MMJMNJ - 23. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Elena

Ráno mě probudil telefon. Volala moje máma, že táta leží v nemocnici a umírá. Nemohla se tam dostat včas, ale táta dal nemocnici její číslo, takže zavolala alespoň mně. Nejdřív jsem její slova vůbec nepobírala, protože jsem byla napůl rozespalá a Jess mě rozptyloval hlazením. Táta umírá?Jak je to možný? Rychle jsem vstala z postele a vysvětlila Jessovi, o čem hovor byl. Ihned začal shánět odvoz. Stálo ho to několik telefonátů. Naštěstí se James motal u nás ve městě, protože prý něco zařizoval a byl ochotný nás do nemocnice hodit. Vyzvedl nás za čtvrt hodiny.

Celou cestu autem jsem měla zvláštní prázdný pocit. Nedokázala jsem jasně přemýšlet. Jen jsem se dívala po okolí, nevnímala, co Jess nebo James říkali a všechno mi připadalo zpomalené. Vzpamatovala jsem až v nemocnici.

Předtím než mě pustili na tátův pokoj, se mnou mluvil doktor. Oznámil mi, že je otec dlouho těžce nemocný a bere utišující léky na bolest. Včera v noci s nimi vlezl za volant a usnul za jízdy. Zachránila by ho transplantace, ale v jeho zdravotním stavu by to prý nemělo cenu. Zbývalo mu posledních pár hodin života.

Sestřička mě zavedla na pokoj. Už z dálky jsem uslyšela pípání přístrojů, na které byl táta napojen. Váhavě jsem došla k posteli, kde ležel. Měl zavřené oči a na tváři spoustu podlitin. Vypadal hubenější, než když jsem ho viděla naposledy. Po chvíli jakoby vycítil moji přítomnost, oči s vypětím sil otevřel.

„Bál jsem se, že nepřijdeš.“ pošeptal zhrublým hlasem a rozkašlal se. To mu nedali něco na pití? Rozhlédla jsem se po okolí. Byl tam džbán s vodou, tak jsem mu trochu nalila do sklenice, vzala brčko a přiložila mu ho se sklenicí k ústům. Usrkl několik doušků. Pak kývl, že už víc nechce.

Položila jsem sklenici zpátky na místo. „Zas tak bezcitná nejsem.“

„Nikdy jsem si nemyslel, že jsi bezcitná, holčičko.“ řekl. S námahou se snažil dosáhnout na moji ruku. Nebránila jsem se. Jakmile jsem si uvědomila, co chce, šla jsem mu rukou vstříc. Biologicky jsem přece jeho dcera. Měla bych ho držet za ruku, i když si to možná nezaslouží. Taky je to moje poslední příležitost ho za ni držet, i když si to ještě pořádně nepřipouštím.

„Na co jsi potřeboval ty peníze?“ zeptala jsem se po chvíli mírumilovného ticha. Chtěla jsem vědět, jestli jeho žádost neměla něco společného s jeho nemocí. To by mi pomohlo k tomu, abych mu odpustila.

„Na léčbu.“ špitl.

Zamračila jsem se. „A proč jsi mi to neřekl?“

„Nechtěl jsem, abys mi je dala ze soucitu.“ Znova se rozkašlal. „Udělal jsem v životě spoustu špatných věcí, ale uvědomil jsem si je, až když jsem se dozvěděl, že umírám.“

„Měl si mi to říct. Proč vždycky děláš takový blbosti?“ Můj hlas teď zněl zoufale. Něco mezi smíchem a pláčem.

