HM - 21. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

„Oko za oko.“ Z Majidových očí srší nenávist, když se ke mně přibližuje, překročí Bethino mrtvé tělo. Krev mu stéká až na kotníky, když jde, tmavá tekutina se mu točí kolem nohy. „Život za život.“

„Ne.“ Stojím tady, třesu se, celá se třesu strachy. „To ne. Prosím, tohle ne.“

Ale je pozdě. Už je u mě, zatlačí mi nůž do břicha. S krutým úsměvem se mi podívá do očí a řekne, „Z hlavičky bude pěkná malá trofej – až ji samozřejmě odříznu…“

„Juliane!“

Křik se ozývá pokojem, když vyskočím z postele a třesu se strachy. „Zlato, jsi v pořádku?“ Ve tmě se kolem mě obtočí silné paže a přivinou mě do objetí. „Šššš…“ Utěšuje mě Julian, když začnu popotahovat a já se k němu celou silou přitisknu. „Další sen?“

Donutím se přikývnout.

„Jaký sen, můj miláčku?“ Posadí se na postel, přitáhne si mě do klína a hladí mě po vlasech. „Ten starý o mně a Beth?“

Zabořím mu obličej do prsou. „Tak trochu,“ zašeptám, když můžu konečně mluvit. „Až na to, že tentokrát vyhrožoval Majid mně.“ Polknu žaludeční šťávy, které mi vystoupaly do krku. „Vyhrožoval dítěti.“

Cítím, jak se Julianovy svaly napnou. „Je mrtvý, Noro. Už ti neublíží.“

„Já vím.“ Nemůžu přestat brečet. „Věř mi, já to vím.“

Jedna Julianova ruka se mi objeví na břiše a začne zahřívat studenou pokožku. „Bude to v pořádku,“ šeptá a něžně mě houpe dopředu a dozadu. „Všechno bude v pořádku.“

Silně ho držím a snažím se přestat vzlykat. Chci mu uvěřit. Chci, aby ty poslední týdny byly normální a ne jen výjimkou v našich životech.

Pohnu se v Julianově klíně a ucítím rostoucí tvrdost tlačící mě do boků. Z nějakého důvodu mi to ulehčí od strachu. Jestli je něco, čím jsem si jistá, jsou to naše těla, která po sobě zoufale touží. A najednou vím přesně, co potřebuju.

„Donuť mě zapomenout,“ zašeptám a políbím ho na krku. „Prosím, donuť mě zapomenout.“

Julianův dech se změní a tělo se mu napne tentokrát jiným způsobem. „Rád,“ zašeptá a položí mě na matraci. A když do mě vstoupí, obtočím mu nohy kolem boků a nechám sílu jeho přírazů, aby vyhnaly noční můru z mé hlavy.

***

Vzbudím se v pátek pozdě ráno, oči mám opuchlé z půlnočního pláče. Přinutím se vylézt z postele, vyčistím si zuby a dopřeju si dlouhou, teplou sprchu. Pak, když se cítím mnohem lépe, se vrátím do ložnice se obléct.

„Jak ti je, můj miláčku?“ Julian vejde do pokoje zrovna, když si zapínám šortky před zrcadlem. Už je oblečený, jeho svalnaté tělo v tmavých džínech a tričku je jako z obálky časopisu GQ.

„Jsem v pořádku.“ Otočím se a ospale se na něj usměju. „Nevím, proč jsem měla včera ten sen. Týdny jsem žádný neměla.“

„Právě.“ Opře se o zeď, překříží ruce na prsou a pronikavě se na mě zadívá. „Stalo se včera něco? Něco, kvůli čemu by se ty sny vrátily?“

„Ne,“ řeknu rychle. Poslední věc, kterou chci je, aby si myslel, že nemůžu být ani chvilku sama. „Včerejšek byl skvělý. Myslím, že jde o něco jiného. Asi jsem snědla moc jídla nebo tak.“

„Uh-huh.“ Julian se na mě dívá. „Jistě.“

„Jsem v pořádku,“ zopakuju. Otočím se zpátky k zrcadlu a začnu si česat vlasy. „Byl to jen hloupý sen.“

Julian nic neřekne, ale vím, že jsem ho neuklidnila. Celou snídani mě pozoruje jako ostříž, nepochybně hledá náznaky záchvatu paniky. Snažím se chovat normálně – čemuž pomůže povídání s Rosou – a když dojíme, navrhnu, abychom se šli projít do parku.

