BP - 2. kapitola

Překlad: Daisy

Byl to křivý úšklebek toho kluka, který to prozradil.

Ušklíbal se tím zvláštním způsobem mladých kluků, kteří se chystají způsobit potíže. Nejspíš násilné a bolestivé. Také nejspíš nezákonné a pro ně nejspíš rozhodně zábavné. Ne už tak pro lidi, kterým je způsobují.

To proto ho sleduju. Protože ten úšklebek znám. Znám ho stejně jako znám části své vlastní duše. Ten výraz jsem měl jednou nebo dvakrát ve svém životě, když jsem byl hloupější, rozzlobenější kluk, který ztratil svého otce a musel si to vybít na okolí. Měl jsem ten výraz, než jsem zvedl tu páku na Lea. Měl jsem ten úšklebek jednou na schůzce s klientkou, protože jí scénáře se znásilněním přišly příšerně děsivě sexy.

Po té schůzce jsem hodinu zvracel a snažil se jí sedřít, snažil se ze sebe a ze své lidskosti sedřít to zlo.

Nikdy to nefungovalo.

Sleduju toho kluka a on mě zavede k dalším dvěma klukům. Prváci ze střední nejspíš. Hubeňouři v těsných džínách a se sluchátky visícími jim z kapes. Bez svalů. Bez zkušeností. Bez odvahy. To proto zaženou toho bezdomovce do kouta mezi kontejnerem a zdí pokrytou graffiti v zářivých barvách. Odpornost. Chechtají se a strkají do něj. Má na sobě flanelovou košili a špinavé kalhoty, třesoucí ruce svírají napůl snědený banán, který vylovil z odpadků. Jeho šedé vousy mu sahají až na prsa a jsou slepené, jeho tvář je opálená. Ten muž si pro sebe něco mumlá, tak tiše, že to zní jako modlitba nebo kletba. Nechce zemřít. Každý den stráví snahou nezemřít.

„Co to meleš, ty bláznivej hajzle?“ Kluk se k němu nakloní a ruku si přidržuje u ucha v přehnaném gestu. „Promluv. Nemůžeme nic slyšet, když hovno řekneš.“

Druhý kluk vytáhne svůj telefon a drží ho nahoře.

„Mám to. Nahrávám, tak do toho.“

„Nikdo nás neuvidí,“ vylítne ten druhý. „Kryjeme mu záda.“ Otočí se na toho prvního kluka. „Kryjeme tě. No tak!“

Ten první kluk váhá a tehdy je mi to jasné. Ten první není skutečná hrozba. Stejně tak ten třetí, kterému to není příjemné a vypadá, že každou chvilku uteče. Je to ten druhý kluk, ten s tou kamerou, ten je skutečný zbabělec. Schovává se za kamerou stejně jako Wren tehdy v noci. Ale na rozdíl od Wrena se usmívá. Wren se vůbec neusmíval. Wren vypadal jako v kómatu, jako při mozkové smrti. Wren vypadal jako by poslal svou duši někam daleko, aby unikl od toho násilí. Kluk s kamerou na druhé straně to vyprovokovává, hecuje, pobízí s celou tou malinkou zvrácenou silou, kterou má ve svém vytáhlém náctiletém těle.

Předtím než mu vyrazím kameru z rukou, v rychlosti poděkuji kterémukoli bohu, který poslouchá. Žil jsem dlouho na to, abych se naučil rozdíly mezi prostě zlými lidmi a skutečně ohavnými lidmi. Někteří lidé tohle nikdy nezjistí a zraní se.

Jako Isis.

Jako Sofie.

Srdce se mi bolestivě stáhne a já praštím znovu. Tentokrát do jeho tváře. Kluk s kamerou zavrávorá, nos mu krvácí přes prsty. Jeho kámoši poskočí a zacouvají. Ten bezdomovec zavřeští a schoulí se v rohu, hlavu si zakrývá svými vychrtlými pažemi.

„Kdo, kurva, jsi?“ zakřičí druhý kluk.

„Nikdo nebude mlátit Reggieho!“ první kluk se přikrčí do bojové pozice.

