IYC - 4.kapitola

Překlad: Verča

´MANDA, ´MANDA, ´MANDA

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Neustávající klepání na mé dveře mě probudí z hlubokého spánku. Na okamžik zvažuju ignorování dráždícího klepání a návrat do zapomnění, ale jen Makayla a Drake ví, že jsem se přestěhovala do babiččina domu v Tudor stylu v Oaklandu do vesnice Montclair, takže to musí být jeden z nich.

S ospalým povzdechem odhrábnu zacuchané vlasy z obličeje, procházím domem a otevřu těžké dveře.

Žádná Makayla, Žádný Drake. Vysoká, široká ramena, svalnatá hruď. Jasně mužské pohlaví. Držící batoh.

Několikrát zamrkám a zaměřím se na modré oči a měkké, zlaté vlasy.

Jake.

Šok mě nemilosrdně přivede zpět k vědomí. „Co tady děláš?“

Zamračí se a podívá se přes mé rameno. „Co tady ty děláš? Makayla říkala, že ses odstěhovala z tvého bytu, ale nemyslel jsem si, že se přesuneš do domu zvláště poté, co…“ Udělá grimasu a přestane mluvit.

Poté, co jsem ztratila svou práci. Skvělé. Přesně tohle potřebuju. Další připomínka.

„Promiň.“

Pokrčím se a udělám duševní poznámku, že nikdy znovu nesmím mluvit se svou všetečnou kamarádkou. Proč o mně mluví s lidmi, když ví, že chci jen odejít z povrchu zemského?

„Je to dům mé babičky. Zemřela minulý rok a odkázala mi ho. Kdysi jsem sem chodila a zůstávala s ní, když jsem se doma cítila opravdu osamělá. Je to příliš mnoho pro jednu osobu, ale ještě jsem se nerozhodla, co s tím.“ Nepotřebuje vědět, že jsem se musela vzdát svého bytu, protože jsem si ho už nemohla dovolit.

Aniž by se nechal pozvat dovnitř, Jake si tlačí jeho cestu kolem mě a pochoduje do domu, odhazujíc batoh na stůl.

„Hm…můžu ti pomoct?“

„Zajímavé místo. Není mnoho domů v Oaklandu s tímto charakterem. Jen se tu porozhlédnu.“

Příštích deset minut ho sleduju, jak buší do stěn, klepe na okna, skáče na podlahových prknech a otevírá a zavírá skříně a dveře.

„Dobrý dům.“ Pak se podívá po kuchyni a opře se o pult. „Čisté linie, pevné základy, dokonale orámované. Tuny charakteru se všemi těmi dobovými detaily a dřevěnými podlahami a vidím, že máš stále ráda venkovský šik dekor. Pokud by si přemýšlela o prodeji, uvnitř je potřeba to trochu zmodernizovat a mohla by se udělat nová střecha a okna.“

Podrážděná jeho vniknutím a tím, že mi chybí teplo postele, zarachotím: „No, teď když jsi viděl, že nemám žádnou práci, tak se to tak brzo nestane.“

Ucukne a okamžitě se omlouvám. Ale vážně, proč je tady? Proč prostě neodejde a nenechá mě na pokoji? V zoufalé snaze dostat se pryč od náhlého náporu emocí zpět do strnulé otupělosti, dám ruce v bok. „Ještě něco s čím ti můžu pomoct?“

Jakeovo pohled klesne na mou hruď a ostře se nadechne. Pak jeho oči cestují po mém těle. Nahoru. A dolů. A pak do půlky těla. A zastaví se.

Mé tváře hoří. Náhle si uvědomím, že na sobě mám tílko od pyžama a šortky a nic jiného. Žádná podprsenka nebo kalhotky. Moje oblečení v posledních několika týdnech ve skutečnosti není vhodné pro návštěvy. Zvláště mužské návštěvy. Sice obtěžuju Drakea každých pár dní, aby mě nakrmil koblihami a kávou. Ale s Jakem…

„Možná si na sebe půjdu hodit nějaké oblečení.“ Můj hlas je sotva vyšší než šepot.

