MO - 10. kapitola

Překlad: Simča

Příští odpoledne sedím v kavárně, sluchátka mám v uších, poslouchám hudbu a pracuju na dalším ději

Dobrodružství pana Orgasmu po včerejším náhlém festivalu nápadu s pisateli. V této epizodě náš hrdina má proniknout do tři sta let starého strašidelného domu a zachránit tam ženu, která je pronásledována duchem orgasmů minulosti.

Něco na animaci, kterou mi hlavní pisatel poslal,mi nesedí, ale nemůžu přesně říct co. Zavřu svůj notebook, zasunu ho do své brašny a vytáhnu skicák. Musím zjistit, co je špatně a někdy se to zjišťuje nejlépe tak, že kreslím, co vidím přehrávat se v mé mysli.

Přejíždím rukou po listu papíru, a brzy se mi líbí, jak se tento koncept rýsuje.

Pořád to má všechen nemravný humor, který show potřebuje, a vím, že to zní divně, ale taky má srdce. To je klíč. Na konci každé epizody, pan Orgasmus je nakonec dobrý chlápek, který pomáhá světu.

Podívejte, vím, kdo jsem. Nechci dělat žádné iluze. Neléčím rakovinu nebo zachraňuju velryby, ale mám určitou hrdost v tom, že když lidé sledují mou show, smějí se. Někdy se dokonce smějí tak tvrdě, že se počurávají. Ano, dostávám dopisy od fanoušků v tomto smyslu. Někteří diváci jsou během sledování hraví. Možná se smějí, možná šukají, a možná, že se počurávají, ale doufám, že se nehádají. Dobrodružství pana Orgasmu není násilná show, a hrdina vždy používá jak své dovednosti, tak i mozek, aby zachránil den, ale nikdy pěsti.

To je důvod, proč nakreslím bublinu u úst hrdiny a napíšu slova, "Jsem milovník ne bojovník."

Pořád kreslím, přemisťuju se k dalším obrázkům v rozích mé mysli. Kreslím náhodné věci -ninja banán, psa chodícího na jeho předních nohou, trojici loutek představujících oplzlé loutkové divadlo.

Možná bych to mohl vpracovat do další epizody. Každý má rád oplzlé loutky. Tužka létá nad papírem, nastiňuju příběh v jejich loutkovém divadle. Žhavá mechanička umývá auto pod sluncem, její tílečko lpí na její zpocené hrudi. Odtahuje své rudé vlasy z obličeje a dává si je do mašle -

Do prdele. Do prdele.Do prdele.

Koutkem oka spatřím otevření dveří. Harper přechází vzdálenost, a já sebou škubnu, skládám papír na čtvrtiny, nebo osminy nebo šestiny, prostě tak, aby nerozpoznala, že jsem jí nakreslil.

A nakreslil jí takhle. Vzhledem k tomu, že je bláznivě sexy i v náčrtu.

Jak papír vsunu do kapsy, v duchu proklínám sám sebe. Moje mysl je jako zasraný splašený kanón s

touhle holkou, střílejíc bez varování, i když si jasně vzpomínám, že jsem jí včera vymazal ze svého duševního zdraví minulou noc. Proč kurva znovu napadá mé kresby?

Pozvedne obočí, když ke mně dojde, a já vytáhnu sluchátka právě včas, abych ji slyšel se ptát, "státní

tajemství? "

Vrtím hlavou. "Ne. Jen děj pro show," říkám svým v pohodě a neformálním tónem.

"Aha, no je jen dobře, abys to ode mě držel daleko, protože mám pověst odhalovat všechna tajemství Pana Orgasmu, jestli můžu dostat své chamtivé malé ruce na ně." Vystrčí ven prsty, předstírá, že chytí moje rameno, pak moje předloktí.

Do prdele, má rychlé ruce.

No, nekecej. Ona si s nimi vydělává na živobytí.

