HM - 19. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

„Roso, vážně se mnou nechceš jít?“

„Ne, ne, říkala jsem ti – musím toho před večeří hodně udělat. Señor Esguerra věří, že tímhle jídlem zapůsobí a já ho nechci zklamat. Ty jdi, bav se, pokecej s kamarádkami.“ Rosa mě prakticky vytlačí z obrovské kuchyně. „Jdi nebo přijdeš pozdě ke kadeřníkovi.“

„Fajn, když nechceš jít.“ Zavrtím hlavou nad Rosiným smyslem pro povinnost, vyrazím směrem k hlavnímu vchodu, kde už na mě čeká auto. Díky bohu to není limuzína, ale normální Mercedes. S takovým autem nebudu tak vyčnívat jako s limuzínou, i když má také očividně neprůstřelná skla. Řidič je vysoký, hubený muž, kterého jsem už na pozemku potkala, ale nikdy jsem s ním nemluvila. Julian mi ráno řekl, že se jmenuje Thomas. Thomas se mi nepředstaví, ani nic moc neříká, soustředí se jen na silnici. Když vyjedeme z příjezdové cesty, všimnu si dvou černých SUV, jak za námi jedou s určitým odstupem. Mám pocit, jako bych byla První dáma – nebo možná mafiánská princezna.

To druhé je nejspíš lepší přirovnání.

Zabere nám zhruba půl hodiny, než se dostaneme k salónu. Nejde o prvotřídní podnik, ale má dobrou pověst a hlavně ho Julian vybral, protože bylo jednoduché ho zajistit. Nečekala jsem, že si domluvím schůzku tak lehce, ale ráno jim to někdo odřekl a nám se to v jedenáct hodilo.

„Jen lehce zastřihnout, prosím,“ řeknu poté, co mi potetovaná žena s fialovými vlasy našampónuje hlavu a zavede mě k jednomu z křesel. „Ne víc, než pár centimetrů.“

„Jste si jistá?“ zeptá se. „Podívejte, jak jsou zničené. Měla byste si je nechat prostříhat.“

Zamračím se a prohlédnu se v zrcadle. „Budou stále dlouhé?“

„Jistě. Nezkrátí se moc – jen budou mít tvar. Nejkratší pramínky budou kolem obličeje dosahovat k ramenům.“

„V tom případě do toho.“ Snažím se znít rozhodně, i když se tak necítím. Je těžké Juliana neposlechnout i v takové maličkosti a to mě donutí to udělat. „Zkraťme to.“

Zatímco kadeřnice kolem mě pobíhá, stříhá a škube mými vlasy, sleduju další lidi v salónu. Po týdnech izolace na pozemku je divné být mezi tolika lidmi. Nikdo si mě moc nevšímá, ale pořád se cítím podivně odhalená, jako by na mě každý zíral. Také cítím úzkost. Vím, že nikdo tady mi neublíží, takže je to nelogické, ale Julianova paranoia se do mě promítá.

I tak je ale vzrušující tu být. Vím, že jsou Julianovi muži venku, takže vlastně nemám žádnou volnost, ale cítím se tak.

Cítím se jako normální holka, která dnes pečuje o svůj vzhled a sejde se s kamarády.

„Hotovo,“ řekne kadeřnice o několik minut později. „Teď je ještě vyfoukám.“

Přikývnu a snažím se vyhnout pohledu na dlouhé pramínky na podlaze. Vypadá to jako hodně vlasů, i když mokré vlasy v zrcadle nevypadají moc krátce.

„Tak co myslíte?“ zeptá se, když mám vlasy suché. Podá mi zrcátko. „Jak se Vám to líbí?“

Otočím se na židli, prohlédnu si nový účes ze všech stran. Vypadají jako reklama na šampón – dlouhé, tmavé a lesklé, s krátkými pramínky pro větší objem.

„Perfektní.“ Podám jí zrcátko s úsměvem. „Děkuju.“

Zdá se, že neposlechnout Juliana se vyplatilo. Alespoň podle mě.

***

Pořád mám trochu času, než se mám potkat s Leah a Jennie, tak se projdu kolem a zajdu si na mani-pedi v tom samém salónu. Uprostřed pedikúry mi zavibruje telefon se zprávou od Juliana.

