Elect - 42. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Měsíční svit lemoval Traciny uplakané tváře, když mi seděla na klíně na posteli. „Řekni něco, Chasi.“

„Spi.“ Přitiskl jsem čelo na její. „Jsme oba unavení a emočně rozladění. Půjdeme spát a ráno vyrazíme na laborky... koupíme ti kafe a budeme se snažit normálně žít.“

„A co ty a já?“ Ukazováčkem projížděla po mé čelisti. Oči měla ztěžklé vyčerpáním.

„Promluvíme si ráno.“ Jemně jsem ji položil na postel a nastavil svou paži, aby si ke mně lehla. Povzdechla si a položila si hlavu na můj hrudník. Během sekundy se její dýchání prohloubilo. A já zíral do stropu a přemýšlel, jak do prdele vysvětlím Nixonovi - jestli to přežije - že jsem mu vzal jedinou věc, pro kterou žil.

Sluneční světlo vykouklo do oken. Trace měla kolem mého hrudníku omotanou paži. Kreslil jsem jí na ni malé kroužky a spokojeně jsem sledoval, jak spí, protože jsem věděl, že v mé náruči je v bezpečí - před vším.

Dveře se rozlétly.

A byl v nich Tex. Doufám, že má zatraceně dobrý důvod, proč se sem vecpal. Očima projel postel, potom podlahu, kde jsem obyčejně spal a nakonec se podíval zase na postel. Polkl a několikrát zamrkal, ale nic neříkal, protože slova nebyla nutná. Musel to vědět. Bylo to evidentní z toho, jak jeden druhého držíme. Každý jde v životě dál; zatraceně, jestli to nebolelo jako čert, že člověk se vyvíjí a někam se posouvá.

Tex vkročil do ložnice. „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli chcete kafe. Mo dělá snídani a... no, mohlo by být pro všechny hezké, kdybysme jedli všichni pospolu - jako jsme to dělali předtím...“ Jeho hlas se vytratil.

Znovu mě kousla vina.

Ale nebyl jsem schopný cokoliv říct, abych ho uklidnil. „Jasně, kámo, dej nám pár minut, okej?“

„Okej.“ Couval z místnosti. „Jestli tě to uklidní, vím, že ji miluješ.“

Jeho slova donutila moje ruce ztuhnout. Vina rostla a rostla. „Ano. Miluju ji.“

„On ji taky miloval.“ Zakýval Tex a odešel z pokoje. A já byl oficiálně vyčerpaný. Jedu na přesčas. A stejně tak Trace; jen to neví.

„Hej,“ zašeptal jsem jí do vlasů. „Ospalče, musíme vstávat. Máš laborky s Lucou a možná tak trochu doufám, že se ti podaří vyhodit celou budovu do povětří.“

„Nepodpaluju věci,“ odpověděla mi mumlavě. „Kolik je hodin?“

Zvedla hlavu a několikrát zamrkala, jako by se snažila zaostřit na můj obličej. Dech se mi zadrhl v hrudi. Byla tak překrásná. Její zlatohnědé oči se do mě zavrtaly, když jí vlna vlasů padla přes obličej. Nemohl jsem najít slova. Vážně jsem se cítil jako idiot, protože jsem na ni zíral, jako bych dočista ztratil rozum.

„Chasi?“ Zamžourala. „Jsi v pořádku?“

Ne. Umíral jsem. Opravdově vnitřně umíral... Jak bych mohl v životě jít dál bez ní? Když teď vím, jaké to je se vedle ní probouzet? Držet ji ve své náruči. Hrudníkem mi projela známá bolest, která mě tížila, jako bych byl pohřbený v hloubkách oceánu.

„Um, jo, jen jsem unavený. Chrápeš, mimochodem.“

Zamračila se. „Zníš jako Nixon.“

Místnost utichla. Nevěděl jsem, jak to zlehčit, tak jsem jen pokrčil rameny a zasmál se. „No, jsme víc jako bratři.“

Do prdele. Bylo to, jako bych nad tím do teď vůbec nepřemýšlel.

