Nerd - 11. kapitola

Překlad: Lucie

Ahoj děvčata!

Moc a moc děkuji za vaše úžasné komentáře. Jste nejlepší!

Líbí se mi vaše teorie, jak si myslíte, že příběh bude pokračovat a jste nedočkavé ohledně toho, co se bude dít.

Dnes mi končí dovolená a zítra musím zase do práce, to znamená, že kapitoly nebudou přibývat každý den, ale další bych mohla stihnout o víkendu.

Krásné počtení... :)

Provoz v knihovně se ztrojnásobil,
protože se tam teď poflakuje Romeo.
Zdroje prozradily #BuzzBossovi, že i
knihovnice se kochají vzhledem.
    …Alpha BuzzFeed

Rimmel

Můj telefon zazvonil s dalším oznámením od #BuzzBosse. Trhla jsem s sebou a místo vyzvánění si nastavila vibrace. Copak ten chlap nemá nic lepšího na práci, než posílat textovky každých pět minut?

Přesto jsem nakoukla, co píše. Okamžitě jsem toho litovala. Samozřejmě, že to muselo být o Romeovi. Ponořila jsem se proti hromadě knih a zhluboka jsem se nadehla. Obvykle se lidí ke mně nedostali. Obvykle jsem jim nedala příležitost.

Ale ne s ním.

Romeo se ke mně dostal.

Nezáleželo na tom, že jsem ho odstrkovala, že jsem si držela odstup. Byl to jen student a já jsem ho doučovala. To je vše.

Jenže nebyl.

Někdy... někdy, když sedím naproti němu, dělal můj žaludek legrační salta. Někdy, když jsem zachytila jeho pokřivený úsměv, chtěla jsem se usmát taky. Když jsem ráno vcházela do třídy, moje oči ho někdy vyhledávaly. Když jsem v noci ležela v posteli, přemýšlela jsem o té noci u táboráku, když mě něžně hladil po bolavém zápěstí.

Nechtěla jsem to. Nic z toho jsem nechtěla.

Ale je to, jako kdybych nemohla zastavit rozpouštění mých vnitřností. Bylo to, jako řídit příliš rychle s vědomím, že se vybouráte, ale přesto stále držíte nohu na plynu.

Přinesla jsem mu kafe.

On mě urazil.

Opřela jsem si hlavu o polici a vzhlédla k ošklivým světlům na stropě. Kluci jako on byli nebezpeční. Věděla jsem to z první ruky. Vzali si, co chtěli, zničili vás a odešli, zatímco vás nechali stát uprostřed toho chaosu, aniž byste měli někoho, kdo by vás vytáhl zpátky.

To byl důvod, proč jsem preferovala zvířata. Protože jsem s doučováním skončila brzy, měla jsem ještě nějaký čas. Vidět Murphyho bylo přesně to, co jsem potřebovala. Jeho bezpodmínečná láska mohla vyléčit cokoliv, včetně té hloupé urážky od Romea.

Když jsem se dostala na konec řady, nakoukla jsem ke stolu, abych zjistila, jestli tam ještě je. Nebyl a já jsem si oddechla. Hlasitý řev hromu zatřásl budovou a já se zašklebila. Samozřejmě, že zrovna teď začalo pršet. Deštník jsem nechala na skútru před kolejí a sem jsem došla pešky.

Přemýšlela jsem, jestli to mám přeběhnout, nebo tady počkat, ale touha vidět Murphyho byla silnější. Rozhodla jsem se zaběhnout pro svůj deštník a pláštěnku a ujít několik bloků do útulku. Jízda na skútru byla v dešti docela zbytečná.

Skleněnými dveřmi jsem viděla déšť rozstřikovat se proti chodníku, připravila jsem se na chladné kapky, když jsem vycházela ven. Romeo parkoval u chodníku v neparkovací zóně, opřený o své zelené auto.

Baseballovou čepici měl staženou přes obličej a paže měl zkřížené na hrudi.

Proč stál venku na tom dešti?

"Pojď," zavolal na mě a pokynul na své auto.

Podívala jsem se za sebe, abych zjistila, jestli nemluví s někým jiným.

Jeho smích se nesl deštěm. "Ano. Ty. Pojď."

On mě chtěl svézt? "Ne, díky!" Zavolala jsem.