Jsi pořád tam? Píše. Thomas říká, že už jsi tam dvě hodiny.

Nechávám si lakovat nehty, odpovím. Jak to jde u tebe?

Ne tak barevně jako u tebe.

Usměju se a odložím telefon. Zdá se to tak normální, i přes dohled Thomase. Jako bychom byli normální pár, bez jakékoliv temnoty a chaosu v našich životech. Spontánně vytáhnu telefon zpátky.

Miluju tě, napíšu a na konec přidám smajlíka.

Žádná odpověď, ale já ji ani nečekám. Julian by nikdy nepřiznal své city ke mně – ať už jsou jakékoliv – ve zprávě. I přesto mi ale srdce ztěžkne, když vrátím telefon do tašky a podám si časopis.

O půl hodiny později jsem zkrášlená jako modelky v časopisu. Vlasy spadající mi na záda jsou jemné a lesklé a nehty hezčí, než kdykoliv předtím. Když zaplatím, přidám slušné spropitné a vyjdu ze salónu připravená pokračovat v naplánovaném dni. Jak jsem čekala, Thomas na mě čeká venku. Nikoho dalšího z bezpečnostního týmu nevidím, ale vím, že tam jsou a hlídají mě. Že je nevidím, ale přidává na pocitu normálnosti a nálada se mi zvedne, když přijedeme k restauraci, kde se mám sejít s Leah a Jennie na oběd.

Už tam jsou, když vejdu. Několik prvních minut se objímáme a vykřikujeme, jak dlouho jsme se neviděly. Bála jsem se, že po posledním setkání s Leah v obchoďáku, to mezi námi bude napjaté, ale zbytečně. Zdá se, jako bychom se vrátily zpátky na střední.

„Bože, Noro, zapomněla jsem, jak jsi krásná,“ vykřikne Jennie, když se posadíme. „Buď tak, nebo ti prospívá život v džungli.“

„Proč? Děkuju,“ řeknu se smíchem. „Taky jsi pěkná. Kdy ses rozhodla obarvit na červeno? Ta barva ti sluší.“

Jennie se zasměje a v zelených očích jí blýskne. „Když jsem začala chodit na vysokou. Rozhodla jsem se, že je čas na změnu a bylo to buď modrá, nebo červená.“

„Přemluvila jsem ji na červenou,“ řekne Leah se spikleneckým úsměvem. „Modrá by ti neladila s irskou barvou kůže.“

„No já nevím,“ řekne s vážným výrazem. „Slyšela jsem, že se tam teď rozmnožili Šmoulové.“

Leah vybuchne v smích a Jennie a já se k ní přidáme. Je tak super být s těma dvěma. Po mém únosu jsem se s Leah párkrát viděla, ale Jennie jsem neviděla skoro dva roky. Studovala v zahraničí, když já byla pár měsíců doma po tom výbuchu skladiště, takže jsme se kromě Facebooku jinak nespojily.

„Dobře, Noro, vyklop to,“ řekne Jennie, když si objednáme. „Jaké je to být vdaná za moderního Pablo Escobaru? Drby, které jsem slyšela, jsou fakt divné.“

Leah se zadusí vodou a já znovu vybuchnu smíchy. Zapomněla jsem na Jenniinu schopnost lidi šokovat.

„No,“ řeknu, když se uklidním natolik, abych mohla mluvit. „Julian pracuje se zbraněmi, ne drogami, ale jinak je manželství s ním docela dobré.“

„Ale no tak. Docela dobré?“ Podívá se na mě Jennie zamračeně. „Chci všechny detaily. Spí s kulometem pod polštářem? Jí štěňátka k snídani? Chci říct, ten týpek tě unesl, proboha! Všechno nám řekni-“

„Jennie,“ přeruší ji Leah ostře. Vůbec nevypadá pobaveně. „Neřekla bych, že bys o tom měla žertovat.“

„To je v pohodě,“ ujistím ji. „Opravdu, Leah. Julian a já jsme teď manželé a jsme šťastní. Opravdu.“

„Šťastní?“ Zírá na mě, jako by mi vyrostly rohy. „Noro, víš, čeho je schopný, co udělal. Jak můžeš být s mužem, jako je on šťastná?“

Podívám se na ni, protože nevím, jak odpovědět. Chci říct, že Julian tak špatný není, ale slova se mi zaseknou v krku. Můj manžel špatný je. Popravdě je horší, než si Leah myslí. Neví o tom, jak vyplenil Al-Quadar nebo že zabíjel už od dětství. Samozřejmě také neví, že i já jsem vrah. Kdyby ano, nejspíš by si myslela, že jsme pro sebe stvoření.