Otec mi začal palcem na kůži vykreslovat kroužky. „Pamatuješ, jak jsem tě zapomněl v baru?“ Pousmál se. „Chlapi tě tam nechali zahrát několik her na automatech. Měla jsi štěstí, takže ti pak za odměnu dali něco z výhry. Vždycky ses o sebe uměla postarat. Jsi silná. Silnější než většina lidí.“

Usmála jsem se. „Pak jsme si za ty peníze spolu koupili zmrzlinu.“

„Bylo to naše tajemství. Máma by se zlobila, že tak pozdě jíš zmrzlinu a nejsi v posteli.“

Po tváři mi sklouzla první slza. „Nebolí tě něco?“

„Ne.“ Zakroutil hlavou. „Dávají mi utišující léky. Je mi snad nejlíp za poslední dobu. Už pár týdnů jsem měl strašné bolesti, proto jsem taky udělal tu blbost a vzal si moc prášků, než jsem vyrazil na cestu autem.“

Vyšel ze mě hlasitý vzlyk. „Zase se zbavuješ odpovědnosti. Místo toho, abys to mezi námi urovnal, si umřeš.“

„Mrzí mě to, holčičko.“ řekl a usmál se. „No tak. Žádné slzy. Teď se přece usmiřujeme. Doufal jsem sice, že na to budu mít víc času, ale mně nikdy nic nevyšlo.“

„Já ti vždycky dávala nové šance. Dala jsem ti jich víc než máma.“

„Já vím. Nikdy jsem ti za to nepoděkoval.“ přiznal smutně. „Mohl bych dostat poslední pusu?“

Bez zaváhání jsem se k němu nahnula a zulíbala mu každé zdravé místečko na jeho obličeji. Takhle jsem ho vždycky pusinkovala, když jsem byla malá.

„Pořád plánuješ jít na školu?“

„Nevím.“ odvětila jsem upřímně, i když jsem chvíli přemýšlela o tom, jestli nemám zalhat, abych tátovi nepřidělávala zbytečné starosti.

„Co se stalo?“ zeptal se, když si všiml mého ustaraného obličeje.

„Nepohodla jsem se s Liamem. Nejspíš se budeme rozvádět. Ublížil mi.“

„Jak?“

„Ukázalo se, že týral svoji bývalou ženu a mě chtěl začít taky.“

„A já hlupák si myslel, že bude jiný než tvoji ex.“ Povzdechl si. „Nevyznám se v lidech.“

„On je inteligentní a umí dobře hrát.“

„Hlavně si na něj dávej pozor. Zmiz od něj, co nejdál. Vyplatí ti pojistku. Odkázal jsem ti všechen majetek. Budeš se moc osamostatnit.“ Zamračil se. „Jen nevím, jestli ti to dá i na studium a na všechno ostatní, co budeš potřebovat.“

„S tím si nedělej starosti.“ Pokrčila jsem rameny. „Nějak to vyřeším.“

„Přál bych si, aby sis konečně našla někoho, kdo tě bude opravdu milovat a starat se o tebe. Jsi pěkné a hodné děvče.“ řekl s obavami v hlase. „Zasloužíš si dobrého manžela.“

„Myslím, že už jsem někoho našla.“

Jess

            Zůstali jsme s Jamesem na chodbě. Během čekání na Elenu, jsme domlouvali vše o překvapení, které jsem pro ni chystal. Jen jsem nepočítal s tím, že budu mít pochybnosti o jeho realizaci. Teď když její otec umíral, nevěděl jsem, jestli se to hodí. James mě uklidňoval, že ji to rozptýlí a zlepší náladu. Stejně jsem si tím nebyl jistý. Vůbec jsem si netroufal říct, co s ní smrt blízké osoby udělá. Už si toho v životě zažila tolik špatného. Občas jde jen o poslední kapičku, aby pohár přetekl.

            „Takže ty se vypaříš z bytu kolem šesté. Myslíš, že se neprobudí?“ ujišťoval se James.

            „Ne, Elena má hodně tvrdej spánek.“ odpověděl jsem za chůze. Občas jsem chodil sem a tam po chodbě. Nesnášel jsem nemocnice a hlavně čekání.

            „S Alexem jí uděláme budíček v osm a pak ji dovezeme do klubu se zavázanýma očima.“ opakoval.

            „Jo, přesně tak. Ostraha mi dá vědět, až projdete vchodem.“

            „Věřil bys tomu, že budeš vlastnit tenhle klub, pane majiteli?“ řekl s úsměvem. Snažil se mě celou dobu rozptýlit, i když se mu to nedařilo. Nejspíš by se to nepodařilo nikomu. Poslední dobou neustále trpěly důležité osoby mého života a já s tím nemohl nic dělat.