Rychle se pohnul. Samozřejmě, to nebylo žádné překvapení. Ale způsob, jakým se sehnul a jakým se jeho ruce omotaly kolem mě, byl. Vyjekla jsem, když mě zvedl ze země a nesl mě ke svému autu. Když jsem znovu byla na nohou, dveře na straně spolujezdce se otevřely, a Romeo se na mě podíval zpod své čepice. "Nepůjdeš domů v tom dešti."

Jeho pohled byl neoblomný, ale protože jsem po minutě byla celá promočená, vzdala jsem se a sklouzla na teplé kožené sedadlo. Položila jsem si batoh mezi nohy, kdž se prohnal před autem a nasedl dovnitř. Sedadla byla nízko položená, takže jsem sotva viděla přes palubní desku, ale on za volantem vypadal v pohodě.

Hodil čepici na zadní sedadlo a prohrábl si vlasy. "Na jaké jsi koleji?"

"Proč to děláš?" Zeptala jsem se.

Podíval se na mě. "Protože jsem byl osel."

Neklidně jsem si hrála s lemem své příliš-dlouhé-lesbické košile. "Jsi totální osel."

"Podívej. Omlouvám se. Měl jsem dlouhý den a jsem unavený."

"Nejdu zpátky na kolej," odpověděla jsem. Nebyla jsem si jistá, jak reagovat na jeho omluvu. Cítila jsem, jak se rozpouštím.

"A kam?" řekl a nastartoval motor.

"Do útulku na Barnes Street?" Zeptala jsem se.

Přikývl a odlepil se od obrubníku. Dívala jsem se z okna, jak jsme projížděli kampusem. Silný déšť strhával listy ze stromů, které lemovaly ulici. Pokrývaly zem jako sypání na zmrzlinovém poháru.

Přihnalo se trochu mlhy a den začínal přecházet do tmy. Otřásla jsem se, jak se na mě lepilo mokré tričko. Přešel přes mě závan teplého vzduchu, a tak jsem se otočila, a uviděla Romea, jak upravuje ventilátory, aby většina tepla šla mým směrem.

Nic jsem neřekla, protože to nemohlo vynahradit jeho dřívější chování.

"Takže, proč jdeš do útulku?" Zeptal se.

"Chodím tam jako dobrovolnice několik dní v týdnu."

"Chodíš tam každý večer po doučování?" Otázal se.

"Ne, ale protože jsme dnes skončili dřív, mám dnes večer čas."

Nastalo ticho, když jsme vyjeli hlavní ulicí ven z kampusu. "Máš ráda zvířata, co?"

Opřela jsem se spánkem o sklo okýnka. Bylo chladné. "Miluju je."

"Říkala jsi, že máš stipendium. To je to, na co je?"

Nebyl plný otázek? "Ano, studuju, abych se stala veterinářkou."

O několik okamžiků později jsme zastavili na chodníku před útulkem. Uviděěla jsem, že světla, byla stále zapnutá, a tak jsem se usmála. "Díky za svezení."

Ruka se mi zastavila na klice, když vypnul motor. "Co to děláš?" Zeptala jsem se opatrně.

"Doprovodím tě dovnitř."

"To opravdu není nutné," spěchala jsem ven. Nechci ho tady. Tohle bylo moje místo. Moje svatyně.

Otevřel dveře, a já rychle řekla, "Ale budeš mokrý."

Jeho ruka zmizela na zadním sedadle a vrátila se s kšiltovkou. "Já už jsem mokrý." Jeho úsměv byl smutný.

Neměla jsem jinou možnost, než se dostat ven a pospíšit si ke dveřím. Romeo už tam však byl, držel dveře otevřené, a tak jsem kolem něm prošla dovnitř.

Michelle na recepci vypadala překvapeně. "Rimmel! Nečekala jsem tě dnes večer." Potom její pohled přešel na Romea, když vešel za mnou. Oči se jí rozšířily, a pak stočila pohled na mě a podívala se na mě s otázkou v očích.

"Měla jsem dnes večer trochu času, a tak jsem si myslela, že bych se zastavila, abych zjistila, jestli tu není něco, s čím bych mohla pomoct." Modlila jsem se, aby mi řekla, abych šla uklidit hovínka nebo něco takového, co by Romea vyděsilo a on by odešel pryč.

"Všechno je hotové. Za hodinu zavíráme."

