Hlas - 1. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Nestrkej nos tam, kam nemáš

Moudro dne: Pořád je lepší spadnout na pusu, než zalehnout urnu.

Do prdele – to byla moje první slova po ránu. Neberte mě špatně, nejsem ten vulgární typ holky, ale co byste řekli vy, kdybyste se probudili do zatopeného bytu? Neochotně jsem po špičkách přešla do koupelny a zjistila, že teče záchod. Vážně, vážně skvělý!Během chvilky někdo začal klepat na dveře.

            „Scar! Scarlett, sakra otevři ty dveře! Vím, že tam jsi!“ volal můj domácí.

            Zatraceně! Popadla jsem svůj batoh a hodila do něj moji jedinou podprsenku, kosmetickou taštičku, tampóny, šestery kalhotky, bundu, patery trička a máminu urnu. Peněženka už tam byla. Nejspíš nemusím říkat, že víc jsem toho neměla. No…kromě matrace. Ta mi teď posloužila místo papíru. Tužkou na oči jsem na ni napsala, že už se nevrátím. Všechno jsem vsadila na ten hloupý inzerát a doufala, že neprohraju. Musela jsem tu práci získat.

            Hlas mého domácího konečně utichl, když jsem vylezla z okna a sešplhala po železných žebřících. Mým cílem byla telefonní budka. Měla jsem u sebe jen pár drobných, ale na hovor mi to pořád stačilo. Rozeběhla jsem se tedy po ulici. Po několika metrech jsem na něčem podklouzla a jen silou vůle dopadla na předek a ne na záda. Pomalu jsem se zvedla, i když jsem měla chuť proklínat svůj život, nebyl na to čas. Opět. Se srdcem v kalhotách jsem ušla těch pár posledních kroků k mému cíli a vytočila číslo na zmačkaném papírku.

            Během chvíle se ozval starý mužský monotónní hlas: „Halo, tady rezidence pana Craiga. Kdo volá?“ Takže residence?

            Odkašlala jsem si. „Dobrý den jmenuji se Scarlett Jones, volám ohledně inzerátu, který byl v novinách.“

            „Ach ano, to je výborné. Už jsme nedoufali, že by se někdo ozval.“

            „Vaše požadavky jsou poněkud zvláštní.“ poznamenala jsem, dřív než jsem si uvědomila, že to bylo hrubé.

            „Srdce na dlani…pán má v oblibě upřímné lidi.“ řekl muž zamyšleně.„Máte nějakou rodinu?“

            „Ne, žádnou.“ odpověděla jsem bez emocí v hlase. Člověk si zkrátka zvykne.

            „To je mi líto. Předpokládám, že splňujete i další body v inzerátu.“

            „Ano.“ potvrdila jsem.

            „Dobře. Nic víc vám říct nemohu, dokud nepodepíšete smlouvu o mlčenlivosti. Kdy byste byla schopná se dostavit na pohovor?“ Bože, proč já tohle dělám, co když se chystám pracovat u nějakýho mafiána?

            „Klidně hned.“

„To je báječné. Do domu je těžké se dostat, takže mi řekněte, kde jste a já vás vyzvednu v černém Lexusu LS400.“ Lexus LS400?! Vždyť povídám, že je to mafián! Na co by se ale pak staral o bezúhonnost?

            „Dobře.“ řekla jsem a popsala ulici, ve které mě mělo auto vyzvednout.

            Trvalo to zhruba tři čtvrtě hodiny, než u mě zastavil slibovaný Lexus. Stáhlo se černé okno a já spatřila postaršího muže, který vypadal jako majordomus vystřižený z nějakého filmu. Netušila jsem, že takoví existují i ve skutečnosti.

            „Dobrý den, jste slečna Scarlett?“ Poznala jsem ten hlas. Zněl úplně stejně jako v telefonu.

            Vstala jsem. „Ano to jsem já.“

            „Dobrý den.“ Zdvořile se usmál, vystoupil a otevřel mi dveře jako pravý gentleman. „Nastupte si!“

            Opatrně jsem nastoupila a zapásala se. „Dobrý den. Jak dlouho bude cesta trvat?

            „Zhruba půl hodiny.“ odpověděl mi muž. Teprve teď jsem si uvědomila, že neznám jeho jméno.