K mé úlevě mi přijde Jennie na pomoc. „Nebuď takovej kazič zábavy,“ řekne a dloubne Leah do žeber. „Tak je s ním šťastná. Lepší než opak, ne?“

Leah zčervená. „Jistě. Omlouvám se, Noro.“ Pokusí se o chabý úsměv. „Myslím, že jsem to pořád nezkousla. Chci říct, jsi tady, konečně zase v Americe a máš v plánu se s ním vrátit do Kolumbie.“

„To se stává, když se lidé vezmou,“ řekne Jennie, než můžu něco říct. „Žijí spolu. Jako ty a Jake. Je přirozené, že Nora odjede se svým manželem-“

„Ty a Jake spolu bydlíte?“ Přeruším Jennie a šokovaně se na Leah podívám. „Od kdy?“

„Dva týdny,“ odpoví Jennie škodolibě. „Leah ti to neřekla?“

„Chtěla jsem ti to říct dnes,“ řekne. Vypadá, že je jí to nepříjemné. „Chtěla jsem ti to říct osobně.“

„Proč? Měli jen jedno rande,“ řekne Jennie opodstatněně. „Nechodili spolu.“

„Jennie má pravdu,“ řeknu. „Vážně, Leah, mám z vás dvou radost. Nemusíš se mi bát říkat takové věci. Nevybuchnu, slibuju.“ Než se jí zeptám, zeširoka se na ni usměju. „Pronajali jste si byt v kampusu?“

„Ano,“ Leah vypadá, že se jí z mé otázky ulevilo. „Měli jsme oba problémy se spolubydlícími a shodli jsme se, že nejlepší bude žít spolu.“

„To dává smysl“ řekne Jennie a několik minut probíráme klady a zápory žití s přítelem versus se spolubydlícími.

„A co ty, Jennie?“ zeptám se, když nám číšník přinese předkrm. „Nějaký přítel v dohledu?“

„Ugh, ne.“ Zatváří se Jennie otráveně. „V Grinnellu je jen asi tucet pěkných kluků a všichni jsou zadaní. Vy dvě jste mi měly rozmluvit jít na vysokou uprostřed ničeho. Vážně, je to horší než na střední.“

„Ne!“ Zděšeně vytřeštím oči. „Horší než na střední?“

„Nic není horší než být na střední,“ řekne Leah a ty dvě se začnou hádat o možnostech randění s kluky na střední škole a umělecké škole. Během jídla mluvíme o všem možném, kromě mého vztahu s Julianem. Leah nám vypráví o stáži, kterou získala v právnické firmě v Chicagu a Jennie se s námi podělí o zábavné historky z nedávné dovolené v Caracau. „Hned vedle našeho hotelu byla továrna na zpracování oleje. Věřily byste tomu?“ stěžuje si a já s Leah souhlasíme, že ani obrovský bazén u hotelu nezlepší něco, jako je továrna vedle něj. Nakonec se hovor stočí zpátky k mému životu na pozemku a já jim vyprávím o mém online studiu na Stanfordu, uměleckých hodinách s Monsieurem Bernardem a mém přátelství s Rosou. „Chtěla jsem, aby se dnes přidala, ale nemohla,“ vysvětlím. Cítím se kvůli tomu provinile. „Rodiče přijdou na večeři a Julian ji požádal, aby pomohla s jídlem.“ Když to dořeknu, uvědomím si, jak rozmazleně to zní – a podle závistivého pohledu Jennie a Leah si to uvědomily také.

„Páni,“ řekne Jennie a zavrtí hlavou. „Není divu, že jsi s tím chlapem šťastná. Chová se k tobě jako k zatracené princezně. Kdyby mě někdo dostal na Stanford, dal mi služebnictvo a obrovský pozemek, taky by mi nevadilo, že mě unesl.“

„Jennie!“ Leah po ní šlehne zděšeným pohledem. „To nemyslíš vážně.“

„Ne, nejspíš ne,“ souhlasí se smíchem. „I tak, Noro, musíš přiznat, že je to všechno docela bezva.“

S úsměvem pokrčím rameny. ‚Docela bezva‘ je jedním ze způsobů, jak to popsat. Divné a komplikované je další – ale teď jsem spokojená s Jenniiným popisem.

