AY - 31. kapitola

Překlad: Tanulka

Jednoho dne…

Cara

Neviděla jsem Cama už skoro šest měsíců. Neslyšela jsem jeho hlas, necítila jeho doteky nebo se nedívala do jeho světle modrých očí, ale stále jsem dýchala…stěží. Byla jsem naživu, ale nežila jsem.

Jediný okamžik, kdy jsem nacházela útěchu z mého zlomeného srdce, bylo, když jsem se ztratila. Rozhodla jsem se, že každou neděli večer po práci jsem vyrazila někam bez místa určení a nevrátila jsem se dřív jak v pondělí večer. Byla to jediná věc, která mě držela naživu.

Ačkoliv dnešní večer byl jiný. Dnes večer byla ta noc, kdy se moje mysl znovu vznášela nad hladinou. Bylo to oficiálně patnáct let, co můj otec odešel od mojí mámy a ode mě. Byl to obvykle jen další den, ale z nějakého důvodu mi letos tlouklo srdce hlasitěji. Měla jsem tenhle večer volno a právě jsem se vrátila z vyjížďky. Dala jsem si horkou sprchu, nalila si sklenku vína, vytáhla ze šatníku starou krabici od bot a začala se prohrabovat fotkami, když jsem uslyšela tiché zaklepání na dveře.

Když jsem vykročila ke dveřím, mé srdce mi málem vyskočilo z hrudi jako zasraný klokan na steroidech. Cam stál přede mnou s pytlíkem skořicových medvídků zabalených s obrovskou mašlí. Jeho oči byly bez života a plné bolesti, ale jakmile se spojily s mými, odrazila se v nich malá naděje. Chtěla jsem mu skočit do náručí, držet se ho a už ho nikdy nepustit, ale držela jsem se.

„Co tady děláš?“ Zeptala jsem se tiše a nebyla si jistá, jestli jsem vůbec něco řekla. Usmál se na mě a to odplavilo všechny kousky trápení, které jsem doteď vytrpěla.

„Nevěděl jsem, kam jinam jít,“ řekl smutně se sklopenýma očima. Tehdy jsem si uvědomila, jak rozrušený ve skutečnosti byl. Jeho tělo bylo shrbené, nebyl oholený a oči měl napuchlé a červené s temně fialovými pytli pod nimi.

„Came, co se děje?“ Zeptala jsem se zděšeně. Otevřela jsem dveře a pokynula mu, aby vešel.

Prošel kolem mě a podal mi skořicové medvídky. Zamířil si to rovnou do obývacího pokoje.

Všechno na něm křičelo, že žije v noční můře – dokonce i chůze.

Stál s rukama na opěradle pohovky, naklonil se, jakoby mu bylo špatně. „Ztratili jsme dítě,“ zamumlal.

Moje ruka vyskočila k puse a dál jsem ho sledovala s vykulenýma očima. Okamžitě se mi vrátily vzpomínky na vlastní ztrátu a žaludek se mi dral na povrch.

Šla jsem k němu a položila mu ruku na rameno. „Je mi to líto, Came,“ řekla jsem s hlasem měkkým a plným lítosti.

Otočil se na mě a podíval se na mě s očima plnýma neprolitých slz a to mě kvůli němu bolelo ještě víc. „Kdy to přestane bolet?“

Moje obočí se nadzvedlo a hlavu jsem naklonila k němu. Osten za mýma očima rostl, když jsem v jeho očích viděla prosbu ať je mu lépe. Ale nemohla jsem. „Nikdy to nepřestane úplně bolet,“ přiznala jsem. „Já se s tou bolestí potýkám stále.“

Jeho hlava opět klesla. Věděla jsem, že to nebyla odpověď, kterou chtěl slyšet, ale byla to pravda.

„Kdy se to stalo?“ Zeptala jsem se ho.

„Před třemi dny jsme to zjistili,“ řekl a já jsem byla v šoku. „Amber necítila už dvacet čtyři hodin pohyby, tak jsme jeli do nemocnice. Nemohli najít srdeční tep.“ Představy v mých očích rostly. „Byla ve třicátém týdnu, takže jí dnes ráno vyvolali porod. Porodila ho v 1:23 ráno.“ Obešel pohovku a posadil se na ni. Zabořil hlavu do dlaní.