„Vypadněte odsud,“ řeknu. „Nebo budete další na řadě.“

„Naser si!“ zařve ten první a já se skrčím ke straně a v jednom plynulém pohybu mu ruce zkroutím za záda. Bojuje, snaží se kopat a udeřit mě hlavou, ale mé sevření je jak z oceli.

„Ty tam,“ řeknu tomu třetímu. „Pomoz svému kámošovi a vypadněte. Až budete za rohem, nechám tady vašeho kámoše jít.“

Ten třetí se silně potí, oči mu těkají mezi jeho zakrváceným kamarádem a tím znehybněným. Nakonec udělá správné rozhodnutí a vytáhne toho s kamerou na nohy. Ten šmátrá po svém telefonu a kulhá za roh se svým kámošem a zostra nadává. Čekám sto vteřin a postrčím toho prvního kluka dopředu. Vycouvá a ukazuje na mě se zvráceným výrazem.

„Za tohle tě dostanu, ty zasranej zmetku!“

„Ne,“ řeknu klidně. „Nedostaneš.“

Tohle v něm něco zlomí – jeho pýchu asi. Zas na mě vyrazí a tentokrát jsem donucen neukázat slitování. Nasadím mu kravatu a když se přestane ohánět, lehce ho spustím na zem. Vztáhnu ruku k bezdomovci.

„Měli bychom jít. Jeho kámoši se vrátí.“

Bezdomovec zvedne hlavu a jeho modré oči se spojí s mými. Přikývne a pomalu se chopí mé ruky a zvedne se. Nechám ho jít před sebou a hlídám zadní stranu celou cestu uličkou až k přednímu vchodu obchoďáku, kde jsou auta a příliš mnoho svědků na to, aby ti kluci zkusili něco jiného. Chůze toho bezdomovce je pevná, ale překáží mu kulhání. Veterán, nejspíš, kterého srazily těžké časy!

„Děkuju,“ zaskřehotá ten muž. Zavrtím hlavou a otevřu peněženku, ze které vytáhnu dvě dvacky.

„Jdi si obstarat nějaké opravdové jídlo.“

„Žehnám ti. Bůh ti žehnej,“ řekne, popadne peníze a v pohodě si kráčí po ulici.

To už udělal. Bůh mi požehnal, říkám si, jak ho vidím odcházet. A pak mi to všechno sebral.

Setřesu tu myšlenku. Jsem na tom daleko lépe než většina lidí. Ale právě tahle výhoda mě otravuje. Je mi osmnáct. Podle všech národnostních ukazatelů jsem běloch. Mám v sobě trochu italských předků, z máminy strany, a ruských z tátovy. Ale jednoznačně jsem bílý. A muž. Nejsem hnusný na pohled a ani můj mozek není postižen obecnou idiocií. Máma a já jsme nikdy neměli nouzi o peníze. Mám štěstí. Jsem privilegovaný.

Ten bezdomovec belhající se po ulici je ten, který potřebuje boží pomoc víc než já.

Sofie potřebovala pomoc víc než kdo jiný.

A já jí zklamal.

Doprava se stane bílým hlukem v mých uších, proplouvá kolem mě. Lidé mě míjejí, jejich tváře jsou nezřetelně rozmazané. Nic mi nepřipadá skutečné – je to svět lapený ve sněžící kouli. Barvy obchoďáku jsou vybledlé a ne jasné. Vůně jsou uměle pěnové a dřevěné místo slunce a špíny a mastného fast foodu. Nic není správně. Já nejsem v pořádku.

Ale to už je mi jasné delší dobu. Nejsem v pořádku. Moc vyčnívám. Jsem příliš chladný. Nejsem jako zbytek tváří v davu. Nemám tak hluboké pocity jako oni. Nevibruji tolika emocemi jako oni.

Kdybych byl víc jako oni, vřelejší, byl bych schopen uhodnout, co se Sofie chystá udělat? Byl bych jí schopen lépe pochopit? Byl bych schopen vidět její zoufalství a zastavit ho?

Kdybych byl víc jako Is

is, byl bych schopen jí zachránit?

To ty děláš, slyším její hlas. Ochraňuješ lidi.

Mé prsty sebou škubnou, klouby mám od krve. Otočím se a zamířím k autu.

