BP - 1. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 43 týdnů, 2 dny

Když mi bylo 9 let, táta se sbalil a odešel. Bylo jasno a slunečno. Měla jsem na sobě lacláče a vzduch voněl po ostružinách a já ho sledovala, dokud nenasedl do taxíku a ten uháněl pryč. Snažila jsem se za ním běžet, chvilku, ale měla jsem moc malé nohy.

Ten den mě naučil něco moc důležitého.

Když se věcí ztíží, lidé odcházejí. Ne že bych je vinila. S těžkými věcmi se obtížně vyrovnává a oslabuje to vaší energii a čas a pozornost. Takže lidi odcházejí, protože je to jednodušší a můžou ten čas a energii využít jinde, na něco, co není tak obtížné. Táta odešel, protože máma ho pořád sekýrovala, protože byla vystresovaná mou výchovou a byli neustále bez peněz, protože měli mě. Bylo to stresující pro něj i pro ní. Ale to bylo kvůli mně. Nejvíc to byla má chyba. Byli by šťastní, kdyby neměli mě. Nikdy jsem nenašla dost odvahy, abych se jim omluvila.

Ale teď chodím na vejšku. Jsem starší. Už je ani zdaleka tak nepotřebuju. Jsem jiná než ta malá holka, která zkoušela utíkat za taxíkem.

Slunce se snaží zadusit mé oční bulvy. Vzbudit se každý den ve 14 hod znamená, že jsem rocková hvězda. Nebo zombie. Nejspíš oboje. Rockové hvězdy berou kokain a kokain je v podstatě prach ze zombie, že jo? Jasně. Vím toho o drogách přece tolik. Chodím na vysokou a vím toho spoustu o drogách. Budu v pohodě.

„Isis?“ někdo mi klepe na dveře a tátův hlas pronikne dovnitř. „Proč mumláš něco o drogách? Hulíš snad trávu, mladá dámo?“

Vyskočím z postele a hodím na sebe džínové kraťasy a uhladím si svoje spánkem pomačkané triko. Vrhnu se na dveře. Zírá na mě tátův nesouhlasný výraz, vlasy má tmavé s náznakem šedin, jeho oči jsou stejně teple hnědé jako ty moje.

„Jo jasně, vyžahla jsem celé dvě marihuany,“ oznámím mu. „4:20. Zapal to. Něco něco Bob Marley.“

Tátův výraz zůstává nepobavený. Obejmu ho a poskakuju dolů, míjím tucty rodinných portrétů. Stěny jsou čisté a bílé a koberce jsou luxusní. Zábradlí je ze zářivého radostného dřeva a rameno schodiště, co vede dolů, je masivní jako něco z Popelky.

„Tady jsi, Isis. Dobré ráno.“

„A tady máme čarodějnici macechu,“ zamumlám. Ve skutečnosti není čarodějnice. Na škále od Andělského po Čarodějnické je ona rozhodně čtyřka, což je něco jako Nepřítomně Sobecká nebo tak. Stejná úroveň jako zastupující učitelé a chlapci, kterým z auta vychází příliš hlasité výbuchy zrovna když se snažíte usnout! Říkám jí čarodějnice, protože se pak cítím líp. Čarodějně dobře.

Ze vstupní haly vzhlédne Kelly, blondýna s modrýma očima, se zápěstím jako kartáček a takovým množstvím makeupu, že by to zadusilo královnu noci. Nikdy jsem jí neviděla odlíčenou. A špinavou, dokonce ani v noci nebo v neděli. Je skoro 7 měsíců těhotná, ale i přesto vypadá jako by vyšla z katalogu Sears. Mám  vtíravé podezření, že je android, ale ještě jsem nenašla její nabíječku baterií.