            „Ne, ale ty jsi do toho přece taky investoval, takže jsi spoluvlastník.“

            „Tichej společník.“ opravil mě. „Hlavně o tom s nikým nemluv, protože by mě otec zabil, kdyby to zjistil. Možná že i máma.“

            „Neboj!“ uklidnil jsem ho. Náhle jsem se zastavil. „Hele, já si jen odskočím na záchod. Zůstaň tady. Snad zrovna nevyjde, když už je tam přes dvě hodiny.“

            „Jo, jasně jdi.“

            Snažil jsem se být rychlý, ale když jsem vyšel, Elena už stála venku. Plakala. James ji držel v náručí a utěšoval.

            „To bude dobrý. Všechno bude dobrý.“ slyšel jsem ho šeptat.

            Místo toho, abych od Jamese Elenu ukradl, jsem se přitiskl k jejím zádům a obejmul i Jamese. Stáli jsme tak dobu na chodbě, jako jeden velký lidský sendvič. Ostatní se na nás koukali, ale nám to bylo jedno. Poděkoval jsem tak i Jamesovi, že se o Elenu postaral, když jsem tu nebyl. Elena se mezi brekem trochu pousmála, takže jí to zlepšilo náladu, jak jsem doufal. Stály jsme tak ještě dobu. Dokud Eleně na tváři nezaschla poslední slzička.

            James nás svezl domů. Po cestě jsme koupili nějaké jídlo. Elena neměla hlad, takže jsme ho snědli jen s Jamesem, který se jí neustále snažil rozveselit. Pak nás James opustil. Doufal jsem, že mu jeho přítelkyně nevynadá za zpoždění.

            „Můžu udělat něco, co ti zlepší náladu?“ zeptal jsem se Eleny, když jsem se vrátil ode dveří. Byl jsem vyprovodit Jamese.

            Objala mě. „Zlepšuješ mi náladu už tím, že jsi. Nedovedu si představit, co bych bez tebe dělala.“

            „Co si spolu prostě dát sprchu a lehnout si?“ navrhl jsem. „Můžeme mluvit, dokud neusneme. Povím ti pár vtipných historek z mého mládí.“

            Krátce se zasmála. „Já zapomněla, že teď už jsi staroch.“

            Mrkl jsem na ni. „Na svůj věk ale vypadám dobře.“

            „To si teda nejsem jistá.“ řekla a se skeptickým výrazem si mě prohlédla od hlavy až k patě.

            „Mám se svlíknout, abych ti to připomněl?“ škádlil jsem ji. „Žádnej starej chlap nemůže mít tak dokonalej zadek a břicho jako já. Dokonce bych řekl, že žádnej chlap obecně.“

            „Brzdi!“ Plácla mě po zadku. „Abychom se i s tvým egem vešli najednou do jedné místnosti.“

            „Taky pro tebe dokážu vydržet pěkně dlouho tvrdej.“ Klesl jsem s hlasem, aby to znělo sexy.

            Začervenala se. „Včera u zdi si byl docela rychle.“

            „Hele…ještě jsem ti pořád neudělal cucflek na zadeček, viď?“ Přehodil jsem si ji přes rameno. Nahlas vypískla. „Myslím, že je ten pravej čas, protože začínáš být pěkně drzá a jen tak mimochodem udělala ses dřív než já.“

            „Pusť mě dolu.“ zašeptala.

            „A co za to?“

            „Jessi, já teď na tohle nemám moc náladu.“

            „Promiň,“ řekl jsem už vážným hlasem. Postavil jsem ji zpátky na nohy. „Jen jsem tě chtěl rozptýlit.“

            „Já vím.“ Vzala mě za ruce „Jsem ráda, že mě nelituješ. To by bylo horší.“

            „Taky nemám rád, když mě někdo lituje. Člověk se pak úplně rozpadne.“

            Její oči se zaleskly neprolitými slzami. „Nedokážu si představit jeho pohřeb. Už dlouho jsem na žádném nebyla.“

            „Budu tam s tebou.“ řekl jsem jednoduše. Navždycky už ti budu oporou, i kdybychom měli do budoucna zůstat pouze přáteli.