HM - 31. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

„Ahoj.“ S tácem s čajem a sendvičem v rukách otevřu dveře do Rosiny ložnice a přejdu k její posteli. Leží na boku obličejem od dveří, deku má kolem sebe pevně obmotanou. Tác položím na noční stolek, posadím se na kraj postele a něžně se dotknu jejího ramene. „Roso? Jsi v pořádku?“

Přetočí se, aby mě viděla, a já sebou skoro trhnu, když si všimnu modřiny na její tváři. „Blbý, co?“ zeptá se, když si všimne mé reakce. Hlas má lehce chraplavý, ale vypadá klidně, oči má v opuchlém obličeji suché.

„No, neřekla bych, že je to dobré,“ řeknu opatrně. „Jak se cítíš?“

„Lépe než ty,“ řekne tiše a podívá se na mě. „S tím dítětem mě to mrzí, Noro. Neumím si představit, jaké to pro tebe a Juliana je.“

Přikývnu, snažím se ignorovat bolest na hrudi. „Děkuju.“ Donutím se usmát. „Máš hlad? Něco jsem ti přinesla.“

Svraští obličej, když se posadí, a podezřívavě se zadívá na tác. „To jsi dělala ty?“

„Jistě. Víš, zvládnu uvařit vodu a dát sýr na chleba. Než mě Julian unesl, dělala jsem to běžně.“

Na Rosiných rtech se na kratičký okamžik objeví úsměv. „Oh, ano. Ty temné dny minulosti, kdy ses musela živit sama.“

„Přesně.“ Natáhnu se pro hrníček s čajem a opatrně ho podám Rose. „Tady máš. Heřmánkový s medem. Měl by vyléčit všechny nemoci, alespoň podle Any.“

Rosa se trochu napije a zvedne obočí. „Působivé. Skoro stejně dobrý jako od Any.“

„Hej.“ Zamračím se na ni přehnaně. „Skoro? A já myslela, že už přípravu čaje zvládám.“

Její úsměv je tentokrát zářivější. „Jsi dost blízko, slibuju. Teď zkusím ten tvůj sendvič. Musím říct, že vypadá moc dobře.“

Podám jí talíř a sleduju, jak jí. „Ty si nic nedáš?“ zeptá se v polovině a já zavrtím hlavou.

„Ne, snědla jsem něco málo předtím v kuchyni,“ vysvětlím.

„Taky bych neměla mít hlad,“ řekne Rosa, když sní většinu sendviče. „Lucas mi ráno přinesl omeletu.“

„Vážně?“ Zamrkám překvapeně. „Nevěděla jsem, že umí vařit.“

„Já taky ne.“ Naposledy si kousne a podá mi talíř zpátky. „Bylo to moc dobré, Noro, děkuju.“

„To je samozřejmé.“ Postavím se, ignoruju bolest v zádech. „Chceš ještě něco jiného? Možná knížku?“

„Ne, to je dobré.“ Znovu se zašklebí, když ze sebe sundá přikrývku a postaví se na nohy. „Vstávám. Nemůžu celý den zůstat v posteli.“

Zamračím se na ni. „Samozřejmě, že můžeš. Měla bys celý zbytek dne odpočívat.“

„Jako odpočíváš ty?“ Podívá se na mě a přejde ke skříni na druhé straně pokoje. „Končím s vyleháváním v posteli. Chci mluvit s Lucasem a zjistit, co udělají s těmi sráči, co nás napadli.“

Podívám se na ni. „Roso…“ Zaváhám. Nejsem si jistá, jestli pokračovat.

„Chceš vědět, co se s těmi chlapi ze včerejška stalo, nebo ne?“ Vytáhne džiny a podívá se na mě. Oči se jí třpytí. „Chceš vědět, co mi udělali předtím, než jsi tam přišla?“

„Jen pokud mi to říct chceš,“ řeknu rychle. „Jestli je ti to nepříjemné-“

Zvedne ruku, aby mě v půlce věty umlčela. Pak se zhluboka nadechne a řekne, „Šli za mnou na záchodky.“ V hlase je jen náznak hořkosti. „Když jsem vyšla, byli tam. Oba. A ten starší, Sean, řekl, že je tu VIP pokoj, který mi chtějí ukázat. Víš, jak jsou občas ve filmech?“ Přikývnu, cítím, jak se mi stahuje krk. „No, já idiot jim věřila.“ Otočí se zpátky a natáhne se ke skříni. Tiše ji sleduju, když si svleče tričko a natáhne podprsenku, na kterou hodí dlouhé černé triko bez rukávů. Na kůži má modřiny a podlitiny, některé ve tvaru prstů a já musím zamaskovat svou reakci, když se ke mně otočí a řekne, „Předtím jsem jim řekla, že je to moje první návštěva Ameriky, tak jsem si říkala, že chtějí, abych si to užila.“

„Ježiš, Roso…“ Přistoupím k ní, bolí mě na prsou, ale znovu zvedne ruku.