Jeho čelist se utáhne. „Oukej. Nezůstanu tu. Jen jsem přišel doručit batoh od Makayly. Byl jsem na Grizzly Peak s Maxem, když se vrátila s nákupem. Řekla, že se nekoukáš kolem sebe, takže ti koupila náklad potravin a dalších věcích, o kterých si myslela, že bys mohla potřebovat. Jenže jí zabzučel pager, takže mě požádala, jestli bych ti to nepřinesl.“

„Díky.“ Snažím se aby to znělo co nejvděčněji, když vše, co opravdu chci je obmotat ruce kolem krku mé dotěrné nejlepší kamarádky. Dům mojí babičky je pouhých patnáct minut od Maxovo místa a Makayla prakticky jezdí kolem, pokud to vezme přes Warren Freeway do práce, což dělá téměř vždycky.

„Žádný problém. Mířil jsem do Redemption a jsi jen pár minut od cesty.“

„Učíš dnes večer?“

„Ne. Jen si dám několik kol v ringu, ale pokud někdy společnost dostanu z černoty nebo přesvědčím svou rodinu o prodeji, mohl bych znovu začít vážně trénovat a snažit se propracovat svou cestu skrz amatéry.“

„Proč jsi souhlasil s chodem společnosti, pokud to není to, co chceš dělat?“

Jeho čelist se utáhne. „Peter umřel při nehodě před osmnácti měsíci a táta se cítil stranou. Chystal se ztratit vše, na čem pracoval. To jsem nemohl dopustit. Nakonec oni jsou moje rodina.“

„Je mi moc líto, co se stalo Peterovi.“ Moje hrdlo se utáhne se sympatiemi. „Makayla mi řekla o nehodě. Volala jsem ale, dostala jsem se do hlasovky, takže jsem nechala zprávu…“ Jake stěží mluvil o jeho rodině, když jsme byli spolu, ale věděla jsem, že on a jeho bratr Peter si byli blízcí.

„Jo, dostal jsem ji. Díky. Jen jsem v poslední době s nikým nemluvil.“ Otevře mojí skřípající zásuvku na příbory a zavře ji. Otevře. Skřípání. Zavře. Otevře. Skřípání. Zavře. Potom se zamračí a otevře ji. Najednou jsou všechny příbory na pultě a moje zásuvka vzhůru nohama na stole. Popadne nůž na chleba a zuřivě útočí na jeden ze šroubů na železnici. (je tím myšlena ta část po které jezdí šuplík)

„Táta byl tak šťastný, když jsem převzal společnost. Říkal, že to byla první užitečná věc, kterou jsem udělal se svým životem. Ale já preferuju být venku, pracovat rukama, spíš to, než být uvízlý celý den v kanceláři. A nejraději bych žil na místě, jako je tohle…spousta prostoru s velkým dvorkem, takže bych mohl mít psa, jakého jsem měl, když jsem byl malý.“ Opravil zásuvku a testuje ji.

Otevře. Zavře. Otevře. Zavře. Žádné vrzání.

„Všechno opravené.“

„Díky.“ Hraju si s mým náramkem, když je mezi námi trapné ticho. Proč se zdržuje kolem? Jako by nestačilo, že musím sledovat to jeho dokonale tónované tělo v mém domě.

Jeho pohled přese mě přejíždí ve zcela hodnotící a nesexuální cestě a pak se zamračí. „Makayla měla pravdu. Zhubla jsi. Připravím ti něco k jídlu, než odejdu.“

Hmmm… ahoj? Ale pak, je to Jake, a jakmile se rozhodně něco udělat, je k nezastavení.

„Budeš vařit?“

„Ano.“ Poukáže na stoličku u kuchyňské linky. „Teď si sedni, zatímco ti připravím gurmánské hody.“

„Ty?“ Nechci si sednout, zaprvé proto, že nemám jídlo; za druhé, nikdy jsem neviděla Jakea za kamnama za celou dobu, co jsme byli spolu. Žil z proteinových koktejlů, proteinových tyčinek a jeho milovaných pizz, bez kůrek.

