MFY - 2. kapitola

Překlad: Clarissa

Holky, strašně moc vám všem děkuju za komentáře a všechny „lajky“ :) Neuvěřitelně moc mě to potěšilo a povzbudilo do dalšího překládání. 

Užijte si další kapitolu ;-)

Clariss

Byla jsem tak nadšená, když jsem zjistila, že náš hotel se nacházel přímo v centru Londýna, stejně jako z toho, že jízda Londýnem se tak trochu podobala jízdě skrz New York. Kdybychom šly posledních deset bloků pěšky, pravděpodobně bychom se do hotelu dostaly rychleji než autem, ale Sienně a mně to vůbec nevadilo, protože jsme tak měly čas vstřebat atmosféru města. 

Seděly jsme vzadu v autě, obě na okraji sedadla, přilepené na oknech a jedna druhou jsme tu a tam na něco nebo někoho upozornily. 

Před tím, než jsme se oficiálně měly připojit k turné a začít žít v autobuse, měly jsme prvních pět dní trávit jenom v hotelu. Byl nám zaslán sedmistránkový plán, který obsahoval všechno. Od setkání s promotéry turné a fotografy na jeho počátku, až po nácvik s doprovodnou kapelou dvakrát denně na jeho konci.  

Po chvíli náš pohled přitáhla velkolepá budova a já byla překvapena, když nám řidič oznámil, že jsme právě dorazily před náš hotel. Vrátný v bílých rukavičkách nám otevřel dveře a pozdravil nás fantastickým britským přízvukem. V tuhle chvíli jsem si ani neuvědomila, že nebyl jediný, který na nás promluví tímto přízvukem. 

Zatím, co se vrátný postavil do pozoru, aby nás uvedl do hotelové vstupní haly, poslíček od nás převzal naše zavazadla. Obrovská vstupní hala byla neskutečná. Ohromující palácový vzhled s klenutým stropem, dosahujícím nejméně do výšky pátého patra. Třpytivé křišťálové lustry odrážející světlo z bohatých dřevených prvků a pozlacené korunkové lišty zahalovaly pokoj do starožitného a teplého půvabu. Díky ohromným malbám, přepychovým látkám a krémově vymalovaným stěnám působila vstupní hala opravdu ohromujícím dojmem.

Když jsme popošly směrem k recepci, která byla také ve stylu velkolepé nádhery tohoto hotelu, všimla jsem si, že nás všichni pozorovali. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo tím, že jsme příliš neladily ke stylu hostů, kteří tento hotel obvykle navštěvovali, a nebo jestli jejich pozornost přitáhly naše udivené pohledy. Nepřišlo mi ale, že bychom až tak moc zíraly ani, že bych byla oblečená jako sladká růžová holčička. I když jsem musela uznat, že něco na tom kontrastu mezi mým holčicím vzhledem a Sienniným černým, přiléhavým oblečením s vysokými podpatky ve stylu rockové hvězdy nás dělalo zajímavými. 

Byla jsem překvapena, když žena za recepčním pultem věděla, kdo jsem, ale spíše jsem to připisovala tomu, že byla upozorněna na to, že mohou přijet hosté takového typu, jako jsme byly my.

„Dobré odpoledne slečno St. Claireová, vítejte v The Royal Chancery. Jsme velmi nadšení, že jste přijela,“ usmála se na mě ta žena a předala mi dva klíče od pokoje a obálku. 

Přišlo mi celkem zvláštní, že mi předala klíče, aniž bych jí dala své povolení (pozn. zřejmě k pobytu) a kreditní kartu. Nebylo nám snad pořád připomínáno, abychom na recepci předložily naše povolení a kreditní kartu? 

Začala jsem prohledávat svou kabelku a řekla jsem: „Potřebujete jen povolení a kreditní kartu?“

Usměvavá recepční vypadala pobaveně a řekla: „Ne, slečno St. Claireová, o to už je postaráno. Prosím, jen si užijte svůj pobyt a dejte nám vědět, kdybychom pro vás mohli cokoliv udělat. Pokud je vše v pořádku, pan Walman, hotelový manažer, vám ukáže váš pokoj.“

Podívala jsem se na Siennu a viděla, že měla na tváři stejně zmatený výraz jako já. Jen pokrčila svými rameny a dala mi pohled, který říkal to neřeš. Tak jsem to neřešila.

Hotelový manažer nám cestou k našemu pokoji vyprávěl o historii hotelu a upozornil nás na pár maleb, které byly opravdu působivé, ale já o nich nikdy předtím neslyšela.

Přisli jsme před apartmá s dvojitými křídlovými dveřmi v nejvyšším patře hotelu, a já si začala myslet, že manažer udělal velkou chybu. Otevřel dveře a my vstoupili do luxusního apartmá, které vypadalo, jako kdyby zabíralo dobrou polovinu z celého patra. Byl zde jídelní stůl přinejmenším pro šestnáct lidí a ve vzduchu byly cítit čerstvé květiny. Připomínalo mi to naše, mé a mé matky, prezidenstké apartmá v Jackově hotelu, ve kterém jsme spolu bydlely, když mě přijela navštívit. Konečně se mi v hlavě rozsvítilo. 

