IYC - 3. kapitola

Překlad: Verča

Ahoj holky!

Moc děkuji za komentáře, i když jich není tolik jako u předešlého dílu. Nechci tím naznačovat, že když nebudu mít hodně komentářů, nebudu přidávat pravidelně kapitoly, to vůbec ne. Jen mě mrzí, že jich není tolik jako u dílu o Maxovi a Mac. Jde mi o to, že když vidím, že se vám knížka líbí, lépe se mi překládá; takže doufám, že to není tím, že vás knížka nebaví, z toho bych byla celkem smutná. Snad je to jen tím, že se zatím nic moc nedělo. S dalšími kapitolami to určitě bude lepší.

Hezké čtení J

Verča

ĎÁBLOVO JMÉNO JE BOB

Hell nezklame.

Zatuchlý a zařízený, v odstínech šedé a červené, podzemní klub se může pochlubit poškrábanými dřevěnými stoly, malým tanečních parketem, a lahodnou vůní potu, potu a zvětralého piva. Držím můj pohled na bar a razím si cestu kolem nejrůznějších punkerů, jezdců a Gótů, a odplácávám zatoulané ruce a ignoruji lascivní mrkání.

Násilné křičení kapely Evil je slyšet přes reproduktory a stoly díky němu vibrují proti černě nalakované betonové podlaze, jak jdu přes prázdný taneční parket. Několik mastných metalových-hlav buší jejich pěsti do rytmu. Dokonce drsnější než si vzpomínám. Taxikář měl pravdu. Místo šlo z kopce.

„Neděláme tu holčičí drinky,“ zavrčí barman, než otevřu pusu. Velký, statný a plešatý, vypadá jako dvojče vyhazovače, ale s nadbytkem vousů a několika špeků kolem břicha.

„Je dobře, že nepiju holčičí drinky. Vodku sem.“

On nalévá. Já platím. Znovu nalévá. Opět platím.

„Pracuje dnes večer Dave? Nebo Stela?“ Nepoznám nikoho z personálu, protože všichni na sobě mají černé trička s červeným ďábelským logem.

„Neznám Davea nebo Stellu. Bar byl za poslední rok pod novým vedením. Možná je vykopli.“

V rohu vypukne rvačka a vysoký Gót se zhroutí zpět ke stolu. Možná to nebyl tak dobrý nápad. „Atmosféra se tu nepochybně změnila.“

Zvedne obočí. „Takže ty, hodná holka hledá špatného chlapce? Bouříš se proti rodičům? Chceš jít na divokou stranu?“

„Žádný z uvedených.“

„Tak jaký je příběh?“

„Příběh je…ona je se mnou.“ V kůži oděná ruka mi vklouzne kolem mého pasu a já se podívám přes rameno, abych se ocitla přitisknutá proti samotnému Ďáblovi.

Vysoký a štíhlý, jeho černé vlasy jsou sčesané nahoru; můj nový kamarád má nepřirozeně bledou pleť a ostré, kruté rysy komiksového padoucha. Jeho oči jsou tmavé, lemované červeně a ústa jsou tenká jako lomítko. Přes jeho hubenou konstrukci je překvapivě silný a nemohu se odtáhnout.

Přitlačí mi rty k mému uchu a okusuje ho.

Je zřejmé, že se v novém Hellhole neplýtvá časem. Žádné stydlivé pohledy, přejíždění prsty, mrkání. Žádné flirtování přes nápoje nebo taneční parket. Vidíte holku, kterou chcete šukat – popadněte ji. Okusuj ji ucho. Už se nemůžu dočkat, co uvidím jako dalšího. Chystá se mě ohnout přes stoličku?

„Jmenuju se Bob,“ zamumlá.

Drahý lorde. Ďáblovo jméno je Bob.

