HM - 30. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Když sleduju, jak Nora vychází z pokoje, uvědomím si, že mě něco svírá na hrudi. Snaží se svou bolest skrývat, být silná, ale vím, že to, co se stalo, ji zevnitř trhá na kousky. Dnes ráno se zhroutila jako špička ledovce a vědomí, že za to můžu – že můžu za to všechno – můj vztek jen zvyšuje. Je to všechno moje vina. Kdybych ji tak zkurveně nechtěl potěšit, udělat cokoliv, aby byla šťastná, nic z toho by se nestalo. Měl jsem poslouchat své instinkty a držet ji na pozemku, kde by se jí nikdo ani nedotkl. A hlavně jsem měl odmítnout její prosbu jít do toho proklatého klubu. Ale neudělal jsem to. Změkl jsem. Nechal svou posedlost jí, aby mi zatemnila mozek, a teď za to platí. Kdybych ji býval nenechal jít na ten záchod samotnou. Kdybych býval vybral jiný klub… Výčitky mi zaplňují hlavu a mám pocit, jako by měla každým okamžikem vybuchnout.

Musím najít něco, na čem si vybiju zlost a to hned.

Otočím se a zamířím k vchodovým dveřím.

„Přivedl jsem sem toho bratrance,“ řekne Lucas hned, jak vyjdu na příjezdovou cestu. „Došlo mi, že nejspíš nebudeš chtít jet až na druhou stranu Chicaga.“

„Skvěle.“ Lucas mě zná dobře. „Kde je?“

„V tom autě támhle.“ Ukáže na černou dodávku zaparkovanou strategicky za stromy nejdále od sousedů.

Naplněn temným očekávání k němu přejdu s Lucasem v patách. „Už něco řekl?“ zeptám se.

„Dal nám přístupový kód ke garáži jeho bratrance a výtahům v budově,“ odpoví Lucas. „Nebylo těžké ho donutit mluvit. Zbytek jsem nechal tobě pro případ, že bys s ním chtěl mluvit osobně.“

„Skvělá úvaha. To rozhodně chci.“ Dojdu k dodávce, otevřu zadní dveře a zadívám se dovnitř. Na zemi leží hubený mladý kluk. Je svázaný. Kotníky má přivázané k zápěstí za zády, takže leží v nepřirozené pozici, obličej má oteklý a od krve. Do obličeje mě praští silný puch moči, strachu a potu. Lucas a mí muži odvedli solidní práci.

Ignoruju pach a vlezu dovnitř, pak se otočím. „Jsou ty stěny zvukotěsné?“ zeptám se Lucase, který zůstal venku.

Přikývne. „Z devadesáti procent.“

„Bezva. To by mělo stačit.“ Zavřu za sebou dveře, zavřou mě uvnitř spolu s tím klukem – který se okamžitě začne na zemi svíjet a vydávat zoufalé zvuky. Vytáhnu nůž a kleknu si vedle něj. Začne sebou zmítat ještě zuřivěji a zvuky zesílí. Nevšímám si vyděšeného výrazu v jeho očích, chytím ho za krk, abych ho udržel v klidu, a zajedu nožem mezi jeho tvář a roubík. Na tváři, kde ho říznu, se objeví trocha krve a stéká dolů. Sleduju ji, užívám si ten pohled. Chci víc krve. Chci vidět celou dodávku pokrytou krví.

Jako by vycítil mé myšlenky, začne ten kluk brečet. „Prosím, nedělej to, chlape,“ prosí a vzlyká. „Nic jsem neudělal! Přísahám, nic jsem-“

„Sklapni.“ Sleduju ho, nechávám svou touhu růst. „Víš, proč tu jsi?“

Zavrtí hlavou. „Ne! Ne, přísahám,“ vzlyká. „Nic nevím. Byl jsem v tom klubu a byla tam holka a pak nic nevím, protože jsem se vzbudil ve skladišti a nic jsem neudělal-“

„Ani ses nedotkl té holky v žlutých šatech?“ Nahnu hlavu na stranu, protočím nožem mezi prsty. Vím přesně, jak se kočky cítí, když si hrají s myší; je to docela zábava.