Nevěděla jsem, co dělat. Jeho bolest byla tak čerstvá, tak nová a já věděla, že není zcela při smyslech. Nemohla jsem uvěřit, že je tady a ne v nemocnici s Amber. Musí být zničený.

Sedla jsem si vedle něho, položila mu ruku na záda a on se napjal: „Musíš se vrátit do nemocnice, Came. Amber tě právě teď potřebuje.“ Ta slova chutnala jako jed, když vyšla z mých úst. Nechtěla jsem ho pustit, ale věděla jsem, že to bylo to místo, kam teď patřil.

Začal se smát, když přejel rukama přes jeho rozcuchané vlasy a zatáhl za ně.

Proč se směje?

„Už se tam nevrátím,“ řekl skrz zaťaté zuby.

„Co? Proč ne?“ zaječela jsem. Nemohla jsem uvěřit tomu, co říká. Amber byla v nemocnici sama poté, co právě ztratila své dítě a on neměl v úmyslu jí sedět po boku a držet ji za ruku. Dělalo se mi špatně.

„Nestarám se o ni, Caro. Udělal jsem, co jsi mi řekla. Snažil jsem se, aby to fungovalo, všechno pro dítě, ale teď je kurva pryč.“

Chtěla jsem kurva, aby byl pryč on. Jak mohl být tak bezohledný? Uviděla jsem druhou stránku Cama a upřímně, vůbec se mi nelíbila.

„Chápu to, Came, ale Amber tě potřebuje – „

„Amber kurva nic nepotřebuje!“ vykřikl a začaly mu téct slzy. Trhla jsem sebou a šokovaně jsem se na něho podívala. Vstal a vydal se ke krbu. „Nikdy ho nechtěla. Řekla mi to! Byl to omyl a chystala se o to „postarat“. Ale když jsem to zjistit, věděla, že bych jí to nedovolil. Je kurva ráda, že to takhle dopadlo!“ Spadla mi čelist, když jsem se na něho podívala, jak je zklíčený.

„Všechno, co udělal od Mattovo večírku byla kurva jen její hra. Nechtěla mě zpátky, ale jakmile mě viděla s tebou, rozhodla se, že mě nebudeš mít. Zničila mi kurva život!“

Otočil se a zíral na mě. Viděla jsem, jak jeho myšlenky pohlcuje vztek na Amber a ztráta syna. Jeho postoj se začal rovnat, ramena se napjala. Zatnul pěsti do dlaně, jako by se chystal do něčeho udeřit.

Kurva! Potřebovala jsem něco k pití! Chtěla jsem ji praštit! Co je to jen za mrchu.

„Ona mě kurva použila k tomu, aby ti ublížila, a já jsem jí znovu nalítl a tohle se stalo. Je mi to líto, Caro. Je mi to všechno, tak líto.“ Jeho hlava klesla a jeho vztek se proměnil ve vinu.

I přesto, jak jsem byla naštvaná, jsem nebyla naštvaná na něho. Ona byla ten, kdo to udělal, ne on. Pomalu jsem vstala a vykročila směrem k němu. „Není to tvoje vina, Came.“

Jeho postoj poněkud změkl, když ho moje slova dostihla. „Tak proč mám pocit, jako by to tak bylo? Proč mám pocit jako by mě někdo utahoval jako závit?“

Byla jsem od něho jen pár kroků, když že jeho oči zvedly a setkaly se s mými. Udělala jsem k němu ještě jeden krok -  byla jsem tak blízko, abych natáhla ruku a dotkla se ho, ale neudělala jsem to.