„Ahoj, Bobe.“

„Přitahuješ velkou pozornost, Anděli. Tvůj typ tu nemáme často.“

Více okusování. Možná bych mu měla dát nějaký sýr. Bohužel nemám potřebu okusovat. Potřebuju temnost a nebezpečí. Potřebuju hrubost, bezvýznamný sex s mužem, jen šuk a odchod v dopoledních hodinách.

„Dobrou pozornost nebo špatnou pozornost…Bobe?“ Podaří se mi to říct vášnivým, nesmějícím se hlasem.

„Na tom nezáleží. Jsem jediná pozornost, kterou dnes večer dostaneš.“ Sjede mi ústy po krku a kousne mě do citlivé oblasti blízko mého ramene.

Ach, Bob kouše. Pěkné. Trochu kousnutí je to, co potřebuji.

Ale pěkné se rychle změní v nepříjemné, když Bob nezastavuje v milostném kousnutí. Zuby se do mě zaryjí tvrději a místo potěšení nastupuje bolest a strach.

„Pusť.“ Snažím se odtáhnout, ale Bob utáhne sevření.

„Je to pro tebe hra, Anděli? Vybrala sis špatné místo pro hraní. Nemáme tady rádi dráždění čuráků.“

Nejednou nechci být v Hell. Světla jsou příliš slabá, vzduch příliš zakouřený, hudba příliš hlasitá. A Bob je trochu příliš extrémní, a to i pro mě.

Otočím se v Bobově sevření, ale než stačím uniknout, trhne s mými vlasy. Bože, to je omyl. Měla bych být doma v posteli a čekat na mého výstředního kamaráda s výhodami, ukázal by se s jeho zdravotní taškou plnou erotických pomůcek.

„Přestaň.“ Dupnu mu nohou do jeho nártu a Bob mě uvolní s výkřikem.

„Zasraná děvko.“

Dech mě opustí ve spěchu. Chlad zaplaví mé žíly. Bobova ústa jsou nadále v pohybu, ale nemůžu ho slyšet přes bušení krve v mých uších.

Popadnu mou kabelku a snažím se běžet zpět k východu a dám barmanovi prosebný pohled. Zasměje se a zamumlá, „Hodná holka právě našla špatného chlapce.“

Učiním krok dozadu, zvednu ruce před sebe. „Podívej, Bobe…Myslím, že došlo k nedorozumění.“

„Zaplatila jsi své vstupné, Anděli. Je to moje práce, aby sem se ujistil, že dostaneš dobrý čas.“

Polknu knedlík v krku. „Ty jsi majitel?“

Zvedne tenké černé obočí a usměje se.

Je to ano, nebo ne? Nemůžu říct a v této chvíli je mi to jedno.

V ústech mám sucho a nohy se mi třesou. Podívám se rychle na moře stolů, židlí, metalistů a Gótu přede mnou. Někteří z nich se na nás dívají.

„Udělala jsem chybu, že jsem sem šla.“ Přinutím svůj hlas znít normálně, navzdory násilnému třepotu mého těla. „Máš vstupné a budeme předstírat, že jsem měla dobrý čas.“ Pak se otočím a razím si cestu k zadním dveřím.

S bušícím srdcem beru schody po dvou, což není vůbec jednoduché na podpatcích. O několik okamžiků později závodím směrem k ulici. Ale předtím, než se dostanu do bezpečí, vyhazovač se vynoří zpoza rohu a zablokuje mi cestu. Hrubé ruce mě uchopí zezadu a táhnou mě pryč, kopu a křičím.

„Její kabelka je za tebou.“ Vyhazovač škubne směrem k východu, jak mě Bob přikolíkuje proti zdi. Chytne mou pusu jednou rukou a druhou mi drží zápěstí nahoře nad hlavou.

Možná, že jeho skutečné jméno je Belzebub a říkají mu Bobe kvůli krátkosti.

