na obrazovku. "To je Braeden," řekl, než hovor přijmul.

"Ahoj, kámo," řekl.

Zvedla jsem batoh, přehodila si ho přes rameno a ukázala ke dveřím. "Počkám venku."

Přikývl a vrátil se ke svému hovoru. Přestěhovala jsem se pomalu přes potemnělý obyvák až ke dveřím. Venku byla zima. Takhle chladno na Floridě v říjnu nikdy nebylo.

Vydechla jsem, když jsem kolem sebe omotala své paže pro větší teplo. Opravdu bych si měla vzít kabát. Prostě to nebylo něco, o čem bych někdy přemýšlela, protože jsem ho na Floridě nikdy nepotřebovala.

Podívala jsem se směrem k bazénu. Z vody zářila světla, díky čemuž bazén vypadal jako laguna.

Zůstala jsem od něj stát pryč a pohybovala se směrem k příjezdové cestě. Okolo pozemku byly stromy, které tečkovaly různé body v krajině. Všechny listy byly zlaté a oranžové. Přes noc foukal ostrý vítr, proto pár chvějících listů spadlo a tiše se vznášely nad zemí.

Tento dům byl krásný. Vypadal trochu stroze a dobře udržovaně, ale ne tak studeně, že by měl být odpudivý. Vyrostla jsem v malém domě se třemi ložnicemi, kde jediný strom na našem dvorku byla palma a tráva byla hnědá z toho neuvěřitelného horka po většinu roku.

Maryland byl krásný stát. Stromy, vzduch-

Díky bouchnutí za mnou jsem se otočila. Podívala jsem se na dům v domnění, že Romeo dotelefonoval, ale nebyl to on.

Byla to jeho matka.

Mířila ke mně od zadního vchodu hlavní budovy. Světlo se vysypalo přes betoh od dveří, které nechala pootevřené.

"Jenom čekám na Rome - Romana, aby mě vzal zpátky do kampusu. Zrovna telefonuje," řekla jsem jí, když se přede mnou zastavila. Nechtěla jsem, aby si z toho, že jsem byla venku, myslela něco, jak to nebylo.

"Proč jste tady?" Zeptala se chladně.

Její otázka mě trochu zaskočila. "Umm, studovali jsme."

Její tvář ztrpkla, jako by snědla celý citrón. "Nejsem hloupá, víš."

Dala jsem jí prázdní pohled. Cože?

"Vím, že je můj syn velmi populární. Vím, že randí."

V žaludku se mi vytvořila jáma.  Nedokázala ani pomyslet na to, že bych chodila s Romeem. Nic jsem neřekla, protože pokračovala.

"Nejste první dívka, kterou si přivedl domů." Založila si ruce na prsou. "Obvykle si je propašuje dovnitř a zase ven a myslí si, že to já ani jeho otec nevidíme." Protočila oči v sloup. "Je mu skoro dvacet, je dospělý a udržoval své... vztahy v tichosti, takže jsem nikdy nic neřekla."

"Nechápu, proč mi to říkáte." Můj žaludek se zkroutil, protože jsem nechtěla poslouchat o všech těch holkách, co si Romeo přivedl domů.

"Jste první, kterou jsem opravdu viděla. První, kterou se nesnažil skrýt."

Je zřejmé, že si myslela, že jsem o studování lhala. Chtělo se mi smát. Chtělo se mi rozhodit ruce a říct podívejte se na mě! Ale neudělala jsem to. Měla jsem hrdost a také jsem věděla, že Romeo si nemyslel, že vypadám tak strašně. Kdyby ano, tak bych neviděla ten pohled v jeho očích, který mi předtím dal.

"Nenechám vás" - odmlčela se, když si mě prohlédla od shora dolů - "ani jinou dívku z nižší třídy přijít ke mně domů a pokusit se využít méh syna. Má před sebou světlou budoucnost, důležitou budoucnost, a já nedovolím, aby ho od toho někdo rozptyloval."

Polkla jsem. Myslela si, že jsem byla zlatokopka? Myslela si, že jsem z Romea chtěla těžit?

Zasmála jsem se. Smála jsem se tak tvrdě, až jsem si odfrkla.

Dívala se na mě, jako kdybych měla pět hlav.

"Nebojte se," řekla jsem. "Váš syn je v bezpečí před nižší třídou jako jsem já."

Ztuhla. Ohlédla jsem se k Romeovu domu.

Co tady, sakra, dělám? Myslím, opravdu. Neměla jsem sem chodit. Neměla bych tu být. Neměla jsem něco cítit k člověku, který nic takového neopětoval. To bylo špatné. Všechno to bylo tak špatné.

Už se to znovu nestane.

Nedopustím to.

Slzy mě pálily vzadu v mých očích a zamrkla jsem je zpátky.

Jeho matka tam stále stála a studovala mě. Zdálo se, že bojovnost opustila její tvář. Ale bylo mi to jedno. Nezáleželo na tom.

"Řekněte Romeovi," řekla jsem, ani jsem se neobtěžovala se opravit, abych použila jeho celé jméno. " Že jsem si našla vlastní cestu domů."

Otočila jsem se a odkráčela pryč, držela jsem hlavu ysoko a ramena vzadu. Šla jsem tak, dokud jsem nezmizela za zatáčkou na příjezdové cestě podél domu. Poté, co jsem vstoupila do tmy, dovolila jsem si nechat ramena propadnout.

Osamělá slza si probojovala cestu kolem mého zuřivého mrkání a táhla se mi přes tvář. Otřela jsem si ji a rozeběhla se.

Běžela jsem až ke konci příjezdové cesty, potom ven na ulici, aniž bych se ohlédla.