AY - 30. kapitola

Překlad: Tanulka

Odchod…

Cam

Sedíc na stanici, v zadní části hasičského vozu, sledoval jsem slunce nad obzorem. Oranžovo fialové odstíny rozsvěcely černou oblohu a na okamžik byla Cara zpět v mém náručí.

Nevím, proč jsem si tohle každé ráno dělal, ale nemohl jsem si pomoct. Byl to můj způsob, jak si ji udržet, neměl jsem v plánu si ji úplně pustit.

„Ahoj, kámo,“ řekl Adam tiše, když si vylezl nahoru vedle mě.

Podíval jsem se na něj. „Ahoj. Cože jsi už venku z postele?“

„Posádka se mění už za hodinu. Myslel jsem si, že vstanu a vytáhnu svůj zadek sem.“ Posadil se vedle mě a díval se na ranní slunce. „Bylo v pořádku nechat ji jít, Came,“ řekl a naklonil se nad jeho kolena.

Moje hlava byla plná vzpomínek na Caru a tak se na mé tváři objevil malý úšklebek. „No, hodně skvělých vzpomínek. Myslím, že si je budu držet trochu déle.“

Podíval jsem se na něho a on se usmál. „Nebudu ti říkat, abys na ni zapomněl. Vím, že je to nemožné. Prostě si říkám, že se musíš přes tu bolest přenést. Vím, že s Amber to je někdy drsné, ale možná je to proto, že moc lpíš na minulosti. Jestli nenecháš minulost za vámi, tak tomu ani nedáš šanci.“

Poplácal mě po zádech a odešel, nechal mě srovnat se s jeho slovy. Měl pravdu v tom, že jsem udělal to samé, co Cara. Nechal jsem minulost, kterou jsem měl s Amber přerůst ve vztah a je vidět, co se stalo.

Můj vztah s Amber byl právě teď jako skákání z útesu bez záchranného lana – visel jsem, modlil se a padal do temnoty. Nosila ten jediný důvod mé existence a já věděl, že jeden špatný pohyb mě může poslat do hlubin pekla.

Bolo to už šest měsíců boje s Amber. Neustále jsme bojovali, ale pro mého syna jsem potřeboval najít způsob, jak to zvládnout. Staral jsem se o ni. Jen jsem nevěděl, jestli ji dokážu znovu milovat. Po skončení směny jsem zamířil rovnou domů, jako vždycky. Byla neděle, takže když jsem přišel domů, Amber byla v posteli.

Byla na boku a objímala svým tělem polštář. Její noha byla přehozená přes něj, jako by to bylo sedlo a chrápala. Tak hloupě a hlasitě, ale přesto byla nádherná. Její blond vlasy v kontrastu s jejím černým tílkem zvýrazňovaly její těhotenství jasněji, než to bylo. Její rozkošně vystouplé bříško mě uklidňovalo a uspokojovalo. Začal jsem se na ni dívat v jiném světle.

Posadil jsem se na postel, odhrnul jí vlasy z obličeje a políbil ji na čelo. Začala se ve spánku vrtět, zatímco jsem ji dál poséval polibky. Tlumeně se usmála, když otevírala oči.

„Jak se má můj malý chlapec?“ Zeptal jsem se a položil jí ruku na břicho.

„Myslím, že náš malý bojovník se konečně unavil,“ řekla a položila si ruku na mojí. „většinu času jen kope a kope. Teď se snad konečně unavil. Jsem ráda, že mi konečně dá na chvilku přestávku.“

„Myslíš si, že je všechno v pořádku?“ Zeptal jsem se s mírnou panikou.

„Myslím, že ano. Nehýbe se jen chvilku,“ řekla a moje srdce se v panickém strachu zastavilo.

„Kdy naposledy jsi ho cítila?“ Moje lékařská průprava pracovala na plné obrátky. Nebyl jsem sakra gynekolog, ale věděl jsem, že to není normální.

„Včera ráno,“ řekla ledabyle a pokrčila rameny. „Je to příjemné, když mě chvilku nekope do žeber.“

„Co?“ zařval jsem. „To nemyslíš vážně? Už je to dvacet čtyři hodin?“

Podívala se na mě, jako bych byl blázen. „Co? Je to špatně?“

„Jo, Amber, to teda je. Ty jsi doktora vůbec neposlouchala?“ Vzpomněl jsem si na Ambeřina doktora, jak říkal něco o deseti pohybech každé dvě hodiny, takže jsem věděl, že to bylo špatné. Vstal jsem a vzal ji za ruku.

