Entice - 6. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Třásla se jak zatracený list. Musel ji Luca v její svatební den fakt vyděsit takhle k smrti? Nezaslouží si zrovna ona ze všech lidí trochu pauzu? Snažil jsem se soustředit na to, abych zůstal při odříkání našich slibů klidný. Připadalo mi to, jako by se sekundy vlekly, než jsme byli prohlášení za manžele.

„Představuji vám pana a paní Abandonato.“ Musel použít moje oficiální příjmení, ne Winter. Zatraceně, jestli nezní divně slyšet to takhle nahlas.

Obecenstvo - většinou sestavené z členů rodiny, kteří nebyli zrovna ve vězení, a těch, kteří přijeli ze Sicílie - zatleskalo a povstalo.

Zvedl jsem ruku Mil do vzduchu a donutil se k úsměvu, když jsem pohledem zavadil o Trace. A tím jsem byl neprodleně v háji. Najednou jsem nebyl ten, kdo utěšoval Mil. Uklidnit jsem potřeboval já. Zatraceně, potřeboval jsem cokoliv, protože jsem byl připravený narvat si pistoli k hlavě. Když jsem zahlédl Tracin slzavý úsměv, nemohl jsem v tu ránu dýchat.

Ona. Vždycky jsem chtěl, aby to byla ona.

Život nebyl jen nefér; byl taky nespravedlivý, nekontrolovatelně bezútěšný a temný - protože jedinou věc, kterou jsem kdy chtěl, byla ona, a já jsem ji ztratil, ztratil jsem všechno, co mi bylo drahé, a získal jsem úplně jinou zodpovědnost. Jak pojebaný manžel to jsem? Před méně než dvěma minutami jsem slíbil Mil lásku a ochranu celým svým životem, a teď jsem měl sto chutí to všechno skoncovat - kvůli tomu, že se na mě Trace usmála.

„Pojďme.“ Mil mě zatáhla za ruku a odvrátila tak můj pohled od Trace zpátky ke smějícím se tvářím kolem nás. Nikdo nezná důvod, proč se Mil a já bereme. Nixon si vybásnil tak směšně dobrou historku, že bych jí uvěřil i já, kdybych si pár minulých měsíců neprocházel peklem.

Pro každého zúčastněného svatebního hosta jsme se Mil a já dali znovu dohromady na Phoenixově pohřbu a zbytek byl historie. Láska na první pohled a tak dále.

Ruku v ruce jsme se vraceli uličkou, beze slova jsme drželi jeden druhého, jako bychom očekávali, že se ten druhý zhroutí. K čertu s tím. Neukážu slabost - nemůžu. Už jsem toho za posledních pár měsíců zpackal dost. Nastal čas dělat zase jednou svou práci, bez ohledu na mé osobní pocity. Flákal jsem se - dovolil jsem holce, aby se mi dostala tak hluboko pod kůži, že jsem zapomněl, kdo jsem. Narozen jako zabiják, mafián, syn mrtvého mafiánského bosse - a manžel vůdkyně De Langeovic smečky.

Dokud do toho bude Mil zainteresovaná, budu tohle všechno. Potřebuju jí dokázat, že za to stojím - že jsem schopný jít dál, i přes mé zkurvené ubohé zlomené srdce, a být mužem, jakého potřebuje, protože poté, co jsem zahlédl v její tváři výraz čiré hrůzy, když procházela uličkou, jsem přišel k jedinému závěru. Něco velkého skrývá. Žaludek se mi zkroutil - cokoliv to něco bylo - mohlo nás to nakrásně všechny zabít.

***

„Vsadím se, že jediná osoba, která se nebaví, je nová babička Mil,“ řekla Mo, jakmile jsme všichni dojedli večeři, což byl v podstatě bolestivý proces žvýkání, polykání, pití nezdravého množství vína a moje snaha zírat do svého talíře, abych necivěl na Trace, zatímco moje manželka sedí vedle mě. Na zemi oficiálně povstalo peklo, já se plácal někde uprostřed a snažil jsem se, co nejlíp jsem uměl, abych si vzpomněl, jak polknout bez zakuckání - a bez toho, aniž bych uvnitř pokaždé o něco víc umřel pokaždé, když vidím jeho, jak se dotýká její tváře. A taky jsem se snažil necítit jako idiot, když mě Mil přistihla, jak zírám - znovu. Rozhodl jsem se asi už před hodinou, jak být mužem, jakým potřebuje, a doslova jsem v tom selhával. Ale strašně. Když jsem se podíval podruhé, Mo mě chtěla kopnout pod stolem, ale místo toho náhodou trefila Texe, až se každý otočil našim směrem, což pravděpodobně způsobilo to, proč Mo řekla to, co řekla.