„Můžeme mít tak dobrý čas.“ Bob mě pohladí po tváři. „Určitě nezměním tvůj názor?“

Vyhazovač se k nám připojí a zamračí se. „Myslel jsem, že si chtěl její kabelku.“

Nelze si představit „dobrý čas“, když to zahrnuje Boba. Moje noha kopem udeří Boba a ten zasténá. Uvolní ruce, ale předtím než můžu běžet, popadne mě za vlasy. Snažím se mu vykroutit, ale ztrácím půdu pod nohama a Bob zároveň uvolní sevření. Letím přímo na popelnice.

Něco praskne.

Moje hlava.

Někdo křičí.

Já.

Ale ozvěna mého křiku není jediný zvuk, který slyším.

Pištění pneumatik. Otevření dveří. Žuchnutí nohou na beton.

Hlasy. Křik. Řev.

„Tam v uličce. To je ona. Ta dívka, která byla v mém taxíku. Sakra. Myslím, že jsme tu pozdě.“

Stíny závodí ke mně. Omámená a zmatená se na ně dívám.

„Fuzzy, radši se otoč. Bude to nějaká ilegální činnost.“ Hluboký hlas je mi povědomý. Naposledy jsem ten hlas slyšela v Redemption a připojila bych ho někomu, kdo nosí žluté triko s veselým obličejem. Můj pohled se zaměří na obrovský barel hrudníku. Rampage! Co tady dělá Rampage?

„Seru na to,“ odpoví někdo. „Nebude mi vadit dělat papírování na stanici dnes večer.“

Policajt. Rampage ho nazval Fuzzy. Oh můj Bože. To je syn taxikáře. Slzy mi stékají z očí a přeji si abych měla taky takého tátu.

Stíny se sbíhají a když přijdou do tlumeného světla poznávám je: Rampage, Blade Saw, Homicide Hank a Obsidian. Když jsem byla s Jakem, slavili jsme v Redemption s partou každý víkend. Nejlepší banda kluků co znám – velká srdce, velké svaly a vazba tak pevná, že jsou všichni skoro jako bratři.

A právě teď mají bratři zuřivost v očích.

Rampage chytne vyhazovače a odhodí ho do vzduchu jako posmrkaný kapesník. Zahlédnu červené vlasy a hubené, šlachovité tělo Homicida Hanka jak křičí a bouchá pěstmi do Bobovo střev. Ale Bob je velmi rychlý. Otočí se a zasáhne nepozorného Blade Sawa do čelisti. Blade Sawovo tvář chrlí vztek a já se podívám jinam. Bývalý polo-profesionální kulturista v těžké váze s pěstmi z oceli, Blade Saw je muž, se kterým si není dobré zahrávat.

Prasknutí. Výkřik. Bob klesne na kolena. „Moje ruka!“

Vyhazovač klesne na nohy a závodí pomoc Bobovi. Stín tmavší než noc s hlasem tak tichým zařve tak, že se mé prsty zkroutí. Vyhazovač letí vzduchem a zhroutí se na zdi. Vrhání, to je Obsidianova specialita.

„Hele, nech ho pro mě. Nemůžu napsat zprávu, kde jen říkám, že stojím a nic nedělám.“ Vysoký muž s širokými rameny a vyholenou hlavou se prokouše do boje a buší pěstmi. To musí být Fuzzy, syn taxikáře.

I když se snažím vstát, bolest zasáhne mé rameno a paži. Taxikář poklekne vedle mě a pohladí mě po hlavě. Čekám, že mi řekne, jak je zklamaný, což je jedna z nejoblíbenějších frází mého otce. Místo toho se jeho tvář zkroutí. „Neměl jsem vás tu nechat. Měl jsem vás vysadit u Redemption a odjet.“

Má ústa se otevřou a zavřou, ale žádný zvuk nevychází. Mluvení je příliš těžké. Moje všechna energie je zaměřena na nepodlehnutí.

„Amando.“

Nenenenenenenene. Zavřu oči a snažím se dostat pryč ten hlas. Ten hlas slyším ve snech každou noc. Ten hlas jsem slyšela v zasedací místnosti minulý týden. Musela jsem se udeřit tvrději než jsem si myslela. Musím být v deliriu. Jake tu není. Řekl, že už v Redemption nebojuje.