            „Jak se jmenujete?“

            „Jsem Raymond.“ řekl a podíval se na mě do zpětného zrcátka.

            „Vy jste zaměstnanec pana Craiga?“

            „Ano, pracoval jsem i pro jeho rodiče, když ještě žili.“ Poslední slova řekl trochu nejistě, jakoby si uvědomil, že mi prozradil příliš. „Starám se o techniku v domě, také udržuji zahradu a dělám řidiče.“

            „Je v domě ještě nějakýjinýslužebnictvo?“

            „Ne a předešlá žena, co vykonávala práci, o kterou se ucházíte, šla do důchodu.“ Neumřela. To je dobrá zpráva.

            Dlouhou dobu jsme mlčeli. Prohlížela jsem si ubíhající krajinu. Dostali jsme se do části pro bohaté. Musela jsem obdivovat ty domy se zatajeným dechem. Všechna ta krása a luxus. Něco, co sama nikdy nebudu mít. V poslední době bych dala nevím co i za pořádnou postel.

            „Takže Raymonde, máte nějaký přátelský rady pro můj pohovor?“ zeptala jsem se, když jsme pokračovali dál za ty obrovské pozemky zazobanců.

            Pokrčil rameny. „Nebuďte příliš zvědavá. Pán by nebyl nadšený, kdybyste se ho vyptávala jako mě.“

            „No…dobře.“ Tohle začíná být čím dál divnější.

            Brzy se mezi stromy začal objevovat obrovský pozemek na vyvýšeném vrchuoddělený vysokou zdí od zbytku světa. Raymond zajel k bráně a zadal kód. Když jsme vjeli dovnitř, měla jsem co dělat, abych nevypustila hlasitý vzdech. Kolem nás se rozprostírala naprosto ohromující zahrada. Každý květ i keř vypadal perfektně. Dokonce tam byla i fontána. Pak se můj pohled zaměřil na dům přede mnou. Vypadal, jakoby v něm mohlo bydlet tak sto padesát lidí. I garáž, do které jsme zajeli, byla obrovská. Parkovalo v ní několik dalších aut. Ani jedno z nich bych si nemohla dovolit, i kdybych prodala všechny orgány na černém trhu. Cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Právě jsem spolkla prášek na zmenšení, proto jsem si nejspíš připadala tak zatraceně malá. A v hlavě mi hrála písnička WhiteRabbit od Emiliany Torrini.

            Raymond mě zavedl dovnitř a opustil mě v hale se slovy: „Smlouva leží na stole. Pán se vám brzy ozve. Já mám ještě nějakou práci.“

            Nebyla žádná šance, že bych se zajímala o smlouvu. Právě jsem stála v tom nejvíce okouzlujícím paláci. Vlevo a vpravo byly obrovské schodiště. Hlavní dveře obklopovaly antické sloupy. Všechno tu působilo jako vyrobené z mramoru. Samozřejmě kromě kožené černé pohovky s bílými polštáři a skleněného konferenčního stolku. Na zdech jsem si všimla několika obrazů a pak jsem spatřila nádherný krb dominující celé místnosti, na kterém leželo několik fotografií. Přistoupila jsem blíž. Jednu jsem zvedla a začala si ji prohlížet. Vypadala jako z obálky časopisu. Byl tam šťastný manželský pár se svými malými syny mezi nimi.Páni, naprosto identická dvojčata!Jeden se tvářil stejně jako jeho rodiče, ale ten druhý namísto úsměvu dělal obličej.

            „Myslel jsem, že jsem v inzerátu uvedl něco o diskrétnosti…“ ozvalo se najednou, že jsem se lekla tak, až jsem skoro vyskočila z bot. Ten hlas. Byl jako cejch, který se vám propálí až pod kůži. Arogantní. Hluboký s jemným okrajem. Nikdy mě z žádného hlasu nenaskočila husí kůže, až doteď.

            Ohlédla jsem se, ale nikde nikdo. „Kde jste?“

            „Lépe, kdo jste.“ řekl ten hlas z neznáma.