Přišel jsem na schůzku se svým novým zaměstnavatelem, Gregory Callanem z Vortex Enterprises. Tenhle menší výlet bokem byl kvůli bankomatu, ze kterého jsem si chtěl vybrat hotovost. Odlákal mě ten bezdomovec.

Zářijový vzduch se kolem mě vlní, cvrčkové pláčou své osamělé písně ve vysokých zlatavých travách na okrajích silnic. Vlna vedra je posledním vzepětím umírajícího brutálního léta, které Ohio zasáhne jednou za století. Město Columbus nikdy nevypadalo vysušenější nebo větší. Nebe je jasně bílo-modré, a nikde nekončí. Má bílá košile se lepí na každou potem pokrytou štěrbinu mého těla a ten tmavý oblek navrchu je nepohodlně horký.

Neměl bych tu být.

Měl bych být v Cambridgi v Massachusetts.

Měl bych být na Harvardu, zabydlovat se ve svém nevýrazném pokoji na koleji a učit se tolerovat idiota, který bude na rok mým spolubydlícím. Měl bych teď chodit na hodiny, dělat si poznámky na notebooku, co mi koupila máma. Ale počítač jsem vrátil a odmítl jsem pokoj na koleji. Všechno jsem to odmítl. Odepsal jsem se z výuky a uzavřel svá bankovní konta a zabalil si jediný černý batoh a nechal vzkaz na kuchyňském pultu, který mámě sděloval, aby se nestrachovala.

A pak jsem odjel.

Ten svět, to nevinné kulaté akvárium, které mladí úzkostliví dospělí rádi nazývají univerzita, není nic pro mě. Jsem starší než oni. Vždycky jsem byl.

‚Já žasnu, že jsi zvládnul zvednout ráno hlavu z polštáře.‘

Ten hlas v mých uších zní čistě a zřetelně. Ale už se lepším v umění ho ignorovat. Už je slabší. Neviděl jsem jí půl roku a její hlas se mi ještě drží v hlavě. Je to neuvěřitelné. Neuvěřitelně otravné. Je to buď odkaz její nesnesitelně úporné osobnosti nebo odkaz mé neochoty se vzdát několika posledních momentů v mém životě, kdy si vybavuju, že jsem byl skutečně šťastný. Šťastný? Nejsem si jistý, jestli jsem kdy byl šťastný, dokonce i s ní. Je to směska rozmazaných vzpomínek a ukradených chvilek něžnosti, všech prošpikovaných sžíravým ostřím viny, kterým je Sofiina tvář.

Možná jsem byl šťastný. Ale je to bezpředmětné. V tom být šťastný není žádná skutečná hodnota.

Není žádná skutečná hodnota v něčem, co nevydrží.

Vezmu to doprava na dopravní překladiště Columbusu, kde řidiči kamionů nabírají obrovské kontejnery na prašném oploceném pozemku. Dva obrovské jeřáby hlasitě přenášejí bloky kontejnerů, nakládají a vykládají se skřípějící poctivou pomalostí. Muži v oranžových vestách a přilbách mávají mezi kontejnery, kontrolují obsah, odškrtávají si v papírech a křičí na sebe oplzlosti přes ten uspořádaný chaos. Gregory – vysoký muž se širokými rameny s impozantním bílým knírem a tvídovým oblekem – stojí na blízkém prázdném parkovacím místě. Menší, přesto nějak ještě víc brblající mladý muž stojí vedle něj a na sobě má tmavý oblek jako já. Jeho postoj je napjatý a přesto nenucený, jeho vlasy jsou ježaté a jeho oči tmavé. Kolem krku se mu obtáčí vytetovaný drak. Je to Charlie Moriyama – Gregoryho pravá ruka a nejdůvěryhodnější ochranka, až na mě.

Naproti nim oběma je žena s černými vlasy svázanými do úhledného drdolu. Na sobě má dámský kostým se sukní a vypadá každopádně profesionálně. Ale jako profesionál čeho, to nedokážu úplně říct. Nikde na ní není vidět vyboulená zbraň a nemá žádné šperky, co by jí označovaly za drogového dealera nebo tetování, která by jí označovala za členku gangu, jsou velmi dobře zakrytá, pokud vůbec existují. Ani na sobě nemá makeup. Neobvyklé, uvážíme-li, že většina žen, které si najímají Gregoryho služby, jsou obvykle domácí paničky s plány na pomstu.