Mé oči se vykulí, jak se natahuje do kapsy džínů. Ale byla to falešná hra. Ona se zasměje a zvedne dlaně ve znamení kapitulace. "Jen škádlím. Nikdy bych se nesnažila nahlédnout do nápadů tvé show," říká, popadne sedadlo naproti mě na místě, které jsme vybrali po jejím rande. "Ale chci to vidět, až to vyjde. Viděla jsem každou epizodu. "

Nakloním hlavu. "Viděla?"

Ona přikývne a mlaskne rty. "Viděla jsem každou epizodu, milovala každou epizodu."

Teplo se šíří v mé hrudi, a to tentokrát nemá nic společného s touhou po ní, ale má to co do činění s hrdostí nad dobře odvedenou prací. "To je úžasné. To rád slyším."

Pohne se se svou židli blíž, a já se ocelím od slyšení všech podrobností o tom, jak Jason zabodoval.

Místo toho poukáže na nákresy. "Jaký byl první komis, který jsi miloval?"

Odpovím okamžitě. "Get Fuzzy. Líbí se mi ty kresby. Ta kočka mě zabila."

"Ten mám taky ráda." Usměje se. "Co dál?" Ptá se, zaparkuje lokty na stůl, položí si bradu do dlaní a prostě vypadá uvolněně a šťastně jak si povídáme. "Za celá ta léta, co se známe, jsem tě nikdy neviděla číst komiksy jako Superman nebo Spiderman. Místo toho jsi na karikatury a kreslené seriály, že jo?"

Přikývnu. "Superhrdinové nebyli moje věc. Vždycky jsem byl do výkresů a komedie. V těchto dnech jsou to Griffinovia Americký táta pro zasmání. A když jsem byl mladší, hltal jsem The Far Side a Calvina Hobbes."

"To je důvod, proč máš na hrudi tygra? Pro Hobbse?"

Zvědavě nakloním hlavu. "Jak víš o tygrovi?"

"Všimla jsem si ho," říká s roztomilým pokrčením ramen. Popadne její telefon, otevře svou galerii a prochází několika fotografiemi. Zvedne obrazovku a ukáže mi jednu z léta v Central Parku. Vzpomínám si, jak dělala fotky mě v ten den, kdy jsme napálili jejího bratra.

"Tu noc jsem si ho přiblížila," říká, pak se zastaví, zavrtí hlavou a snaží se nerozesmát. "To zní opravdu perverzně, že jo?"

Jsem tak zatraceně v pokušení říct, nevíš co je perverzní, dokud neuslyšíš o všem, co děláš v mém sprchovém koutě. Nemáš ponětí, jak flexibilní jsi nějaké noci. Nemáš tušení, jak oplzlá jsi v mé hlavě, když jsi ohnutá na okraji mé postele a lákáš mě do svého dokonalého nahého těla.

Přesto nemohu odolat vystřelit. "Zní to perverzně pouze v nejlepším možném způsobu."

Střik červené závodí napříč jejích tvářích, ale ona neskryje obličej nebo se odtrhne. Místo toho, říká,

"byla jsem zvědavá, tak jsem se podívala blíž. V tu chvíli jsem si všimla tetování na hrudi."

Potlačit úsměv ještě nikdy nebylo obtížnější v mém životě - protože mi zachránila obrázek. Její přiznání ve mně zapnulo spínač, a světlo nyní bliká s možností. "Hobbes je taková moje inspirace," říkám, ale teď jsem zvědavý já. Nemá žádné viditelné tetování, ale co kdyby měla tetování někde skryté?

Někde intimně? "Máš nějaké tetování?"

Zavrtí hlavou a oči se jí rozšíří obavami. "Jedno bych ráda měla, ale ani náhodou."

"Proč to říkáš takhle?"

"Budeš se smát, ale já jsem úplný posera, pokud jde o jehly." Zachvěje se. "Jsem z nich vyděšená. Nenáviděla jsem očkování, když jsem byla malá, a opravdu se musím držet zuby nehty, když daruju krev každých osm týdnů."

"Nenávidíš jehly, a přesto daruješ krev?"

"Dokud nenajdou jiný způsob, jak ji ze mě dostat, jen sedím a myslím na Orea, která dostanu na konci,"říká. Jsem ohromen, že to dělá pravidelně, zvlášť když má strach z jehel. "Ale víš, čeho se nebojím?"