„Podívej se na mě.“

Nelze odolat příležitosti, nemůžu se dál mučit, otočím se a podívám se do hlubokých modrých očí.

Jake. Tak pohledný. Nemohu se dívat jinam.

„Ježiši Kriste.“ Jeho tvář zahalí hněv. „Co ti to udělali?“

Byla bych odpověděla, kdyby se celý svět netočil kolem změti zvuků a vzpomínek ….a bolesti.

Taxikář položí ruku na Jakeovo rameno. „Musíme jí dostat do nemocnice.“

„NE.“ Najdu můj hlas. „Žádná nemocnice.“ Nemocnice znamená, že se mí rodiče dozví, kde jsem byla a co se stalo. Nemocnice znamená konfrontaci a hněv a otcovo zklamání.

„Co jsi tady dělala?“ Jake mi jemně odstraní vlasy z obličeje. „Myslím….to není druh tvých míst, kam chodíš.“

„Řekla mi, že přišla o práci,“ prohodí taxikář.

Hmm. Možná, že není tak skvělý po tom všem. Celkem všetečný. A porušuje mé právo na soukromí. Copak neví, že co je řečeno v taxi má zůstat v taxíku?

„Mám pocit, že sešla z kolejí,“ řekne. „Snažil jsem se ji to rozmluvit.“

Jakeovo tvář se utáhne. „Co myslíš tím, že přišla o práci? Viděl jsem ji v její kanceláři minulý týden.“ Krev se mu vypaří z tváře. „Kdy?“

„Říkala, že se to stalo minulý pátek.“

„V pátek?“ Jeho přiškrcený tón mě přinutí zavrtět hlavou. „Kurva. Je to kvůli mně. Je to moje chyba.“

Mé srdce se utáhne díky bolesti v jeho hlase. Chci mu říct, že to není jeho chyba. Chci mu říct, že by se to stalo tak jako tak.

Ale slova nepřicházejí. Místo toho zavřu oči a propadnu se do tmy.

Jakeova úzkostná tvář je poslední věc, kterou vidím.

***

„Nikdy v mém životě jsem nebyl tak zklamaný.“

Můj otec si sundá jeho šedý Hugo Boss oblek a dívá se na mě přes nemocniční pokoj. I když je mu skoro padesát let, ženy si stále myslí, že je to docela dobrý úlovek s jeho pronikavě modrýma očima, udržovaným tělem a hranatou čelistí. Ale myslím, že moje máma byla úlovek. Je o pět let mladší než můj otec, její měkké blond vlasy se jí kroutí kolem dokonalého oválného obličeje a její oči jsou měkce modré, jako letní obloha.

„Tvá matka volala Farnsworthovi, aby mu řekla, že nebudeš moc být v práci a on jí řekl…“ Nadechne se a obrátí se k matce. „Řekni jí to, Viv. Řekni jí, co jsme slyšeli od jednoho z našich nejlepších přátel.“

Stále omámená z léků nakloním hlavu na stranu a zamračím se.

Moje matka zavrtí hlavou a povzdechne si. „Říkal, že jsi měla strach, že nejsi vhodná pro partnerství, takže jsi mu dělala nemravné návrhy. Dotklo se ho to, zejména proto, že jsi dcera jeho nejlepších přátel. Řekl, že kdyby to byl někdo jiný, nahlásil by to, ale jako laskavost k naší rodině, tě prostě požádal, abys odešla.“

Nadechnu se a vdechnu antiseptickou vůni a slabou vůni květinového parfému mojí matky. Farnsworthovo příběh je již ve hře, a vzal to riziko, že mí rodiče budou věřit jeho příběhu než mému. Nebo tu možná nebylo žádné riziko.