Gregory mě vidí přicházet a mávne na mě. Hraje toho srdečného starého muže téměř dokonale, ale slouží mu to k zakrytí krutého obchodníka, vrásčitého vojáka a pod tím mistra bojového umění s černým páskem.

„Jacku! Právě jsme o tobě s Vanessou mluvili.“

Přitočím se vedle Charlieho, který zkříží ruce na prsou a zabručí.

„Trvalo ti to moc dlouho.“

„Musel jsem to vzít objížďkou,“ řeknu. „Opravy na silnici.“

Charlie si odfrkne. „Jo? Je to ta stejná ‚oprava na silnici‘, která tě minulý týden dostala do zpráv?“

„Charlie, no tak,“ usměje se Gregory. „Snažme se aspoň předstírat, že jsme přátelé, když tu jsme s-,“ otočí se a pozvedne obočí k té ženě, jako by se jí ptal, co je zač.

„Pro teď mě můžeme nazývat potenciální klientkou,“ řekne Vanessa. Její modré oči jsou ostré a upoutány na klouby mých prstů. Snažím se krev z nich setřít o nohavici svých kalhot.

„-s potenciální klientkou,“ dokončí Gregory větu. „Navíc Jack má právo na svých 5 minut. Kdybych tě líp neznal, řekl bych, že žárlíš.“

Charlie si odfrkne. „Žárlit? Jasně, šéfe, skutečně žárlím tady na snaživého kandidáta na budoucího Batmana.“

Stoupal jsem po žebříčku rychleji než kdokoli ve Vortexu. Trénoval mě sám Gregory. Samozřejmě, že Charlie žárlí. Pracoval tu už roky, ačkoli mu nemohlo být víc než 22 let. Musel se nahoru vydrápat díky svým ostrým nehtům. Myslí si o mně, že jsem rozmazlený a zhýčkaný.

„Neuvědomil jsem si, že to, co dělám ve svém volnu, bys měl kritizovat,“ řeknu. Charlie po mně hodí očima.

„Rozhodně se dá kritizovat, když se kurva rozhodneš vymlátit duši z kluků, kteří kradou nanuky ze sámošky.“

„Okradli tu ženu,“ odpovím mu plynule.

„Byli to drobní idioti páchající drobný zločin!“ zuřivě zavrčí Charlie. „Ale tvůj malý komplex zachránce tě donutil ztrácet čas nakopáním jejich zadků.“

„Můj čas. Ne tvůj. Je to stěží tvůj problém.“

„Dostal jsi nás do zpráv, idiote! Jsme Vortex, ne zatracený Walmart!“

„Nikdy nezískali jeho jméno nebo jeho fotku,“ vstoupí do toho Gregory. „Vážně, Charlie, nech už toho. Nejsme tu kvůli honu na čarodějnice, jsme tu kvůli klientce. Vyřešíme to později.“

Charlie zrudne až po uši. Letmo pohlédnu na Gregoryho a i navzdory jeho úsměvu se mu lehce pozvedne obočí. Měl říct Charliemu, aby sklapnul, už dávno. Nechat ho blábolit před klientem byl Gregoryho způsob, jak nechat Charlieho ztrapnit sám sebe. Je to ten rafinovaný druh hry na myšlenkové pasti, které Gregory rád hraje. Většina těch mladíků, které najímá, jsou příliš hloupí, aby se tomu vyhnuli. Kromě mě.

„Vanesso,“ začne Gregory. „Byla bys tak laskavá?“

Přikývne a ze saka vytáhne průkaz. Cítím, že se mi dech zpomaluje. CIA.

„Sakra, šéfe,“ procedí Charlie zubama. „Co to k čertu děláme, že mluvíme s federály?“

„Jsem Vanessa Redgatová,“ řekne ta žena. „Oddělení kybernetické bezpečnosti. Nabízíme panu Callanovi smlouvu.“

„Bez souhlasu CIA, předpokládám?“ zeptám se a rozhodím rukou. „Zvážíme-li to neobvyklé místo setkání.“

Vanessa přikývne. „Jdeme po malé elitní skupině hackerů, kteří získávají zdroje pro největší černý trh na internetu.“

„The Spice Road,“ řeknu. Vanessa znovu přikývne.