Všichni jsme stočili hlavu ke staré paní, která vypadala asi tak na sto let. Popíjela zrovna svou čtvrtou skleničku vína a vypadala, že je dvě sekundy od toho, aby spadla do svého kuře cacciatore.

„Ani náhodou.“ Nixon zakroutil hlavou. „Je to vždycky ten, od koho to nejmíň očekáváte. Za babičku se klidně vsadím.“

„Přijímám sázku.“ Tex vstal. „Někdo musí být ochotný spáchat sebevraždu, znáte to. Tohle musí být ta nejvíc depresivní svatba, na které jsem kdy byl, včetně té, kdy Mo nechala oddat svoje koťata, když jí byly čtyři roky.“

„Žily šťastně až do smrti.“ Mo naklonila hlavu na stranu a přimhouřila oči.

Tex se předklonil a ťuknul jí na nos. „Ano, jestli šťastně až do smrti znamená, že žily dalších pět minut, než si to napochodovaly přímo pod protijedoucí auto.“

„Myslím, že svatební hostina právě dosáhla bodu mrazu,“ zamumlala Mil. „Zachraň nás, Texi. Prosím na kolenou. Najdi zbraň a já ti dám odměnu.“

„Odměnu?“ Texovi zasvítily oči. „Jakože - “

„Jakože tě její novomanžel nepraští do ksichtu. Není zač. Hurá odměna!“ Improvizovaně jsem praštil pěstí do vzduchu. „Teďka přichystej nějaký vzrušení, než Nixon začne odstřelovat lidi svou pistolí.“

Nixon zakoulel očima. „Jasně, jako bych si s sebou vzal - “

„Jedna je v SUV,“ odpověděla Trace a zněla znuděně. „Zahlédla jsem ji, když jsem si vyndávala šaty.“

„Zatraceně.“ Podíval se někam pryč.

Hned na to viditelně namol opilý bratranec, Vinnie, vstal a vzal si od kapely mikrofon. „ Haló tady! Mám přípitek pro nevěstu a ženicha!“ Vzduch proťalo pronikavé zapískání mikrofonu a Vinnie se zapotácel, vypadal, že zakolísá, ale nakonec se na nohách udržel. Stojan od mikrofonu se zakymácel a potom s hlasitým zaduněním spadl na zem. Ve snaze ho zachytit zakopl Vinnie o kabel a dopadl na zadek s hlasitým „Auvajs.“

„Pro lásku boží, zachraň nás,“ zamumlal jsem a postrčil Texe směrem k babičce. Doufal jsem, že nám poskytne nějaký druh zábavy, i když to bude jen sledování jejich rozhovoru. Až takhle se věci vyvinuly.

Všichni jsme seděli u stolu, u velice depresivní svatební tabule, a sledovali jsme Texe, který pomalu kráčel ke starší paní.

„To nedopadne dobře,“ zabrblala si Trace pod nosem. „Ten kluk má citlivost bomby.“

„Přesně.“ Mo se křenila od ucha k uchu. „Řekla jsem, že potřebujeme zábavu, ne?“

„Mo...“ Varoval Nixon.

„Podváděl mě, Nixone. Dovol mi mít trochu srandy,“ odvětila s klidem.

„On co?“ Zařval Nixon a vyskočil na nohy. K našemu stolu se stočily zvědavé pohledy všech kolem, tak ho Mo chytla za ruku a stáhla ho zpátky do židle.

Zapískal jsem. Ani jsem se to nezkoušel zakrýt.