Jake otevře ledničku a zamračí se přes jeho rameno. „Nic tu není. Kdy naposledy jsi jedla?“

„Nemůžu si vzpomenout.“

„Jak si nemůžeš vzpomenout, kdy naposledy jsi jedla?“ Jeho nevěřícný pohled je téměř komický.

Dám mu teatrální dívčí povzdech. Na vrcholu všeho ostatního, vidět Jakea dělajíc jídlo v mé kuchyni je příliš moc. Jen chci abych se vrátila do teplé, útulné temnoty mé ložnice. „Jídlo není důležité. Teď, když mě omluvíš, opravdu nemám hlad, takže si půjdu zpět lehnout do postele.“

Než stihnu přejít přes půlku kuchyně, Jake mě chytne za ruku a přitáhne mě zpět. „Makayla mi řekla, že jsi odešla z bytu, od doby, co jsi byla propuštěna. Řekla, že kdyby ti nenakoupila, byla by si hlady. Myslí si, že jsi v depresi.“

„Znáš Makaylu.“ Povzdechnu si a vytrhnu ruku z jeho sevření. „Je náchylná k přehánění.“

„Vím, že jsi si teď prošla hodně věcmi, ale nemyslíš si, že dva týdny je dost? Nemyslíš si, že je čas vrátit se?“

Mé ruce se sevřou v pěst a stisknu mé rty. Kdo si myslí že je, když si sem jen tak vtancuje a řekne mi co mám dělat se svým životem?

„Jakeu?“

Zvedne obočí.

„Díky za přinesení jídla a opravní zásuvky a nabídnutí večeře. Ráda jsem tě viděla, ale chci jít zase spát. Ahoj.“ Možná jsem v depresi, ale aspoň mám chování.

S pevným kliknutím vypnu světla a oddupu po schodech do své ložnice. Můj domov je daleko od domova, když jsem vyrůstala. Babička a já jsme ho v průběhu let dekorovaly, nejdřív postel s tepaným železným rámem, pak starožitný noční stolek a komodu. V průběhu let jsme přidaly stůl, vymalovaly stěny v měkké lila barvě a ušily jsme bytový textil ve venkovských šik pastelových barvách. Je to jediné místo, kde se cítím, že sem patřím. V bezpečí. Milovaná.

Když přes sebe hodím přikrývku, podlahové desky zavrzají.

„Co teď?“ Zeptám se otáčejíc se k němu.

Jake se opře o zárubeň, zkříží paže, bicepsy tak napnou jeho těsné, bílé tričko.

Vtipálek.

„Dám ti na výběr.“ Jeho hlas klesne ze smířlivého v poroučecí. „Možnost jedna. Osprchuješ se. Oblékneš se. Uděláš holčičí věci. Zůstaneme tady a uvařím cokoliv co je v batohu. Druhá možnost. Osprchuješ se. Oblékneš se. Uděláš holčičí věci. Popadneme nějaké hamburgery. Půjdeš do Redemption. Pozdravíš kluky. Budeš se na mě koukat, jak bojuju. Půjdeme pro více hamburgerů. Vezmu tě domů.“

Moje čelo se zvrásní a zamračím se. „Co třetí možnost? Amanda zůstane v pyžamu, vleze si zpět do postele a přejde do režimu spánek. Ještě jsem se úplně nezotavila. Možná, že za několik týdnů.“

„Makayla říká, že ti doktor řekl, že je vše čisté.“

A o jednoho člověka méně na můj seznam na Vánoce. Batoh byl určitě léčka. „Makayla mluví příliš moc.“

„Ona tě miluje,“ říká Jake tiše. „Má o tebe strach. Říká, že tě nikdy neviděla takhle. Myslí si, že ses vzdala.“

S povzdechem zasupím do svých polštářů a zasunu se pod jejich načechranost. „Nevzdala jsem se. Beru si pauzu od života. Doháním všechen spánek, který jsem ztratila, když jsem marně bušila hlavou o zeď Farnsworth & Tillman. Léčím mé otlučené tělo i duši. Nakonec, si najdu práci v jiné velké firmě a očistím sama sebe v očích mých rodičů. Ale ne teď hned.“