„Protože jsi – ztratil svého syna, celou svou budoucnost. Taky jsem to prožila. Vím, jak se cítíš. Ale nepomůže ti ubližovat dál – musíš jít jen dál.“ Uzavřela jsem mezeru mezi námi a dala mu ruce kolem pasu. „Všechno se děje z nějakého důvodu, Came. To, co Amber udělala, udělalo silnější nás dva a nemůžeš být z toho rozrušený.“

Usmál se na mě a jeho neživý výraz v očích se rozplynul. Uchopil mě za krk a přitáhl si mě k sobě, opřel si čelo o moje. „Kdy ses stala, tak optimistická?“

Usmála jsem se na něho a pokrčila rameny. „Já nevím. Myslím si, že na mě Shay konečně zanechala nějaké následky.“

Jeho oči se mu přesunuly na mé rty a pomalu se naklonil, když jsem zvedla hlavu. Jeho ústa byla pootevřená a já jsem zavřela oči. Když se jeho rty připojily k mým, bylo to to nejlepší za šest měsíců, co se mi stalo.

Vsunul mi jazyk do úst a tlačil mě na gauč. Spustil mě na něj a já jsem narazila na mojí starou krabici od bot plnou fotek. Její obsah se vysypal na podlahu.

Přerušil polibek a podíval se dolů na podlahu s velkým úsměvem. „Jejda, doufám, že to nebylo příliš důležité.“ Ušklíbl se.

Vzala jsem ho za košili a přitáhla si ho k sobě. „Ne tak důležité jako ty,“ řekla jsem, ale nepodíval se na mě.

Jeho pohled byl stále fixován na podlaze. Odstrčil mě a sáhl po snímku. „Co je tohle?“ zeptal se a studoval fotografii v ruce.

Otočila jsem se a podepřela si hlavu do dlaní, když jsem se na něho podívala. Jsou to fotky, Came,“ vysmívala jsem se mu a on na mě vrhl ošklivý pohled.

„Chytráku,“ zamumlal si pod vousy. „Opakuji. Kdo to je?“ Natočil fotku ke mně a já jsem to okamžitě poznala.

„Ach, to je jen můj biologický otec a já, když jsem byla malá. Bylo to pořízeno asi rok před tím, než nás opustil. Proč?“ Řekla jsem a moje oči se spojily s jeho. Způsob, jakým se díval na tu fotku, se mě dotkl.

„Caro, jaké bylo jméno tvého otce?“ zeptal se vážně. Z tónu jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech. Něco bylo špatně.

„Troy Pratt,“ odpověděla jsem a tvář mu zbělela.

***

Cam

Troy Pratt.

To jméno se mi rozléhalo hlavou jako vzduchové víry v Grand kaňonu. Nemohl jsem uvěřit, že jsem si to nikdy nedal dohromady. Ambeřino poslední jméno bylo Murphy, ale to bylo poslední matčino jméno – ne jméno jejího otce.

„Tohle je Mr. Pratt.“ Řekla mi agresivně, když jsem se s ní potkal první den.

„Came, ty mě děsíš. Co se děje?“ řekla Cara.

Podíval jsem se na ni a zděsil se, když jsem viděl její znepokojující výraz v obličeji. Nevěděl jsem, jak na to bude reagovat, na to, co jsem jí musel říct a co musela vědět.

„Ten člověk,“ řekl jsem a ukázal na fotku. „Je Troy Pratt, že?“

„Ano,“ odpověděla opatrně.

Zvedl jsem obočí. „A je to tvůj otec?“

„Ano, Came! No tak, už jsem ti to říkala! Co se děje?“

„Dobře, on je také otec Amber,“ prozradil jsem jí, šklebíc mou tvář, když jsem mluvil.

Naklonila hlavu na stranu a dívala se na mě. Viděl jsem, jak se soustředila, vstřebávala to, co jsem právě řekl.

Našpulila rty, její čelo bylo pokrčené. „Děláš si ze mě kurva srandu, viď?“

Stiskl jsem rty a zavrtěl hlavou. „Je mi to líto, prskavko.“ Posadil jsem se a založil si ruce na hrudi. Dalo se říci, že jí to ubližovalo. Sedl jsem si a dal jí ruce kolem ramen. „Chceš o tom mluvit?“

Její oči těkaly mezi mnou a sklenicí vína na stolku. Naklonila se dopředu, popadla sklenku a dala si ji ke rtům. „Ne, nechci,“ řekla předtím, než se zaklonila a vypila celou sklenku.