„Lže.“ Můj hlas je trochu chraplavý, sotva slyšitelný přes pípání strojů vedle mě. „On mi dělal nemravné návrhy.“

Můj otec se hořce zasměje. „Jako bych ti měl věřit. Myslíš si, že jsme nevěděli co se děje v domě, když jsme tvrdě pracovali, abychom jsme měli střechu nad hlavou? Dokonce i teď, pokaždé když tě vidím, máš jiného přítele. Jsi osoba, která je neschopna udržet si stabilní vztah.“

Máma položí ruku na jeho rameno. „Stane. Myslím, že ses vyjádřil. Je zraněná. Měli bychom jí nechat odpočinout si. Proč nepočkáš na chodbě?“

Já i otec šokovaně zíráme. Máma si nikdy nevybírala mezi mnou a otcem, když jsem žila v domě. Naslouchala, držela se její vlastní rady a pak mě poslala do pokoje. Možná to je důvod jejího prvního pokusu rozptýlit nepřátelství, které sužuje můj vztah s mým otcem – nepřátelství, které je zahájeno ode dne, kdy jsem se opovážila narodit jako dívka. Zklamání číslo jedna.

Bohužel, můj otec nedbá na varování mé matky. Už je vysoko na koni a je rozhodnutý jezdit až do konce.

„Odpočinek? Odpočívala celé ráno. Potřebuje pochopit rozsah mé frustrace. Představ si to. Byl jsem vytažen z postele, protože naše dcera, byla nalezena přes špinavým barem v Městě Duchů.“ Zamračí se mým směrem. „Určitě dostala, co si zasloužila.“

„Jsi celkem krutý.“ Moje matka se dotkne mého otce a ten trhne loktem. „Dostala lekci. Podívej se na ni. Je…zraněná.“ Mámy hlas se zadrhne. Jsem zaskočená její nečekanou show emocí. Musím vypadat dost špatně.

„Krutý? Nikdy nebude partnerem v jakékoliv právnické firmě v Kalifornii. Po sexuálním obtěžováním Farnswortha, nikdy nezíská reference, a když lidé zjistí, co udělala, nedotknou se jí ani s tyčí dlouhou deset stop.

„Pokusil se mě vydírat,“ zaskřehotám. Ale dříve než to mohu vysvětlit, můj otec mě odřízne s krutým smíchem.

„To ti tak budu věřit. Holce jako jsi ty? Jsi zatracená cou-“

„Stane.“ Moje matka nás přeruší. „Je to naše dcera a jsem si jistá, že ví, co se stalo.“ Udělá krok dozadu směrem ke dveřím, naléhajíc na mého otce. Zastaví se, když se před nimi objeví vysoká postava v černém.

Jake.

Můj zamlžený mozek, který se snaží držet krok s rodinnou noční můrou, zamrzá úchvatným pohledem na jeho tvrdé, svalnaté tělo oblečené do kožené bundy a nízko posazených džín.

„Přerušil jsem něco?“ Nedbale si stoupne mezi postel a mého otce.

Můj otec se vytáhne do jeho plné výše šesti stop a podívá se Jakeovi do očí. „Kdo sakra jste?“

„Jake Donovan.“ Položí helmu na noční stolek a založí jeho ruce, umožňujíc mi pohled na jeho široká záda a pevný zadek.

Můj otec si odkašle. „Pane Donovane, jsme uprostřed soukromé rodinné diskuze. Navrhuji vám návštěvu uskutečnit někdy jindy.“

Jakeovo ramena ztuhnou. „Soukromou? Každý, kdo je na chodbě vás slyšel. Není to jen o tom, ale je zraněná. Je opravdu nejlepší čas na slovní napadení?“

Emoce stoupají v mé hrudi nad jeho nečekanou podporou.

„Jaku…to je v pořádku. Jsem na to zvyklá.“

„Pro mě to není v pořádku.“ Pak se ohlídne přes rameno, zachytí mě jeho úchvatným pohledem.

Otcovo čelist pulzuje, krev se mu odlévá z obličeje. Instinktivně stočím ruce. Znám ten pohled. A vím, co přijde. Jsem tak najednou hluboce vděčná za Jakeův zásah, moje oči se plní slzami.

