Entice - 3. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Čekal jsem, až Mil něco řekne, ale připadlo mi, jako by byla myšlenkami někde jinde. Luskl jsem jí prsty před obličejem a ona zavrtěla hlavou a olízla si rty.

„Jsem v pohodě.“

„Hm, pokavaď jsi v pohodě,“ odvětil jsem suše.

Pomalu se otočila a podívala se na mě. Byl to jeden z těch momentů, kdy víte, že jste nasrali holku a škoda už byla napáchána, takže můžete jenom stát a čekat, až ta bomba vybuchne, a modlit se, aby vás nezasáhla střepina hluboko do vaší mužné části, abyste později mohli mít děti.

„Hele.“ Pustila moji ruku a udělala krok dopředu. Byla jen o pár centimetrů menší než já a sexy jak peklo, když byla nasraná, ne, že bych to měl v plánu říct nahlas, jinak by mě vykastrovala jedním z těch jejích ostrých dlouhých nehtů. „Řekla jsem, že jsem v pohodě, tak jsem v pohodě. Nezhoršuj situaci tím, že se budeš chovat jako tvoje já, Chasi.“

„Moje já?“ Zeptal jsem se, momentálně rozladěný tím, jak se její rty pohybují pod nánosem třpytivého průhledného lesku.

„Myslí tím jako idiot,“ řekl Nixon, který kolem mě procházel a pleskl mě do zad. „Takže v podstatě radši nemluv.“

„Beru na vědomí.“ Podíval jsem se na Nixona a potom se otočil zpátky k Mil. „A promiň za to, že tě zlobím. Evidentně tady není ta správná...“ Hledal jsem to slovo. „Nálada?“

Nixon přede mnou sebou škubl a zakroutil hlavou s úšklebkem na rtech. Jasný, pitomče, jen se směj.

„Na, eh...“ Odkašlal jsem si a snažil se to napravit, aby se cítila líp. „Na tento druh... laškování.“

„Laškování?“ Nixon na mě nevěřícně posunkoval.

Ukázal jsem mu prostředník, za zády Mil, aby to neviděla. Neuvědomoval si, jak zatraceně těžké to pro mě je? Není to nápomocné. Vůbec nic, co dělá, mi nepomáhá.

„To je v pohodě,“ řekla potřetí nebo počtvrté. Už jsem to přestal počítat.

Proč musím být pokaždé já ten chlap, který musí přinášet oběti? Byl to můj životní úděl? Být pořád ten špatný, kterému někdo řekne Hlavu vzhůru, přijde peklo nebo potopa.

Zvedl jsem ruku směrem k Nixonovi. „Pět minut.“

Zakýval.

Mil se naježila, když jsem ji násilně popadl za loket a vedl ji k nejbližším dveřím, přesněji řečeno do koupelny.

Jakmile jsem zavřel dveře a otočil jsem se, napůl jsem očekával, že mě napadne kartáčkem na zuby a toaletním papírem, ale jediné, co udělala, bylo, že vycouvala, sedla si na zem a držela si ruce na prsou, zatímco se snažila zhluboka nadechnout.

Sedl jsem si na chladné dlaždice vedle ní a nabídl jí svou ruku.

Přijala ji bez výhrad. Její pokožka byla hladká, ale vlhká. Chvěla se a její sevření se zesílilo pokaždé, kdy jejím tělem projel další náhodný záchvěv.

Seděli jsme takhle několik minut a nikdo z nás nic neřekl.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Jste připravení?“ Byl to Nixon. Zněl nervózně. Jenže on není ten, kdo se má oženit.

„Upřímně.“ Olízl jsem si rty a sevřel její ruku silněji. „Nezklamu tě. Můžu být hodně věcí a můžu být taky strašný manžel, protože mám pořád zlomené srdce a všechno tohle, ale budu loajální. Pomůžu ti. Budu tě chránit. To rodina dělá. Ať už mám zlomené srdce nebo nezlomené srdce.“

„Nepotřebuju tvoje srdce,“ zašeptala Mil. „Jen tvou zbraň a možná pár tvých milionů a taky tvoje koule - preferuje obě z nich.“

„No, tak máš šťastný den!“ Plácl jsem se do stehen a zamrkal. „Jsem vlastníkem obou.“

„To mám ale štěstí.“ Zasmála se.

A najednou, jakékoliv vtipkování předtím přepadlo moje tělo, bylo okamžitě nahrazeno absolutní posedlostí nad způsobem, jak se její smích rozezněl koupelnou. Bylo to jako poprvé uslyšet symfonii, vidět pohyby všech nástrojů hrajících společně, ale přitom odděleně, aby vytvořily tak chytlavou melodii, že jste oněměli úžasem. To mi připomněl její smích. Byl hluboký, hrdelní a když ho vypustila, její tvář se změnila ze sklíčeného pohledu v zářivý úsměv, který mě donutil zírat na její pusu způsobem, jako bych ji nikdy předtím neviděl. Polkl jsem sucho v krku a pořád sledoval - sakra, díval bych se klidně celé dopoledne, kdyby mě u toho nenachytala.

„Tak jdeme.“ Vstala a natáhla ke mně ruku. Vzal jsem ji a snažil se nevypadat, že na mě zapůsobila. Pravděpodobně to bylo tou whiskey, kterou jsem do sebe potají vyklopil před obřadem. Jistě, mám dvě koule, ale to je fakt všechno, co jí můžu nabídnout.

Protože celý ten srdeční problém?

No, řekněme prostě, že moje srdce se rozbilo už před pár týdny na milion kousků a pořád jsem se nemohl rozhodnout, jestli mi stojí za to, abych je vůbec zkoušel hledat. Konec konců, některé věci je lepší nechat rozbité.