Jeho oči se rozšíří. „Cože? Ne! Kurva, ne! Přísahám, nemám s tím nic společného! Řekl jsem Seanovi, že je to blbej nápad-“

„Takže jsi věděl, co jí udělají?“

Okamžitě si uvědomí, k čemu se přiznal a začne znovu prosit, slzy a sopel mu stékají po obličeji. „Ne! Chci říct, nikdy mi neříkají nic, dokud to neudělají, takže jsem to nevěděl! Přísahám, do té doby, než jsme tam byli, jsem nic nevěděl. Řekli, ať hlídám dveře a já jim řekl, že to není fér a oni ať to prostě udělám a pak přišla ta holka a já řekl, ať odejde-“

„Zmlkni.“ Přitisknu ostří nože k jeho puse. Okamžitě sklapne a v očích se mu objeví strach. „Dobře,“ řeknu tiše, „teď mě pozorně poslouchej. Řekneš mi, kde tvůj bratránek Sean jí, spí, sere, šuká a všechno ostatní, co dělá. Chci seznam všech míst, kam by mohl jít. Rozumíš?“

Nepatrně přikývne a já nůž odtáhnu. Kluk ze sebe začne okamžitě sypat jména restaurací, klubů, posiloven, hotelů a barů. Všechno si to nahraju na telefon, a když skončí, usměju se na něj. „Dobrá práce.“

Zkroutí rty do slabého pokusu o úsměv. „Takže mě teď necháte jít, že? Protože přísahám, že s tím nemám nic společného.“

„Nechat tě jít?“ Podívám se na nůž v ruce, jako bych nad jeho slovy uvažoval. Pak se na něj podívám a usměju. „Proč? Protože jsi zradil svého bratrance?“

„Ale… ale všechno jsem ti řekl!“ Oči se mu zase rozšíří. „Nic dalšího nevím.“

„Ano, já vím.“ Přitisknu mu nůž na břicho. „A to znamená, že už jsi mi k ničemu.“

„Ne!“ Začne křičet. „Můžeš za mě chtít výkupné! Jsem Jimmy Sullivan, synovec Patricka Sullivena. Zaplatí, aby mě dostal zpátky! Zaplatí, přísahám-“

„Oh, jsem si jist, že ano.“ Nechám do něj zajet nůž a užívám si pohled na krev, která po něm začne stékat. Odtrhnu od něj oči a podívám se mladíkovi do k smrti vyděšených očí. „Škoda, že peníze jsou to poslední, co teď potřebuju.“

A s výkřikem mu rozpářu břicho a sleduju záplavu tmavé barvy, jak vytéká ven.

***

Poté, co si otřu ruce do ručníku, který někdo nechal v dodávce, otevřu dveře a vyskočím ven. Lucas na mě čeká, tak mu řeknu, aby se zbavil těla, a zamířím zpátky do domu. Je to zvláštní, ale necítím se o moc líp. To zabití mi mělo ulevit, zmírnit touhu po násilí, ale vypadá to, že tomu jen přispělo. Prázdnota ve mně každou minutou roste.

Chci Noru. Potřebuju ji víc, než kdy dřív. Ale když vejdu do domu, první věc, kterou udělám, je, že zamířím do sprchy. Jsem celý od krve a nechci, aby mě takhle viděla. Jako bezcitného zabijáka, za kterého mě její rodiče mají.

Když se osprchuju, zkontroluju polohu Nory. K mému zklamání je pořád v Rosině pokoji. Uvažuju, jestli pro ni jít, ale rozhodnu se jí nechat ještě pár minut a dodělat mezitím nějakou práci. Když otevřu notebook, emailovou schránku mám plnou obvyklých zpráv. Rusové, Ukrajinci, Islámské státy, změny ve smlouvách o dodávkách, bezpečnostní chyba v jedné z indonéských továren… všechny bez zájmu projedu, dokud nedojdu k emailu od Franka, mého kontaktu u CIA.

Otevřu ho, rychle ho přelétnu – a všechno uvnitř mě ztuhne.