„Do kterého parku?“ Zamračí se Julian.

„Do jakéhokoliv místního parku,“ řeknu. „Takového, který je podle tebe nejbezpečnější. Chci jít ven z domu, projít se na čerstvém vzduchu.“

Julian vypadá zamyšleně; pak něco naťuká do telefonu. „Dobře,“ řekne. „Dej mi půl hodiny na přípravu a vyrazíme.“

„Chceš jít s námi, Roso?“ zeptám se. Nechci svou kamarádku zase vyloučit, ale k mému překvapení zavrtí hlavou.

„Ne. Půjdu do města,“ vysvětlí. „Señor Esguerra“-podívá se na Juliana-„říkal, že dokud mám někoho ze strážných s sebou, je to v pořádku. Nepotřebuju takovou ochranu, jako vy dva, tak mě napadlo, že si prohlédnu Chicago.“ Odmlčí se a s obavami se na mě podívá. „Nevadí ti to, že ne? Protože nemusím jít-“

„Ne, ne, rozhodně jdi. Chicago je pěkné město. Budeš se bavit.“ Zeširoka se na ni usměju, snažím se nevšímat vlny závisti. Chci, aby Rosa zažila tuhle svobodu; není důvod, aby trčela pořád doma.

Není důvod, aby tu byla pořád jako já.

***

Jízda do parku zabere méně než půl hodiny. Když k němu dorazíme, uvědomím si, že se mi žaludek stáhl. Tenhle park znám. Je to ten park, kde jsem se s Jakem procházela tu noc, kdy mě Julian unesl.

Vzpomínky se mi ostře a barvitě vybaví. Vybavím si strach, když jsem viděla Jakea v bezvědomí na zemi a pocit, když mi zajela jehla do krku.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Julian a já si uvědomím, že musím být celá bledá. Obočí se mu stáhne k sobě. „Noro?“

„V pohodě.“ Pokusím se o úsměv, když auto zastaví u chodníku. „To nic.“

„To není nic.“ Podívá se na mě. „Jestli se necítíš dobře, vrátíme se domů.“

„Ne.“ Popadnu dveře a rychle je chci otevřít. Z ničeho nic je atmosféra v autě těžká, zesílená vzpomínkami. „Prosím, jen chci jít na vzduch.“

„Dobře.“ Julian se otočí k řidiči a ten dveře odemkne. „Jdi napřed.“

Vypadnu z auta a hned jak jsem venku, pocit úzkosti na mých prsou zmizí. Zhluboka se nadechnu a otočím se k Julianovi, který mě následuje se zasmušilým výrazem. „Proč jsi vybral tenhle park?“ zeptám se, snažím se udržet klidný tón hlasu. „V okolí je jich víc.“

Chvíli vypadá zmateně; pak zasmušilý výraz nahradí chápavý. „Protože už jsem tu byl,“ řekne a přistoupí ke mně. Chytí mě za ramena a podívá se na mě dolů. „To je to, co tě trápí, můj miláčku? Výběr parku?“

„Ano, tak nějak.“ Znovu se zhluboka nadechnu. „Vrací mi jisté… vzpomínky.“

„Ach, jistě.“ Julianovi oči najednou září pobavením. „Asi jsem si to měl uvědomit. Jen se zdálo, že je tenhle park nejlehčí na zabezpečení, když už jsem ho z dřívějška znal.“

„Z doby, kdy jsi mě unesl.“ Zírám na něj. Někdy mě jeho nedostatek lítosti šokuje. „Byl jsi tady před dvěma roky, abys mě unesl.“