„Pojď, musíme do nemocnice,“ řekl jsem a snažil jsem se ji dostat z postele.

„Nejdu do nemocnice, Came. Zavolám doktora. Jsem si jistá, že to není velký problém.“ Řekla to nonšalantně, když si sedla a popadla telefon.

Hledala na telefonu doktora, když jsem se podíval dolů na její ruce položené na břiše a srdce mi padalo až do kalhot. Něco nebylo v pořádku. Cítil jsem to ve střevech.

Přecházel jsem po místnosti, díval se, jak telefon zvoní. Chtěl jsem slyšet, co doktor řekne, než se úplně zblázním. „Můžeš aspoň vstát a obléknout se jen pro případ, že by doktor řekl, že máme jet do nemocnice?“ Vyletěl jsem na ni.

S podrážděným povzdechem vstala z postele a zamířila do koupelny. „Sedni si, Came, štveš mě! Všechno je v pořádku, přestaň vyšilovat,“ namítla a zabouchla za sebou dveře.

Posadil jsem se na postel a zabořil obličej do dlaní, když moje noha nekontrolovatelně vykopla. Cítil jsem se špatně.

Něco bylo špatně. Vím to.

Slabé bzučení jejího telefonu na nočním stolku mě vytáhlo z mého stavu. Letěl jsem přes postel a popadl ho, zrovna když se Amber vrátila z koupelny. Přiskočila a vytrhla mi telefon z ruky.

„Dobrý den,“ řekla, ruku v bok.

Zhluboka jsem se nadechl, jak jsem se snažil uklidnit. Všechno bude v pořádku. Snažil jsem se uklidnit, ale nefungovalo to.

„Ano, děkuji za zavolání, doktore Perkinsi. Cam měl jen obavy, protože dítě chvilku necítil. Myslí si, že musíme jet do ne….“

Přestala mluvit a mě přejel mráz po zádech.

„Včera,“ řekla a začala přecházet po místnosti. „Ano jsem si jistá.“

„Dobře, děkuji Dr. Perkinsi.“ Zavěsila a otočila se ke mně bez zkurveného náznaku toho, co doktor řekl. Mé srdce tlouklo ještě rychleji z jejího podivného mlčení. „Chce, abychom přišli do nemocnice, co nejdříve.“

***

Když jsme přijeli do nemocnice, odvezl jsem Amber na porodní oddělení, kde ji sestra uložila do soukromé místnosti, aby začali s kontrolou dítěte. Ruce se mi kurva třásly, i když jsem se snažil zaměstnat zatraceným papírováním.

Když jsem skončil, spěchal jsem chodbou do jejího pokoje. Právě vycházela z koupelny, když jsem otevřel dveře. Starší dáma obsluhovala ultrazvuk vedle postele a začala klást Amber otázky.

„V jakém jste týdnu?“

„Hm, zítra to bude třicátý týden,“ řekla Amber lehajíc si na postel.

Žena se posadila na židli vedle Amber a vymáčkla na ni trochu gelu. „A téměř dvacet čtyři hodin jste necítila pohyby?“ Zeptala se při pohledu na Amber přes brýle.

Amber obrátila oči v sloup. „Jo, naposledy včera ráno,“ řekla Amber, její tón byl značně otrávený.

Vstoupil jsem do místnosti a posadil se na druhou stranu postele, vedle Amber.

„Vy musíte být otec,“ řekla ta dáma při pohledu na mě se skutečným úsměvem.

 „Ano madam.“ Byl jsem příliš nervózní říci něco jiného, tak jsem jí vrátil její úsměv a ona pokračovala v nastavování přístroje.