***

Cara

Slyšela jsem lidi, jak mluví, ale nemohla jsem nikoho vidět. Byla taková tma. Moje máma na něho křičela. „Ne, nemůžeš ji vidět! Musíš odejít hned teď!“

„Já nikam nejdu. Mám právo ji vidět,“ slyšela jsem známý hluboký hlas to říkat.

Zkoušela jsem jako čert otevřít oči, ale nemohla jsem.

S kým to moje matka mluví?

„Tati, chci ji vidět. Chci vědět, jak vypadá,“ řekl to hlas, který jsem nikdy neslyšela. To mě dráždilo.

„Troy, varuji tě, pokud hned nevypadneš…“

Troy? Počkat, jméno mého otce je Troy. Proč je tady můj táta?

„Dobře, odejdu, ale vrátím se.“ Můj otec podlehl.

„Ne, nevrátíš.“

Mé srdce začalo tlouct rychleji a vše se mi začalo rozléhat v uších. Musela jsem otevřít oči.

Byl tady. Nakonec se vrátil.

Musela jsem ho vidět.

Bolest hluboko v mém nitru mě přinutilo otevřít oči. Všechno bylo rozmazané a zkreslené. Bylo mi špatně od žaludku. Můj tep stále stoupal a věděla jsem, že nebudu vzhůru moc dlouho.

Černé skvrny v mé mysli mě začaly tahat zpátky do hlubokého spánku, ale bojovala jsem proto nim.

Párkrát jsem zamrkala a snažila se pomalu soustředit, silueta dívky zaplnila střed mého vidění. Její dlouhé blond vlasy, vypadala jako anděl, vznášející se v nohách mé postele, ale výraz jejího obličeje byl rozdílný, anděl to nebyl. Její modré oči vyzařovaly nenávist, obočí stáhnuté a čelist těsně zaťatá.

Vypadala jako žralok, který sledoval své další jídlo, a měla jsem z ní pocit, že jsem v nabídce.

Zkoušela jsem volat o pomoc, ale když jsem otevřela pusu, nic nevyšlo. Mé hrdlo bylo spálené a bolest mi plnila oči slzami.

Vyděšená z toho cizince vznášející se na mou postelí, zavřela jsem oči a vracela se do tmy, nechajíc jí stáhnout mě zpátky…

***

Vystřelila jsem z postele, srdce mi bušilo jako ocelový buben. Do této doby jsem si myslela, že tenhle sen, který se mi zdává, byl jen sen. Nikdy mi to nedávalo smysl…až do současnosti.

Sáhla jsem po lampě na nočním stolku a rozsvítila jsem ji. Přimhouřenýma očima jsem se snažila chránit si oči od intenzivního jasného světla. „Came,“ řekla jsem, když jsem se nad ním naklonila a začala s ním třást. „Came, probuď se.“

Otevřel jedno oko a podíval se na mě, jako bych byla blázen. „Viděla jsem ji. Byla tam tu noc, co jsem měla nehodu.“

„Kdo?“ řekl zmateně, když si promnul oči.

„Amber! Vzpomínám si, když jsem se na zlomek vteřiny probrala v nemocnici. Slyšela jsem, jak moje máma křičí na mého tátu, aby odešel. Zkoušela jsem otevřít oči. Chtěla jsem ho vidět. Ale když jsem to udělala, neviděla jsem ho. Byla to Amber a stála v nohách mé postele, zírala na mě.“ Mé ruce se začaly třást, posledních deset měsíců se nade mnou sklánělo.

„Came, celou tu dobu věděla, kdo jsem.“

Camova tvář získala vybledlý odstín červené. Byl kurva naštvaný.

„Obleč se,“ řekl, když začal vstávat z postele.

Podívala jsem se na telefon – 5:47 ráno. „Came to nejde, není ani šest hodin. Kam půjdeme?“

„Jdeme si promluvit s Amber.“