HM - 23. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

V době, kdy odejdeme z restaurace, se cítím jako v sedmém nebi. Večeře byla zatím to nejbližší normálnímu rande a poprvé za několik měsíců vidím naši budoucnost nadějně. Možná nikdy nebudeme ‚normální‘, ale na tom nezáleží, pokud budeme šťastní.

Po cestě do klubu si dovolím ještě jednou zasnít o tom, že jsme s Julianem rodina. Zdá se to teď mnohem skutečnější. Poprvé si umím představit, že spolu vychováváme dítě. Nebude to snadné a budou kolem nás neustále stráže, ale zvládneme to. Bude to fungovat. Většinu času budeme žít na pozemku, ale budeme i cestovat. Budeme navštěvovat mé rodiče a kamarády, navštívíme různá místa v Evropě a Asii. Budu mít kariéru jako umělkyně a Julianův obchod bude stát v pozadí našich životů, a ne v popředí.

Nebude to ten typ života, o kterém jsem snila, když jsem byla mladší, ale i tak to bude dobrý život.

Zabere nám půl hodiny dostat se skrz dopravu v centru města do klubu. Když vyjdeme z auta, Rosa už na nás čeká. Když mě uvidí, usměje se a běží k autu.

„Noro, vypadáš nádherně,“ vykřikne předtím, než se otočí k Julianovi. „A Vy také, señore.“ Oba nás obejme. „Děkuju, že mě berete s sebou. Umírala jsem touhou navštívit pravý americký klub.“

„Jsem ráda, že jsi mohla přijít,“ řeknu s úsměvem. „Vypadáš skvěle.“ A je to pravda. V sexy červených botách na podpatcích a krátkých žlutých šatech, které obepínají její křivky, vypadá skvěle.

„Vážně si to myslíš?“ zeptá se nadšeně. „Koupila jsem ty šaty v úterý ve městě. Bála jsem se, že je to až moc.“

„Nic takového neexistuje,“ řeknu. „Vypadáš naprosto fenomenálně. Teď pojďte, jdeme tancovat.“ Chytím ji za ruku a vedu k vchodu do klubu s pobaveným Julianem, když nás vidí v podpatcích.

I když se klub nachází ve starší, špinavější části Chicaga, stojí u vstupu plno lidí. Musí teď být populárnější než před dvěma roky. Když vejdeme, muži si nás s Rosou prohlížejí, zatímco ženy zírají na Juliana. Nedivím se jim, i když mé temné já jim chce vyškrábat oči. Můj manžel se dnes vyfiknul. Má na sobě dobře padnoucí sako a tmavé džíny, vypadá dokonale, jako nějaká filmová hvězda. Až na to, že filmové hvězdy neschovávají pod sakem zbraně a nože, ale na to se snažím nemyslet.

Julian řekne vyhazovači jedno slovo a jsme vevnitř, předběhneme celou frontu. Nikdo nekontroluje občanky, ani když Julian koupí Rose na baru drink. Zajímalo by mě, jestli je to proto, že už Julianovi muži management klubu o naší přítomnosti informovali.

Je teprve deset hodin, ale klub už je v pohybu, z reproduktorů se ozývají nejnovější hity. I když jsem nic nepila, cítím se uvolněně, opilá nadšením. Se smíchem popadnu Rosu a Juliana a táhnu je k tanečnímu parketu, kde už tancuje několik tuctů lidí. Když dojdeme doprostřed parketu, Julian mě otočí a přitáhne si mě k sobě, drží mě zezadu, když začneme tančit. Okamžitě mi dojde, co dělá. Tím, jak mě drží, jsem tváří k Rose a všichni tři tančíme jakoby spolu, ale zároveň mě Julianovo silné tělo obklopuje. Nikdo se mě nemůže dotknout, ani náhodou ani úmyslně. Ne, aniž by se někdo dotkl nejdříve jeho. Dokonce i na přeplněném parketu patřím Julianovi a jen jemu.