Jake protne prostor ve dvou dlouhých krocích a odhodí mou pokrývku z postele. „Ano, teď. Potřebuješ čelit světu nebo život nebude bavit čekat na tebe.“

Ve svém vzteku vytrhnu pokrývku z rukou šest stop dva vysokého tetovaného bojovníka. Přikryju se a ponořím se do polštářů. „Cestu znáš. Přijímám třetí možnost. Jsem vyčerpaná z toho všeho mluvení.“

Jeho oči se zúží. „Neexistuje třetí možnost. Právě teď, se osprchuješ a najíš. Zítra budeš hledat práci-“

„Říká kdo?“

„Já.“

Velmi podrážděná složím ruce a vrátím se zpět k vyčítavému hlasu mého dětství. „Ty a nějaká armáda?“

„Sprcha,“ vyštěkne jako seržant.

„Jdi k čertu,“ odpovím jako bezradný nový rekrut.

Něco špatného je řečeno. Zapištím, když si mě přehodí přes silné rameno, můj zadek je ve vzduchu, nohy pevně přišpendlené proti jeho široké hrudi.

„Bestie. Nech mě jít.“ Moje pěsti bouchají proti jeho pevnému zadku.

Jake se zasměje. „Ach, nechám.“

Bez okolků mě položí do sprchy a než můžu uniknout, pustí ledově studenou vodu. S uličnickým úsměvem za sebou zavře dveře a zasměje se, když křičím nadávky. „Bude ti to tak zatraceně líto.“

O půl hodiny později jsem vysprchovaná a oblečená, „holčičí věci“ mám hotové, tedy vlasy a make-up hotov, a sestupuju ze schodů. Jake ťuká do stěny s malým kladívkem a mumlá si něco pro sebe o omítce.

„Ehm.“

Otočí se a já mu zapózuju v jediných čistých džínech s jiskřivým tílkem a kočičími podpatky.

 Úšklebek se mu vytvoří na tváři. „Páni. Umyla ses dobře.“

„Teď je řada na tobě.“ Dám mu zlověstný úsměv, než na něj vyleju džbán s ledovou vodou, který jsem měla schovaný za zády.

Jeho šokovaný výraz stojí za ten risk. Jeho obočí se pozvedne a vydá hrozivé zavrčení. Smějící se závodím po domě, ale moje podpatky uklouznou po podlaze z tvrdého dřeva a Jake mě chytí kolem pasu, než můžu spadnout.

„Umíš to lépe.“ Prsty přejíždí přes má žebra, lechtá mě, dokud nelapám po dechu. Mé srdce se sevře uvnitř mé hrudi. To je to, jak to mezi námi bývalo. Zábava. Hravost. Žhavost.

„Nech mě jít.“ Zasměji se. „Víš, jak nesnáším lechtání.“

Jeho paže se utáhnou kolem mě a rty mi přejede přes citlivou pokožku na krku a vyšle tak mráz po mých zádech. Snažím se vykroutit pryč od jeho mokrých šatů. Třesu se a kroutím.

„Amando…přestaň.“ Jeho slova jsou víc než bolestný šepot, ale zamrznu okamžitě a po dlouhou chvíli mě drží proti němu. Jeho tvář je pohřbená v mých vlasech. Jeho zvedající se hrudník se tlačí na má záda. Jeho erekce je zasazená mezi mé půlky.

Pane Bože.

„Promiň.“ Pulz mi závodí. Odtáhnu se pryč a napůl se otočím ke schodům. „Přinesu ti ručník.“

Předtím než můj mozek zpracuje, že se posunul, jsem v jeho náručí a moje prsa jsou stlačená pevně proti jeho jako skála-pevnému tělu.