„Na snídani máme croissanty a udělala jsem tvé oblíbené palačinky se šlehačkou. Ty jsou tvé oblíbené, že jo? Říkal to tvůj táta.“

„Jasan. Milovala jsem je. Když mi byly, uh, čtyři,“ ušklíbnu se dokud to nezačne být trapné. Táta mě teď už vůbec nezná. „Koukni, dík moc za všechnu tu snahu, jsi jak Martha Stewartová! Ale na snídani mám jiné plány.“

„Ne, nemáš,“ řekne lehce.

„Uh, ano, mám. S přáteli.“

„Jakými přáteli? Nemáš tu v Georgii přátele.“

„Dokážu ti, že mám přátele napříč časem vesmírného continua. A někteří z nich jsou telepati. A mají něco jako sílu vrhání ohnivých koulí. Máš ráda ohnivé koule? To doufám. Protože obzvlášť nemají rádi lidi, co mi říkají, že jsem bez přátel.“

Kellyina perfektní porcelánová tvářička ztuhne. To už znám, jsem tu už dva týdny a ona ten obličej udělá fakt pokaždé, když mi něco vyjde z pusy. Nenávidí to, co řeknu a co jsem. To umím odhadnout. Nezapadám do jejího perfektní představy, jaká by měla být náctiletá holka. Chce mi říct, že jsem směšná, nebo něco takového, ale chce, abych byla jako ona ze všeho nejvíc. Procpu se kolem ní a popadnu svou kabelku a klíče ze stolku v chodbě.

„Co takhle vyrazit si na nákupy?“ navrhne Kelly, když už jsem napůl ze dveří. „Ty a já bychom mohly jít, kam bys chtěla! V centru je jedno skvělé místo-“

„A co takhle ne?“ řeknu. „A k tomu mimochodem ne, děkuji?“

„To je vážně škoda,“ donutí se Kelly k úsměvu. „Ráda bych tě poznala.“

„Vážně mě chceš poznat? Chceš vědět, že jsem si ve třetí třídě posrala kalhoty? Že se mi líbí hloupá popová muzika a kolotoče a oranžová barva?“

„To je skvělý začátek!“ řekne.

„Chceš, abych tě měla ráda. Nezáleží ti na tom, jaká jsem, jen chceš, abych tě měla ráda. Ale takhle to nefunguje. To se nestává přes noc.“

„Co se to tu dole děje?“ ptá se táta a nakoukne ze schodů. „A proč s Kelly mluvíš takovým tónem, Isis?“

„Jakým tónem?“ napůl se zasměju a napůl si odfrknu.

„A to je přesně on. Se mnou tímhle tónem nemluv, jsem tvůj otec.“

Do hlasu se mi vloudí hořkost.

„Promiň, je těžké si to uvědomit, když ses 8 let nestaral.“

Prásknu za sebou dveřmi. Štěrk křupe pod mými zběsilými kroky. Kelly mi neuváženě dala přístup k jejímu starému černému BMW, které je v podstatě bez poskvrnky. Má takových pět, všechny v různých barvách, s různými stahovacími střechami a vylepšenými pneumatikami. Nastoupím, prásknu dveřma, nastartuju a odjíždím od vytvarovaného trávníku a palem v majestátních řadách. Dokonce i dětský domek na hraní v zadní části je vyrobený z mramoru – se svou vlastní malou funkční fontánou.

Tohle je klín luxusu a já v něm sedím jak stěžující si znuděné dítě na Santovi v obchoďáku.

Zabere mi to celou cestu na pláž, abych uklidnila svoje rozbouřené nervy. Souhlasila jsem, že přijedu na léto, protože táta zněl, jako že jsem mu fakt upřímně chyběla a chtěl mě vidět než půjdu na vysokou. Někde ve zmatku a úžasném labyrintu mé hlavy zabzučí znamení z televizní soutěže. Bzzzt. Špatně. Táta mě tu chtěl jen proto, že má pocit viny a snaží se mi to vynahradit za ten všechen ztracený čas. Ale to nejde. Na rozdíl od mámy se pro mě nikdy nevrátil. Kelly se nezměnila – to já ano. Už jí dál nemůžu vystát. Jsem teď někdo jiný. Před dvěma lety, při mé poslední návštěvě, jsem byla tichá. Byla jsem smutná. Nebojovala jsem nebo se nehádala. Byla jsem uprostřed procesu vypořádání se s Bezejmenným. Když jsem sem přijela posledně, bylo to přesně před-

Zavrtím hlavou.