Rosa se směje, nejspíš jí to také došlo. Je ještě nadšenější než já, oči jí září, když vrtí zadkem na poslední hit od Lady Gaga. Po chvíli se k ní přikradou dva dobře vypadající kluci a já se smíchem sleduju, jak s nimi začne flirtovat a po chvíli se od nás vzdálí.

Jakmile je pryč, Julian si mě otočí k sobě. „Jak se cítíš, zlato?“ zeptá se, jeho hluboký hlas přehluší muziku. Barevná světla dopadající na jeho obličej ho dělají ještě krásnějším. „Unavená? Je ti nevolno?“

„Ne.“ Zavrtím s úsměvem hlavou. „Jsem úplně v pohodě. Vlastně ještě líp.“

„Ano, to jsi,“ zamumlá, přitáhne si mě k sobě blíž a já pocítím tvrdost v jeho kalhotách. Chce mě a mé tělo na něj okamžitě reaguje, tep odráží rytmus taneční hudby. Jsme obklopeni lidmi, ale mám pocit, jako by se všechno rozplynulo, když se díváme jeden druhému do očí, naše těla se začnou pohybovat v pomalém, sexuálním rytmu. Prsa mi otečou, bradavky stoupnou, jak se tlačím na jeho hruď, a i přes několik vrstev, které na sobě máme, cítím teplo vycházející z jeho těla… to samé teplo, které roste ve mně.

„Kurva, zlato,“ vydechne a podívá se na mě. Pohybuje boky dopředu a dozadu, popoháněn víc svou touhou, než hudbou. „Ty šaty si musíš určitě ještě někdy obléct.“

„Šaty?“ Zírám na něj. „Myslíš, že je to těmi šaty?“

Zavře oči a než je zase otevře, zhluboka se nadechne. „Ne,“ řekne chraplavě. „Není to těmi šaty, Noro. Je to tebou. Je to vždycky kurva tebou.“

Trochu čekám, že mě odtáhne pryč, ale neudělá to. Místo toho povolí sevření a udělá mezi námi menší prostor. Pořád na sobě cítím jeho tělo, ale sexuální touha se zmírní a dovolí mi znovu se nadechnout. Tancujeme tak ještě několik písniček, dokud nezačnu mít žízeň.

„Můžu dostat trochu vody, prosím?“ zeptám se. Musím zvýšit hlas, aby mě Julian přes hudbu slyšel, a pak nás odvede k baru. Když projdeme kolem Rosy, všimnu si, že pořád tancuje s těmi kluky, evidentně spokojená. Mrknu na ni a nenápadně zvednu palec nahoru a pak vyjdeme z davu pryč. Julian mi sežene sklenici vody a já ji vděčně celou vypiju. Usmívá se, když mě pozoruje a vím, že si vzpomněl – naše první setkání, přímo tady na baru.

Otočím se směrem k tanečnímu parketu a všimnu si Rosy, která jde směrem dozadu k toaletám. Zamává na mě a já ji mávnutí oplatím, než se otočím zpátky k Julianovi. „Pojďme ještě tancovat,“ chytím ho za ruku a táhnu nás k parketu.

O několik minut později to začnu cítit – známý pocit plného močového měchýře.

„Musím na záchod,“ řeknu Julianovi. Usměje se a odtáhne mě z parketu. Jdeme spolu do zadní části baru a já se zařadím do fronty čekajících holek, zatímco Julian se opře o zeď na začátku chodby a pozoruje pozorně okolí. Přemýšlím, jestli mě bude hlídat i na záchodcích.

Naštěstí ne. Místo toho zůstane za rohem s rukama založenýma na prsou.

Fronta je dlouhá a zabere skoro patnáct minut, než se dostanu na řadu a vejdu do malé místnosti s třemi záchody a vykonám potřebu. Zrovna si umývám ruce, když si uvědomím, že sem Rosa také mířila a od té doby jsem ji neviděla. Vytáhnu telefon z malé kabelky a napíšu zprávu Julianovi: Prošla kolem tebe Rosa? Viděl jsi ji?