Chytám se návnady. "Čeho?"

"Per. Nakreslíš na mě kočku Bucky?"

Zvednu obočí. "Na hruď? Právě teď? Jo, jen si sundej košili."

Usměje se na mě rozpustilým úsměvem. "Co takhle místo toho na ruku?"

"To jde taky."

Přitáhnu její židli blíž, když si vyhrnuje rukáv měkké červeno-modré kostkované košile a natahuje paži. Naše kolena se téměř dotýkají, když ji držím za předloktí jako plátno v kavárně. Stroj na přípravu espressa syčí z pultu a "Nikdo tě nebude milovat" od Band of Horses hraje kavárnou.

"Miluju tuhle písničku," říká tiše.

"Já taky."

Snížím svůj pohled na paži, počínajíc kočičí tělo. Promluví jako první, položí otázku. "Co bys dělal, kdybys nemohl kreslit?"

Zastavím se, oklepu sea podívám se ji do očí. Přitisknu svůj prst na její rty. "Psst. Nikdy znovu neříkej něco tak hrozného."

"Ne, myslím to vážně," říká neústupně, jak se vrátím k její paži.

"Já nevím, Harper. To zní jako definice pekla. Raději bych zemřel." Začínám kreslit ocas.

"Co ty? Co bys dělala, kdybys nemohla kouzlit?"

Krátce se na ní podívám. Našpulí rty. "To samé," říká s kývnutím, a já jsem rád, že nemusíme víc vysvětlovat, proč se cítíme tímto způsobem. Jsme synchronizovaní, když přijde na oheň v břiše, který nás oba pohání.

"Jak jsi věděla, že jsi chtěla být kouzelnicí?" Ptám se, když přidám chaotický náznak chlupů na kočičí břicho, jak ona odpoví.

"Prostě jsem to věděla v okamžiku, kdy jsem dostala jako vánoční dárek kouzelnickou výbavu, když mi bylo pět. Naučila jsem se každý trik z každé knihy, kterou jsem mohla dostat do rukou z knihovny a knihkupectví," říká, a já se přesunu ke kočičí tváři. "Nutila jsem mámu a tátu mě brát na každou kouzelnickou show, o které jsem se dozvěděla. Studovala jsem herectví a projev na veřejnosti na vysoké škole, aby mi bylo na jevišti pohodlně. Upřímně si nedokážu představit nedělat kouzelnické triky. Což zní hloupě, protože je to jedna z nejdivnějších profesí. Nemůžu ti ani říci, kolik lidí říká, ´Jsi opravdu kouzelnice?´"

"Nikdo nevěří, že kouzlíš pro živobytí?" Ptám se, jak kreslím fousky.

"Každý, koho potkám poprvé, to zpochybňuje. Neustále jim to musím dokazovat, a jak jsem říkala předtím, lidé mě vždycky žádají, abych jim ukázala triky. Stejně jako Jason," říká, téměř dodatečně.

Na vteřinu se zastavím. Málem bych zapomněl, že šla na rande, a že jí to mám pomoci analyzovat nebo něco. Tohle je první věc, která mě napadne. "Ukázala jsi mu trik s kartami?"

"Ano. A chtěl vědět, jak se to dělá, ale samozřejmě jsem mu to nemohla říct."

"Kvůli kódu? Kód 563 v Kouzelnické příručce tajemství," dráždím, vzpomínajíc si, co řekla v knihkupectví.

Zasměje se a posune se o sebemenší kousek na židli, její kolena se dotýkají mých. "Ano. Tento kód. Neexistuje žádný oficiální kód, ale je to nepsaným pravidlem." Říká vážným hlasem, jako učitelka. "Tajemství triků nebo iluzí by neměla být nikdy odhalena, pokud nejde o studenta magie, který také bere tuto stejnou přísahu."Její hlas se stává zase normální, i když stále vážný. "Prostě to nemůžeš udělat. Je to naprosto odsuzováno v magické komunitě. Je to v rozporu se smyslem toho, co děláme, což je přimět lidi, aby se pozastavili nad neuvěřitelnými věcmi."