„Chápu to. Nejsi jediný, který ví, jak použít svou sílu proti něčemu hnusnýmu, bratře. Pomsta je svině. Neříká se to tak, Trace?“

S pocitem viny se zadívala na své ruce. Jo, obešel bych se bez toho dvojznačného významu. A doufal jsem, že Mo nezajde tak daleko, aby na naší svatbě střelila do Texe, ne, že bych byl úplně proti tomu. Tohle je teda poprvé, kdy slyším, že ji podvedl. Je pravda, že Mo nebyla poslední dobou typ, který by se svěřoval. Byla tak tajnůstkářská jako nikdy. Něco mi říkalo, že k tomu má svoje důvody, ale byl jsem příliš zaujatý svým vlastním dramatem, než abych se jí na to zeptal. Byl jsem strašný poloviční bratr? Špatný, hodně špatný. Na stupnici od jedné do deseti v oddělení ‚být na prd‘ jsem byl na čísle jedenáct.

Tex konečně došel ke svému nešťastnému cíli a se širokým úsměvem usedl na židli vedle babičky. Nedokázal jsem odezírat, co si říkají, ale ruce měl všude kolem a potom položil jednu ruku na starou paní a zamrkal.

„Oh, toto nedopadne dobře.“ Zakuckala se Mo. „Nesnáší, když se jí někdo dotýká.“

„Je to Tex,“ poukázal jsem. „Mohla na tom být hůř.“

„Pochybuju.“ Odfrkla Mo a zkřížila paže na prsou.

Do háje, co to k čertu? Fakt jsem žil úplně mimo dění. Co bylo s Mo a Texem špatně? A proč jsem o tom nevěděl?

Cukl jsem sebou, když se Texova ruka posunula na babiččino stehno. Asi nebyla vhodná chvíle mu říct, že v životě měla svůj podíl na kdejaké vraždě. Skoro jsem zavřel oči, když zaostřila svůj pohled na jeho ruku.

„Ach, kurva.“ Nixon zavrtěl hlavou. „Měla jsi ho vyzvat, Mo.“

Její tvář se zkřivila do vražedného úsměvu, když na něho namířila prst a zavolala. „Hra. U. Konce!“

Babička držela Texe za koule.

„Jau!“ Přišlo od Mil.

„Tyjo, vím, že to nejsem já.“ Zděsil jsem se, když jsem zahlédl Texovu tvář zkřivenou bolestí. „Ale doslova cítím, jak mi umírají spermie.“

„To je dost zlý.“ Ušklíbl se Nixon mým směrem. „Protože jsem doufal, že teď, když jsi ženatý, kolem sebe uvidím pobíhat plno malých Chasíků.“

Nezasmál jsem se tomu.

Ani nikdo jiný.

Nixon okamžitě vypadal strašně omluvně, ale na tom nezáleželo. Už to bylo venku, vypustil ze sebe ty kreténský slova. Nejde to vzít zpátky.

A oficiálně jsem se cítil víc trapně - už jsem si nemyslel, že by to mohlo být možné, ale bylo. Jediné slyšitelné zvuky byly, když se Vinnie pořád snažil dokončit svůj přípitek a Texovy výkřiky smíchané se smíchem Mo.

Byl jsem oficiálně připravený ukončit večírek.

Vstal jsem. „Jdeme, Mil.“

Beze slova mě vzala za ruku, když jsme všem popřáli dobrou noc a šli jsme směrem ke dveřím. Ani jednou jsem se nepodíval na Trace nebo Nixona. Jako by dveře byly moje jediná spása. Tímto odchodem jsem je nechával za sebou a začínal svůj vlastní život. K čertu, i kdyby to mělo skončit smrtí, pořád by to bylo lepší, než sedět tam jak páté kolo u vozu a vědět, že můj nejlepší kamarád šoustá holku, kterou jsem miloval.

Minulý čas.

Moje nohy překročily práh. Zastavil jsem se. Nenávidím pocit, že se mi zaváhání stávalo pravidlem, ale musel jsem to vědět. Dívala se za mnou nebo jsem jí byl ukradenej?

Ohlédl jsem se přes rameno.

Ti dva byli pryč.

A moje odpovědi byly rázem úplně jasný. Tak jsem vyšel vpřed a sevřel jsem ruku Mil o něco pevněji, zatímco jsem celou cestu proklínal svou rodinu  k čertu.