"Aha," řekla jsem a cítila se sklíčeně. "No, aspoň půjdu dovnitř pozdravit Murphyho."

Michelle se usmála. "Budu v kanceláři, dělat papíry." A pak se znovu podívala na Romea.

Obešel mě a natáhl ruku. "Jsem Roman. Chodím do školy s Rimmel."

Michelle mu potřásla rukou a usmála se. "Je fajn konečně poznat jejího kamaráda!"

Chtěla jsem nahlas zasténat. Místo toho jsem šla dozadu do místnosti, kde jsou chovány kočky. Jak řekla Michelle, všechno bylo uklizené a nebylo tu nic, co by bylo potřeba udělat. Řekla jsem Ahoj několika kočkám, které se na mě podívaly, když jsem procházela směrem k rohu, kde byl Murphy.

Když jsem klesla na podlahu před jeho klecí, vzhlédl a uviděl, že jsem to já. Zahřálo mě to uvnitř, když vstal a šel ke dvířkám. Když jsem je otevřela, vyšel mi do klína.

Zasmála jsem se. "Ahoj Murphy." Pohladila jsem mu jeho sametovou srst a on začal příst. "Dnes jsi mi chyběl," řekla jsem mu, když tlačil čumáčkem proti mé ruce.

Ucítila jsem, jak se za mnou někdo vznáší, když mi Murphy vzhlédl přes rameno. Opřela jsem se a podívala se nahoru. Romeo stál ve dveřích a porozoval mě nečitelným pohledem.

Povzdechla jsem si. "Chceš poznat Murphyho?"

Vešel do místnosti a Murphy se vrhl zpět do svého úkrytu. Romeovy kroky zakolísaly, tak jsem mu zamávala, aby pokračoval vpřed. "To je v pohodě. Jsi jenom nový."

Mnoho dalších koček vstalo a šlo ke dvířkám, aby se na něj se zájmem podívalo. Ale Murphy ne.

Znovu jsem se opřela a podržela před ním ruku. Otřel mi o ní čumák, ale já se ani nepohnula, abych ho chytila. To by ho vyděsilo ještě víc.

"Sedni si," řekla jsem Romeovi.

Rozhlédl se kolem sebe, jako kdyby si nebyl jistý, co má dělat, a já se zachichotala. Usmál se a pak za mnou klesl na dlaždice.

"Tobě se tady líbí, co?"

"Je to moje oblíbené místo," odpověděla jsem upřímně. Necítila jsem se tak hlídaná, mé vnitřní dveře se otevřely, když jsem byla tady, cítila jsem se v pohodě, že jsem ho nechala trochu nahlédnout.

Murphy se plížil blíž ke dvířkám, ale já jsem mu nedala vědět, že o tom vím. Místo toho jsem ho začala škrábat za uchem.

"Ta kočka zní jako sekačka na trávu," zavtipkoval Romeo.

Znovu jsem se zasmála. "Jo, trochu jo."

Vlasy jsem měla mokré a cítila je na zádech, jak mi mokří tričko ještě víc, než bylo. Sáhla jsem dozadu, zvedla těžkou hmotu nahoru, pryč z mých ramen a obličeje. Použila jsem gumičku, kterou jsem měla na zápěstí, abych si to stáhla do chaotického drdolu na vrcholu hlavy.

Vzduch se mi přehnal za krkem a já se zachvěla.

"Tvoje tričko je mokré," řekl Romeo.

Pokrčila jsem rameny a natáhla se, abych mohla pohladit Murphyho.

"Rimmel," řekl tiše. Cokoliv, co jsem slyšela v jeho hlase, na mě zapůsobilo. Otočila jsem se k němu, moje tělo odpovídalo na volání v jeho hlase.

Nic neřekl. Jen se na mě díval. Oči se mu potulovaly po mém obličeji, jako kdyby mě nikdy předtím neviděl. Cítila jsem ruměnec, jak se plíží ze spodní části krku až k mým tvářím.

"Co?" Řekla jsem, můj hlas zněl spíš jako šepot.

"Nic. Jen jsem se na tebe chtěl podívat, aniž by mi překážely tvoje vlasy." Dál na mě zíral, aniž by se cítil provinile. Když už jsem to nemohla vydržet, sklonila jsem hlavu, což způsobilo, že mi volný pramen vlasů spadl do obličeje.