„Mám ručník,“ zachraptí. „A ona mi neuteče pryč.“

Tak horký. Tak tvrdý. Tak naprosto mužský. Jeden obrázek mého tělo proti jeho a moje bradavky se stanou dvěma tvrdými vrcholky. Má krev se taví, propaluje si cestu mými žilami. Nikdo mě nikdy tak nevzrušil jak to umí Jake, a i po tak dlouhé době je jasné, že se nic nezměnilo.

Zachvění protéká skrze mě, ale při pokusu o krok utáhne jeho paži kolem mého pasu a prsty mi hrábne do mých vlasů, jemně za ně zatáhne, takže jsem nucena dívat se mu do očí, tmavých a bouřlivých jako oceán.

„Do prdele.“ Zavrčí a drží mě tak pevně, že můžu stěží dýchat.

Mé tělo se třese díky nečekané pevnosti jeho doteku. Jake v ložnici byl vždy jemný a zábavný. Vyměňovali jsme si potěšení, jako jsme se navzájem nemilosrdně škádlili, ale ani jednou nepřekročil mé hranice. Byli jsme partneři v každém slova smyslu. Ale tento Jake – dominantní Jake – silný, agresivní a nepředvídatelný, posílá mou touhu zcela na novou úroveň.

„Jakeu.“ Jméno se vynoří z mých rtů v pištění, když mu přitisknu ruce na jeho hruď. Už nejsem ta žena, která chce jen dobrý čas a skončit v Hell. Poprvé chci něco víc, a nedostanu to od muže, kterého jsem zranila. Nemohla jsem mu dát sebe předtím, proč by to teď mělo být jiné?

Strčím ho zpět až uvolní sevření, vykroutím se. „Přinesu ti ten ručník.“

„Amando…“

Bez ohlédnutí, jdu nahoru po schodech. Nemůžu být ta zábavná, bláznivá holka jakou jsem bývala. Ta holka by pravděpodobně měla sex na podlaze v obývacím pokoji. Další strana v Farnsworthovo modré složce. Ona by věděla, že jí jen škádlí a ráno, by byla pryč.

***

„Mando!“

Rampage hází rukama kolem mě a dá mi obrovské objetí u vchodu do Redemption. „´Manda, ´Manda, ´Manda,“ zpívá, když mě zvedne vysoko nad zem. „Jsi v pořádku.“

„Je to Amanda,“ řeknu suše. „A jsem v pořádku, díky tobě a ostatním klukům.“

„Všichniiiii. ´Manda je tady!“

Sakra.

„Vlastně jsem doufala, že dnes proletím přes radar a jen…“

Nával bojovníků se hemží kolem mě, odřezávajíc mě tak od útěku. Jsem pevně objímána a líbána na tvář a hýčkána jako kotě, zatímco Jake nás sleduje z rohu, zmatený. Ale když někdo poplácá můj zadek, vnoří se do davu a vytáhne mě ven.

Jedna velká, šťastná rodina. Další bodavá bolest nostalgie a lítosti se vznáší nade mnou. Když jsem se vzdala Jakea, vzdala jsem se i těchto kluků.

Přesto je dobré vidět, že se v posledních dvou letech nic nezměnilo. No, s tím rozdílem, že klub již není nezákonný. Lesklá nová licence zabírá místo u dveří. Tabule pokrývají stěny v prostorné hlavní hale a jsou na nic napsány následující boje. Pravidla jsou zveřejněna na úřední desce a obrovské logo Team Redemption MMA bliká na obrazovce v rohu.

Jake mě vede přes zrekonstruovaný objekt, neuvěřitelných 24 tisíc stop. Intenzivní a kardio místnost se nyní může pochlubit třemi dlouhými řadami zbrusu nového kardio vybavení a mořem strojů, laviček, a činek. Stěny jsou namalované ve světlých odstínech modré, červené a zelené, a stěna se zrcadly oživuje prostor. Odbočíme za roh a modré moře rohožové plochy se rozprostírají před námi. Figuríny lemují zdi jako armáda vojáků a naproti nim visí malý sbor pytlů. Tři ringy dominují v rohu. Tělocvična je plná zpocených těl.