Když jsem sem přišla posledně, byla jsem čistá. A nekomplikovaná. A nevinná.

Táta si pořád myslí, že jsem ta malá holka z léta před dvěma roky a jedná se mnou, jako bych byla stejná. Jako bych ho měla respektovat. Jako by mě mělo zajímat, co říká.

Ale mně je to fuk.

Protože mě opustil. Dvakrát.

Ačkoli mu to nikdy nemůžu říct do tváře. To by podělalo ty malé zbytky z rodinné dynamiky, které mi ještě zbývají. To, že jsem vypustila novinku o tom, že nejdu na Stanford, taky nepomohlo zlepšit názor na mě. On už si obstaral hloupé triko ‚MÉ DÍTĚ JDE NA STANFORD‘ a tak. Kdo si takový hovadiny pořizuje? Turisté a lidé bez smyslu pro módu. Táta by módu nepoznal, i kdyby ho kousla do jeho zadku profesora dějepisu, a rozhodně je turista – zůstává v mém životě na pár týdnů čas od času a stěžuje si, kdykoli to není jako perfektní obrázek z časopisů Macy’s .

Zhluboka vzdychnu a zaparkuju. Goldfield Beach je maličká, písečná tráva se vlní mezi něžnými vlnami šedého písku. Dnes je voda rozbouřená a temná, jako by fakt nakrknutá čarodějka vařila lektvar na zabití spousty borců. To je Atlantik – Atlantik, u kterého jsem vyrostla. Vůně soli a sluncem rozehřátých kamenů naplní můj nos. Rackové zdvořile křičí jeden na druhého kvůli kouskům kraba. Oceán je velký a vůbec se nestará o to, jaký tón hlasu používám, nebo jestli půjdu nakupovat nebo si vyberu Ohijskou státní před Stanfordem.

Skopnu své boty a utíkám. Běhání a já jsme se rozvedli, když jsem dostatečně zhubla. Ale právě teď je běhání to nejlepší. Dokonce i to BMW celé páchne po Kelly. Běháním jedině můžu fakt nechat ty voloviny za sebou.

Je to legrační a jedinečná zkušenost. Je tu spousta písku. Zakopnu o kámen a ukopnu si prst na noze tak silně, že tuším, že nejspíš budu mít divnou deformovanou hobití nohu. Je mi na zvracení. Racek se skoro vydělá na mou ruku.

„To je v pohodě, kámo!“ zastíním si oči a vzhlédnu k nebi. Naštěstí pro tebe jsem jak neskutečně hezká tak přívětivá. Odpouštím ti!“

Upustí velkou dávku na mé rameno na známku vděčnosti.

Vzdychnu. Mohlo by být hůř. Mohla bych být obklopená lidmi. Na Měsíci. A jeden z těch lidí mohl být Jack Hunter.

Můj žaludek se zkroutí jako jógový génius. Rampouchové oči zaplní mou mysl a já posbírám zbytky svého ohně, abych je nechala rozehřát. Teď ne.

Už nikdy více.

Jsem daleko od auta. Jeho nóbl přední světla mě nemůžou sledovat, jak rozjímám nad životem neuvěřitelně tesklivým-ale-také-nějak-sexy způsobem, kterým jsem vyhlášená. Neblaze proslulá. Budu tím ještě neblaze proslulá? Na střední v East Summit jsem zanechala svou stopu, ale ve státě Ohio nebudu nic. Budu žvýkačka na botě spěchající dámy z New Yorku. Míň než to! Budu ten kousek obloženého chleba, který nikdo nesní, protože má jen jednu namazanou stranu a je tak nějak vždycky okoralý ať ho koupíte, kdy chcete!