„Amber budu Vám muset stáhnout kalhotky dolů a tričko naopak nahoru, abych Vám všechno neupatlala od gelu.“ Podala Amber sterilní papírovou utěrku a natočila přístroj k ní, aby lépe viděla. „Dobře, pojďme se na to podívat a zjistit, co se děje.“

Chytil jsem Amber za ruce a jemně ji třel svými palci, když jsem se podíval na obrazovku, byl jsem dost nervózní. Všude byly malé bílé tečky a z reproduktoru bylo slyšet šumění, jak paní posunovala sondu po Ambeřině podbříšku. Čekal jsem, puls by bušil stále víc, jak jsem poslouchal známé zvuky rychlého srdečního tepu mého chlapečka.

Proč ho nemůže najít? Nikdy to netrvalo tak dlouho, abych ho neslyšel.

Mé dlaně se potily a Amber jsem stiskl pevněji, když se na monitoru objevil obraz dítěte.

Tam byl můj kluk.

Můj úsměv se zvětšoval, když jsem se díval na obrazovku. Nikdy nezapomenu na tenhle pohled. Pohled vidět moje dítě na obrazovce. Při prvním ultrazvuku jsem vykřikl jako malá holka, která objevila arašídy, ale tohle bylo mnohem lepší. Mohl jsem vidět malý profil, jeho paže a ručičky. Mohl jsem vidět nos a ten vypadal jako můj. Mé srdce přetékalo pýchou, že tohle byl můj syn.

Zamáčkl jsem slzy štěstí a obrazovka zčernala. Vrhl jsem přes ultrazvuk pohled na porodní asistentku. Její výraz byl prázdný, oči plné obav – to mě kurva vyděsilo. „Musím sem zavolat lékaře. Hned jsem zpátky.“ Řekla přes rychlým opuštěním místnosti.

Podíval jsem se na Amber a ta si něco hrála na telefonu.

Jak nemohla mít strach?

Já jsem byl úplně v prdeli. Každá hrozná myšlenka mi projela hlavou. A pak mi to došlo. Neslyšel jsem srdeční tep.

Pustil jsem Ambeřinu ruku a vše se zastavilo. Můj žaludek se topil jako skála ve vodě. Rozhlédl jsem se po místnosti a mohl jsem uvěřit, co se to kurva děje.

Ne! To není možné. To nemůže být pravda. Paní jen nezapnula reprosoustavu a to bylo všechno. Všechno bude v pořádku.

Můj chlapec bude v pořádku. Šla pro lékaře, aby mu řekla, že je malý v pořádku.

Zdálo se, že uplynuly hodiny, než jsem uslyšel přibližující se hlasy. Na hrudi jsem měl kámen, když se vrátila porodní asistentka s doktorem Perkinsem.

„Co se děje?“ Zeptal jsem se tvrdě a postavil se na nohy.

Dr. Perkins obešel postel a posadil se vedle asistentky. Podíval se na Amber. „Rut se nedaří najít tlukot srdce Vašeho dítěte, takže se jdu na to podívat já, v pořádku?“

Amber jen kývla. Vůbec nezhlédla od telefonu, pořád jen dál psala. Chtěl jsem ji v tu chvíli uškrtit.

Opět jsem na obrazovce uviděl našeho chlapce. Tentokrát se mé srdce zlomilo. Nepohyboval se. Lékař klouzal sondou po Ambeřině břiše, tlačíc níž, jak hledal dunící zvuk.

Nikdy ho nenašel.

Vypl přístroj a pomalu se na nás podíval. Sundal si brýle a jeho oči vystřelily mezi Amber a mě. „Je mi to líto,“ řekl a čelo měl pokrčené. „Není moc, co říct, na základě těchto okolností, ale srdce Vašeho dítěte nebije.“

Ambeřina hlava konečně vystřelila od telefonu. Její oči se rozšířily. „Co tím myslíte?“

„Dr. Perkins začal mluvit o možných příčinách, ale já ho sotva slyšel.

Tohle se snad neděje.

S rukama ve vlasech jsem začal přecházet po místnosti. Černé skvrny začaly rozmazávat moje vidění a žaludek se mi sevřel bolestí. Žluč mi stoupala do krku, dusila mě a slzy mi stékaly po tvářích – Byl jsem kurva ztracený.

To musí být sen.

Podíval jsem se na Amber a nemohl uvěřit tomu, co se dělo. Zírala dál na lékaře, ale vůbec nebyla rozrušená. Nevypadala smutná. Vypadala…skoro jako by se jí ulovilo. Musela být v šoku. Věděl jsem, že já jsem v něm taky byl, a věděl jsem, že musím být silný, pro nás oba. Její oči se podívaly do mých a hned jsem k ní přiskočil stírajíc si slzy z tváře.