Sečtu všechny okamžiky, kdy mi řekla tajemství triků, které na mě udělala. Číslo je oficiálně nula. Přemýšlím nad tím o něco déle - udržet tajemství je to, kým je. Ale drží je, protože musí, ne protože je záludný člověk.

"To je taky součást toho," říkám nepřítomně, když pracuju na velmi nevrlékočičí tlamičce.

"Součástí čeho?"

"Profitování. Když jsi řekla, že tvoje práce byla využívaná. To omezuje schopnost setkat se s lidmi, ale kromě toho taky neustále držíš krok s maskou."

"Někdy je to všechno jen iluze," říká tichým hlasem, s jemným povzdechem. V nanosekundě z ní vyjde. "Čeho se bojíš ty?"

Podívám se vzhůru. "Ne jehel."

"Čeho potom? Pavouků? Otevřených prostorů? Že firma tužek Blackwing zkrachuje?"

Ukážu na ní prstem a mrknu. "Toho."

"Teď opravdu, Nicku," ona přitlačí pomocí tohoto hlasu,který je zranitelný, bez sarkasmu a prostě na mě funguje. Ten hlas říká, že chce vědět o mě víc.

Přestanu kreslit a zaměřím se na ni, ukazujíc jí svůj nejhlubší strach. "Že se to všechno rozpadne -zaměstnání, show, úspěch. Měl jsem opravdu štěstí. Většina karikaturistů stěží vydělává na živobytí, a já jsem vyhrál. Hvězdy se jen třpytí. Ale úspěch může být tak pomíjivý. Vše může zítra zmizet v mrknutí oka."

"Opravdu tomu věříš?"

"Musím tomu věřit. Drží mě to na nohou. Drží mě to, abych se zaměřoval na nejlepší show v mých silách. To proto snáším Ginovy kraviny. Protože chci, aby tohle všechno pokračovalo," říkám a poklepu na kresbu na její paži. "Chci to dělat tak dlouho, jak bude jen možné."

"Miluješ to," říká, a je to tak prosté konstatování, a zřejmé, a přesto ve mně zažehne.

"Miluju to víc než sprchy. A opravdu zasraně miluju sprchy," říkám naprosto vážně. V tomto momentu, nemám na mysli sprchu jako eufemismus. Myslím to jako úplnou a dokonalou úžasnost, když se voda zapne na plno po dobrém, náročném tréninku, nebo krátce po probuzení nebo po dlouhém, propoceném odpoledni v posteli se ženou vašich snů.

Rozesměje se. "To je úžasný. Taky opravdu miluju sprchy."

Abych nevysel ve sprchové zóně příliš dlouho, otočím své myšlenky, vrátím se ke kreslení a nutím se být jejím učitelem. "Jaké bylo? Tvoje rande."

"Bylo v pohodě. Byl milý a povídali jsme si."

"O čem jste mluvili? Jako tvůj trenér, je pro mě důležité znát detaily," říkám.

"Bowling. Vysoká škola. Práce."

"Vypadá to, jako byste mluvili o tom, o čem my právě teď. Mínus bowling."

"Ne," říká pevným tónem. "Mluvíme o věcech, které jsou hlubší, nemyslíš?"

Setkám se s jejíma očima, snažím se přečíst její výraz. Ale tohle je žena, která má talent nic neodhalit. Nemohu říct, co si myslí, cítí, nebo chce, a to mě štve, protože její slova se zdají být vážnější, než je obvyklé. "Mluvíme?"

Nepodívá se pryč. Její modré oči zůstávají pevně na mě a ona odpoví jednoduše. "Ano. Copak jsme to právě nedělali?"

A má pravdu. Dělali jsme. Přikývnu. "Líbí se ti?"

"Pozval mě příští týden ven. Na večeři."

Svaly se mi stáhnou a stisknu její paži tvrději. "Co jsi řekla?"

"Řekla jsem ano. Není to to, co jsem říct měla? Řekl jsi mi, abych to s ním zkusila, trenére. Takže se můžu naučit jak randit a nebýt úplný kašpar."