            „Promiňte.“ Odkašlala jsem si a položila rámeček zpátky na místo. „Bylo to ode mě troufalý, prohlížet si vaše fotky.“

            „No, stejně z nich nejspíš budete utírat prach. Nikdo jiný se na můj inzerát neozval.“ řekl lhostejně. „Podepište prosím smlouvu o mlčenlivosti, ať si můžeme promluvit.“

            „Dobře.“ zašeptala jsem a sedla si na tu obrovskou sedačku ke konferenčnímu stolku. Ležely na něm dva papíry. Jedna klasická pracovní smlouva, kterou jsem letmo přečetla. Všechno v ní vypadalo v pořádku a hlavně část o mzdě. Bylo by to zatím moje nejlépe placené pracovní místo. Druhý papír byla smlouva o mlčenlivosti. Ve zkratce šlo o to, že jsem nesměla vyzradit polohu domu. Nesměla jsem s nikým mluvit o své práci a mohla jsem odcházet jen se zaměstnavatelovým svolením. Taky jsem nesměla nic prozradit o našem rozhovoru dnes. Vzala jsem do ruky propisku, co byla nedaleko. Chvíli jsem ji svírala. Mám to podepsat? Zatím se jedná jen o pouhou smlouvu o mlčenlivosti. Prostě to podepiš! Nakonec jsem poslechla svůj vnitřní hlas a několika tahy napsala svoje příjmení na příslušné místo.

            „Dobře, teď můžeme mluvit.“Bože! Přísahám, že jsem sebou zase trhla. Odkud to proboha mluvil a jak věděl, že jsem ten papír podepsala? Nikde jsem ho neviděla. „Zůstaňte sedět.“

            „Odkud to mluvíte?“

            „Ze své ložnice.“ odpověděl. Ehm? Cože? „Veškeré místnosti jsou vybaveny kamerami a reproduktory; teda kromě sociálních zařízení samozřejmě. V mé pracovně i ložnici jsou mikrofony a obrazovky.“

            „To zní fakt úchylně.“ zamumlala jsem si pod vousy, než jsem se stihla zarazit.

Nastalo krátké ticho.

            „Můžete mi říkat pane Craigu.“ oznámil důrazně. Uf! Naštěstí přešel moji nemístnou poznámku. „Pokud pro mě budete pracovat, uděláte přesně to, co je po vás vyžadováno bez vyptávání.“

            „A co má být náplní mé práce?“ Začala jsem se rozhlížet po okolí, abych našla kamery.

            „Nic speciálního, srdíčko. Jen–“ Srdíčko? Proč jsem z toho oslovení byla celá rozrušená? Řekl to přece tak chladným hlasem. Stejně tak mě tímhle tónem mohl oslovovat „hovno“.

            „Říkejte mi Scarlett, prosím.“

            „Scarlett,“ vyslovil to jméno, jakoby ho ochutnával, „Ray ti dá tištěné pokyny, ale ve zkratce, mezi osmou a devátou hodinou ranní budeš mít za úkol uklidit horní patro. Tahle práce bude asi nejlehčí. Jeden pokoj tam je zapečetěný, ten uklízet nebudeš. Uklidíš všechny ostatní místnosti kromě jedné koupelny, ve které zrovna budu. Jsou tam dvě a používám je na střídačku. Důležité je při tomto úkolu hlídat čas. Budeš tam v osm, ne dřív, ne dýl a odejdeš nejpozději v devět, i kdybys nestihla uklidit všechno. Zbytek domu můžeš uklidit, jak budeš chtít. Je ale třeba, abys mi připravila jídlo vždy na určitou hodinu. Ray ho vyzvedne a donese mi ho. Jak dobře umíš vařit?“

            „Myslím, že celkem obstojně.“ odpověděla jsem nejistě.„Podle receptu zvládnu všechno, ale z hlavy jen pár jídel.“

            „To je postačující. V jídle nejsem náročný, ale mám rád, když je všechno na svém místě, takže věci vracej tam, kam patří.“ Poslední slova velmi zdůraznil. „Mytí oken můžeš dělat jen jednou za půl roku nebo jednou za rok. Ray ti s tím pomůže. V prostředním patře je prádelna. Všechno špinavé prádlo už bude tam. Pokud budeš ochotná, můžeš Rayovi pomoc se zahradou. Je toho na něj moc, vzhledem k tomu, že musí udržovat i bazén a starat se o posilovnu, saunu a vířivku.“

            „Máte tu bazén?“ zeptala jsem se překvapeně. Konečně mě napadlo se podívat ke stropu, kde jsem registrovalačtyři kamery v každém rohu. Skoro jsem si nevšimla další krátké odmlky, než promluvil.