„Ne.“ Polkne. „Nech mě to dopovědět.“

Zastavím se několik kroků od ní a ona za chvíli pokračuje. „Jak jsme se dostali za záchodky, z dohledu ostatních, na mě ten mladší, Brian, skočil a táhl mě k té místnosti. Byl tam ještě nějakej puberťák a celé to sledoval, než mu Sean řekl, aby se postavil na chodbu a ujistil se, že nikdo nepůjde dovnitř. Myslím, že chtěli“-odmlčí se, když si všechno znovu vybaví-„že až by se mnou skončili, byla by řada na něm.“

Zatímco mluví, vztek, který jsem cítila v klubu, se vrátí. Pod váhou smutku byl někde pohřben, zatlačen pryč od mé vlastní ztráty, ale teď ho zase vnímám. Ostrá a bublající zuřivost mě zaplní natolik, že se začnu třást a po stranách svírám a zase otevírám ruce v pěst.

„Myslím, že zbytek toho příběhu znáš,“ pokračuje Rosa. Hlas má každou vteřinou křehčí. „Přišla jsi zrovna, když jsem se snažila Seana setřást. Kdyby nebylo tebe…“ Obličej se jí stáhne a tentokrát se nemůžu držet zpátky. Překonám vzdálenost mezi námi, obejmu ji a držím, zatímco se třese. Pod vším tím vztekem cítím bezmoc. Co se stalo Rose je noční můrou všech žen a netuším, jak ji uklidnit. Dalo by se říct, že to, co mi udělal Julian na ostrově, je to samé, ale během té doby mi dal i určitou podobu něhy. Cítila jsem se zneuctěná, ale také opatrovaná, ať už je to jakkoliv divné.

Nikdy jsem se necítila tak, jak se teď cítí Rosa.

„Je mi to líto,“ zašeptám a hladím ji po vlasech. „Je mi to tak líto. Ti bastardi zaplatí. Donutíme je zaplatit.“

Popotáhne a odtáhne se ode mě, oči má plné slz. „Ano.“ Hlas má přidušený, když o krok ustoupí. „Chci, aby zaplatili, Noro. Chci to víc, než cokoliv jiného.“

„Já také,“ zašeptám. Chci Rosiny útočníky mrtvé. Chci se jich zbavit co možná nejhorším způsobem. Je to špatné, je to zvrácené, ale je mi to jedno. Obrázky muže, kterého Julian včera večer zabil, mi zaplní hlavu a přinesou s sebou určitý pocit zadostiučinění. Chci toho druhého – Seana – aby zaplatil stejně. Chci, aby ho Julian spoutal, a také ho chci sledovat při práci.

Zaklepání na dveře nás obě vyleká.

„Prosím,“ křikne Rosa a tričkem si otře slzy z tváře.

K mému překvapení vstoupí Julian, jeho výraz je napjatý a zvláštně ustaraný. Od rána se převlékl a vlasy má mokré, jako by se právě osprchoval.

„Co se stalo?“ zeptám se okamžitě, tep se mi zrychlí. „Stalo se něco?“

„Ne,“ řekne Julian a přejde pokoj. „Ještě ne. Ale možná budeme muset urychlit náš odjezd.“ Zastaví se přede mnou. „Zrovna jsem se dozvěděl, že naše portréty teď kolují všemi úřady FBI. Ten bratr, který utekl, musel mít dobrou paměť na tváře. Sullivanovi nás hledají, a jestli jsou propojení tak, jak si myslíme, nemáme moc času.“

Obklopí mě strach. „Myslíš, že už ví o mých rodičích?“

„Netuším, ale není to úplně mimo. Hned jim zavolej a řekni jim, ať si sbalí jen to nejnutnější. Za hodinu je vyzvedneme a všechny vás odvezu na letiště.“

„Počkej chvíli.“ Podívám se na Juliana. „Nás všechny? A co ty?“

„Musím se se Sullivanovými vypořádat. Lucas a já zůstaneme ještě s dalšími našimi muži.“

„Cože?“ Najednou nemůžu dýchat. „Co tím myslíš, že tu zůstanete?“

„Musím se o ten nepořádek postarat,“ řekne Julian netrpělivě. „Budeme ztrácet čas mluvením nebo zavoláš rodičům?“

Polknu hořkou námitku, kterou mám v krku. „Hned jim zavolám,“ řeknu přidušeně a natáhnu se pro telefon. Julian má pravdu; nemáme čas se o tom hádat. Ale jestli si myslí, že se s tím smířím, pak se hluboce mýlí.

Udělám cokoliv, abych ho opět neztratila.