„Jsem ohromená. Nebylo mi známo, že by agenti Vortexu vynikali v něčem jiném než použití svých svalů.“

Gregory se usměje a poplácá mě po rameni. „Jack je speciální případ. Prosím, pokračujte.“

„Bohužel, tito hackeři pracovali pro Spice Road. Sami se nazývají Strážci brány. Vrchní rada CIA se jednomyslně rozhodla proti využití externích žoldáků-“

„Dodavatelů,“ přeruší jí Gregory s bleskovým úsměvem. „Upřednostňujeme termín ‚dodavatelé‘.“

Vanessa na něj varovně pohlédne, ale opraví se.

„- rozhodla proti využití externích dodavatelů. Ale můj nadřízený a velké množství agentů uvnitř projektu pracovalo roky, aby vystopovalo Strážce brány. Konečně máme stopu, ale rada nechce riskovat nasazení týmu a vystrašit je, aby se stáhli do ústraní. Trénování zvláštních agentů pro tuhle mimořádnou misi je prostě finančně neefektivní a v chvíli, kdy bychom je vycvičili, stopa by mohla už zmizet.“

„A tady do toho vstupujeme my,“ řeknu a ona přikývne.

„Máme silné důkazy, že dva lidé úzce spojení se Strážci brány v poslední době přešli na Ohijskou státní univerzitu v Sophomores. Cílem by bylo udržovat dohled nad těmito dvěma bez vzbuzení podezření. Konečný cíl by byl získání důkazů, přednostně kopie a logy jejich háčkovacích aktivit, korespondence se samotnými Strážci brány.“

„Jak dlouho?“ zavrčí Charlie. Vanessa na něj varovně zvedne obočí.

„Promiňte?“

„Jak dlouho by ta zakázka trvala?“

„Tak dlouho, jak byste reálně udrželi vaše krytí na univerzitě.“

„Takže donekonečna,“ řekne.

„Nebo dokud neshromáždíte tolik, abychom rozhodli, že to stačí jako důkaz k obvinění obou, ano.“

Podívám se na Gregoryho, který pokrčí rameny.

„Ty a Charlie jste ti nejlepší kandidáti pro tu práci. Jste dost mladí, abyste byli na škole. K čertu, můžeme pozměnit Charlieho papíry a udělat ho o rok mladšího. Umístíme vás do stejného pokoje na koleji.“

„Žádáte nás, abychom seděli na prdelích a chodili na školu s bandou privilegovaných počítačových maniaků celý rok?“ zeptá se Charlie. „Děláte si prču, šéfe? Víte, jak nudné-“

„Školné by bylo zaplacené. Budete muset dotáhnout hru navštěvováním výuky a získáním dostatečných známek, abyste pokračovali ve vašich kurzech,“ přeruší ho Vanessa. „Ale váš hlavní zájem bude sledování a zachování utajení. Nikdo nesmí vědět, proč tam jste.“

„Dva ze strážců brány jsou studenti školy,“ uvažuju. „Máte jména?“

„Nemůžu nikoho otevřeně odhalit. Pošleme spisy jakmile bude smlouva podepsána a vy dva budete na místě.“

„A my to máme dělat podělaně dlouho?“ protestuje Charlie. „Šéfe, nepřidal jsem se k vám, abych zase chodil do školy, přidal jsem se, abych se od ní držel dál.“

„Je začátek školního roku. Zapadnete v pohodě,“ řekne Gregory s ocelovým ostřím ve svém hlase. „Vím, že vy dva to zvládnete. Ty obzvlášť, Charlie. Máš na to správné charisma. Vždycky jsi ho měl.“

„Ale radši bych byl s vámi, šéfe. Aramon-“

Gregory stáhne Charlieho za ruku a pokyne mi, abych se naklonil.

„Aramon nikam neuteče. Tihle Strážci brány půjdou. Poslouchejte, možná to nevypadá složitě nebo zrovna oslnivě nebo zajímavě, ale je to dobrá, solidní pozice a bude dobře placen á. Kurva fix, bude to platit CIA. Bude dobré, když je Vortex bude mít za dlužníky, zvlášť, když se v budoucnu budeme muset vypořádat s Aramonem.“

Charlieho oči se zalesknou pomalým poznáním. Bojuju s potřebou protočit svoje.