„Páni. Makayla řekla, že Max-“

Přeruší mě. „Nezapomeň, budeš muset používat ringová jména v tělocvičně.“

Protočím oči a pokračuji ale s ringovými jmény. „Doc řekla, že Torment investoval do renovací, ale nikdy jsem si nepředstavovala něco takového.“

„Byl jsem taky unešený.“ Jake kývne zpět ke vchodu. „Na téhle straně je CrossFit školící místnost, fitness studia, snack bar a rychlá agilní zařízení, video místnost, prodejna, klubovna, a Dociina místnost první pomoci. K dispozici je také celé křídlo, které ještě není k dispozici. A není tu třída, kterou by nenabízel: wrestling, box, Muay Thai, brazilské jiu-jitsu, ukotvení, obecný fitness.“

„Vypadá to tu jako na tajné základně Speciálních Sil, než jako místo ke trénování.“

Jake se zasměje a složí jeho ruku na má ramena. „Přijď se podívat na hlavní atrakci.“

Ačkoliv je jeho gesto neformální, líbí se mi jeho ruka na mých ramenech. Jeho teplo prosakuje do mě a na chvíli předstírám, že za poslední dva roky se nic nestalo a dala jsem Jakeovi všechno, co chtěl. Dala jsem mu sebe.

Zbavíme se našich bot a jdeme přes rohože do středu skladu. Tam, kde kdysi byl postaven ring se dřevěnými tribunami, jsou tu dva vysoko-technické pevné bojové ringy s rohožemi a vlajkami s logem Team Redemption. Klec o tvaru osmiúhelníku sedí na platformě několik desítek centimetrů nad podlahou.

Mráz běží po mých zádech. Něco na téhle kleci dělá mé prsty kroutícími se. V dobrém způsobu.

„V kleci se také bojuje?“

„Nemůžeš rozběhnout seriózní MMA tělocvičnu bez klece.“

„Ty…teď bojuješ v kleci?“

Jakeovo oči se zablesknou. „ Jo. Cvičím pár týdnů. Vždycky jsem si myslel, že jsem ringový muž, ale jednou ochutnáš a jsi na tom závislý. Homicide Hank mě naučil pár základních strategií. Klec může být použita jako nástroj, nebo jako zbraň, takže to vyžaduje rozdílný soubor technik.“

Zachytím zádrhel v jeho dechu, když se podívám nahoru a zamračím se. „Je to důvod, proč jsi ve stresu? Protože budeš dnes večer bojovat v kleci?“

Jeho oči se rozšíří, jako kdybych ho přistihla. „Každý mě bude sledovat a rozhodne se o mém novém ringovém jménu. Moje staré ringové jméno „Giant Killer,“ bylo dáno někomu jinému, když jsem byl pryč a protože mám teď za opaskem několik bojů, kluci se rozhodli, že potřebuju  nové jméno. Jen mám strach, aby mě nepojmenovali jménem, které je ponižující, jako Fuzzy.“

„Líbí se mi jméno Fuzzy. Je to roztomilé.“

Jake mi dá pohled hraného odporu. „Kluci mu ho dali, protože je to taková tvrdá-prdel ve třídě a mysleli si, že potřebuje trochu stáhnout čepec. Ale vážně, v boji mezi kluky jmenující se Torment nebo Homicide  nebo Blade Saw nebo Hammer Fist a chlápkem jmenující se Fuzzy….kdo si myslíš, že vyhraje?“

„Chlap, který je tak divoký, že mu jeho spoluhráči dají roztomilé jméno, aby udržel divokost na uzdě?“

„Špatně.“

Jeho úzkost je téměř hmatatelná, a snažím se ho uklidnit, jak nejlépe umím. „Jsem si jistá, že se nemusíš bát. Poté, co jsem tě viděla, zlou mašinu, určitě ti dají nějaké nejobávanější jméno.“

Jake se zasměje a hraje si s mými vlasy za mými rameny. „Zapomněl jsem na tvůj suchý smysl pro humor. Ale vážně, jsem zlá mašina.“

Někdo zakřičí jeho jméno a omluví se. Zpozoruji Sandy, ex Jakea a Maxe, jak leze do ringu a prochází se. Sandyiny platinové vlasy jsou vyčesané nahoře na hlavě a křivky jejího těla narvala do těsné růžové sportovní podprsenky a růžových ringových šortek. Dívá se a pak zašeptá něco její oponentce, Shayle, nebo taky Shilla Killa, štíhlé, svalnaté ženě s krátkým, tmavým culíkem. Obě se na mě podívají a chichotají se. Najednou jsem opět na střední škole.