Nedala jsem si čas obávat se nové školy. Ale teď, když začíná už ne ani za týden, začínám vyšilovat. Jsem skoro už prvák, zatraceně. Budu mít kolej a spolubydlící a skutečné přednášky, kde na známkách fakt záleží! Určí zbytek mojí kariéry/života/budoucí vyhlídky s Johnnym Deppem. Musím začít brát věci trošku vážně! Kruci! Jen z těch slov mám mrazení v zádech. Vážně. Vááážně. Legrácky jsou pro děti. Vysoká není pro děcka. Vysoká je pro dospělé.

Necítím se jako dospělá.

O mámu se bojím víc než o cokoliv, ale naplánovaly jsme si víkendové návštěvy a budu jezdit každou středu. Dokonce i její terapeut říká, že je na tom lépe, zvláště od Leova uvěznění. Na letišti v Columbusu, když mě vyprovázela, měla zpátky barvu ve tvářích a za týden se smála víc než za celý můj život.

A nebo se možná kvůli mně extra snažila.

Zvednu plochý hladký kámen a zkusím s ním hodit žabku. Místo toho se potopí.

Střední East Summit tak nějak povadla po Sofiině smrti.

Nikdo by ale nevstal a neřekl to, samozřejmě, kromě mě. Avery přicházela do školy méně a méně a nakonec přestala chodit úplně. Den před maturitou jsme zjistili, že je v psychiatrické léčebně a prochází intenzivní terapií. Maturitní ples byl mimo. Sociální řád na East Summit byl hozen do mixéru a otáčky se zvýšily – holky se snažily vyplnit tu prázdnotu a uchvátit korunku královny maturáku. Ale Avery se ukázala na zakončení a přišla na pódium, když volali její jméno a dostala svůj diplom. Vypadala bledě a ztrhaně, a její rodiče byli v publiku a rozdávali opatrné úsměvy k povzbuzení. Měla jsem pocit, že jí hodili do blázince kvůli podívané, aby se uzdravila rychle a vlastně se ve skutečnosti nestarali o její dobro. Než mohl kdokoli z nás mrknout, byla fofrem odklizena na soukromou školu v Connecticutu místo na UCLA, na kterou plánovala jít. I když byla mrcha, doufám, že skončí dobře. Nebo alespoň šťastnější. Ale Sofie byla její spásou, jejím idolem, její přítelkyní. Kdybych ztratila všechny tyto tři, taky bych byla zlomená.

Wren jako první brečel na pohřbu a poslední, který s pláčem přestal. Kayla mu pomohla z nejhoršího, navštěvovala ho doma každý den a zůstávala s ním v kanceláři zdravotnice, když se zhroutil. Zlomilo jí to srdce a mně taky, když viděla Wrena tak strašlivě, zvráceně smutného. Připomínala jsem mu, aby jedl – přinesla jsem mu burrita a spousty koláčů – a když nemohl jíst, psala jsem mu zprávu, abych mu připomněla, že má jít spát. Asi jsem moc nepomohla. Asi jsem mohla udělat víc. Maturák přišel a odešel, ale nikdo z nás se neúčastnil. Místo toho jsme tu dobu strávili u Sofiina hrobu.

V době maturity se Wren už zase učil usmívat. MIT pro něj byla pořád velmi aktuální, odjel tam už zkraje léta, aby získal pár kreditů navíc, nebo aby unikl Sofiině smrti. Nejspíš kvůli obojímu. Kayla z toho byla zničená, ale vzhledem k tomu, že v září stejně odchází na školu do Bostonu, tak jí to trápí trochu míň. Po Sofiině smrti si byli bližší. Netuším, jestli se mezi stalo něco vážnějšího – Kayla ho většinou jen objímala. Neviděla jsem žádné líbání, Kayla odmítla vysypat, co dělají, spíš vzhledem k respektu než ze studu. Hodně dospěla díky tomu, že mu pomohla. Teď už o Vogue mluví jen jednou za týden.

