Entice - 8. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Právě jsem dal nový význam slovu agresivita. Do prdele, ta ženská mě nutila reagovat. Každé jednotlivé slovo, které jí vyšlo z pusy, způsobilo moji instinktivní reakci. Neplánoval jsem ji políbit; prostě se to stalo. Nebyl jsem si vědom toho, že neovládám svoje tělo nebo myšlenky, které se týkaly jí. Ale nebudu se omlouvat. Byla to zatraceně dobrá pusa. Na chuť byla teplá, jako horký dezert, který se zrovna vytáhl z trouby. A já byl blázen do čokoládových dortíků.

Ty její perfektní rty. Moje mysl mi očividně prokázala laskavost, když mi dovolila zapomenout, jak jemné ty rty byly. Chlap by neměl nikdy zapomenout na způsob, jakým žena chutná - ale já nějakým způsobem zapomněl.

To už neudělám.

Plánoval jsem si, že náš polibek bude chladný, studený, bez života. Místo toho odpovídalo moje tělo s takovým žárem, že jsem celou cestou k hotelu držel volant tak silně, až jsem ho málem vypáčil z palubní desky.

Díky bohu, že byla zlíbaná do naprosté mlčenlivosti, zejména v případě, že by tohle měla být moje reakce pokaždé, když mě vydráždí.

Jediný důvod, proč jsem nakonec vzal větší pokoj, bylo, abysme měli víc místa - být jí moc nablízku způsobovalo, že jsem se cítil jako chycené divoké zvíře, které čeká na svého ošetřovatele, až mu otevře klec. Frustrovaně jsem si projel rukou vlasy a pustil zavazadla na zem.

„Já, eh, dojdu pro nějaký led.“ Řeč impozantních rozměrů.

„Fajn.“ Mil pokrčila rameny a vzala ovladač od televize.

Přimhouřil jsem oči, když si lehla na postel. Její výraz byl dočista klidný; zatímco já uvažoval o tom, kolika způsoby bych si dokázal vysypat led do kalhot, aby to vypadalo jako nehoda.

„Tak jo,“ zamumlal jsem si pod vousy a s kbelíkem jsem zamířil zpátky hotelovou chodbou. Říkejte mi paranoidní, ale i když jsme ubytovaní ve Waldorf Astoria, nechci riskovat. Se zbraní zastrčenou v kalhotách jsem polohlasně nadával celou cestu k automatu na led. Potřeboval jsem se zchladit, potřeboval jsem přemýšlet a vymyslet si hrací plán.

Musíme mít sex? A který chlap si o to vlastně musí o svatební noci říkat? Ale ty rty, ty její rty, zasténal jsem, když mě moje mysl mučila vzpomínkami na to, jak chutnaly, jaký to byl pocit, mít její rty přitisknuté na mých. Bylo možné být zaujatý někým jiným, když jsem přesvědčený o tom, že mě nikdo nezaujme tak jako Trace? Moje tělo s tím očividně nemělo žádný problém. Aspoň toho jsem si byl bolestivě vědom.

Do prdele.

Hřbetem ruky jsem si otřel čelo. Než se vrátím do toho pokoje, potřebuju aspoň minutu nebo spíš několik minut. Poslední, co bych chtěl, by bylo, aby Mil viděla, jak se tam budu vracet a budu mít problém chodit. To bych mohl stejně tak mávat vlajkou nebo co. Bylo to úplně očividné a není nutné zmiňovat, že navíc taky iritující.

Než jsem došel k automatu, měl jsem sto chutí do něho prostřílet tolik děr, že jsem začínal litovat, že u sebe mám zbraň. Zničení hotelového majetku by mě rozhodně přivedlo do vězení.

Se zasténáním jsem se čelem opřel o automat a několikrát se zhluboka nadechl.

Zrovna, když jsem chtěl stisknout tlačítko, chlupy vzadu na krku mi stouply v pozoru. Bylo ticho, až moc ticho. Zazvonil výtah a potom jsem uslyšel nějaké šoupání a kroky. Obyčejní hoteloví hosté by si povídali nebo někam záměrně kráčeli. Tiše jsem se přikradl za roh a podíval se do chodby. Po ní šli dva muži v oblecích a potichu si něco říkali. Nic neobvyklého. A to je ten problém. Nikdy se neobávám divných lidí. Ale normálních lidí? A chlapů v oblecích? Lidé, co vypadají, že sem patří - takoví jsou opravdová hrozba. Jsou to maminky a tatínci, kteří berou své děti do školy v podělaném SUV. Dobře vypadající lidé byli osina v prdeli. Sledoval jsem, čekal. Zastavili se před mým pokojem.