„Ano.“ Jeho nádherné rty se stočí do úsměvu, pustí mě a o krok ustoupí. „Už se cítíš lépe nebo se vrátíme?“

„Ne, projděme se,“ řeknu. Jsem odhodlaná si dnešní den užít. „Už je mi fajn.“

Julian mě vezme za ruku, proplete své prsty s mými a vejdeme do parku. K mé úlevě vypadá všechno v denním světle jinak, než ten osudný večer, a netrvá dlouho, než se vzpomínky vrátí do zadní části mozku. Chci je tam nechat, tak se soustředím na sluneční svit a teplý jarní vánek. „Tohle počasí miluju,“ řeknu Julianovi, když projdeme kolem dětského hřiště. „Jsem ráda, že jsme šli ven.“

Usměje se a přitáhne si mou ruku k ústům, aby ji políbil. „Já taky, zlato. Já taky.“

Jak se procházíme, všimnu si, že na pátek je v parku plno lidí. Jsou tu postarší páry, matky a chůvy, a plno lidí v mém věku. Nejspíš vysokoškoláci, kteří přijeli na prodloužený víkend domů. Tu a tam zahlédnu chlapy vypadající jako vojáci, kteří se snaží zapadnout. Julianovi muži. Jsou tu, aby nás chránili, ale jejich přítomnost mi silně připomíná, že jsem i tak pořád vězeň.

„Jak jsi mě vlastně našel?“ zeptám se, když se posadíme na lavičku. Vím, že bych se měla přestat hrabat v minulosti, ale z nějakého důvodu na ni v posledních dnech nemůžu přestat myslet. „Chci říct po tom, co jsme se poprvé potkali v klubu.“

Julian se otočí ke mně, na tváři má nečitelný výraz. „Poslal jsem strážného, aby tě sledoval domů.“

„Oh.“ Tak jednoduché, ale přitom otřesné. „Už tehdy jsi věděl, že si mě vezmeš?“

„Ne.“ Sevře obě mé ruce mezi svými. „Ještě jsem rozhodnutý nebyl. Řekl jsem si, že jsem jen chtěl vědět, kdo jsi, ujistit se, že jsi dorazila domů v pořádku.“

Zírám na něj. Fascinovaně a neklidně zároveň. „Tak kdy ses rozhodl mě unést?“

Jeho oči modře zazáří. „Později, až když jsem na tebe nemohl přestat myslet. Šel jsem na tvou promoci, protože jsem si říkal, že jsem si tě nemohl pamatovat tak, jako jsem tě viděl na fotkách od mých strážných. Říkal jsem si, že možná, když tě znovu uvidím, ta moje posedlost zmizí… ale samozřejmě nezmizela.“ Na rtech se mu objeví ironický úsměv. „Zhoršilo se to. Pořád se zhoršuje.“

Polknu, nemůžu se odtrhnout od temné přitažlivosti v jeho očích. „Lituješ toho někdy? Že sis mě jen tak vzal?“

„Litovat, že jsi moje?“ Nadzvedne obočí. „Ne, můj miláčku. Proč bych měl?“

Správně, proč. Nevím, jakou jinou odpověď jsem čekala. Že se do mě zamiloval a teď lituje toho, kolik bolesti mi způsobil? Že pro něj teď tak znamenám, že vidí, jak jeho činy byly špatné?

„Jen tak,“ odpovím tiše, vytáhnu mu ruce ze sevření. „Jen jsem to chtěla vědět, to je vše.“

Jeho výraz se trochu zjemní. „Noro…“

Nahnu se, ale než může pokračovat, přeruší nás dětský smích. Malá holčička s blonďatým copem se k nám blíží kolébavým krokem a drží v buclatých ručkách zelený míč. „Chytej!“ Vykřikne a hodí míč Julianovi. S údivem sleduju, jak Julian natáhne ruku a obratně chytí divně hozený objekt. Děvčátko se radostně zasměje a jde k nám rychleji, nohy se jí třesou, když běží. Než můžu cokoliv říct, už je u lavičky, chytí Juliana za nohy tak normálně, jako by byl strom.