„Pane Walmane, komu patří tento hotel?“

Manažer vypadal zmateně a více než trochu dotčeně. „Heston International Hoteles, samozřejmě. Je všechno v pořádku, slečno St. Claireová? Pan Cole dal příkaz personálu, aby se postaral o cokoliv, co budete potřebovat. Pokud vám toto apartmá nevyhovuje, jsem si jistý, že najdeme jiný, se kterým budete více spokojena.“

„Ne, ne. Omlouvám se pane Walmane, toto apartmá je nádherné. Tak jsem to vůbec nemyslela. Velice vám děkuji za vaši skvělou péči o nás, postarám se o to, aby Jack, ehm..tedy pan Cole věděl, jak dobře o nás bylo pečováno.“

Viděla jsem, jak tato slova vymazala z manažerovy tváře veškeré známky napětí. Usmál se na mě a pokývl hlavou. „Je zde ještě něco, co pro vás mohu udělat, slečno St. Claireová?“

Mrkla jsem na Siennu, která nadzvedla jedno obočí a hloupě se uculila než řekla: „No, hodila by se flaška tequily s pár citrony a nějakou solí.“ 

Manažer se podíval na Siennu a usmál se, cestou ke dveřím se podíval zpátky na mě. „Ten bar v obývacím pokoji je plně zásoben. Pan Cole nám nařídil, abychom tam dodaly pár lahví tequily navíc, ale mohu vám donést ještě nějaké další s citrony a solí. A pokud budete souhlasit, dám vám přinést také nějaké občerstvení. Musíte být po vašem letu unavené.“

„To by bylo skvělé. Děkuji pane Walmane,“ usmála jsem, skutečně vděčná za jeho návrh.

Ještě předtím, než se za manažerem úplně zavřely dveře, Sienna vystartovala: „Do hajzlu, Syd! Miluju tyhle výhody, které s sebou nese šukání toho bohatýho, urostlýho boha.“ 

Otočila jsem se na ní a musela jsem se smát, když jsem viděla jak svůdně kroutí obočím: „Nemá náhodou bráchu pro mě?“

Rozesmály jsme se a už potřetí v tomhle dni mi Jack vykouzlil úsměv na tváři a dobře se o mě postaral. 

*******

Zapnula jsem svůj mobil, abych zavolala Jackovi a dala mu vědět, že jsme dojely v pořádku a mohla si přečíst odpověď na mou poslední zprávu, kterou jsem mu poslala před tím, než jsem kvůli letu musela vypnout svůj telefon.

Jack: Royal Chancery je jedním z našich hotelů. Dal jsem jim vědět, kdo jsi.

Usmála jsem se při představě, co z toho hovoru muselo vyplynout, když Jack vyštěkl objednávku a vyděsil tak svůj personál až k posrání. Ten chlápek nedělal nic polovičatě. V průběhu posledních měsíců jsem se naučila, že Jack byl v obchodních záležitostech přímý a rozkazující. Nebyl hrubý, ale když požádal, aby něco bylo uděláno, nepřipadalo v úvahu žádné vyjednávání. 

Ve skutečnosti byl takový Jack i v ostatních oblastech svého života, s vyjímkou toho, když přišel ke mně. Se mnou byl trpělivý a ochotný se dohodnout, ale mohla jsem říct, že tohle bylo něco, na čem musel zapracovat. Jack moc nevěděl, jak se chovat k partnerce, ale kvůli mně bojoval, aby nalezl rovnováhu. Tedy kromě ložnice. V ložnici se proměnil zpět v dominantního a rozkazjícího muže, kterým přirozeně byl, ale tam mi to více než vyhovovalo. 

Mluvili jsme spolu po telefonu téměř hodinu a náš rozhovor plynul snadno, tak jako vždycky. Poděkovala jsem mu za to vylepšení našeho apartmá, a mé srdce tálo, když mi na to odpověděl, že co je jeho, bylo teď i moje. Jediným napjatým okamžikem bylo, když jsem se zmínila o místech, které nám doporučil náš stevard. Jack na pár minut zmlkl a řekla bych, že bojoval s myšlenkami na to, že půjdu do takových klubů tisíce mil daleko. Snažila jsem se ho uklidnit tím, že jsem mu řekla, že s naším bláznivým časovým rozvrhem pravděpodobně nebudeme mít čas vůbec někam zajít, ale věděla jsem, že zkáza byla dokonána. 

Zasadila jsem semínko pochybností někde vzadu Jackovy mysli, které může vyrůst v představy o mužích, kterými se nechám balit v nějakém trendy londýnském klubu.