Zasměju se její volbě slov. "Sotva bych tě nazval kašparem."

Zatřese rameny a nadechne se. "Jaké bylo tvoje randění, když jsi byl se spisovatelkou románů? Můžeš mi o tom říct, abych měla představu?"

Vrtím hlavou. "Teď o mně mluvit nebudeme, Princezno – Ne - Kašpare. Mluvíme o tobě. Začíná se ti líbit? Neodpověděla jsi na otázku, a pomůže mi to tě připravit pro tvou večeři, kdybych znal odpověď,"ptám se znovu.

Našpulí rty a zvažuje to. "Necítím ten bláznivý poletující pocit v hrudi, když se na něj podívám nebo s ním mluvím. Myslím, že bych to měla cítit, kdyby se mi líbil?" Odpoví otázkou a podívá se mi do očí. Můj vlastní bláznivý, létající pocit v hrudi mi dává odpověď. "Není to špatný začátek." Pak, protože si zjevně libuju ve svém vlastním trestání, přitlačím. "Máš ten pocit, když jsi se Simonem?"

Její oči se rozšíří a ona pokrčí rameny.

"To není odpověď," říkám nevrle. Je zřejmé, že se mi líbí týrání.

"Nestrávila jsem s ním moc času. Ty jsi mi dal rozkaz, abych ho viděla,"říká, házejíc míček zpět mým směrem "I když, mluvila jsem s ním po telefonu na začátku tohoto týdne."

Moje pero se zastaví. Šroub rozžhavené žárlivosti se do mě zavrtá. Jsem tak zatraceně rád, že se dívám dolů, protože nechci, aby viděla můj obličej, nebo že mě žere, že je do něj blázen. "Jo?" Ptám se, podle mého nejlepším v pohodě a neformálním tónem, jak se vrátím k modré čáře na její kůži. "Jak to šlo?"

"Dobře. Jen jsme si povídali o Haydeniné párty za pár týdnů. "

"A byla jsi schopna mluvit?"

"Ha haha. Ano, držela jsem moc nad orální komunikací," říká, a já sténám na narážku, kterou naservírovala. "Kromě toho, po telefonu je to pro mě snadné. Zvlášť posílání SMS zpráv."

"Je dobré vědět," říkám, když dokončím tetování na paži.

Pohnu dlaní několik palců nahoru po její kůži, zvednu předloktí a ukážu svou práci. Jak prsty přejíždím po její kůži, přísahám, že na chvíli se jí zadrhl dech. Nejmenší zvuk plave do mých uší, skoro jako malé vydechnutí, a to zní fantasticky. To mě zatáhne zpět v čase do našeho polibku. Slabému sténání, které uniklo z jejích rtů, když jsem těmi svými označoval její. Chci na ni stisknout tlačítko, které zapne ten zvuk, který je pro mě jako hudba v uších. Naše oči se setkají, a já se netopím v šílených, oplzlých myšlenkách. Přemýšlím o tom, jak krásná je, jak moc o ní chci vědět, a jak nechci, aby tento strávený čas s ní skočil. Mohu poslouchat její řeči o karikaturách a snech, práci a vášni – o vše těchto hlubších věcech, a všech jednodušších věcech, tak dlouho, jak je bude se mnou chtít sdílet.

Mluvit s ní je tak snadné. Tak příjemné. Je to jako dýchání. Mé srdce buší, jak se snažím zapamatovat výraz v jejích očích, drobné jiskry tančící napříč tou safírovou modří, která mě nutí věřit, že se musí cítit stejně.

Její rty se oddělí o sebemenší kousek, a ten malý posun je veškerý detail, kterýbych nakreslil na obraz dívky, které se začínal líbit chlap.

Pulz mi závodí, jak drží můj pohled v zajetí. Neexistují žádní fanoušci, kteří by se nám ponoukali. Neexistuje žádný trik, který se snažíme vytáhnout. Možná jsme obklopeni lidmi, ale jedná se o kavárnu plnou čistého šumu. Nyní jsme to jen Harper a já, a ramena se jí naklánějí dopředu, jako kdyby tam byl magnetický tah mezi námi.