„Ahoj,“ zamumlá a usměje se na Juliana. „Můžu prosím dostat míč zpátky?“ Každé slovo vysloví tak srozumitelně, že by jí kdejaké starší dítě závidělo. „Chci si hrát.“

„Tady máš.“ Julian se usměje, když jí podá míč zpět. „Určitě ti ho vrátím.“

„Lisette!“ Uštvaná blond žena k nám doběhne, tvář má červenou. „Tady jsi. Neobtěžuj cizí lidi.“ Vezme dítě do náruče a omluvně se na nás podívá. „Omlouvám se. Vyběhla ještě dřív, než jsem stačila-“

„O nic nejde,“ ujistím ji s úsměvem. „Je roztomilá. Kolik jí je?“

„Dva a půl,“ odpoví žena s viditelnou pýchou. „Nevím, odkud to má; já a její otec jsme stěží dokončili střední.“

„Umím číst,“ oznámí Lisette a stále se dívá na Juliana. „A co ty?“

Julian sleze z lavičky a klekne si před ní na koleno. „Já taky,“ odpoví vážně. „Ale ne všichni to umí, takže jsme napřed.“

Holčička se na něj usměje. „Také umím počítat do sta.“

„Vážně?“ Julian nakloní hlavu na stranu. „Co ještě umíš?“

Žena se uvolní, když vidí, že nám přítomnost dítěte nevadí a pustí holčičku na zem. „Zná všechny slova písničky Frozen,“ pohladí ji po vlasech. „A vlastně ji umí i zazpívat.“

„Vážně?“ zeptá se Julian holčičky a ta nadšeně přikývne předtím, než začne ve vysokých tónech zpívat.

Zasměju se, čekám, že ji Julian každým okamžikem umlčí, ale neudělá to. Místo toho pozorně poslouchá, aniž by se tvářil povýšeně. Když Lisette dozpívá, Julian zatleská a zeptá se jí na oblíbené Disney pohádky. Holčička se pustí do nadšeného brebentění o Popelce a Malé mořské víle.

„Omlouvám se,“ omluví se její matka znovu, když Lisette nevykazuje žádné známky toho, že v blízké době přestane mluvit. „Nevím, co to do ní dnes vjelo. Normálně si s cizími lidmi nepovídá.“

„To je v pořádku,“ řekne Julian, rychle se postaví na nohy, když se Lisette odmlčí, aby se nadechla. „Nevadí nám to. Máte skvělou dceru.“

„Vy máte děti?“ zeptá se Lisettina matka a zároveň se na něj usměje, stejně jako její dcera. „Jde Vám to s ní.“

„Ne“-Julian se podívá na mé břicho-„ještě ne.“

„Oh!“ Žena vydechne a zářivě se usměje. „Gratuluju. Vy dva budete mít nádherné děti. Vím to.“

„Děkujeme,“ řeknu, cítím, jak se červenám. „Těšíme se na to.“

„No, musíme jít,“ řekne Lisettina matka a vezme dceru za ruku. „Pojď, Lisette, zlato. Rozluč se s tímhle mladým párem. Mají nějaké věci na práci a my se musíme naobědvat.“

„Na shledanou.“ Děvčátko se zahihňá a volnou rukou zamává Julianovi. „Pěkný den.“

Julian jí s úsměvem zamává zpátky a pak se otočí ke mně. „Oběd nezní tak špatně. Co myslíš, můj miláčku? Můžeme jít domů?“

„Ano.“ Přistoupím k Julianovi a provleču ruku kolem jeho loktu. Na hrudi mě podivně bolí. „Pojďme domů.“

Na cestě zpátky si dovolím poprvé lehce zasnít. Že jsme s Julianem normální rodina. Zavřu oči, představím si svého dřívějšího únosce v parku, jako dnes: nebezpečného, temného a krásného muže klečícího vedle holčičky.

Vedle našeho dítěte.

Dítěte, po kterém celou dobu snění toužím.