HM - 37. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Když se Julian objeví za vozíkem, celý od krve, ale naživu, pustím AK-47 na zem. Emoce, které mě zalijí, jsou na hranici mezi štěstím a úlevou.

Je to radost. Ochromující radost, že jsme zabili naše nepřátele a přežili.

Když vybuchla zeď a do hangáru vběhli ti ozbrojení muži, myslela jsem, že je Julian mrtvý. Ovládaná oslepující zuřivostí jsem na ně začala střílet, a když opětovali palbu, bezmyšlenkovitě jsem utíkala. Fungovala jsem čistě jen na základě instinktů. Věděla jsem, že nemám víc než pár minut, a bylo mi to jedno. Chtěla jsem žít jen tak dlouho, abych jich zabila co nejvíc.

Ale teď je Julian tady. Přede mnou. Živý.

Nevím, jestli jsem běžela já k němu nebo on ke mně, ale nějakým způsobem skončím v jeho objetí. Drží mě tak pevně, že skoro nemůžu dýchat. Zasypává mě teplými polibky po celém obličeji a krku, rukama mi přejíždí po těle, jak hledá, jestli jsem zraněná, a strach poslední hodiny zmizí. Odtlačí ho pryč čistá radost.

Přežili jsme, jsme spolu a nic nás nerozdělí.

***

„Tihle dva byli u vrtulníku,“ řekne Lucas, když ho vyjdeme z hangáru hledat. Stejně jako Julian je celý od krve a nejistý na nohou, ale nejde o nic smrtelného – jak jsou ti dva muži na trávě vidět jako důkaz. Oba sténají a brečí, jeden si tiskne krvácející ruku a druhý se snaží zastavit krvácení na noze.

„Je to ten, co si myslím?“ zeptá se Julian, když kývne směrem ke staršímu muži. Lucas se usměje.

„Ano. Patrick Sullivan osobně spolu s jeho oblíbeným – a posledním – synem Seanem.“

Podívám se na mladšího muže. Teď ho poznávám. Je to Rosin útočník, ten, co utekl.

„Řekl bych, že chtěli obhlédnout situaci z vrtulníku a zasáhnout v pravý čas,“ pokračuje Lucas a obličej se mu stáhne bolestí, když se chytí za žebra. „Až na to, že nikdy nepřišel. Museli zjistit, kdo jsme a svolali všechny policajty, co jim něco dlužili.“

„Ti muži, co jsme zabili, byli policisté?“ zeptám se a začnu se třást, jak adrenalin začne ustupovat. „Ti v Hummerech a SUV taky?“

„Podle vybavení bych řekl, že většina ano,“ odpoví Julian a chytí mě za pas. Jsem za to vděčná, protože se mi začnou třást nohy. „Někteří byli nejspíš zkorumpovaní, ale jiní slepě sledovaly rozkazy nadřízených. Nepochybuju, že jim řekli, že jsme nebezpeční kriminálníci. Možná i teroristi.“

„Oh.“ Hlava mě při té myšlence začne bolet a najednou ucítím i všechny modřiny a odřeniny. Bolest mě zasáhne jako přílivová vlna a následuje ji takové vyčerpání, že se musím opřít o Juliana, jak se mi před očima zatmí.

„Kruci.“ S tou nadávkou se můj svět otočí do horizontální polohy a uvědomím si, že mě Julian vzal do náruče. „Vezmu ji do letadla,“ slyším, jak říká, a já seberu veškeré zbylé síly, abych zavrtěla hlavou.

„Ne, jsem v pořádku. Prosím, pusť mě,“ požádám a zatlačím mu do ramen. K mému překvapení poslechne a opatrně mě postaví na nohy. Sice má pořád ruku položenou na mých zádech, ale stojím sama.

„Co je, zlato?“ zeptá se.

Ukážu směrem k těm dvěma mužům. „Co s nimi uděláš? Zabiješ je?“

„Ano,“ odpoví Julian. Jeho modré oči jsou chladné. „Zabiju.“

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Ta holka, kterou Julian přivedl na ostrov, by něco namítala, navrhla mu nějaký důvod, proč je ušetřit, ale už ta holka nejsem. Utrpení těchto mužů se mě nijak nedotýká. Je mi víc líto těch aut než jich, a jsem ráda, že se Julian postará o hrozbu, kterou představují.

„Myslím, že by tu měla být Rosa,“ řekne Lucas. „Bude chtít vidět spravedlnost.“

Julian se na mě podívá a já přikývnu. Je to možná špatné, ale v tuhle chvíli se zdá správné, aby tu byla. Aby viděla konec mužů, kteří jí ublížili.