Hodím dalším kamenem. Odrazí se od hladiny dvakrát než se potopí.

Kayla mi bude chybět. Vlastně už mi chybí.

V létě jsme to většinou byly ona a já, naposledy jsme u sebe přespávaly a potichu pily poslední lahve vína na dobytčích pastvinách při pozorování hvězd. Nechodily jsme na párty. Nechtělo se mi. Ona se Sofií nekamarádila, ale pořád to bylo úmrtí, které ovlivnilo její nejbližší přátele. Slíbily jsme si, že si budeme psát každý den. A dávat fotky na Instagram. A tweetovat. A psát na facebook. V podstatě jsme si slíbily, že spolu budeme mluvit. Hodně. Už se asi nebudeme tolik vídat, ale srdce mi překrývá teplá deka podpory, když na ní myslím. Kreju jí její bezvadná záda. A ona mi kryje má záda.

Jack Hunter na pohřbu nebrečel.

Měl, ale nebrečel. Stál v rohu u své mámy, která brečela dost za ně za oba, její černé šaty a jeho černý oblek se prolínaly, jak se o něj opírala, aby se udržela na nohou. Jeho vlasy držely perfektně díky gelu, jeho tvář byla neprůhledná maska z nejtemnějšího ledu, co jsem viděla. Kůže pod jeho očima byla zvrásněná vyčerpáním a jeho lícní kosti vypadaly vystouplejší. Při pohledu na něj jsem se třásla. Nehrál už žádnou roli bez života, bez emocí. On prostě byl bez života. Byl prázdný. Jiskra z jeho očí byla pryč, a místo ní zbyly pouze prázdné schránky. Jeho celé tělo, jeho fyzická přítomnost byla jen prázdná schránka – iluze vytvořená ze zrcadel a křehkého mrazu, která by se zhroutila při sebelehčím doteku. Z pohledu na něj vás mrazilo, jako z něčeho, co by nemělo dál žít nebo se hýbat. Figurína. Panenka zombie.

Jednou jsem to zkusila. Přivést ho zpátky. V plesnivě zapáchajícím pohřebním ústavu zaplněném sušenkami útěchy a koláči smutku, řekla jsem něco o Sofii, jak jí ten kněz, co o ní řekl, že byla nesobecká a skvělá dívka, opravdu ve skutečnosti vůbec neznal. Jack držel v ruce kelímek s vodou a zíral do něj, když stál v rohu dál od hluku a plačících lidí. Podíval se na mě, zaznamenal mou tvář – červenou od pláče – a zavřel oči.

„Je konec,“ řekl až příliš klidně.

„S čím?“ zeptala jsem se a v žaludku mi vířilo. Odstrčil se ode zdi a odešel s jedním posledním slovem.

„Vším.“

Přestal chodit do školy. Mluvila jsem o tom s ředitelem Evansem a ten řekl, že Jack skončil. Harvard nezrušil jeho dřívější přijetí a Jack mohl pořád teoreticky nastoupit i s čistými pětkami za poslední pololetí. Oba dva jsme věděli, že nepůjde. Už ho to nezajímalo.

Když přišel duben a on už chyběl skoro 2 měsíce, šla jsem ho hledat. Chtěla jsem. Kurva, vážně jsem chtěla. Bojovala jsem se sebou. Myslela jsem si, že potřebuje prostor, že to pomůže. Poslední věc, co by pomohla, by bylo mě vidět. Že by vás stopovala bláznivá holka, co bývala vaše soupeřka na život a na smrt, by bylo stresující i pro toho nejtrénovanějšího obyvatele planety Vulkán. Beztak bych nevěděla, jak mu pomoci. Ještě bych to víc zašmodrchala. Řekla něco špatně. Udělala něco špatně.

Ale když k nám domů jednou pozdě odpoledne přišla paní Hunterová a brečela a prosila mě, abych ho našla, věděla jsem, že ho musím začít hledat.

Počkala jsem do jarních prázdnin. A pak jsem začala pronásledovat ducha.

