HM - 25. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Hned, jak Julian zmizí za dveřmi, se sesunu k zemi a pevně svírám zbraň v ruce. Nohy se mi třesou a hlava točí, zaplaví mě vlna nevolnosti. Mám pocit, jako by má příčetnost visela na vlásku. Jen vědomí, že Julian je na cestě zachránit Rosu, mě drží od toho, abych zcela nepropadla hysterii. Nasaju trochu vzduchu, otřu si vlhkost z obličeje hřbetem ruky, a když pokládám ruku, červená barva zaujme mou pozornost.

Krev.

Jsem celá od krve.

Zírám na ni, je mi z toho špatně, ale zároveň mě fascinuje. Musí být od toho muže, kterého Julian zabil. Julian byl taky celý od krve, když se mě dotkl a teď je na mě, pruhy červené barvy na ruce mi připomínají mé malby. To mě podivným způsobem uklidní. Znovu se nadechnu a podívám se na muže, který leží několik kroků ode mě. Teď, když na mě neútočí, si uvědomuju, že ho poznávám. Je jedním z těch kluků, se kterými Rosa tancovala. Znamená to, že ten druhý útočník je ten druhý tanečník? Svraštím čelo, snažím si vybavit obličej toho druhého, ale vidím ho rozmazaně. Taky si nemůžu vybavit toho kluka, který hlídal dveře. Doprovázel ty Rosiny tanečníky? Jestli ano, proč? Nic z toho nedává smysl. I kdyby ti tři znásilňovali ženy, jak si mohli myslet, že se dostanou z klubu?

Samozřejmě motivace toho mrtvého muže už nikoho nezajímá. Vím, že je mrtvý, protože jeho tělo už se nehýbe. Oči má otevřené dokořán a z otevřené pusy mu vytéká pramínek krve. Uvědomím si, že smrdí po smrti – krev, výkaly a strach. Když si ten smrad uvědomím, odlezu blíž k pohovce. Další muž, kterého přede mnou zabili. Čekám hrůzu a zděšení, ale nic z toho nepřichází. Místo toho cítím zlomyslnou radost. Viděla jsem Julianův nůž, jako ho vráží a zase vytahuje z mužova těla, jako ve filmu a jediné, na co můžu myslet, je, jak jsem ráda, že je ten chlap mrtvý.

Jsem ráda, že ho Julian ubodal.

Je to divné, ale tentokrát mi můj nedostatek empatie nevadí. Pořád cítím jeho ruce na svém těle, jak mě jeho nehty škrábaly, když mi trhal oblečení. Dokázal mě dostat na zem, když jsem byla omráčená nárazem o zeď a i když jsem bojovala, jak jsem mohla, věděla jsem, že prohrávám. Kdyby se neobjevil Julian, tak by mě-

Ne. Přeruším tu myšlenku uprostřed. Julian přišel, takže se nemusím zabývat nejhorším. Když si to tak vezmu, vyvázla jsem téměř s minimální škodou. Ve rtu mi pulzuje a záda cítím jako jednu velkou modřinu, ale nejde o nic vážného. Mé tělo se uzdraví. Už na mě dřív zaútočili a taky jsem přežila.

Otázkou je: přežije Rosa?

Myšlenka, že je zraněná, zlomená a zneuctěná, mě zaplní vztekem. Chci, aby Julian toho druhého zabil tak bezcitně, jako zabil tohoto. Popravdě, chci to udělat sama. Trvala bych na tom, že půjdu s ním, ale hádat se s Julianem by jen zpomalilo Rosinu záchranu. Teď můžu jen čekat a doufat, že ji Julian přivede zpět.

Všimnu si na zemi kabelky, dojdu k ní po kolenou a zvednu ji. Každý pohyb mě bolí, ale chci ji u sebe. Je v ní telefon, což znamená, že můžu kontaktovat Juliana. A to je důležité – protože mi najednou dojde, že nejen Rosa je v nebezpečí.

Je v něm i můj manžel.

Ne. Tu myšlenku zaženu taky. Vím, čeho je Julian schopný. Jestli má tohle někdo zvládnout, pak muž, co mě unesl. Julianův život je plný násilí už od malička: zabít jednoho nebo dva šmejdy je pro něj pískačka.

Pokud teda ti šmejdi, nemají kamarády nebo zbraně.

Ne. Zavřu oči, odmítám se takovými myšlenkami zabývat. Julian se vrátí s Rosou a všechno bude v pořádku. Musí. Budeme rodina, vychováme dítě…

Rodina.

Okamžitě otevřu oči, ruka mi vylétne k břichu, když hlasitě vydechnu. Poprvé mi dojde, že bez Julianova zásahu bychom s Rosou nebyly jediné, kdo by byl obětí znásilnění. Kdyby se mnou bylo dál zacházeno jako se zvířetem, dál mě mlátil, kdo ví, co by se stalo dítěti.

Z té hrozné myšlenky se mi udělá špatně.

Znovu se začnu třást, v očích mě začnou pálit nové slzy. Nevím, proč brečím. Všechno je v pořádku. Musí být.

Soustředím se na dveře vzadu a pevně svírám kabelku. Každou vteřinu vejde Julian s Rosou a naše životy se vrátí do normálu. Každou vteřinou.

Vteřiny ale ubíhají pomalu. Tak pomalu, že mám co dělat, abych nekřičela. Zírám na dveře, dokud mi nepřestanou téct slzy a oči mě nezačnou pálit. Nehledě na to, jak moc se snažím, nemůžu dostat pryč děsivé obrázky a strach ve mně tak roste, že se bojím, že mě celou pohltí.

Konečně se dveře začnou otvírat.

Vyskočím na nohy, všechna bolest zapomenuta, ale pak si vybavím Julianova slova.

On není jediný, kdo těmi dveřmi může projít.

Zvednu zbraň, kterou mi dal a s třesoucíma rukama zamířím a čekám.