Nakloní se do mě, přiblíží se blíž, jako by chtěla dokončit, co jsme začali na ulici. Jestli ano, chci to všechno, ale musí to přijít od ní, takže vím, že to není jen další iluze. Každý kousek, každé přiblížení, každá sekunda, dokud se naše rty setkají, musí začít s ní. Musím vědět, zda je to všechno v mé mysli, nebo je tato praskající elektrická energie mezi námi opravdu ve dvojím smyslu, jak chci, aby to bylo.

Šálek spadne někde za pultem, a zvuk pádu na podlahu zlomí kouzlo.

Narovnám se, ona ucukne a oba se podíváme jinam. Když se odvážím vrátit svou pozornost na ni, zírá dolů na paži, takže není šance, že bych našel odpověď. Proklouzne mezi prsty, jako kouř.

"Miluju to," říká tichým hlasem. "Jak dlouho vydří?"

"Dokud se nevysprchuješ."

"Ale já miluju sprchy."

"Nebude to trvat dlouho poté. Takže pokud máš v plánu se dnes v noci pěkně ušpinit, bude to pryč zítra."

"A kdo je ten, kdo říká směšně oplzlé věci?"

Ušklíbnu se. "Touché."

"Můžu ti položit vážnou otázku?"

"Samozřejmě."

"Myslíš, že Jason bude chtít, víš," - Zvedne obočí a zabrouká jako Marvin Gaye- "na to vlítnout?"

"Možná. Protokol druhého rande navrhuje, že by se tě mohl pokusit políbit," říkám a snažím se soustředit na otázku a ne svou vlastní reakci na něj, což je, že Jason je šťastnej, zkurvenej bastard. "První rande zjišťuje, jestli chceš to druhé. Takže si prošla tímto testem. Druhé rande zjišťuje,jestli existuje nějaká skutečná chemie, a tak povýšíte na večeři a pravděpodobně testovací polibky. A třetí rande…" Zarazím se a ona zvedne obočí.

Zašeptá spiklenecky, "Počkej. Neříkej mi. Nech mě hádat. Třetí rande je pro…" Zpomaluje, olízne si rty, pak se posune o sebemenší kousek blíž, takže je to jako by vtiskla svá slova do vzduchu, když drží můj pohled v zajetí a zapřede, "žhavý, špinavý sex."

Všechna krev spěchá do ptáka.

Neexistuje žádný prostor mezi ostatními lidmi. Její slova jsou mezi ní a mnou. Můj mozek přestane pracovat, touha se točí divoce skrze mne, a já říkám první věc, která přijde na mysl. "Ne," odpovím, dám si taky na čas, proto, že to je moje území. Znám sprostá slova a činy zevnitř a ven, a pokud chce Harper představení, jsem v tom, abych ji zahřál. "Je pro žhavý, špinavý sex, který trvá celou noc."

Teď je chycena nepřipravená. Ona zamrká, polkne a těžce vydechne.

Jsem nervózní, přeju si, aby začala mluvit cizím jazykem jako se Simonem. Něco, co mi dá potvrzení, že je do mě udělaná taky. Místo toho se kousne do rtu a pak říká, "Vsadím se, že je to nejlepší druh, který můžeš mít."

"To absolutně je, princezno." Její oči ztmavnou, když řeknu poslední slovo, můj hlas je v tónu, který bych použil s ní v posteli.

Špinavý. Hrubý. Hladový.

To je problém.

Pokud budu stále přetrvávat v této zóně, zúčastním se mnohem více přehlídek mužů, než je dobré pro moje ego.

A opravdu ji musím dostat z hlavy, zejména proto, že zítra se mám vidět s jejím bratrem.

***

Pro představu, holky. :)

Kočka Bucky - http://img11.deviantart.net/92a1/i/2004/324/4/1/bucky_katt_by_aiwarnfae.jpg

Tygr Hobbes - http://vignette3.wikia.nocookie.net/thedimensionsaga/images/0/00/Hobbes_smiling.png/revision/latest?cb=20120809203331