„Kdy bychom odjeli, pane?“ zeptám se. Gregory pokrčí rameny.

„Myslím, že tak rychle, jak to bude možné. Přepošlu vám detaily, jakmile je obdržím. Vy jen musíte souhlasit s tou smlouvou.“

„Já souhlasím, pane,“ řeknu. Charlie se nadechne a vydechne.

„Já-já do toho jdu taky, šéfe!“ řekne rychle a zabodává se do mě očima. „Nenechám tady batmana, aby to podělal.“

„Mám jméno,“ zamumlám.

„Jack, jasně. Jackchlapák. Jacknechlapák,“ opraví se. Ty urážky jsou tak povědomé, bodají mě s hořkou sladkostí, ale já je odeženu.

„Dobrá, ty skopičiny už by stačily,“ narovná se Gregory a usměje se na Vanessu s nataženou paží. „Mí hoši tady říkají, že to udělají.“

„Úžasné,“ potřese mu rukou. „Ozvu se kvůli detailům. Teď, když mě omluvíte.“

Zabere to jen vteřinu než zmizí za jedním z kontejnerů. Pohne se tak rychle, že sotva postřehnu její tempo. Musela svůj odchod naplánovat s předstihem. Charlie se trochu zachvěje.

„Zatracení vládní špióni.“

„Nevypadá tak špatně,“ řeknu.

„Jistě, že ti nepřipadá špatná. Ty už jsi prakticky jeden z nich, celý robotický a krvežíznivý. Vsadím se, že bys klidně zabil svou přítelkyni, kdyby tě o to šéf požádal.“

Má ruka vystřelí ke klopám jeho obleku dřív než se stihnu zarazit. Svět je zase nehybný a bílý, rozmazaný Charlieho tváří, tlumený Gregoryho rozhodným hlasem, který se mě snaží přesvědčit, abych ho nechal být. Vrazím ho výš po kontejneru, závan prachu a potu a oceli se mi v nose přemění na popel. Je jen osobou se sněžící kouli. Loutka. Tak snadno bych ho mohl rozdrtit, skoncovat s ním jen tak, jako jsem to udělal tomu muži té noci u jezera, jako jsem to skoro udělal Leovi, jako jsem to udělal Sofii.

Protože, konec konců, jsem jí nechal zemřít.

Zabil jsem jí.

V Charlieho hnědých očích je strach a je to ta jediná věc, která brání tomu hřmění, aby pohltilo můj mozek. Odstrčím ho a kráčím zpátky k autu. Gregory se mnou drží krok, pohybem naznačuje, abych stáhnul okénko u řidiče. Neochotně to udělám.

„Podívej se na mě,“ řekne Gregory, hlas má najednou temný a nařizující. Neochotně se na něj podívám. „Budeš schopný tohle zvládnout? Nebo bychom měli zopakovat náš trénink?“

Mé tělo sebou instinktivně trhne díky fyzické upomínce na tréninkové schůzky s Gregorym. Vzpomínka na krev pomalu stékající z mých uší, pach špíny a temnoty v mém nose. Ne. Nikdy nechci podstoupit stejný druh tréninku znovu.

„Mám tu bestii pod kontrolou, pane,“ řeknu pomalu.

Gregory na mě zírá, skrze mě, a pak přikývne a poklepe na střechu mého auta.

„Tak začni balit. Musíš jít do školy.“

Vrátíme se do motelu, který nám Gregory platí – dvě dojité postele, švábi v mikrovlnce, asi roky staré krvavé skvrny na stěně, ale je to lepší než spát v našich autech. Lepší než štěrk na kterém mě nutil spát během našeho tréninku. Charlie nadává a ihned jde do sprchy. Objednám čínu a otevřu svůj počítač. Gregory, vždycky přesný a dychtivý začít, nám přeposlal spisy. Dva obličeje Strážců brány na mě zírají ze svých složek. Jeden z nich je opálený, sportovec s pěknou tváří a očima tmavýma jako kočka. Kyle Morris. Ten druhý – dobře vypadající, hnědé vlasy a symetrická tvář s očima jako mrazivá ocel.

Will Cavanaugh.