Neodpoví okamžitě, takže vyjdu ze záchodů, když mou pozornost upoutá něco červeného několik kroků ode mě. Zamračeně vejdu do uličky mezi barem a záchody a pak to uvidím.

Červená bota na podpatku ležící na zemi.

Srdce mi vynechá.

Zohnu se, zvednu ji a otřepu se zimou.

Není pochyb, že jde o Rosinu botu.

Tep se mi zrychlí, narovnám se, rozhlédnu, ale nikde ji nevidím. Dokonce i fronta na záchod už není vidět. Položím botu a znovu vytáhnu telefon. Zpráva od Juliana: Ne, neviděl jsem ji.

Začnu ťukat odpověď, ale v tu chvíli si všimnu dveří, které se o pár kroků ode mě otevřou. Vyjde malý, hubený chlap, zavře dveře za sebou a opře se o rám. Mladý kluk, když si ho prohlédnu pořádně. Nejspíš kolem dvaceti. Jeho postoj je přirozený, skoro znuděný, ale na tom, jak se na mě dívá, je něco podezřelého.

„Pardon.“ Přejdu k němu, nakrčím nos nad odérem alkoholu a cigaret. „Neviděl jsi mou kamarádku? Má na sobě žluté šaty-“

Odplivne si na zem přede mnou. „Odpal vocaď, kurvo.“

Vyděšeně o krok ustoupím. Projede mnou vlna vzteku a adrenalinu. „Prosím?“ Ruce sevřu v pěst. „Jak jsi mi to řekl?“

Jeho postoj se změní na bojovný. „Řekl jsem-“

A v ten moment to uslyším.

Ženský křik za dveřmi a po něm následující zvuk něčeho padajícího. Úroveň adrenalinu se zvětší. Bez přemýšlení udělám krok dopředu a vystřelím pravou pěstí nahoru, tak jak mě to Julian učil. Rychlost toho pohybu dodá na síle a zasadím ránu přímo do jeho solar plexu. Zlomí se v pase a v tu chvíli zvednu koleno a kopnu ho mezi nohy. S vysokým výkřikem padne na zem, chytí se za rozkrok a já ho popadnu za krk, abych ho sundala z nohy. Funguje to lépe, než když jsem to trénovala. Jedním pohybem ho hodím na zeď, kde se praští do hlavy, sjede po ní dolů a nehybně přede mnou leží.

Šokovaně se na něj dívám. Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala.

Nemůžu uvěřit, že jsem přeprala chlapa – i když šlo o opilého kluka.

Z úžasu mě vytrhne další výkřik za dveřmi.

Ten hlas poznám a projede mnou nová vlna adrenalinu. Pohybuju se naprosto instinktivně, přeskočím klukovo tělo a otevřu dveře. Místnost vevnitř je dlouhá a úzká, s dalšími dveřmi na konci. U nich stojí pohovka – a na ní má kamarádka, která se zmítá pod nějakým mužem. Na chvíli jsem tak ztuhlá, že nijak nereaguju a pak si všimnu červené barvy na Rosiných zářivě žlutých šatech.

V hrudi mi vybuchne vztek a rozlije se po celém těle.

„Nech ji být!“ zakřičím a vběhnu do místnosti. Chlap odskočí vyděšeně od Rosy a pak jako by si to rozmyslel, ji chytí za vlasy a stáhne ji z pohovky.

„Noro!“ Rosa hystericky vykřikne a ukáže na něco za mnou. Zděšeně se otočím, ale je pozdě. Už je za mnou jiný muž a k obličeji mi míří jeho ruka. Úder mě odhodí na stěnu, při nárazu se otřese každá kost v zádech. Napůl omráčená se sesunu za zem a přes bušení v uších zaslechnu jednoho z mužů, jak říká, „Tamtu si můžeš šoustat, jak chceš. Já si to s touhle rozdám v autě.“

A jak ze mě začnou hrubé ruce trhat oblečení, vidím, jak jeden z útočníků táhne Rosu ke dveřím na druhé straně místnosti.