Nerd - 13. kapitola

Překlad: Lucie

V kampusu se povídá, že Romeo
hledá svoji Julii.

     …Alpha BuzzFeed

Rimmel

V knihovně bylo mnohem více hluku než obvykle, díky čemuž jsem se cítila trochu nepříjemně. Jedna ze skvělých věcí na knihovně byla, že je to klidné a tiché prostředí.

Jo, stále tu bylo ticho (ve většině částech), ale vzduch v budově byl všechno, jen je klidný.

Posadila jsem se na židli, vzadu u posledního stolu nalevo. Měla jsem na sobě volné džíny, fialové Conversky a volné bílé tričko, které překrývala dlouhá pletená fialová vesta, kterou jsem si koupila o dvě velikosti větší. Rukávy byly dlouhé a tak jsem si je vytáhla přes ruce.

Dnes jsem si vyčesala vlasy nahoru.

Většinou jsem to dělala jenom, když jsem byla ve svém pokoji nebo když jsem uklízela v útulku. Vlasy jsem měla tmavé a nepoddajné. Věděla jsem, že když je sestříhnu, budou lépe zvládnutelné, ale potom bych neměla nic, čím bych se mohla chránit.

Ale způsob, jakým se na mě Romeo díval...

Předchozí noc v útulku jsem zrovna dvakrát napřemýšlela nad tím, že si vyhrnu vlasy. Byly mokré a tězké, což mi lezlo na nervy. Když se teď nad tím zpětně zamyslím, bylo to trochu překvapující, že jsem nepřemýšlela nad tím, že jsme spolu ve stejné místnosti a že jsem se před ním vystavila.

Možná bych si tohle myslela, kdyby se na mě tak nedíval. Ale on se díval. Změna v jeho očích byla definitivní. Modrá byla užasná stejně jako vždy, ale byl to takový druh modré, kterou jste často neviděli. Jeho ztmavlý pohled byl upevněný na mé tváři a nepustil se mě.

Obvykle bych sklonila hlavu, ale nemoha jsem. Připadalo mi, jako kdyby mě viděl, mé skutečné já. A cítila jsem se, jako by se mu to možná i líbilo.

Nazval mě krásnou.

Jediný člověk, který mě kdy nazval krásnou, byl můj otec. S vyjímkou před několika lety... ale o tom nechci přemýšlet.

Takže, když jsem se dnes oblékala, stáhla jsem si vlasy do chaoticky vypadajícího drdolu. Jak jsem je měla svázané celý den, několik pramenů mi vypadlo na krku a nějaké se otíraly o mou tvář, ale nedělala jsem si s tím starosti.

Ivy byla překvapená. Mohla jsem to říct s určitostí podle toho, jak vytřeštila oči, když jsem kolem ní procházela, abych si vzala svetr. Dokonce mi řekla, že to vypadá hezky, skoro trendově.

Dnes ráno jsem prošla kolem Romeova přítele, toho z předchozího dne. Dal mi rychlý pohled, a potom mi zamával. "Dnes vypadáš dobře, doučovatelko!" Vykřikl.

Lidé se otočili, aby se podívali.

Málem jsem spěchala do koupelny, abych si stáhla vlasy dolů. Ale neudělala jsem to. Možná nastal čas, abych se po celou dobu přestala schovávat. Bylo mi skoro devatenáct. Nebyla jsem dítě. Věděla jsem, jak se chovat k lidem v určitých situací. Neměla bych nadále nechat minulost, aby mě definovala.

Ale některé zlozvyky bylo těžké prolomit.

Pár holek prošlo kolem stolu, kde jsem seděla. Něco si zašeptaly a spěchaly pryč. Zvláštní. Rozhlédla jsem se kolem a něco mi došlo.

Tihle lidé tu nebyli kvůli studiu.

Byly tady, protože se blížil. Romeo.

Víc než polovinu lidí tu tvořily holky. Všechny byly oblečené tak, aby zapůsobily, u některých to byly jen maličkosti, jako upravené vlasy nebo měly lesk na rtech.

Vzpomněla jsem si na nedávný drb, který přišel z Alpha aplikace. Něco o tom, že je Romeo v knihovně a jak se knihovna stává rušnějším místem. Dobře. Tohle oznámení právě zvýšilo návštěvnost.

Také jsem viděla drb o záhadné dívce v jeho Hellcau. Ačkoli nebyla záhadná. Byla jsem to já. Přemýšlela jsem, co by všechny tyhle holky řekly, kdyby to věděly.

Byly tady, protože byly zvědavé a doufaly, že uvidí holku po jeho boku? A nebo sem přišly, protože doufaly, že by mohly zaujmout jeho pozornost, a být tou holkou?

Někdo hned vedle mě si pročistil hrdlo.

Vyskočila jsem asi kilometr daleko z mé židle a rozhodila své paže překvapením. Moje ruka narazila do břicha té osoby stojící vedle mě, a tak jsem uslyšela oomph.

"Promiň," vyletělo ze mě. "Vylekala jsi mě."

