HM - 29. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

„Noro, zlato…“ Z neklidného spánku mě vytáhne známý něžný dotek. Donutím se otevřít ztěžklá víčka a nechápavě zírám na mámu, která sedí na okraji postele a hladí mě po vlasech. Hlava mě tak bolí, že chvíli trvá, než mi dojde, že je v naší ložnici – a než si všimnu oteklých, červených očí.

„Mami?“ Posadím se a potlačím zasténání bolestí při tom pohybu. Záda mám ztuhlá a bolavá, v podbřišku mě tupě pobolívá. „Co tu děláš?“

„Julian nám ráno volal,“ řekne třesoucím hlasem. „Říkal, že vás s Rosou včera v klubu napadli.“

„Oh.“ Záblesk vzteku mě zcela probudí. Jak se Julian opovažuje moje rodiče tak děsit? Mohl jim říct mnohem méně děsivější důvod ztráty dítěte.

Ztráta dítěte.

Bolest je tak ostrá a náhlá, že ji nemůžu zadržet. Vydere se ze mě zavzlykání, které s sebou přinese záplavu slz. Přitisknu ruku k ústům, ale je pozdě. Bolest se vytlačí nahoru a celá se rozlije, slzy jsou jako kyselina na mé tváři. Cítím, jak kolem mě máma obtočí ruce a slyším, jak brečí a vím, že musím přestat, ale nemůžu. Je to příliš, ten smutek a vědomí, že to já to způsobila.

Najednou už to není máma, kdo mě drží. Místo toho jsem zabalená v dece na Julianově klíně, jeho silné ruce mě objímají, když se mnou houpe dopředu a dozadu jako s dítětem. Slyším tátu, jeho nízký a utěšující hlas, a poznám, že táta uklidňuje mámu. V určité chvíli musel Julian přijít do pokoje, ale nevím kdy, nebo jak.

Nakonec mě Julian odnese do sprchy. Tady, pryč od pohledu rodičů, jsem schopná konečně nabrat kontrolu. „Omlouvám se,“ zašeptám, když ze mě Julian sundá ručník a zabalí mě do tlustého froté županu. „Omlouvám se. Kde je Rosa? Jak jí je?“

„Je v pořádku,“ odpoví tiše. Oči má podlité krví, což znamená, že nejspíš včera v noci nespal. „Tedy tak v pořádku, jak jen může být. Je stále v pokoji, ale Lucas s ní mluvil a říkal, že je jí lépe. A ty se nemáš za co omlouvat, zlato. Za nic.“

Zavrtím hlavou, znovu mně zalije ošklivá vina. „Musím ji vidět-“

„Počkej, Noro.“ Chytí mě za ruku zrovna ve chvíli, kdy chci odejít z koupelny. „Než za ní půjdeš, je něco, co musím s tebou a tvými rodiči probrat.“

„S rodiči?“

Přikývne a podívá se mi do očí. „Ano. Proto jsem je sem zavolal. Musíme si promluvit.“

***

„Sullivanova rodina?“ Tátův hlas nevěřícně stoupne. „Chceš mi říct, že muži, kteří napadli mou dceru, jsou součástí té lůzy?“

„Ano,“ potvrdí Julian, výraz má tvrdý. Sedí vedle mě na gauči, levou ruku položenou na mém koleni. „Zjistil jsem to včera, když jsme přijeli z nemocnice.“

„Musíme jít hned na policii.“ Máma se nahne dopředu a sevře ruce v pěst. „Ty zrůdy za tohle musí zaplatit. Jestli víš, o koho jde-“

„Zaplatí za to, Gabrielo.“ Julianův pohled se změní. „O to se nemusíte bát.“

„To je kvůli tobě, že ano?“ řekne táta krutě a rychle se postaví. „Šli po tobě-“

„Ne,“ přeruším ho a zavrtím hlavou. Pořád se vzpamatovávám z toho, co jsem teď zjistila, ale jedna věc, kterou jsem si jistá, je, že pro jednou nejde o Juliana. „Byla to náhoda, tati. Netušili, kdo já nebo Rosa jsme. Byli prostě“-otřesu se nad tou vzpomínkou-„Dělali to pro zábavu.“

„Pro zábavu?“ Táta na mě zírá, obličej se mu stáhne vzteky, když se znovu posadí.  „Ti čuráci si mysleli, že zranit dvě ženy, je sranda?“

„No, technicky chtěli jen Rosu,“ řeknu tupě. „Já se k tomu nachomýtla.“

Julian stiskne ruku kolem mého kolene a podívá se mým směrem. Poprvé za celé ráno na něm vidím zlobu pod bezemoční fasádou. Nepochybuju, že mě z toho viní – že jsem využila narozenin k tomu, abych ho zmanipulovala a dostala nás do klubu, že jsem se snažila Rosu zachránit na vlastní pěst.

Za ztrátu dítěte… toho, kterého jsem nevěděla, že tak chtěl, dokud nebylo příliš pozdě.

Netuším, jak mě za to potrestá, ale ať už vymyslí jakýkoliv trest, bude zasloužený.