Romeo se předklonil a zvedl mi bradu svými prsty. Mé oči se spojily s jeho a ten... ten proud prošel místností. Jeho prsty sklouzly zpod brady a zastrčil mi vlasy za ucho. "Jsi krásná," řekl s náznakem překvapení ve svém hlase.

Teplo naplnilo mou hruď, ale pak mě zasáhla realita, a já si odfrkla. "Snažíš se, abych za tebe dodělala tvoji práci?"

Trhl s sebou a ruka mu spadla zpět do klína. "Myslím to vážně."

Byla zachráněna od nutnosti odpovědět, když mi Murphy vlezl zpátky do klína. Usmála jsem se a hladila ho po zádech, než jsem se obrátila k Romeovi. "To je Murphy." V mém hlse byla jasná náklonnost.

"Je tvůj?" Zeptal se Romeo a naháhl k němu ruku. Murphy ho zkusmo očichal.

"Byl by, kdybych nebydlela na koleji."

Romeo pomalu posunul ruku a poškrábal kočku za ušima. Znovu začal hlasitě vrnět. "Takže všechny tyhle kočky jsou bez domova?"

"Jsou tu k adopci."

"Jak dlouho už je tady Murphy?"

Sklonila jsem pohled a žaludek se mi přetočil. "Přišel jsem hned poté, co jsem tu začala dobrovolničit před více než rokem."

Přestal s mazlením a vzhlédl. "Tak dlouho?"

Přikývla jsem a vyčistila si hrdlo. "Lidí mají tendenci ho přehlížet."

"Jeho oko," zamumlal. Emoce mi ucpaly hrdlo, takže jsem nic neřekla. Seděli jsme tam v tichosti po dlouhou chvíli. A pak Murphy vyšplhal z mého klína a přešel si na Romeův. Zdálo se, že je z té náklonnosti zaskočen.

"Líbíš se mu," řekla jsem silným hlasem.

"Je to docela v pohodě."

Vstala jsem, neschopná tu s ním takhle sedět. Příliš moc mě to ovlivňovalo. Připomněla jsem si, aby mě nedostal jeho úsměv, ani to, že ho má Murphy rád.

Ze skříně jsem popadla sáček s kočičími pamlsky a rozdala je mezi kočky. Potom jsem přidržela jeden i Murphymu, který si stále hověl na Romeově klíně.

Zničeho nic ožil, postavil se a prohnul se v zádech, když si přičichl k pamlsku. "Je to tvůj oblíbený," řekla jsem mu. Sebral mi ho v jednom soustu a pak se olízl, jako kdyby chtěl víc.

"Ne, ne, nedostaneš," řekla jsem mu. "Jeden stačí."

Cítila jsem, jak na mě Romeo zírá, a podívala se nahoru. Někdy jsem zapomínala, jak modré jeho oči byly, a pak jsem si to uvědomila, z čehož se mi protočil žaludek.

Tlumený zvuk štěkotu prošel zdí a Romeo zamrkal. "Máte tady taky psy?"

Přikývla jsem.

"Můžeme je vidět?"

"Jasně," řekla jsem a zvedla mu Murphyho z klína. Snažila jsem si toho nevšímat, ale jak jsem zvedala kočku, moje ruka se mu otřela o hruď.

"Uvidíme se zítra, Murphe," řekla jsem a postavila ho zpět do jeho úkrytu. Okamžitě odešel dozadu a stočil se do klubíčka.

Vedla jsem ho do místnosti přes chodbu, kde byli drženi psi, ale než jsem stačila otevřít dveře, jeho hlas za mnou mě zastavil. "Tady."

Podívala jsem se, když si z ramen sundával univerzitní bundu a podržel ji přede mnou. Stejně tak mu mohla narůst další hlava, protože jeho čin mi byl totálně neznámý.

"Jsi mokrá a mrzneš," řekl, když na mě jen zíral.

"Jsem v pohodě," namítl.

Podíval se dolů na můj hrudník a jeho oči ztěžkly. Sledovala jsem jeho pohled a chtělo se mi umřít.

Dobře. Tak mi možná byla trochu zima.

Nebo hodně.

Moje bradavky byly vystouplé, že jste je mohli vidět skrze mou mokrou košili.