Paní Hunterová mi dala vzkaz, který Jack nechal – byl jednoduchý a na obyčejném bílém papíru. Řekl, že odchází, aby nevolala poldy a že jí miluje. Paní Hunterová ve svém zoufalství donutila banku, aby jí předala informace o jeho účtu. Peníze za Sofiinu operaci mu byly vráceny a většinu z nich někomu věnoval a sám si nechal čtyři tisíce. Čtyři tisíce určitě vystačí, aby s nimi chvilku vystačil. Ale už to bylo skoro tři měsíce.

Ve svém pokoji taky nechal všechny svoje věci. Vzal si jen otcovu krabici na doutníky se Sofiinými dopisy. Hledala jsem známky jeho přítomnosti u Talliina hrobu. Nic. Na Sofiině hrobu byla jen zvadlá růže. Musela být týdny stará. Kdyby se býval pak vrátil, dal by jí čerstvé květiny.

Zkontrolovala jsem nemocnici. Mira a James říkali, že Jack je přišel navštívit 2. března – den po Sofiině pohřbu. Řekl jim, že na dlouho odchází a dal jim každému úplně nového obrovského plyšového medvěda jako dárek na rozloučenou. Byli Sofiini přátelé, ale bylo to víc než to. Sofie je milovala. Byli pro ní něco jako Tallie – dítě – Tallie, kterou nikdy nemohla a neměla mít, a Jack to věděl. Choval se k nim tak.

Jako poslední zoufalý pokus jsem vyzkoušela Rose Club. Operátor trval na tom, že Jaden odešel už před několika měsíci.

A tak to skončilo. Všechny mé stopy prostě zmizely. Jack mi proklouzával mezi prsty jako půlnoční písek.

A pak zavolala holka jménem Lily. Zaslechla můj rozhovor s operátorem Rose Clubu. Byla přítelkyní ‚Jadena‘, o čemž dost silně pochybuju, protože jediného přítele, kterého si Jack dovolil mít, je jeho vlastní odraz a/nebo jeho vlastní obrovsky hloupý mozek. Dovolím jí kecat mi do ucha a souhlasím s tím, že se setkáme v kavárně v Columbusu.

Lily byla blondýna a nádherná a skoro 180 cm vysoká. Díky její drahé kabelce a parfému jsem jí okamžitě mohla označit za eskort. Nepopřela to a díky tomu jsem jí měla raději. Neplýtvala mým časem při snaze o záchranu Jacka.

Záchrana?

Zatřesu hlavou a sleduju slanou spršku, kterou oceán zalije skálu. Záchrana je špatné slovo. Takhle nemůžu přemýšlet. Nemůžu zachránit sebe natož jinou osobu. Ale na chvilku jsem chtěla. Opravdu jsem chtěla. Jack, ze všech lidí, si zasloužil pomoc. Myslela jsem, že můžu trochu pomoct. Myslela jsem, že pro něj můžu přinejmenším udělat něco.

Zasměju se a odhodím kámen, ani se neobtěžuju pokusem o žabky.

Byla jsem idiot.

Stará Isis by se nevzdala, když mi Lily řekla, že jí Jack přišel navštívit než odjel z města. Neřekl, kam odjíždí, ale dal jí hnědou složku a řekl jí, že kdyby dívka jménem Isis začala čmuchat kolem Clubu, aby jí to předala. Takže to udělala.

„Musel tě mít vážně rád,“ řekla Lily a prohlížela si nehty, když jsem si ukládala složku do kabelky.

„No, dobře. Kobry taky mají rády mangusty. Z dálky. Na opačných stranách elektrických plotů.“

„Ne, poslechni,“ nakloní se Lily blíž a položí mi ruku na mou. „Potkala jsem spoustu mužů, jasný? A taky jsem potkala spoustu typů lidí. Jack – Jack je něco speciálního. Popře to, ale buď se o někoho zajímá celým svým srdcem a nebo vůbec ne. Nedělá věci polovičatě. Lidi, kterým se obtěžoval zanechat věci na rozloučenou, to jsou lidé, které má nejraději. Ty jsi jedna z nich.“

Jako by mé srdce složil zápasník sumo. Snažila jsem se nadechnout, abych něco řekla, ale každý nádech mě pálil. Nechtěla jsem jí uvěřit. Jak bych jí mohla uvěřit po tom, co takhle zmizel?