"Co to, sakra?" Vyštěkla holka. Otočila jsem se k ní čelem a zírala na ní. Měla ledově modré oči, dlouhé medově zbarvené vlasy a tvář s bezchytným make-upem. Dlaní si třela břicho tam, kde jsem jí praštila.

"Neměla by ses plížit za lidmi," řekla jsem.

Nevěřícně se na mě podívala. "Já jsem se neplížila."

"Dobře, ale já tě neslyšela." Podotkla jsem.

Sundala si ruku z břicha a přejížděla si mě zkoumavým pohledem. Uviděla jsem, jak její rty s sebou škubly nad mým obličejem bez make-upu, brýlemi a mým nemoderním oblečením. A pak její pohled sklouznul, skoro jako kdyby si mě přeměřovala a rozhodla se, že se ničeho nemusí bát.

To mě trochu naštvalo.

"Ty jsi Romeova doučovatelka?" Zeptala se.

Měla jsem vědět, že tohle celé bylo o něm.

"Ano."

"No, a kde je?" Dala si ruku v bok.

Copak si myslí, že jsem jeho dozorce? "Předpokládám, že je na cestě."

"No, až se sem dostane, měla bys odejít." Podívala se za mě, a tak jsem věděla, že její kamarádky jsou pravděpodobně někde poblíž, aby nám poslouchaly.

"A to jako proč?"

"Protože bude zaneprázdněný se mnou."

"Chodí sem, aby se učil." Podotkla jsem. Ta holka mi lezla na nervy.

Její oči i rty se zúžily. "Nemáš s ním nejmenší šanci."

"Neřekla jsem, že nějakou chci," střelila jsem zpátky. Myslela si ta holka, že jsem tu kvůli něčemu jinému, než kvůli doučování? Byla jsem tady, protože jsem tu musela být, ne protože bych si to vybrala a rozhodně ne, protože jsem chtěla Romea.

"Poslouchej, šprtko," řekla tyčící se nade mnou, aby mě zatrašila, což jí umožňoval fakt, že jsem seděla. Tak nějak to fungovalo, ale nechtěla jsem, aby to vyšlo najevo. "Nikdy nebude s holkou jako jsi ty."

"Promiň, jdu zase pozdě," řekl Romeo, který přišel ke stolu. Otočila jsem se, abych se na něj podívala, ale on se nedíval na mě. Díval se na tu holku.

Slyšel, o čem jsme se bavily? Bože, doufám, že ne.

"Romeo..." Z jejího hlasu kapal med. "Studuješ tady? Já taky. Možná bychom se mohli učit spolu."

Její kamarádky se přiblížily ke stolu. Všechny se na něj dívaly, visely na každém slově, a to i na těch, které ještě nebyly vysloveny.

Pohlédl na několik holek kousek od něho a dal jim okouzlující úsměv. Všechny prakticky roztály. A pak se obrátil zpátky. "Promiň. Nemůžu. Trenérovy rozkazy."

Ucitíla jsem, jak jsem se uvolnila v ramenou. Na okamžik jsem si myslela, že by s těma holkama mohl odejít. Ta myšlenka by mě opravdu neměla obtěžovat, ale stalo se.

"Nikomu to neřeknu, když ty taky ne," zahihňala se.

Protočila jsem oči v sloup.

Uviděla mou reakci a zadívala se na mě. Mohla jsem vidět něco hnusného, co se jí tvořilo na špičce jazyka. Romeo vklouzl mezi nás, byl k té holce zády a blokoval ji z mého pohledu. "Dnes je to tu opravdu přeplněné," řekl a podíval se na mě.

Přikývla jsem.

"Chceš jít studovat někam jinam?"

Neviděla jsem na tu holku za ním, ale byla jsem si jistá, že jsem slyšela ostré nadechnutí. Vyšlo ze mě trochu jízlivosti, načež jsem se usmála. "Jo, to by bylo skvělé."

Počkal na mě, než jsem si sesbírala své věci, a potom se pohnul, aby mě nechal projít. Když jsem byla připravená odejít, otočil se na holku, co stále stála za ním, a usmál se. "Později."

Zamumlala něco, co jsem neslyšela, když si Romeo přehodil svou paži kolem mých ramen a nasměroval mě ke dveřím. Každý v knihovně se zastavil, aby se na nás podíval. Obličej jsem měla v jednom ohni, protože hořel od rozpaků.

Nezdálo se, že by se Romeo staral, nebo že by si všiml, že je na nás zaměřeno více pohledů, než na muže, co by tu chodil nahý. Nevypadal, že by mu bylo nepříjemné, že ho se mnou vidí. Když otevřel dveře a pokynul, abych prošla, prakticky jsem vyběhla.

Jeho Hellcat byl zaparkovaný jen několik metrů od nás, ale moje kroky selhaly. Copak jsem opravdu chtěla jít studovat někam jinam? Nebo to řekl jen proto, aby mi pomohl se dostat od těch holek?

Nevšiml si mého váhání, ale když dorazil ke svému autu, uvědomil si, že mu nejsem v patách. "Pojď," řekl a pokynul hlavou, když vkouzl na sedadlo řidiče a motor se probudil k životu.

Jdi, řekl můj vnitřní hlas.

A já ho poslechla.