Do háje. Bratranci s pomíchaným původem, díky němuž jsme vypadali mnohem víc jako bratři. Oba dva zamilovaní do stejné dívky. Divné, protože taky to vypadalo tak, že jsme sdíleli rodiče, nebo spíš oni sdíleli jeden druhého - záleží na úhlu pohledu. Musí na to být nějaký zákon nebo něco v bibli, co prohlašuje, že budete odsouzení k peklu, když toužíte po přítelkyni svého bratrance. Navíc, když je to technicky mnohem víc bratr, protože si ho přisvojil váš skutečný otec. Sakra, bylo to pošahaný. Na druhou stranu aspoň Nixon a Trace nebyli manželé. Jako by se tím celá věc zdála míň hrozná.

„Půjdu se osprchovat, jo?“ Přerušila Trace moje temné myšlenky a vykročila ke koupelně. Sbalil jsem svoje věci a šel do koupelny na chodbě. Během patnácti minut jsem byl připravený jít. Hodil jsem na sebe uniformu Eagle Elite, černé kalhoty s bílou košilí na knoflíčky, červenou vestu a sako a šel nejkratší cestou do kuchyně. Ovanula mě vůně párků a vajíček.

„Hej, Harry Pottere, jsem rád, že jsi to stihl,“ zavolal Tex od stolu.

„To sis pro nás schovával čtyři roky, že.“ Zakroutil jsem hlavou. „Ubohý, tohle vůbec není vzhled Harryho Pottera. Nebuď osel jen proto, že ve čtvrtky nemusíš na vyučování.“

Zakřenil se.

Chňapl jsem po sklence s pomerančovým džusem a sedl si.

Mil četla v rohu noviny, pořád v pyžamu. „Tvoje oko se už uzdravuje,“ ukázala na mě, ale nevzhlédla od novin.

„Díky tobě ne.“ Vzal jsem si toast. „Jsem šťastný, že jsem přežil.“

„Přežil co?“ Zeptala se Mo z kuchyňského kouta a podívala se na mě. „Do prdele! Co se ti stalo?“

„Lidi by se měli naučit, že se nemá zároveň chlastat a chodit.“ Ozval se Tex.

Zíral jsem na Texe a odpověděl Mo. „Očividně jsem spadl na stůl, moje blbost.“

„Měl bys být víc opatrný.“ Mo přede mě položila talíř s jídlem.

„Jasně,“ odpověděl jsem. „Příště budu víc opatrný kolem stolů, které se jmenují Mil.“

„Eh?“ Zeptala se Mo.

„Nic.“ Usmála se Mil sladce na mou sestřenici a potom se na mě oslnivě podívala. Usmál jsem se a kousl do toastu.

„Ach můj bože, to tak úžasně voní.“ Trace vešla do kuchyně a já se okamžitě zakuckal.

„Člověče, musíš to jídlo kousat.“ Poplácal mě Tex po zádech a podal mi sklenici vody, ale odmávnul jsem ho pryč. Voda mi nepomůže. Potřebuju masáž srdce.

Nádherná. Zatraceně, byla tak neuvěřitelně krásná, že bolelo se na ni dívat. Hebké hnědé vlasy měla vyčesané do vysokého culíku a poprvé za dva dny vypadá uniforma na jejím těle vyžehlená, čistá a perfektní.

A nejvíc vražednýho na tom?

Že jsem chtěl vyskočil ze židle, hodit tu dokonalou holku na zeď a líbat ji do bezvědomí?

Měla na sobě ty boty.

Moje boty.

Které jsem jí dal.

Usmál jsem se, když vystrčila nohu ke schválení.

Mrkla mým směrem a s talířem od Mo si sedla vedle mě. Do mého vzdušného prostoru z ní prýštila vůně kokosu. Pro tohle jsem hladověl. Posunul jsem se blíž k ní a položil dlaň na její holé koleno.

Jedli jsme se zbytkem party.

Všechno bylo skoro normální.