Lily brzy poté odjela a nechala mě zírat na obálku.

Stará Isis by to nevzdala po tom, co by viděla její obsah.

Nezanechal mi lístek nebo obrovského plyšového medvěda. Dal mi letenku do Paříže se slovy ‚Omlouvám se‘ načmáranými na ní jeho úhledným velkým rukopisem.

Oči mě pálily. Snažil se mě zbavit.

Ne, no tak Isis, nebuď dramatická. Nic  dobrého se nestane, když se lidé chovají dramaticky. Jack byl možná bezcitný, ale byl taky...? Taky co. Taky se o mě rozhodně nezajímal. Ani se se mnou nerozloučil osobně a teď mi posílal tuhle letenku. Očividně sám nebyl v Paříži a nezval mě, abych se k němu připojila. To by bylo až stupidně romantický. Jack má spoustu vlastností, ale stupidní a romantický je až na konci jejich seznamu, spolu s milý a ‚v podstatě snesitelný‘.

Řekla jsem Kayle několikrát, že chci odjet do Evropy, většinou jako vtip. Byl poblíž a slyšel to, když spolu randili. Musel ten vtip prohlídnout a zjistit, že jsem fakt chtěla. Dojde mi to.

Vytáhnu letenku z kapsy. Je ošoupaná a zmačkaná a to letadlo odletělo před 6 dny, ale nemohla jsem jí vyhodit nebo jí využít. Použil peníze na Sofiinu operaci, aby mi ji koupil. Ani za nic na světě bych nemohla přijmout (nebo odmítnout) něco takového. Tak jsem si jí nechala. Statečnější Isis by jí použila. Isis bez pocitu viny by jí použila.

Když teď zavřu oči, vzpomenu si, jak jsem šla do Jackova pokoje hledat náznaky, kam mohl jít. Pláž zmizí a já ležím na jeho posteli, zírám na strop a hádám, kde by na téhle pomačkané díře do zadku, které říkáme Země, mohl být. A jestli je v pořádku a udržuje se tak, jednoho dne zase může být šťastný. Nebo si to aspoň myslím. Vlastně to nevím jistě. Jsem skutečně arogantní, když říkám tyhle věci jako bych si byla jistá. Nikdy mi nezemřel někdo, koho bych milovala. Jack to zažil třikrát.

Už by nemusel být znovu šťastný.

Mohl by být zlomený navždycky.

Jeho pokoj zmizí a vrátí se oceán. Knedlík v mém krku se vrací s pomstou.

„Doufám, že jsi v pořádku, ty idiote,“ zašeptám do vln.

Všechno co můžu, je doufat a pohnout se dál. Nemůžu tu vyčkávat. Musím žít svůj vlastní život. Přála bych si, aby se věci vyvinuly jinak, to je vše. Ne že bychom randili. Protože to by bylo příšerné, stupidně sobecké/nemožné ve světle Sofiiny smrti. Jen mi na něm záleží. Jako na nepříteli. Jako na rivalovi. Jako na jediné osobě na světě, která by mě mohla vyzvat na souboj, chci, aby byl přijatelně zdravý a funkční, abychom se mohli setkat a znovu jednoho dne bojovat. Protože ten boj byl zábavný a já se v něm hodně naučila. Jen ten souboj. To je všechno, co postrádám. To je všechno.

Mé srdce se mi roztřeseně sevře. Začnu brečet. Abych to napravila, sundám si košili a otřu racčí hovínko o kapotu Kellyina BMW. Začnu se smát.

A je to skvělý, kromě části, kde začnu brečet ještě víc.