Kurva.

Ten vysoký vypadá, že tomu velí. Naznačil tomu druhému ustoupit krok stranou, vytáhl zbraň a stoupl si před dveře. Wow, tlumič. Jak předvídatelné. Zaklepal na dveře a řekl nízkým barytonem, „Ochranka.“

Obrátil jsem oči v sloup. Ochranka, to víš, že jo.

Nebyli to moji muži. A ani náhodou mi nebyli povědomí. Sáhl jsem pro svůj Glock a držel ho za sebou, když jsem procházel chodbou jako by nic. Jakmile jsem došel k nim, oba dva ke mně vzhlédli a lehce se na mě usmáli, což znamená jediné.

Nejsou tady pro mě. Ani neví, kdo jsem.

Jsou tady pro Mil.

Křivě jsem se na ně usmál a počítal sekundy, dokud je nebudu moct praštit do jejich šitózních ksichtů. Jediná výhoda na tom byla, že si na nich můžu vybít všechnu svoji nahromaděnou frustraci, na hajzlech.

Klika se začala otáček, což získalo jejich pozornost. S rychlým tahem své pistole jsem praštil jednoho a poslal ho do limbu a potom jsem použil loket, abych praštil toho druhého do obličeje. Otřásl se, jako bych se ho ani nedotkl.

Samozřejmě, ze všech nocí zrovna ta dnešní, když jediné, co jsem chtěl, byl mír a klid a možná taky trochu ze sebe dostat krapet sexuální frustrace - tak se zaseknu s někým, kdo má podle všeho pořádný trénink v ringu.

Se zavrčením mě hodil na stěnu chodby a dal mi jednu ránu z boku rovnou do čelisti. Po třech ranách jsem konečně dokázal uhnout té čtvrté, takže udeřil rukou do zdi. A v tu ránu jsem si vzpomněl na choreografii boxování. Jeho tanec nebo jak to říct. Pravý hák, zvednout nahoru, pravý hák, doleva. Vrazil jsem mu dva krátké údery do břicha a pak jsem ho několikrát dokopal kolenem, než se svalil, poděkuj Muay Thai, čuráku. Se zachrochtáním omotal svou ruku kolem mého zápěstí a odhodil mi zbraň na zem. Znovu jsem ho kopnul a potom jsem se vytrhnul z jeho sevření, což mi dalo dost času k tomu, abych se natáhl k nohavici mých kalhot a natáhl se pro nůž, který jsem v ní měl schovaný.

Kroužili jsme jeden kolem druhého. On se ušklíbl, odhodil svou vlastní zbraň a vytáhl si nůž. Takže to bude takhle, ten jeden namyšlený idiot. Zaútočil jako první. Nechal jsem jeho čepel minout pár centimetrů kolem mého obličeje, než jsem uhnul doprava a využil setrvačnosti jeho pohybu, abych ho hodil přes rameno rovnou na zem. Dostal jsem se nad něho a opakovaně ho mlátil do obličeje, dokud nebyl celý pokrytý krví. Při vyplivnutí krve mu z pusy uletěl jeden zub.

„Budeš mě muset zabít.“ Vyflusl ze sebe ještě víc krve a praštil mě čelem do hlavy.

Se zasténáním jsem spadl na bok a vyměnili jsme si pozice. Ale pořád jsem držel nůž. Takže když se na mě podruhé obořil, zvedl jsem ostří a bodl ho s ním přímo doprostřed dlaně. Zařval bolestí a stáhl se, čímž mi dal dost času na to, abych zvedl nůž, který předtím upustil a vrazil mu ho do hrudníku, takže váhou svého těla dopadl na mě.

Miloval jsem a zároveň nenáviděl vztah, který jsem měl k nožům.

Miloval jsem kontrolu, kterou mi dávaly.

Ale nenáviděl jsem, jak gravitace nechala spadnout jeho tělo na celou čepel nože a viděl jsem, jak mu z očí uniká život a jeho duše nalézá klid. Se zabručením jsem ho ze sebe shodil zrovna včas, abych viděl, jak se ten druhý chlápek zvedá a natahuje se pro druhou zbraň.