Až na to, že nebylo. O čemž jsem se ubezpečil ve vteřině, kdy jsem otevřel vchodové dveře a zjistil, že každý jednotlivý muž, kterého jsem tam umístil, aby hlídal dům - byl pryč.

„Co to kurva?“ Vytočil jsem číslo svého otce. Potřebujeme ty muže, aby nás doprovodili ke škole a nikdo přitom nezahlídl Trace. Můj otec by měl být jediný, který měl podezření, že je mrtvá a tím, že jí dovoluju, aby vedla normální život, podstupuju velké riziko.

Potřebujeme řidiče. A potřebujeme, aby mohla proklouznout do školy a zase z ní, ne protože by bylo vzdělání tak důležité, ale protože jak Nixon, tak Luca dali dost zřetelně najevo, že musíme žít normálně. Kromě toho, poslední věc, kterou chceme, by byla, aby se Tony ukazoval v domě, když jsou teď všichni muži pryč. A škola byla pravděpodobně jediné místo, kde nebude slídit.

Telefon zvonil a zvonil.

Konečně to otec zvedl. „Chasi, jsem teď zrovna trochu zaneprázdněný.“

„Moji muži,“ vyštěkl jsem do telefonu. „Kde jsou?“

„Synu, nemám ponětí, o čem to mluvíš.“

„Jasně,“ odfrkl jsem. „Tak to zkusíme znovu. Pracuješ pro mě. Jsem tvůj šéf. Jestli do hodiny nedostanu své muže zpátky, osobně svůj zadek přivezu do tvého domu a praštím tě pěstí do hlavy. Rozumíš?“

Otec ze sebe vydal jakýsi přidušený zvuk, jako by se mi vysmíval. „Být tak znovu mladý.“

„Jo.“ Zasyčel jsem. „Být tak mladý a dělat to, co máš, než být doma a být úplně k ničemu. Myslím to vážně. Udělal jsem to, cos po mně včera večer chtěl, ale tohle je poslední kapka. Buď mě chceš u moci nebo ne.“

Na druhé straně linky si těžce povzdechl. „Je to komplikované, Chasi. Nejsem doma v bezpečí, potřebuju extra ochranku. Jen pro případ.“

Na chvilku jsem mlčel. „Někdo ti vyhrožoval?“

Není pochyb, že se Nixon šťoural kolem.

„Ne tak úplně.“ Odkašlal si. „Já jenom... však víš, co se stane, když hodně piješ a...“

„A?“ Naléhal jsem.

„Nixon,“ zasmál se táta. „Přísahal bych, že jsem viděl Nixona, ale byl to ten De Langeovic kluk. Chce se mnou dělat dohodu.“

To bylo zajímavé. „Aha?“

„Chtěl jsem si s tebou promluvit - “

„No, je to tvůj šťastný den. Mluvíš se mnou teď. Co chce Phoenix?“

„Peníze,“ vyhrkl otec. „Chce peníze a potom nadobro zmizí. Ale věc se má tak, Chasi... Nemám přístup k prostředkům, které používáme na úplatky. Budu na ten převod potřebovat tebe.“

Zkurvysyn. Můj vlastní otec se mě chystá zradit. Myslí si, že jsem blbej? Šéf nikdy nevyzvedává prachy. Ne, pokavaď nechce A) být zastřelený, nebo B) přilákat federály.

„Hmm.“ Odmlčel jsem se a naznačoval pusou Texovi, ať zajde pro auto. „Máš moje oprávnění. Kdy Phoenix potřebuje ty peníze?“

„Dneska večer.“

„Samozřejmě, že jo,“ řekl jsem. „Fajn. Seženu ty prachy. Všechno to hodíme za hlavu a budeme žít jako jedna velká vadná rodina. Zní to dobře?“

„Nikdy jsem nepochopil tvůj smysl pro humor.“

„Nedělal jsem si srandu, tati.“

„Fajn. Tak dneska večer?“ Zatraceně, jestli sám se sebou nezněl až směšně spokojeně.