„Přiveď ji,“ nařídí Julian a Lucas zamíří zpátky do hangáru, nechá mě s Julianem a se Sullivanovi o samotě. Sledujeme je v tichosti, ani jeden z nás se necítí na to promluvit. Starší muž už je v bezvědomí, omdlel z těžkého krvácení, ale Rosin útočník je docela hlasitý, jak prosí o slitování. Vzlyká a svíjí se na zemi, slibuje nám peníze, politické služby, představení nám všech amerických kartelů… cokoliv chceme, jen abychom ho pustili. Slibuje, že už se další ženy nedotkne, říká, že to byla chyba – že nevěděl, že si neuvědomil, kdo Rosa je… Když ani já, ani Julian nereagujeme, přemění sliby na výhružky a já ho umlčím tím, že mu řeknu, že náš názor nic nezmění. Jsem ledově chladná, nemám prostor pro lítost. Z toho, co Rose udělal a kvůli ztrátě dítěte, si Sean Sullivan nezaslouží nic jiného, než smrt.

O minutu později se vrátí Lucas s roztřesenou Rosou. Ve vteřině, kdy se podívá na ty muže, se jí do obličeje vrátí barva a pohled zbrutální. Přejde k útočníkovi a několik vteřin se na něj dívá, než se podívá na nás.

„Můžu?“ zeptá se s nataženou rukou a Lucas se chladně usměje, když ji podá pistoli. Rosiny ruce jsou klidné, když zamíří.

„Udělej to,“ řekne Juliana a já sleduju, jak přede mnou umře další člověk. Než ozvěna z Rosina výstřelu odezní, Julian přejde k bezvědomému Patricku Sullivanovi a několikrát ho střelí do hrudi.

„Tady jsme skončili,“ řekne. Otočí se zády k mrtvolám a všichni čtyři zamíříme k letadlu.

***

Na cestě domů pilotuje letadlo Thomas, zatímco Lucas odpočívá s Julianem, Rosou a mnou v hlavní kabině. Když nás máma všechny viděla naživu, zhroutila se a tak je Julian zavedl do ložnice, řekl jim, aby se osprchovali a odpočinuli. Chci jít za nimi a zjistit, jak jim je, ale kombinace vyčerpání a náhlého poklesu adrenalinu mě konečně dostihne. Jakmile se dostaneme do vzduchu, usnu a pevně držím Juliana za ruku. Nevzpomínám si, že jsme přistáli, ani jak jsem se dostala do domu. Když otevřu oči, jsme už v naší ložnici a dr. Goldberg mi ošetřuje rány. Matně si vzpomínám, že ze mě Julian smyl krev v letadle, ale zbytek mám v mlze.

„Kde jsou mí rodiče?“ zeptám se, když mi doktor vyndává pinzetou malé kousky skla z ramene. „Jak je jim? A co Rosa a Lucas?“

„Všichni spí,“ odpoví Julian, který celou proceduru sleduje. Obličej má stáhnutý vyčerpáním a hlas má také unavený. „Neboj se, jsou v pořádku.“

„Po příjezdu jsem je vyšetřil,“ řekne dr. Goldberg, zatímco mi obvazuje krvácející ruku. „Váš otec si dost ošklivě odřel loket, ale nic si nezlomil. Vaše matka byla v šoku, ale kromě pár škrábanců od rozbitého skla je v pořádku, stejně jako slečna Martinezová. Lucas Kent má pár zlomených žeber a popálenin, ale dostane se z toho.“

„A Julian?“ zeptám se, když se podívám na mého manžela. Už je umytý a ovázaný, takže vím, že ho musel doktor vyšetřit, zatímco jsem spala.

„Střední otřes mozku, stejně jako Vy, spolu s popáleninami prvního stupně na zádech, pár stehů na rameni, kam ho zasáhla kulka a několik odřenin. A samozřejmě malé škrábance z rozbitého skla.“ Vytáhne mi z ramene další kousek skla, odmlčí se a podívá se na nás, jako by nevěděl, jak to říct. Nakonec tiše řekne, „Slyšel jsem o potratu. Je mi to moc líto.“

Přikývnu, bojuju s náhlým návalem slz. Lítost v doktorově pohledu bolí víc než sklo v rameni, když mi připomene, o co jsme přišli. Bolestivý zármutek, který jsem během boje pohřbila hluboko do sebe, je teď ostřejší a silnější než kdy dřív.

Možná jsme přežili, ale nevyvázli jsme z toho bez úhony.

„Děkuju,“ řekne Julian ztěžka, vstane a postaví se k oknu. Jeho pohyby jsou ztuhlé a trhané. Doktor rychle dokončí svou práci, když si uvědomí svou chybu a s tichým ‚dobrou noc‘ opustí pokoj, zanechá nás s naší bolestí.