„Počkat, říkala jsi, že tví rodiče přijdou na večeři?“ zeptá se Leah, jako by až teď zpracovala moje slova. „Jako večeřet s tebou a s ním?“

„Ano,“ řeknu a užívám si výraz v jejich tvářích. „Včera jsme měli večeři u nich doma, takže dneska je řada na nás.“ A zatímco se na mě obě zděšeně dívají, pokračuju ve vysvětlování, že Julian koupil dům v Palos Park, takže máme místo, kde můžeme během našeho pobytu zůstat.

„Holka, musím říct, teď žiješ úplně v jiném světě,“ zavrtí hlavou Jennie. „Soukromý ostrov, pozemek v Kolumbii, teď tohle…“

„Nic z toho nemění nic na tom, že je psychopat,“ pronese Leah a než se na mě otočí, propíchne Jennie pohledem. „Noro, jak se s tím vyrovnávají rodiče?“

„Vyrovnávají se s tím.“ Nevím, jak jinak popsat jejich přijetí. „Není to pro ně jednoduché.“

„Jo, to si dokážu představit,“ řekne Jennie. „Jsou svatí. Moji by zešíleli.“

„Myslím, že zešílet by tomu nepomohlo,“ řekne prozíravě Leah. „Jsem si jistá, že jsou rádi, že mají Noru zpátky doma.“

Chci odpovědět, ale v tu chvíli Jennie a Leah vzhlédnout a zírají na něco za mnou. Instinktivně se otočím a srdce mi začne bušit – když se podívám přímo do modrých očí mého únosce. Stojí přede mnou, ruce má položené na opěradle židle a na rtech má nebezpečně sexy úsměv. „Můžu se přidat, dámy?“ zeptám se pobaveně.

„Juliane.“ Vyskočím vyděšeně ze židle. „Co tu děláš?“

„Schůzka skončila dřív, tak mě napadlo, že se stavím, jestli nechceš jet domů,“ řekne. „Ale vidím, že jste ještě neskončily.“

„Um, ne. Zrovna jsme si objednaly dezert.“ Nejistě pohlédnu na Leah a Jennie, které zírají na Juliana. Leah vypadá, že by nejradši vzala do zaječích, zatímco na Jennie vidím směsici fascinace a úžasu. Sakra. Tolik k normálnímu obědu s přáteli. Otočím pozornost zpátky k Julianovi a zdráhavě řeknu, „Chci říct, můžu jít, jestli-“

„Ne, ne, prosím, připoj se k nám,“ vyskočí Jennie, která se evidentně vzpamatovala z šoku. „Mají tu skvělý cheesecake.“

„V tom případě musím zůstat,“ pronese Julian klidně a posadí se vedle mě. „Nerad bych Noru připravil o takové potěšení.“ Usměje se na mě. „Tvé vlasy vypadají mimochodem skvěle, zlato. Měla jsi pravdu.“

„Oh.“ Vzpomenu si na mou malou rebelii, dotknu se krátkých pramínků vlasů. Jeho uznání je jak zklamáním, tak úlevou. „Děkuju.“

„Sluší jí to,“ řekne Leah chraplavě a všimnu si, že už tak nepanikaří. Odkašle si a zbytečně dodá, „Ten nový sestřih myslím.“

Julian se usměje. „Ano, vypadá skvěle, že?“

„Ano, skvěle,“ zopakuje Jennie, a místo na mě se dívá na Juliana. Vypadá, že od něj nemůže odtrhnout zrak a já se jí nedivím. S jizvou na tváři, která je skoro pryč, a falešným okem, které je od pravého k nerozeznání, vypadá Julian ještě líp, než kdy předtím.