„Je to moje dcera a já s ní budu mluvit, kdy, kde a jak budu chtít,“ vyštěkne můj otec.

„Je to moje kamarádka.“ Jake uzavře dvěma rychlými kroky vzdálenost mezi nimi, jeho tělo se chvěje, jako by chtěl někoho praštit. „A já vám doporučuji zvážit jiný čas a místo.“

O dva palce vyšší než můj otec, svalnatý a o mnoho let mladší Jake ve vzteku zastrašuje i mě. Ale můj otec nezískal partnerství v jedné z nejlepších advokátních firem ve městě couvnutím. Nikdy.

„Vyhrožuješ mi?“

„Potřebuju vám vyhrožovat?“ Jake udělá krok blíž k mému otci a jeho hlas klesne na nízké varovné vrčení.

„Jsi mimo řadu, mladý muži.“Můj otec zkroutí jeho rty v zavrčení.

Má pravdu. Jake je mimo řadu. Jake se nestará o řady nebo pravidla nebo konvence. Jeho rytířský postoj je jednou z věcí, které se mi na něm líbí nejvíc. Celková lhostejnost k věcem, která definuje můj život.

„Stane.“ Moje matka obtočí ruku kolem jeho bicepsu a zatahá za ni. „Je čas jít. Můžeme mít rodinnou diskuzi později. Nech jí dopřát návštěvu.“

Ale můj otec se nehýbe. Místo toho se podívá na Jakea. Oči uzamčené, hrudě napnuté, pěsti sevřené.

„Ona není moje rodina,“ můj otec reptá po několik napjatých momentů. „Je tu tolik zklamání. Od této chvíle nemám dceru.“ Oznámí můj otec a vyřítí se ze dveří. Máma udělá krok, pak se pozastaví a poplácá moji nohu pod přikrývkou.

„Mluvila jsem s doktorem a ten řekl, že máš jen menší otřes mozku a mnoho podlitin a měli by tě pustit zítra. Potřebuješ-li vzít domů…“ Její pohled šlehne směrem, kterým odešel můj otec a pak zpět na mě. „Myslím, že bychom mohli někoho najmout…oba máme soudní proces…“

„Jsem v pohodě, mami.“ Přinutím slova vyjít ven. „Budu v pořádku.“

Dá mi roztržité kývnutí a podívá se na mračícího se Jakea. „Málem jste měl žalobu na vašich rukách. Měl byste být opatrnější. Když zjistí, kdo jste, může stisknout obvinění za hrozbu.“

„Jake Donovan, předseda Donovan & Sons.“ Jake vytáhne vizitku z kapsy a podá ji jí. „Řekněte to tomu nejhoršímu.“

Potlačím smích. V jeho džínách a kůži, vlasy dotýkající se jeho límce, a pětihodinovým strništěm, vypadá jako pořádný motorkář a ne firemní předseda. Přesto má odvahu dovolovat si na jednoho z nejlepších advokátů města.

Mamce se líbí drzost. Její ústa mírně cuknou. „Nuže, pane Donovane, možná se uvidíme, i když doufám, že za lepších okolností.“ Kráčí ke dveřím a její Loboutin podpatky klepají na dlaždicích.

„Nechcete políbit vaši dceru na rozloučenou?“ Jake se usadí na židli vedle mé postele, jako kdyby tu chtěl zůstat dlouho.

Máma se podívá přes její rameno a dá mu napjatý úsměv. „Ne že by to byla vaše věc, pane Donovane, ale nejsme líbající se druh rodiny.“

„Pěkní rodičové,“ řekne Jake poté, co odejde z pokoje. „Není divu, že jsi nás nikdy nepředstavila.“

Napnu se díky jeho slovům. „Máma je v pohodě. Jen je vždy zaujatá její prací a můj táta…no, vždycky chtěl syna následující jeho šlépěje. Oba jsou lidé s vysokými standardy, a očekávali totéž ode mne. Bohužel, často jsem je zklamávala, a to zejména s výběrem mých přítelů.“

„Myslel jsem, že jsem měl těžký čas, když jsem vyrůstal,“ Jake zavrtí jeho hlavou. „Byl jsem trochu divoké dítě a rodiče mě vinili za všechno, co se stalo v rodině. Ale nebyl chladní lidé.“

Touché.