Pohnul jsem se, co nejrychleji jsem dokázal, a skočil po něm, ale tou zbraní nemířil na mě, mířil s ní sám na sebe.

Zvedl jsem ruce. „Nemyslím si, že jsme se potkali. Jsem Chase Abandonato a ty jsi?“ Zeptal jsem se pomalu klidným hlasem a odklonil jsem se od něho. Jeho ruka se třásla, když si přitiskl zbraň k bradě. Proč nechce bojovat? Podíval jsem se dolů a uviděl jsem, že nějak během rvačky se mu vymkla noha. Ani náhodou proti mně nemohl vyhrát. I se zbraní by pravděpodobně skončil mrtvý.

Krev mu stékala z hlavy, když se na mě podíval a odpověděl. „Mrtvý muž.“

Jeden výstřel.

Jeho tělo dopadlo na zem na krvavou hromadu a krev se rozstříkla všude kolem na zeď. Byl to hotový bordel. U nohou se mi hromadila v kaluž.

„Zkurvysynu.“ Utřel jsem si ruce do kalhot a s rychlým mrknutím na dveře jsem doufal, že Mil celou tu věc nesledovala.

Byla bledá v obličeji a spodní ret se jí chvěl, když se opírala o dveře. Sakra, potřebuje si sednout, než omdlí.

„Jsem v pořádku.“ Odmávla mě rukou, když jsem k ní přišel. „Jsem v pořádku. Myslím tím...“ Polkla. „Jsem dobrá.“

„Přestaň říkat, že jsi v pořádku a dobrá nebo tě vezmu do zatracený nemocnice.“ Natáhl jsem ruku. „Mobil. Hned.“

S pohledem pořád zaostřeným na mrtvá těla na chodbě, mi podala telefon z blízkého stolku a zkřížila paže, když se shrbila.

Vytočil jsem Nixonovo číslo; zvedl to na první zazvonění. „No teda, to šlo rychle.“

„Na to není čas, Nixone,“ řekl jsem tiše. „Hele, dostali jsme se do situace.“

„Aha.“ Přešel do obchodního tónu. „Kolik?“

„Dva mrtví.“

„Zabils je ty?“

„Jednoho já, ten druhý... se o sebe postaral sám.“

„Totožnost?“ Slyšel jsem nastartovat auto a v pozadí začal Nixon křičet rozkazy na naše muže.

„Nikdy předtím jsem je neviděl. Zeptám se Mil.“ Sundal jsem telefon z ucha dolů. „Mil.“ Nemám čas se k ní chovat jemně, abych jí pomohl dostat se ze šoku. Musí mi odpovědět na otázky a musí to být rychle. „Znáš je?“ Ukázal jsem na těla. „Potřebuju vědět, jestli znáš jejich totožnost.“

Oči se jí zaplnily slzami. Zakývala a odvrátila zrak. „Moji bratranci.“ Její hlas zněl slaběji než šeptání. „Jsou to moji bratranci. Viděla jsem je před pár lety o vánočních svátcích.“

„Kurva,“ zamumlal jsem do mobilu. Adrenalin opouštěl moje tělo. Každá pozice, ve které jsem stál, mi způsobovala vzrůstající bolest, která se mi šířila po páteři. „Nixone, byli to De Langeovi.“

„Samozřejmě,“ řekl uštěpačným tónem. „Mají odporný zlozvyk snažit se zabít svou vlastní krev - žádný respekt, žádný - “

„Na to není čas, Nixone. Hlavně sem dostaň svou prdel. Hned.“

„Zavolám Sergia.“ Telefon ohluchl.

Sergia jsme volali jenom, když už nám to přerůstalo přes hlavu. Do háje, přes hlavu? Podíval jsem se do chodby. Kamery. To je špatný. K čertu, jasně, že potřebujeme Sergia, protože kdyby se bezpečnostní záznam dostal ven, budeme na titulních stranách novin a já strávím svoje líbánky ve vězení.

Díky bohu jsme byli v jednom ze střešních apartmá. Na našem patře byly jenom čtyři pokoje a ani jedny dveře se zatím nepohnuly. Držel jsem naše dveře otevřené, abych mohl sledovat každý pohyb na chodbě a modlil jsem se, aby ty pokoje byly prázdné. Kdyby nebyly... bylo by tu víc mrtvých těl a ta by byla nevinná.