Probuď se! To není skutečné!

Sedl jsem si vedle ní na postel a objal ji kolem ramen, utěšujíc jí v tmavé místnosti.

„Dostaneme se z toho, princezno. Spolu.“

„Dáme vám nějaký čas,“ řekl Dr. Perkins a opustil s Rut místnost.

Came, kurva probuď se! Musíš se probudit.

Ale neudělal jsem to – tohle bylo skutečné. Položil jsem hlavu na Amber a její hráze se protrhly. Všechno, co jsme mohli dělat, bylo brečet. Brečel jsem pro Amber, pro sebe a pro našeho syna, kterého nikdy nepoznáme.

Naše dítě bylo pryč.

***

Nevěděl jsem, co se v příštích dnech stalo. Strávil jsem je v zasrané mlze slz a úzkosti. Amber toho moc neřekla. Zamkla se v ložnici a vyšla jen párkrát, když se ukázal její otec, nebo Kate.

Její otec se na mě podíval, jako by celá tahle věc byla moje vina. Nemluvil se mnou, prostě jen spěchal do místnosti za Amber a zabouchl za sebou dveře. Kate nemohla přestat plakat. Vždycky byla emocionální a já věděl, že je to pro ni těžké. Byla by skvělá teta. Pevně jsme se navzájem drželi a truchlili. Ona byla první osoba, která ve skutečnosti uznala fakt, že jsem i já ztratil syna a to ve mně vyvolalo pocit klidu, když jsme brečeli společně.

Když nás Amber spolu uviděla, vyděsila se. Křičela a křičela, že má Kate odejít a nikdy už se nevracet. Věděl jsem, že Amber byla emocionálně vypjatá a ublížená, ale neměla se takovým způsobem chovat k sestře, která truchlila s ní.

Cítil jsem se bezmocný. Chtěl jsem jí pomoci se se ztrátou vyrovnat. Chtěl jsem, aby ona pomohla mě se se ztrátou vyrovnat, ale neudělali jsme to ani jeden. Byl jsem ublížená stejně jako ona, ale cítil jsem, že musím být silní pro ni. Zkusil jsem ji utěšovat, ale odstrčila mě a zabouchla mi dveře před nosem. Po dvou nocích jsme se vrátily do porodnice, kde měli Amber vyvolat porod.

Nikdy před tím jsem neviděl ženu rodit. Předtím, než se to všechno stalo, jen jsem předpokládal, co budu dělat. Myslel jsem si, že tam budu jen jako podpora – povzbuzující slova, masáž zad a držák rukou. Ale to všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem vstoupil do místnosti.

Cítil jsem se bezmocný. Nevěděl jsem, jak ji utěšit, nebo co říct. Nebyl žádný způsob, jak to udělat pro mě nebo pro Amber méně strašné. Součástí všeho byl kurva bordel v emocích. V jednu chvíli jsem byl klidný a soustředěný a v druhé jsem hystericky vzlykal při držení Ambeřiny ruky. Chtěl jsem tohle utrpení mít u konce víc než cokoliv jiného, když už to tu opravdu bylo a stalo se to skutečností. Můj syn se narodil v 1:23 dne 23. dubna.

Cítil jsem každou část z něho, jak jsem ho držel v náručí a pomaličku ho houpal za zástěnou, protože Amber ho nechtěla vidět. Když jsem se na něho podíval, zaplavil mě ohromující pocit lásky, ale rychle následovala masivní vlna smutku a žalu.

Vypadal jako já. Měl můj nos a ústa. Byl maličký, vážil pouze kilo – byl zabalen do přikrývky a vypadal jako malý uzlíček. Vykukoval mu jen malý nosík. Zašeptal jsem: „Miluji tě,“ předtím, než jsem ho políbil na temeno hlavy. Během deseti minut jsem svému synovi řekl ahoj a sbohem. Žádný rodič by si tímhle neměl projít.

Amber musela zůstat v nemocnici na pozorování. Během porodu ztratila hodně krve, a tak si ji tam raději nechali pro jistotu. Ani jednou se na mě nepodívala, dokud nebyla odvezena. Když ji dovezli na její pokoj a zůstali jsme sami, sedl jsem si na postel a vzal ji za ruku. Jemně jsem ji palcem třel dlaň a díval se dolů.