„Musíme jít na polici,“ zopakuje máma. „Musíme nahlásit-“

„Ne.“ Tentokrát je to Julian, kdo se zvedne na nohy a začne přecházet po pokoji. „To by nebylo moudré.“

„Proč?“ Zeptá se táta. „To civilizovaní lidé v téhle zemi dělají. Jdou za úředníky-“

„Ty úředníky má Sullivan pod palcem.“ Julian se zastaví, aby se na tátu hrubě podíval. „A i kdyby nebyli, tak bychom mohli Sullivanovi poslat email s tím, kdo jsme.“

„Správně.“ Vyskočím na nohy a nevšímám si bolesti ve svalech. Konečně si můj mozek všechno spojil a došlo mi, proč sem Julian rodiče zavolal. Jestli ten chlap, kterého Julian včera ubodal, je opravdu tím, kým je, tak není v nebezpečí jen můj manžel. „Mami, tati, to nemůžeme.“

Máma se na mě vyděšeně podívá. „Ale, Noro-“

„Bude pro všechny nejlepší, když nás na chvíli přijedete navštívit,“ řekne Julian a postaví se vedle mě. „Jen do doby, než se vše vyřeší.“

„Cože?“ Zírá na nás máma. „Co tím chcete říct? Proč?“ Okamžitě ztichne. „Ty jsi těm mužům včera něco udělal, že?“ řekne pomalu, oči upřené na Juliana. „Nechceš, aby věděli, kdo jsme, protože… protože-“

„Protože jeden ze Sullivanových synů je mrtvý, ano.“ Potvrdí Julian, jako by řekl, že dnes bude pršet. „Budou nás hledat a až zjistí, kdo jsme, půjdou po Vás a Tonym.“

Máma viditelně zbledne a táta se postaví na nohy. „Chceš říct, že jdou po nás?“ Hlas má plný vzteku a nedůvěry. „Že by na nás mohli zaútočit, protože… protože jsi-“

„Zabil jednoho ze Sullivanových synů za to, že Noře ublížil, ano.“ Julianův hlas je chladný jako vždy. „Obviňovat se můžeme později. Teď, protože nechci, aby Nora truchlila pro své rodiče, navrhuju, abyste své zaměstnavatele informovali o tom, že jedete na dovolenou a začali balit.“

„Kdy odjíždíme?“ zeptá se máma. Už taky stojí a obličej má bledý. „A jak dlouho ta dovolená bude trvat?“

„Gab, nemyslíš vážně, že-“ začne táta, ale máma ho umlčí tím, že mu položí ruku na rameno.

„Myslím.“ Mámin hlas je klidný, v očích má odhodlání. „Nechci to o nic víc, než ty, ale slyšel jsi o Sullivanových. Je to hrozná zpráva, a jestli Julian tvrdí, že jsme v nebezpečí-“

„Věříš tomuhle vrahovi?“ Otočí se na ni táta. „Myslíš, že s ním budeme v bezpečí?“

„Víc než tady, kde bude Sullivan hledat pomstu? Ano, myslím,“ odsekne máma. „Nemáme zrovna moc na výběr, ne?“

„Můžeme jít na policii nebo FBI-“

„Ne, Tony, nemůžeme. Ne, pokud to co Julian říká, je pravda.“

„No je jasné, že bude proti policii, když-“

Zatímco se hádají, cítím, jak se bolest hlavy stupňuje. Nakonec už to nemůžu vydržet. „Mami, tati, prosím.“ Udělám krok vpřed a nevšímám si pulzování ve spáncích. „Prostě s námi na chvíli odjeďte. Nemusí to být navždy. Že, Juliane?“ Podívám se na svého manžela pro potvrzení.

Julian kývne. „Jak jsem řekl, jen do té doby, než se situace uklidní. Doufejme, že ne déle než měsíc nebo dva.“

„Měsíc nebo dva? Jak přesně se to dá za měsíc nebo dva vyřešit?“ zeptá se máma, zatímco táta tu jen stojí a ovládá vztek.

„Opravdu to chcete vědět, Gabrielo?“ zeptá se Julian klidně a máma ještě víc zbledne.

„Ne, to je dobré.“ Zní trochu chraplavě. Odkašle si a zeptá se, „Takže co máme říct v práci? Jak máme vysvětlit tak dlouhou dovolenou bez předchozího upozornění? Chci říct, jde spíš o odchod než dovolenou-“

„Můžete jim říct pravdu: že Vaše dcera potratila a potřebuje Vás několik týdnů.“ Z Julianových drsných slov se otřesu. Když si toho všimne, natáhne se pro mě a chytí mě za ruku. Pak mámě klidnějším tónem řekne, „Nebo si můžete něco vymyslet. Je to na Vás.“

„Dobře, uděláme to,“ řekne máma tiše. Podívá se na nás, a když se otočí na tátu, vidím, že už ho vztek opustil. Místo toho vypadá, jako by zadržoval slzy. Když si všimne, že se na něj dívám, přistoupí ke mně.

„Je mi to tak líto, zlatíčko,“ řekne tiše, jeho hluboký hlas je plný smutku. „Neměl jsem šanci ti to říct, ale je mi to tak, tak líto.“

„Děkuju, tati,“ zašeptám a pak se od něj odvrátím, abych nezačala znovu brečet.

Julian kolem mě okamžitě obtočí ruce a přitiskne k sobě. „Tony, Gabrielo,“ slyším, jak řekne. Rukou mě krouživým pohybem hladí po zádech, zatímco já bojuju se slzami. „Myslím, že bude nejlepší, když si teď Nora odpočine. Proč si vy dva nepromluvíte a pak to ještě probereme? Ideálně bych chtěl, abyste s Norou odletěli už dnes, než Sullivanovi zjistí, kdo jsme.“

„Samozřejmě,“ odpoví máma tiše. „Pojď, Tony, musíme toho hodně co zařídit.“ A než se k nim stačím otočit, zaslechnu odcházející kroky.

Když jsou pryč, Julian povolí sevření a odtáhne se, aby se na mě podíval. „Noto, zlato-“

„Jsem v pořádku,“ přeruším ho. Nechci jeho lítost. Ta vina, kterou jsem před hodinou odsunula pryč, je zase zpátky. A silnější než předtím. „Jdu si promluvit s Rosou.“

Julian si mě chvíli prohlíží a pak ustoupí, nechá mě jít. „Dobře, můj miláčku,“ řekne jemně. „Jdi.“