„Jistě. Oh, a nezapomeň.“ Odkašlal jsem si. „Jestli se něco posere, jestli na jedinou sekundu ucítím krysu, zastřelím tě.“

„Zastřelil bys svoje vlastní maso a krev.“

„Samozřejmě, že ne.“ Zavěsil jsem a praštil s mobilem o zem. Rozbil se na tisíc kousků.

Tex zastavil a vyšel z auta. „Ty vole. Nemusel sis to vybít na telefonu.“

„Potřebuju novej.“ Pustil jsem Tracinu ruku a zacvičil s prsty.

„Dojdu pro něho.“ Mo vběhla zpátky do domu. Pořád jsme u sebe měli telefony navíc. Hlavně proto, že potřebujeme dost linek pro různé obchody, ale taky proto, že Nixon a já jsme vždycky měli tendenci rozbíjet mobily, když jsme byli naštvaní. Drahý zlozvyk.

Začal jsem přede všemi pochodovat sem a tam. „Chce nás z nějakého důvodu mít v nejistotě. Zatraceně, Nixone.“ Uvědomil jsem si, že mi to uklouzlo. Trace se na mě podívala se zvědavostí, stejně tak Tex a Mil. „Sorry, to bylo nevhodné.“ Odkašlal jsem si. „Normální. Všechno musí být dneska normální. Trace, půjdu s tebou na vyučování; možná tam najdeme nějaké odpovědi. Jestli ne... Sakra, budu muset ty peníze vyzvednout.“

„Peníze?“ Zopakovala Mo. „Jaké peníze? O co jde?“

„Očividně musíme někoho vyplatit.“ Zaťal jsem ruku v pěst. „A starý dobrý taťka chce, abych ten převod udělal já.“

„Je to léčka,“ přerušil mě Tex. „Žádný šéf tohle sám nedělá. Zaplatí někomu, aby to udělal za něho. Co Tony požaduje, není jen směšné, je to hloupé. A on ví, že nejsi tak hloupý, abys to udělal sám.“

„Což je přesně to, proč to musím udělat.“ Poškrábal jsem se vzadu na hlavě. „Půjdu po škole do banky a udělám ten převod se Sherry. Patří do rodiny, tak ani nemrkne, když vezmu z účtu tolik peněz. A jestli to vybuchne, tak to zřejmě nebude žádná nehoda.“

Odmlčel jsem se, když se Trace krátce ostře nadechla. „Sakra, omlouvám se, Trace. Byl jsem sarkastický.“

Uhodila mě rukou do tváře tak silně, že jsem málem zavrávoral. „Tak přestaň být sarkastický nebo tě zabiju já sama!“

Mo, která se před chvilkou vrátila, mi podávala nový mobil, ale škubla s ním zase zpátky.

„Co to k čertu, Mo, potřebuju ho!“

Mo si ho hodila k sobě do kabelky. „Ne, dokud nepřestaneš vypadat, jako bys chtěl střelit do první věci, která se na tebe směšně podívá.“

Tex se divoce zakřenil a vykulil oči.

„Co do háje děláš?“

„Směšně se na tebe dívám. Funguje to? Chceš mě střelit?“

„Ne.“ Strčil jsem si ruce do kapes.

„Tak super. Mo, dej mu ten zatracenej mobil.“

„Chlapi!“ Zavolala a podala mi telefon, potom odběhla do auta. Mil stála na verandě a mávla nám na rozloučenou.

Zastavil jsem se. „Není tady nikdo, kdo by tě chránil.“

V jedné ruce zvedla nahoru šálek s kávou a druhou rukou si ze županu vytáhla pistoli. „Vypadám, že potřebuju chránit?“

„Ne,“ zasmál jsem se.

„Sakra, že ne,“ Zavolal Tex z předního sedadla. „Chovej se hezky, Mil.“

„Jako vždycky!“ Odešla zpátky dovnitř a zavřela dveře.

„Ta mě děsí,“ oznámil Tex, když jsme vyjeli po cestě.

Zasmál jsem se. „Jo, no, tak si představ, jaká asi byla před polepšovnou.“