„Nedělej to, Came,“ varovala mě a stáhla ruku pryč. Stále se na mě nepodívala. Nevěříc jsem zavrtěl hlavou.

Proč se takhle chovala?

„Proč mě nenecháš být při tobě? Vím, že je to těžké, ale bude to mnohem snažší, když na to budeme spolu. Potřebuji tě, Amber. A ty mě potřebuješ taky. Dovol mi ti pomoci,“ prosil jsem ji.

Nečekal jsem nic, tak hrozného, co mělo přijít. Oba jsme trpěli a potřebovali jsme se navzájem o sebe opřít.

„Nemůžu.“ Podívala se na ruce. „Nemůžu se na tebe ani jen podívat. Všechno je to tvoje vina.“

Zvedl jsem prudce hlavu nahoru a adrenalin se mi rozléval v žilách. „Jak jen něco z toho všeho může být moje vina?“ Zeptal jsem se jí.

„Protože jsi byl s ní!“ křičela na mě a mé čelo se zkrabatilo. „Mohl jsi si kurva na celém světě vybrat jinou ženskou, ale ty sis vybral jí.“

„Koho? Caru? Co se ztrátou našeho dítěte má společného Cara?“ Vstal jsem, ruce dávajíc do kapes a díval jsem se z okna.

„Všechno,“ zasyčela potichu.

Otočil jsem se na ní a podíval se na ní. „Co má tohle sakra znamenat?“

„Nic, neboj se. Proč sakra neodejdeš,“ řekla a zkřížila ruce na prsou.

„Nikam kurva nejdu. Myslel jsem si, že se budeme oba snažit, aby to fungovalo?“

Řekl jsem a udělal krok směrem k ní.

„Nechci, aby to mezi námi fungovalo, Came! Jsem ráda, že jsme o dítě přišli. Nikdy jsem ho nechtěla – to ty! Chystala jsem se jít na potrat, ale ty ses to dozvěděl. Věděla jsem, že neexistoval způsob, že bys mi to dovolil, takže jsem v tom uvízla.“ Vzhlédla a zírala na mě. Odpornost v jejích očích mi vypaloval ledové díry do žaludku. „Nikdy jsem tě nechtěla. Ve skutečnosti jsem s tebou na té párty nechtěla vůbec mluvit, ale pak jsem tě s ní uviděla.“

Chtěl jsem jí praštit. Nemohl jsem tomu, co říká, uvěřit. Vždycky jsem věděl, že je to čubka, ale tohle mě kurva fakt nasralo. „Takže ty jsi mi kurva zničila život, protože jsi byla žárlivá?“ vřelo to ve mně.

Na její tváři se zrodil úšklebek a chlad z mého žaludku se začal rozlévat do celého těla. „Nikdy jsem nebyla žárlivá. Prostě jsem viděla příležitost pobavit se, tak jsem ji využila.“ Pokrčila rameny.

„Tak jsi mi to zjednodušil, Came. Miloval jsi ji. A myslím si, že ona stále milovala tebe, ale tvoje láska ke mně byla silnější.“ Mé oči se vůči ní zúžily, dech se zvedl, takže se mi rozšířily nozdry. „Nemůžu uvěřit, že ses vzdal tak snadno. Když jsi to udělal, rozhodla jsem si trochu pohrát, než pod ní podrazím židli.“

Ruce jsem měl zatnuté v pěst a stálo mě hodně námahy, abych se držel zpět. Viděl jsem červeně a nemohl jsem tomu všemu kurva uvěřit. Všechno jsem zahodil pro tuhle děvku. Nevadilo mi ani tak, jak se zachovala ke mně, ale sralo mě, jak se zachovala ke Caře. Nemohl jsem se dočkat, až z téhle místnosti vypadnu a držel jsem se, abych z toho neudělal poslední místo Ambeřina odpočinku.

Naklonil jsem k ní hlavu, otevřel pusu a chtěl na ni chrlit oheň, ale zarazil jsem se a zavrtěl hlavou. Se zatnutím jsem zamířil ke dveřím. Nestála mi za to.