Jakmile je doktor pryč, vrátí se Julian k posteli. Nikdy jsem ho neviděla tak unaveného. Doslova se potácí.

„Spal jsi v letadle?“ zeptám se, když sleduju, jak si sundává tričko a tepláky, do kterých se musel převléct. Na hrudi mě bolí, když vidím jeho zranění. ‚Pár odřenin‘ je slabé slovo. Po celém těle má modré a černé fleky, nejvíc na vypracovaných zádech.

„Ne, chtěl jsem na tebe dohlédnout,“ odpoví unaveně a vleze si do postele vedle mě. Položí se obličejem ke mně, přehodí přese mě ruku a přitáhne blíž. „Tušil jsem, že máš otřes mozku, jak jsi spadla v tom autě,“ zamumlá pár centimetrů od mého obličeje.

„Chápu.“ Nemůžu se od jeho modrých očí odtrhnout. „Ale ty jsi měl otřes mozku taky. Z toho výbuchu.“

Přikývne. „Ano, to jsem tušil taky. Další důvod proč zůstat vzhůru.“

Zírám na něj a hruď se mi stáhne. Cítím, jako bych se topila v jeho očích, jako by mě ta modrá barva stahovala hlouběji do sebe.

Do mysli se mi samovolně vkradou vzpomínky na výbuch a přinesou s sebou hrůzu posledních událostí. Julian odlétající pod výbuchem, Rosino znásilnění, potrat, vyděšené obličeje rodičů, když jsme uháněli po dálnici… Všechny ty děsivé scény vidím před sebou a naplňují mě smutkem a vinou. Protože to já nás vzala do toho klubu a kvůli tomu během dvou dní přišla o dítě a skoro ztratila všechny, na kterých mi záleží.

Slzy, které se mi objeví v očích, bolí. Každá mě pálí v slzných kanálcích a zvuk, který se mi dere z úst je přiškrcený. Můj nový svět není temný. Je černý a naprosto beznadějný.

Stisknu víčka k sobě, pokusím se stočit do klubíčka, udělat se co nejmenší a zabránit tak veškeré bolesti, aby propukla v celé síle, ale Julian mě nenechá. Obtočí kolem mě ruce a drží mě, zatímco se rozpadám na kousky. Jeho velké tělo mě zahřívá, zatímco mě hladí po zádech a šeptá mi do vlasů, že jsme přežili, že vše bude zase v pořádku a že se brzy vrátíme do normálu… Ten hluboký, nízký tón jeho hlasu mě obklopuje, vyplňuje mi uši tak dlouho, že už nemůžu dál odolávat a musím poslouchat slova, která mě uklidňují, i když si uvědomuju jejich faleš.

Nevím, jak dlouho takhle brečím, ale nakonec ta nejhorší bolest odejde a já si začnu uvědomovat víc Julianovi doteky, jeho sílu. Jeho objetí, kdysi vězením, je teď mým útočištěm a brání mi v utopení se v zoufalství. Když přestanu brečet, uvědomím si, že ho držím stejně pevně, jako on mě, a že také nachází úlevu v mém objetí. Utěšuje mě a já mu útěchu oplácím – a to nějakým způsobem zmírňuje bolest, kterou cítím, a zahání temnotu, která na mě padá.

Už mě držel, když jsem brečela, ale nikdy ne takhle. Přímo nebo nepřímo byl vždy důvodem mých slz. Nikdy jsme bolest nesdíleli, nikdy jsme neprocházeli společným utrpením. Naše společná nejbližší ztráta byla Bethina příšerná smrt. Smutnila jsem nad Beth sama a Julian taky, a když se pro mě vrátil, už jsem cítila spíš vztek.

Tentokrát je to jiné. Má ztráta je i jeho ztráta. Spíš jeho ztráta vlastně, protože to dítě chtěl od samého začátku. Ten maličký život ve mně – ten, který tak chránil – je pryč a já si neumím představit, jak se Julian cítí.

Jak moc mě nenávidí za to, co jsem udělala.

Ta myšlenka mnou zase otřese, ale tentokrát se snažím bolest udržet v sobě. Nevím, co se stane zítra, ale teď mě utěšuje a já jsem tak sobecká, že se nechám.

Vyjde ze mě tiché povzdychnutí, přitisknu se blíž ke svému manželovi a poslouchám silný a pravidelný rytmus srdce.

I když mě Julian nenávidí, potřebuju ho.

Potřebuju ho tak moc na to, abych ho nikdy nechala jít.