"Uhhh," koktala jsem. Potřebovala jsem si vzít tu bundu. Vystavovala jsem se tu před ním. Ale to jsem nemohla. Moje košile byla tak mokrá, že by zevnitř mohla umokřit jeho suchou bundu.

Romeo si odkašlal a znovu nastavil svoji bundu. "Je to jenom bunda, Rimmel."

Otočila jsem se tak, že jsem mu nastavila svoje záda a vytáhla si nadrozměrnou košili přes hlavu. Měla jsem pod tím tílko, a i když bylo vlhké, nebylo tak mokré jako košile. Odhodila jsem ji stranou a sáhla za sebe pro bundu. Podal mi ji do ruky s vřelým smíchem.

Potlačila jsem zasténání, když jsem si ji vzala, protože to bylo, jako bych byla zabalená v elektrické dece. Materiál mě celou pohltil. Nemusela jsem se bát, že bych ukázala příliš mnoho, protože tam bylo tolik tkaniny, že jsem byla úplně zakrytá.

Visela mi přes ramena až ke kolenům.

Když jsem se otočila, usmál se na mě. "Uplně ses v té věci ztratila."

Byla tak teplá a voněla jako on. Chtěla jsem umřít.

Ukázala jsem mu psy, s kterými jsme strávili nějaký čas hraním si s nimi. Nepřekvapilo mě, že je má Romeo rád. Byli plní energie a tak trochu divocí, stejně jako on.

Po chvíli strčila Michelle hlavu do dveří a řekla, že se chystá zavřít.

"Tak pojď," řekl Romeo, "odvezu tě zpátky do kampusu."

"Nemusíš to dělat," řekla jsem rychle. "Michelle mě obvykle odveze."

"Ale já jsem teď tady."

A co když nebudeš? Ta myšlenka byla jako nůž v mé hrudi. Řekla jsem si, že ten pocit nechám zatím být, protože asi za deset minut bude pryč, a můj život bude zase takový, jaký vždycky byl.

Zdálo se, že vzal moje mlčení jako nějaký druh úmluvy, a tak jsme šli zpátky do hlavní místnosti, kde jsem si vzala všechny svoj věci, včetně košile.

Michelliny oči zamířily přímo k bundě, kterou jsem měla na sobě, a pak její pohled zakmital mezi mnou a Romeem. Zachytila jsem její pohled a lehce zavrtěla hlavou, abych tu představu dostala ven z její hlavy.

"Uvidíme se zítra," řekla a otevřela pro nás dveře.

Když jsem byla venku na chodníku, zavolala Michelle na Romea. Když se otočil, řekla, "Jsi tu kdykoliv vítán, Romane."

Hodila jsem po ní smrtící pohled a doufala, že z toho bude mít noční můry. Soudě podle úsměvu na její tváři, tomu tak nebude.

Cesta zpět do kampusu byla krátká a tichá. Nemohla jsem si pomoct, ale propadla jsem se do měkkého, teplého sedadla a vdechovala vůni bundy. Když jsme zastavili před mou kolejí, oči jsem měla těžké, protože je začínal ohrožovat spánek.

"Jak jsi věděl, že bydlím tady?" Zeptala jsem se ospale.

"Šťastný odhad."

"Aha. No, díky za svezení."

Začala jsem vylézat ven.

"Rimmel?"

"Ano?"

"Opravdu se omlouvám za to, co jsem předtím řekl. Díky, že jsem se dnes s tebou mohl poflakovat.

Poflakovat? To je to, co jsme dělali?

Vystoupila jsem a pověsila si batoh na rameno. A pak jsem si vzpomněla na jeho bundu. Zamávala jsem na něj, když vycouvával, a tak dupl na brzdy. Spěchala jsem kolem přední části vozu, světlomety mě oslepovaly. Hodila jsem si batoh k nohám, takže jsem si mohla sundat bundu.

"Tady," řekla jsem a podala ji mu ji oknem.

"Díky" řekl, aniž by se mi podíval do tváře. Místo toho zírat na tílko, které jsem měla na sobě. Zvedla jsem batoh, podržela si ho před sebou jako štít a začala couvat od auta.

Seděl na parkovišti a pozoroval mě, dokud jsem nezmizela uvnitř.

Slyšela jsem sametové předení jeho motoru po celou cestu nahoru po schodech, když jsem šla do svého pokoje.