Nakloní hlavu na stranu a upřeně mě studuje.

„Být zklamaný je dost těžké.“ Jeho tvář změkne a zastrčí mi potulný pramen vlasů za ucho.

Zaskočena jeho sympatiemi se opřu zády o polštáře a pokrčím ramenami. „Přežila jsem. Naučila jsem se být nezávislá a soběstačná. Tak mě nikdo nemůže nechat na holičkách. Není tak jisté, jak se vrátím do jejich přízně po tom fiasku.“

Jake mi dá hořký smích. „Někdy bez ohledu na to, jak moc se snažíš, to nestačí.“

Úsměv se objeví na mých rtech. „Znám to moc dobře.“

Jakeovo oči se setkají s mými a něco se změní ve vzduchu mezi námi. Ať už je to poznání, že ve skutečnosti máme něco společného, nebo vzájemné sympatie být neschopný dostát očekávání rodičů, na krátkou chvíli jsme vázáni silou jinou než přitažlivost protějšku.

Odtrhnu můj pohled pryč a sahám pro sklenici vody na stolku vedle mé postele, jen abych si zatahala za hadičky na zápěstí.

„Tady, nech mě.“ Jake mi přidrží brčko u rtů a já si loknu. Chladná voda uklidní mé vyprahlé hrdlo, ale Jakeovo nabídka způsobí chvění v mém žaludku.

Když skončím, sedne si zpět na židli. „Makayla je na cestě. Volal jsem jí včera v noci, aby věděla, co se stalo. Kdyby nebyla na dvojité směně se sanitkou, byla by tady.“

Pálí mě oči a mé hrdlo se utáhne. „Díky. Ztratila jsem včera v noci kabelku a chtěla jsem jí zavolat z nemocničního telefonu, když moji rodiče přišli dovnitř. Nahlásila jsem ukradenou kabelku na policii, když ráno přišli kvůli výslechu…

Jake vytáhne mou peněženku z jeho batohu a umístí ji na noční stolek. „Fuzzy ji přinesl ze stanice poté, co zatkli ty dvě gorily. Byli obviněni z napadení a pokusu o krádež.“ Sevře mou ruku a běhá palcem sem a tam po mých kloubech. Jeho zdánlivě chybějící pohlazení elektrizuje mou kůži. Ale nemohu se vypořádat s přívalem emocí, které pocházejí z jeho jemného dotyku; ucuknu mou rukou pryč.

„Hej,“ říká tiše. „Jsi v pořádku? Bolí tě něco? Chceš abych zavolal sestru?“

„Ne. Já jen…zvládnu to.“

Bolestný výraz prochází jeho tváří. „Přeju si abysme se tam dostali dřív.“

„Byla jsem překvapená, že tě vidím. Myslela jsem, že už nechodíš do Redemption.“

„Nebyl bych tam, kdybych na tebe nenarazil. Ale poté, co jsem tě viděl v advokátní kanceláři, začal jsem přemýšlet o tom, jak velká část života to byla, když jsme byli spolu, a jak moc jsem si užíval školení a bojové a vyučovací hodiny. Rozhodl jsem se tomu dát šanci a uvidíme, jestli by se to mohlo vejít do mého programu.“

„Jsem ráda, že jsi to udělal.“

Jake se nepohodlně posune v křesle a pak sáhne po jeho helmě. „Měl bych jít. Jsem si jistý, že tu Makayla bude brzy a já mám za hodinu schůzku. Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku. Koneckonců, kvůli mně jsi přišla o práci a skončila tady.“

Whoa.