            „Ano, je to ten velký prosklený sál, dobře viditelný z venku.“ odvětil a pak dodal,„můžeš ho používat, když se dovolíš.“

            Začala jsem si prohlížet dekorace, jestli v nich něco také nenajdu. „Jakou mám vlastně jistotu, že kamery nejsou všude?“

            Krátce se arogantně zasmál. „Až budeš uklízet horní patro, můžeš si prohlídnout obrazovky, srdíčko.“

            „Scarlett. Jmenuji se Scarlett.“ připomněla jsem nevrle. „Kdy se sváma uvidím?“

            „Nikdy,“ odsekl,„myslel jsem, že je to jasný.“

            „Proč?“ Teprve teď mi začalo dávat smysl, žeje tahle residence tak vzdálená od ostatních a obehnaná vysokou zdí. Ale kdo by seaž tak skrýval před světem? Filmové hvězdy musejí zvládat mnohem větší nátlak a tenhle hlas jsem rozhodně nikdy neslyšela. Pamatovala bych si ho.

            „Protože.“ řekl pobaveně. „Chceš tu práci?“

            Potřebovala jsem chvíli přemýšlet. Pořád se mi na té nabídce něco nezdálo. Hlavně na zaměstnavateli. Tak jsem se zeptala na otázku, abych získala čas: „Kde budu bydlet?“

            „V prostředním patře se nachází tvůj pokoj. Nemusíš se bát, všechny místnosti tady jsou…ucházející.“

            Zhluboka jsem vydechla. „Myslím si, že to beru.“

            „Myslíš si?“ zopakoval, „nemám rád lidi s pochybnostma.“

            „Beru to.“ opravila jsem se otráveně. Tenhle chlap je vážně pošuk.

            „Podepiš smlouvu.“ rozkázal, i když u něj by si člověk moc nevšiml rozdílu mezi rozkazem a normální větou.Všechno to u něj znělo podobně. Ne, že by zvyšoval hlas. Jen bylo znát, že mu každý vždycky splnil všechna jeho přání. Mluvil prostě, jakoby jeho slova byla naprosto nezpochybnitelná. „Můj podpis už tam je.“

            „Všimla jsem si, velký bratře.“ řekla jsem škádlivě.

            Samozřejmě se mému vtipu nezasmál, tak jsem zase zvážněla a podepsala i druhou smlouvu.

            Dřív než jsem stihla vůbec vstát, už chrlil další rozkazy: „Teď jdi nahoru po pravém schodišti a vejdi do třetích dveří vlevo.“

            Ochotně jsem splnila, co mi nakázal, protože jsem byla zvědavá na zbytek domu. Hala působila trošku prázdně, ale chodba v dalším patře rozhodně ne. Nádherný nábytek s dekoracemi plný různých trofejí lemoval podlouhlou zeď, až nezbylo další místo na nic jiného než dlouhý koberec. Nejistě jsem kráčela ke dveřím, o kterých mluvil.

            „To je můj pokoj?“ ujišťovala jsem se.

            „Ano,“ odpověděl, „Ray ti pomůže sem přepravit tvoje věci. Doufám, že jich není moc.“

            Zabrala jsem za kliku. „Už teď sebou mám všechny svoje věci.“

            „Dobře,“ řekl překvapeně, „pak si vybal. Jestli máš hlad veškeré jídlo a pití, co tu je, kromě alkoholu, můžeš neomezeně konzumovat.“ Jeho hlas klesl. „Navíc nevypadáš, že bys toho dokázala sníst moc.“

            „Teď mě nevidíte?“Doufala jsem, že jeho narážka na můj vzhled neznamenala, že má kameru i v mém pokoji. Úplně mě to odvedlo od prohlídky vnitřku místnosti.

            Chvíli se odmlčel. „Nevidím, ale u lampičky je reproduktor s mikrofonem. Můžeme odstranit i ten, pokud si to budeš přát.“

            „Cítila bych se líp.“řekla jsem a ušla další dva kroky ode dveří.