Když zaujmou jejich místa v rozích, Jake přijde ke mně a zaťuká mi na rameno. „Znovu ode mě utíkáš?“

Zahanbená připomínkou našeho rozchodu, obrátím se, jen abych zpozorovala jeho nahnutý úsměv.

„Jsem stále mokrý.“ Poukáže na jeho vlasy a klidně vydechnu.

Rozhodčí pískne píšťalkou a Shayla hodí hák do Sandyinina obličeje. Modlím se, aby jí vyrazila několik perfektních bílých zubů. Kromě toho, že shrábla Jakea po našem rozchodu, žárlivá Sandy tweetnula fotku Makaylinina zadku, když zjistila, že Makayla a Max byli zahákováni. Jako Makaylinina nejlepší kamarádka jsem vázána povinností nenávidět ji. A dělám to.

„Viděla jsi někdy Shillu bojovat?“ Jake ledabyle strčí do diváka, který mi zabraňuje výhledu. „Má skutečný talent. Jsem si docela jistý, že má dobrou šanci na státní šampionát.“

Kroutí pramen vlasů kolem jeho prstů, ale nevěnuju mu čas. Nikdy předtím jsem nesledovala ženské MMA bojovnice. A i když Sandy byla ringová dívka, nyní bojuje proti Shayle.

Dav se shromažďuje okolo ringu. I když fyzicky nejsou tak silné jako většina mužů, které jsem viděla, nejsou o nic méně násilné, nic méně kvalifikované, a neméně divoké. Kopají, rozdávají rány a točí se. Sandy je jednoznačně na zadní noze. Krev ji kape z nosu, ale neustupuje.

„Zem volá Amandu.“ Jake mávne rukou před mým obličejem, přerušujíc koncentraci.

„Pst. Dívám se na boj.“ Odtáhnu jeho ruku pryč a zaměřím se opět na ring. Shayla udělá několik působivých pohybů, sevře Sandy v pasti a pak uzamkne Sandyininu hlavu mezi její nohy a přitiskne ji k zemi v působivém podání.

Sakra, Shaly umí bojovat. Pravděpodobně lépe, než někteří muži, které jsem viděla v klubu. Nedovedu si představit, že by jí někdo hodil proti popelnicím. Za třicet sekund by složila Boba a jeho vyhazovače.

„Musím jí a připravit se do klece,“ zašeptá mi Jake do ucha.

„Jasně.“ Dám mu nepřítomné mávnutí.

„Amando.“ Jeho ostrá výtka mě vytáhne od boje a podívám se na jeho svraštělé čelo.

„Chci, abys tu byla.“

„Budu tam, Jakeu.“

„Nepřijdi pozdě.“

„Je to jen padesát stop daleko. Jsem si jistá, že tam budu včas.“

Přesto se nepohne. Místo toho šoupe nohama a povzdechne. Nakonec se otočím a dám mu plnou pozornost. „Něco dalšího?“

„Ringové jméno.“ Jeho hlas klesne na šepot. „Je to důležité. Potřebuji dobré ringové jméno. Něco tvrdého. Něco, co v lidech vyvolá strach. Můžeš mít svůj vlastní argument, jsi zatraceně dobrá v přesvědčování lidí, aby udělali to, co nechtějí dělat. Možná bys mohla přesvědčit kluky. Já jen…“

Ten malý náznak zranitelnosti mě hřeje, stejně jako jeho víra v mé právní dovednosti. „Udělám to nejlepší, co je v mých silách, Jakeu. Slibuji.“