„Není to tvoje chyba, Jakeu. Stalo by se to tak jako tak. A já neztratila svou práci. Skončila jsem.“

Ale on neposlouchal. Přejede si rukama přes obličej a zakroutí hlavou. „Kurvím věci, to je to co umím nejlépe. Mí rodiče měli pravdu.“

Zavrzání nás oba překvapí. Podívám se ke dveřím a vidím Makaylu a Maxe. Makayla má husté kaštanové vlasy svázané do ohonu a její oříškově hnědé oči jsou tmavé s obavami. Vysoký, temný a vypracovaný Max má ruku kolem jejího pasu. Jsou perfektní obraz přehnaného alfa samce a odvážné ženy, která je odhodlaná udržet si ho.

Jake vstane z křesla a dává Maxovi a Makayle kývnutí hlavy, když jde ke dveřím. „Dávej na sebe pozor, Amando.“

Mé srdce klesne. Pokud toto nebylo „sbohem navždy,“ nevím, co to bylo.

„Takže.“ Makayla si sedne vedle mě, když Max následuje Jakea do haly. „Jake mi volal včera v noci a řekl mi, co se stalo. Proč jsi mi nezavolala?“ Dá mi její nejlepší Makayla pohled, který mě rozesměje. Rozzlobenost není Makaylin styl.

„Podívej, co se stalo minule. Ptala jsem se tě jestli mě nedoprovodíš na nebezpečné místo.“

Makayla zbledne. Nemá ráda připomínání té noci, kdy jsme byly unesené a ona myslela, že navždy ztratila Maxe.

„Měla jsem směnu a nemohla dostat volno, tak jsem zavolala Drakeovi a nařídila mu, aby sem pronto naklusal. Udělal to?“

„Neboj se,“ odpovím. „Byla jsem v dobrý rukou. Poté, co policie odešla, byl tu hodinu a zkontroloval mě a zprdnul za to, že na mě čekal u mě doma…“

Zamračí se. „Myslela jsem, že jsi s ním skončila před několika měsíci. Jste stále?-“

Snížím svůj hlas. „Pořád jsem mu to chtěla říct, ale nedostala jsem šanci. Přátelé s výhodami věc byla zábava na chvíli, ale za chvíli mě to nechalo docela prázdnou, uvnitř.“

Makayla se podívá ke dveřím, za nimiž jsou Max a Jake zapojeni do diskuze a nakloní se ke mně. „A co Jake? Myslela jsem, že jsi řekla, že s ním nechceš mít nic společného poté, co jsi ho viděla minulý týden v kanceláři. A přesto to byl on, kdo mi volal a teď je tady.“

Mé srdce se sevře v mé hrudi. „Myslím, že se cítí zodpovědný za to, co se stalo, i když je to naprosto směšné. Je tady, protože je to prostě…víš… milý kluk.“ Příliš dobrý pro někoho jako jsem já.

„A ty jsi milá holka.“ Makayla mě poplácá po ruce. „V opačném případě by si nebyla mou nejlepší kamarádkou. Milé holky a milí kluci patří k sobě. Možná ti odpustil a chce to zkusit znovu. Lidé mají velkou kapacitu pro odpouštění. Podívej se na mě a Maxe. Po tom všem, co se stalo, jsme na tom zapracovali.“

Slzy se tvoří v mých očích. „Vám bylo souzeno být spolu. Věděla jsem to, když jsem tě viděla – dívka, jejíž žaludek nemůže snést násilí  - sedící na tribuně v Redemption, sledujíc ho bojovat první den co jste se potkali. Není to totéž se mnou a Jakem. Ublížila jsem mu a nejhorším možným způsobem. Nikdy mi to neodpustí.“

Makayliny oči vystřelí ke dveřím a pak zpět ke mně. Škubne bradou tak trochu směrem do chodby. Max je pryč, ale Jake se opírá o zárubeň. Studuje mě tu nejdelší dobu, modré oči se noří hluboko do mé duše. Pak se otočí a odejde.