Konečně jsem začala pořádně vnímat okolí. Páni!Nechala jsem svůj batoh pomalu sjet po zádech. Vypadalo to tu nádherně. No ne! Ta postel! Ihned jsem si do ní napůl lehla. Povlečení bylo jako obláček. Z leva prosvítalo slunce skrz okno se zářivě zeleným závěsem. Celý pokoj byl kombinací levandulové a svítivě zelené. Milovala jsem to. Připadalo mi to moderní a zároveň vkusné. Co se týče vybavení, jeden nízký noční stolek s lampičkou jsem měla u hlavy. Naproti stála obrovská komoda. Bylo to víc, než jsem očekávala.

            „To není velký problém. S prací můžete začít až zítra. Nejdřív klasická čtrnáctidenní zkušební lhůta. Jen jedna věc. Nevyžaduju uniformu, ale bývalá pracovnice ji chtěla. Co ty?“

            „Já bych taky raději měla uniformu.“Vzhledem k tomu, že nemám skoro žádný oblečení.

            „Jakou máš velikost? Šest?“ hádal. A hádal správně. Jak to sakra věděl?

            „Jak to víte?“

            Nahlas se ušklíbl. „Jsi velmi hubená. A to i na to, že ti je jenom devatenáct.“Cože? Počkat. Jak proboha ví, kolik mi je let?

            „Jak to, že znáte můj věk?“

            „Prověřil jsem si tě, zatímco tě jel Ray vyzvednout.“ oznámil mi opatrně. „Neboj se, bylo to jen běžný ověření.“Takže on si mě prověřil? Fajn, tak to mám právo se o něm taky něco dozvědět.

            „A kolik je vám?“ zeptala jsem se mezitím, co jsem si sundávala boty, abych se mohla rozvalit na té krásné posteli celá.

            Chvíli žádná odpověď.

            „Neřekl ti Ray, že nemám rád zvědavý lidi?“ řekl nakonec podrážděně.

            „Myslela jsem, že jen ženský se urazí, když se jich zeptáte na věk.“

            Pousmál se. „Je mi dvacet pět.“Vážně se teď opravdu pousmál? A proč mi to znělo tak neuvěřitelně nádherně?

            Zavrtala jsem se do polštáře. „Je vám dvacet pět a schováváte se před světem?“

            „Je mi dvacet pět a mám rád soukromí.“Počkat! Vlastně jsem čekala, že bude o hodně starší. Ne, že by měl starý hlas, ale něco v něm působilo staře.

            „No,“ začala jsem zamyšleně, „dalo by se to nazvat různě, ale soukromí rozhodně ne.“

            „Vážně?“ Zase o stupeň klesla teplota, takže jsem poznala, že jsem se svým vyptáváním, zašla příliš daleko.„Pouč mě.“

            Dodala jsem si odvahy. „Ta zeď kolem pozemku vypadá spíš jako vězení.“

            „Přesto tu chceš pracovat.“ zašeptal. Tentokrát to znělo skoro vlídně jen s tou částí arogance, co měl v hlase nejspíš vrozenou.

            „Nemám na výběr.“ řekla jsem opatrně, ale musela jsem si přiznat, že nějaká moje část by tu chtěla pracovat, i kdybych na výběr měla. A to nejen kvůli tomu, jak tenhle dům vypadá nebo že ve mně jeho majitel probouzí nemalou zvědavost.

            „Jsi sama.“ poznamenal znovu až ledově. „Veškeré tvoje věci se vejdou do batohu,“ pokračoval po chvíli,„nepřekvapuje mě to.“

            „Vy jste taky sám.“ odsekla jsem.„Jaké je vlastně vaše křestní jméno?“

            „Není třeba, abys ho znala.“ odvětil zatím nejvíc odtažitě. Při celém tomhle rozhovoru byl lehce odtažitý. „Já musím jít. Ray k tobě přijde za chvíli.“

            Ozvalo se tiché prasknutí, které šlo z reproduktoru. Potom někdo zaklepal na dveře.

