HM - 27. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Křeče, které jsem začala cítit před několika vteřinami, se náhle zvětší a změní se v ostrou bolest. Projede mi celým břichem, vyrazí mi dech zrovna ve chvíli, kdy se Julian postaví přede mě s obavami v očích. Se zalapáním po dechu se zlomím v pase a okamžitě ucítím silné ruce, které mě postaví zpátky na nohy.

„Nemocnice, hned!“ vykřikne na Lucase a než stačím mrknout, jsem uvnitř auta na Julianově klíně a projíždíme ulicí.

„Noro? Noro, jsi v pořádku?“ Rosin hlas je plný paniky, ale nemůžu ji uklidnit, ne teď, když se mi všechno vevnitř stahuje. Jediné, co můžu dělat, je dýchat, zarývat nehty do Julianova ramene, který mě houpe dopředu a dozadu. Cítím, jak má ztuhlé tělo.

„Juliane.“ Nemůžu zadržet výkřik, když mi břichem projede ostrá křeč. Cítím vlhkost na stehnech a vím, že jestli se podívám dolů, uvidím krev. „Juliane, dítě…“

„Já vím, zlato.“ Přitiskne mi ústa na čelo a začne mnou houpat rychleji. „Vydrž. Prosím, vydrž.“

Proletíme temnými ulicemi, světla lamp vidím rozmazaně. Slyším, jak na mě Rosa mluví, hladí mě po vlasech a cítím lehký pocit viny, že se musí zabývat tímhle po tom, čím si právě prošla.

Ale z větší části cítím strach.

Sžírající strach, že je příliš pozdě a už nikdy nebude nic v pořádku.

***

„Je mi líto, paní Esguerrová.“ Vedle mé postele se zastaví mladá doktorka, její oříškově hnědé oči jsou plné sympatie. „Jak jste uhodla, potratila jste. Dobrá zpráva – jestli může v tuhle dobu nějaká být – je, že jste byla v prvním trimestru, a krvácení již ustalo. V příštích dnech můžete lehce špinit nebo krvácet, ale Vaše tělo by se mělo rychle vrátit do normálu. Není důvod, proč byste se nemohla snažit o další dítě… pokud chcete, samozřejmě.“

Zírám na ni, oči mám jako brusný papír. Už nemůžu brečet. Všechny slzy jsem vybrečela. Jsem si vědoma toho, že Julian sedí na okraji postele a drží mě za ruku, ale stále cítím tupou bolest v břichu a jediné, na co myslím, je, že jsem přišla o dítě.

Přišla jsem o naše dítě a je to moje vina.

„Kde je Rosa?“ Krk mám tak oteklý, že se musím donutit ze sebe ty slova dostat. „Je v pořádku?“

„Je v pokoji vedle,“ řekne doktorka jemně. Je nezvykle pěkná s bledým, srdcovitým obličejem rámovaným kudrnatými kaštanovými vlasy. „Chtěla byste s ní mluvit?“

„Už ji prohlédli?“ Julianův hlas je tvrdý jako vždy. Obličej a ruce už má čisté – použil láhev s vodou, aby z nás smyl krev předtím, než jsme vyšli z auta – ale na saku má pár skvrn. Zajímalo by mě, co by si doktoři mysleli, kdyby zjistili, že ta krev není moje.

„Ano, už skončili.“ Doktorka se na chvíli odmlčí. „Pane Esguerro, Vaše přítelkyně řekla, že nechce vznést obvinění nebo mluvit s policií, ale v těchto případech to silně doporučujeme. Alespoň by měla nechat gynekoložku, aby ji vyšetřila a sesbírala důkazy o sexuálním napadení. Možná byste mohl s paní Martinezovou promluvit, pomoci ji přesvědčit-“

„Potřebuje zůstat v nemocnici?“ přeruší ji Julian a silně stiskne prsty kolem mé ruky. „Nebo může jít s námi domů?“

Doktorka se zamračí. „Může jít domů, ale-“

„A má žena?“ Ostře se na doktorku podívá. „Jste si jistá, že kromě těch odřenin nemá žádné další zranění?“

„Ano. Jak jsem vysvětlila už dříve, pane Esguerro, všechny testy prokázaly, že je v pořádku.“ Doktorka se na něj podívá. „Žádné známky otřesu mozku nebo jiného vnitřního zranění, a není důvod pro vyjmutí dítěte. Doporučuju paní Esguerrové, aby si následujících několik dní odpočala a až poté se vrátila k běžným činnostem.“

Julian se na mě podívá. „Zlato?“ Jeho hlas zněžní. „Chceš tu pro jistotu zůstat do zítra nebo chceš jít raději domů?“

„Domů.“ Bolestivě polknu. „Chci jít domů.“

„Paní Esguerrová…“ Doktorka mi položí ruku na předloktí, její prsty mě pálí na kůži. Když se na ni podívám, něžně pronese, „Vím, že to není žádná útěcha, ale chci, abyste věděla, že většině potratů se nedá zabránit. Je možné, že incident, jehož jste s přítelkyní byla svědkem, byl faktorem pro tuto nešťastnou událost, ale také mohlo jít o nějakou chromozomní abnormalitu, kvůli které by k tomu došlo i tak. Podle statistik skončí dvacet procent těhotenství potratem a více než v sedmdesáti procentech potratů v prvním trimestru dochází právě kvůli těmto abnormalitám – ne kvůli tomu, co matka udělá nebo neudělá.“

Poslouchám ty slova tlumeně, můj pohled sklouzne dolů na její jméno připevněné na prsou. Dr. Cobakis. Přijde mi to jméno povědomé, ale jsem příliš unavená na to, abych přemýšlela proč. Bez energie vzhlédnu opět nahoru. „Děkuju,“ zašeptám a doufám, že už se v tom tématu nebude dál šťourat. Vím, o co se snaží. Nejspíš to doktoři zažívají pořád – ženy, které mají automaticky tendenci se obviňovat za to, že se během těhotenství něco pokazilo. Co si ale neuvědomuje, je, že v mém případě je to moje vina.

Trvala jsem na tom jít do toho klubu. Co se stalo Rose a dítěti je moje vina a nikoho jiného.

Doktorka mě lehce stiskne a pak o krok ustoupí. „Připravím Vaši přítelkyni k propuštění, zatímco se oblečete,“ řekne, vyjde z pokoje a nechá mě poprvé od našeho příjezdu do nemocnice s Julianem samotnou.

Hned, jak je doktorka pryč, mou ruku pustí a nahne se ke mně. „Noro…“ V očích mu vidím bolest, která mě trhá zevnitř. „Zlato, máš stále bolesti?“

Zavrtím hlavou. Fyzické nepohodlí je teď nic. „Chci jít domů,“ řeknu chraplavě. „Prosím, Juliane, vezmi mě domů.“

„Vezmu.“ Pohladí mě po nezraněné straně obličeje. Jeho dotek je vřelý a něžný. „Slibuju, že vezmu.“