Když se vzpamatuju, řeknu, „Omlouvám se, zapomněla jsem vás představit. Juliane – tohle jsou mé kamarádky Leah a Jennie. Jennie, Leah – tohle je Julian, můj manžel.“

„Rád vás obě poznávám,“ pronese Julian se svým šarmem. „Nora mi o vás něco málo řekla.“

„Oh?“ Leah se zamračí. Na rozdíl od Jennie nevypadá okouzleně. „Co například?“

„Jako třeba to, že jste kamarádky už od střední,“ odpoví Julian. „Nebo to, že ty Jennie jsi byla Nořin doprovod na absolventském plese.“

Překvapeně mrknu. Musela jsem to Julianovi kdysi říct, ale nečekala jsem, že si to bude pamatovat.

„Páni,“ vydechne Jennie s očima přilepenýma na Julianově obličeji. „Nemůžu uvěřit, že ti to řekla.“

Leah stiskne rty k sobě a pokyne číšníkovi. „Jeden cheesecake, prosím, a pak účet,“ řekne, když k nám přijde. „Jejich porce jsou obrovské,“ vysvětlí, i když nikdo na její objednávku nic neříká. „Můžeme se podělit.“

„Klidně,“ řeknu. Jsem překvapená, že je Leah ochotná zůstat i na dezert. Nedivila bych se, kdyby hned odešla. Vím, že ví o tom, co se stalo Jakeovi a to, že je ochotná se chovat civilizovaně jen dokazuje její přátelství.

„Tak mi řekněte,“ začne Julian, když číšník odejde, „Jaký byl oběd? Už vám Nora řekla tu velkou novinku?“

Ztuhnu zděšením, že to chce prozradit. Říct mým kamarádkám o dítěti je něco, co jsem plánovala o něco později, až by to bylo nevyhnutelné. Ne dnes, když můžeme ještě předstírat, že jsme bezstarostné vysokoškolačky.

„Jakou novinu?“ zeptá se Jennie nadšeně a nahne se dopředu. Oči má zvědavě rozšířené. „Nora nám nic neřekla.“

„Neřekla vám o tom vlastníkovi galerie v Paříži?“ pohlédne na mě Julian zboku. „O tom, který chce koupit její obrazy?“

„Cože?“ vykřikne Leah. „Kdy se to stalo, Noro?“

„Včera,“ zamumlám, když mnou projede vlna úlevy. „Julian mi o tom řekl, ale tu nabídku jsem ještě neviděla.“

„Páni, gratuluju.“ Usměje se na mě Jennie. „Takže z tebe je teď slavná umělkyně, jo?“

„Neřekla bych slavná-“ začnu, ale Julian mě přeruší.

„Je,“ potvrdí. „Majitel galerie jí nabídl deset tisíc euro za každou její malbu.“ A k nadšení mých kamarádek přidá, že už jsou některé mé malby v Paříži díky kontaktům Monsieura Bernarda. Uprostřed toho vyprávění nám donesou dezert. Leah měla pravdu, když objednala jen jeden; ten kousek je velký skoro jako moje hlava. Číšník nám přinese malé talířky, a zatímco Julian odpovídá na Jeaniiny dotazy o umělecké scéně v Paříži a obecně ve Francii, rozdělíme si cheesecake mezi sebe.

„Páni, Noro, máš tak vzrušující život,“ povzdychne si Jennie, když se natáhne po účtu, který nám donese číšník. „Řekneš nám, až budeš mít první výstavu, že ano?“

„Postarám se o to,“ řekne Julian předtím, než se Jennie stačí účtu dotknout. A než může něco namítnout, podá Julian stodolarovou bankovku číšníkovi. „Drobné si nechce.“

„Děkuju,“ řekne Jennie, když nadšený číšník spěchá pryč. „To jsi nemusel dělat. Jen sis jednou kousl dezertu. Nic jsi nesnědl.“

„Prosím, nech nás zaplatit za naši porci,“ namítne Leah, když se natáhne po peněžence, ale Julian mávne rukou.

„Prosím, nedělejte si starosti. To je to poslední, co můžu pro Nořiny kamarádky udělat.“ Zvedne se na nohy a natáhne ke mně ruku. „Můžeme, zlato?“

„Ano,“ řeknu a položím do ní svou ruku. Mých pár hodin svobody uplynulo, ale nějak mi to nevadí. Ačkoliv to byl skvělý den, cítím se skvěle, když jsem s Julianem. Tam, kam patřím.