            „Slečno Scarlett?“

            Rychle jsem vstala. „Ano, vstupte.“

            „Tohle vám posílá pán.“ řekl a podal mi několik bankovek. „Je to na osobní útratu. Prý toho nemáte mnoho a nejspíš si budete potřebovat koupit nějaké věci. Raději se ale nejdřív podívejte do koupelny. Něco tu už je.“ Ukázal na dveře kousek od nočního stolku. „Kolik potřebujete času, než budeme moci vyrazit do obchodu?“

            Zůstala jsem omráčená. „Já…no, asi čtvrt hodiny.“

            „Dobře, počkám na vás v hale.“ řekl a odešel. Vážně mi Raymond právě oznámil, že se o mě ten arogantní náfuka zajímá?

            Okouzleně jsem spočítala, kolik jsem dostala peněz. Bylo to třicet dolarů. Vau!Rychle jsem vyndala všechny svoje věci z batohu. Naskládala jsem je do skříně. Pak jsem vzala svoji kosmetickou taštičku a vešla do koupelny. Byla taková menší. Jen se sprchou. Nad umyvadlem vysela skříňka se zrcadlem na dvířkách. Co mě ale překvapilo, bylo, že barevně ladila k mému pokoji. Otevřela jsem dvířka. Bylo tam holítko a žiletky! Jedna z věcí, co jsem poslední dobou postrádala nejvíc. Ještě týden a mohla bych si říkat opičák Scarlett. Dál jsem tam našla lahvičku Aspirinu, zubní nit, prázdný kelímek, ústní vodu a nerozbalené mýdlo na ruce. Na umyvadle leželo jedno načaté spolu s dalším kelímkem, ve kterém nic nebylo. Pod umyvadlem byla skříňka na ručníky a toaletní papír. Ve sprše na stojanu stál ještě mycí gel a houba. Takže bylo třeba koupit si jen šampon, kartáček a pastu na zuby, nějaký další toaletní papír…no nejspíš by se mi chodily i nějaké nové gumičky a sponky do vlasů. Na to mi třicet dolarů stačilo víc než bohatě. Umístila jsem svoji taštičku do skříně pod umyvadlem a vrátila se zpátky do pokoje. Čapla jsem peněženku i prázdný batoh a spěchala dolu.

            „Nemusíte tak chvátat.“ volal na mě Raymond.

            Usmála jsem se. „Jen vás nechci zdržovat.“

            „Mám sice dneska spoustu práce, ale nechci, abyste spadla ze schodů.“ řekl Raymond, když už jsem stála u něj.

            „Kde je vlastně teď pan Craig?“ zeptala jsem se. „Říkal mi, že musí pryč.“

            „V tuhle dobu nejspíš v posilovně.“odvětil mezitím, co jsme procházeli bočním vchodem do garáže. Zaznamenáno. Takže se udržuje v kondici.

            Zakousla jsem se do rtu. „Netušíte, proč mi nechce říct svoje křestní jméno?“

            „Vy jste vážně zvědavá dívka.“ řekl vlídně. „Neberte to špatně. Pan Craig si zkrátka nepřeje, aby se o něj kdokoliv zajímal. Hlavně novináři. Jeho jméno je poměrně známé a nejspíš si myslí, že byste si ho mohla vyhledat nebo ho poznat.“

            Sedla jsem si do auta a zapásala se. „Při jméně Craig mě napadne akorát Daniel Craig a ten se před světem rozhodně neskrývá. Jinak si ho nemám jak vyhledat a neměla jsem čas sledovat média po dobu několika posledních let.“

            Náhle zvážněl. „Pán zjistil, že vám nedávno umřela máma.“ Nastartoval auto. „Je mi to líto.“

            „Sakra, jak tohle všechno ví?!“ vykřikla jsem. Tohle už na mě bylo přes čáru.

            „Nezlobte se, má soukromého detektiva.“ řekl Raymond. Na chvíli se odmlčel. „Nezachází až tak do hloubky.“

            „Co ještě o mně zjistil?“

            Raymond se nahlas nadechl. „Váš věk, bydliště, že vaše matka byla svobodná, také zdravotní stav a vzdělání.“

            „A mně ani neřekne hloupý křestní jméno.“

            Podíval se na mě do zpětného zrcátka. „Promluvím s pánem. Chci, abyste věděla, že nesouhlasím se vším, co v poslední době dělá.“

            „Co dělá?“

            Raymong mi věnoval pohled, který mě ujistil, že mi nehodlá na tuhle otázku odpovědět a tím náš rozhovor skončil, ale jen pro dnešek.