AY - 29. kapitola

Překlad: Tanulka

Nádherné sbohem…

Cara

Druhý den ráno jsem se vzbudila před východem slunce s Camem stále omotaným kolem mě. Jeho paže a nohy byly přehozené přese mě jako teplá deka a já jsem se smála s vědomím, že je stále tady.

Dosáhla jsem na svůj telefon a zkontrolovala čas, bylo 5:27.

Zůstala jsem klidně ležet, vnímajíc jeho dýchání, dech po dechu a doufala, že se neprobudí. Pevně jsem zavřela oči a snažila se znovu usnout. Nebyla jsem připravená na to, abych ho nechala jí. Chtěla jsem ještě jeden den. Ještě jednu noc naplnění, než odejde.

Ale karty života nedělaly to, co jsme chtěli. Za chvilku se probudil a natáhl ruce nad hlavu. „Kolik je hodin?“ Zívl.

„5:30,“ řekla jsem, převracejíc se k němu čelem.

Otočil hlavu a podíval se na mě, oči zalité smutkem, když si uvědomil, kde byl. Rozevřel ke mně paže a já se mu schoulila na hruď. Kreslila jsem pomyslné kruhy na jeho hrudi a on mi projížděl vlasy. Oba jsme byli bez šťávy. Nevím, jak dlouho jsme tak leželi, ale zdálo se, jako by to bylo jen pár vteřin, když první tlumené světlo začalo svítit oknem.

Zhluboka se nadechl, hruď mu stoupala, jak se plnila vzduchem. „Nemohu takhle ležet,“ řekl, když hlasitě vydechl. Mé srdce narazilo do hrudi. „No tak, prskavko, je čas.“ Posadil se a přehodil nohy přes postel, hledajíc oblečení. Zamrkala jsem, odhánějíc tak slzy, které hrozily útěkem. Vytáhla jsem si deku na tělo, chtělo se mi vlézt do jeskyně a už nikdy nevylézt.

Ani se na mě nepodíval, když se přehraboval oblečením na podlaze. Byl cítit ledový chlad a mráz mi přeběhl po zádech, jak jsem ho sledovala se oblékat. Nemohla jsem uvěřit, že jsem u někoho tak blízko, kdo se zdál být tak daleko. Vklouzl do džínů a popadl košili, zamířil rovnou ke dveřím. Zastavil se ve dveřích, ale neohlédl se. „Oblékni se a přijď dolů.“

Jakmile byl z dohledu, padla jsem zpátky do postele a přikryla si oči ramenem. Byl tak rezervovaný. Možná, že to byl jeho způsob, jak se s věcmi vyrovnat. Nechtěla jsem to ukončit takovým zkurveným způsobem, ale nemohla jsem se donutit, abych jednala jinak.

Pojďme kurva, ať to mám za sebou.

Shodila jsem ze sebe přikrývku a vstala. Navlékla si legíny, tričko a zamířila dolů. Cítila jsem kávu linoucí se přes obývací pokoj. Došla jsem do kuchyně a napila se vody. Budu potřeboval asi tak padesát šálků abych se přes tohle ráno dostala. Zastavila jsem se, když jsem uviděla Cama stojícího před kuchyňským stolem se dvěma šálky kouřící kávy v rukách a utěrkou přehozenou přes rameno. „Připravená se dívat na východ slunce, prskavko?“ Podal mi jeden ze šálků.

Naklonila jsem hlavu na stranu a našpulila rty. „Um, jasně,“ řekla jsem a vzala si kávu.

„Díky.“

Otočil se a zamířil k zadním dveřím a já za ním. Předtím, než si sedl, obalil si deku kolem ramen. Když se posadil, podíval se na mě s bolestným výrazem ve tváři. „Co to děláš?“ Zeptala jsem se.

„Sedám si,“ odpověděla jsem opatrně.

„Budeš tam mrznout. Pojď si mi sednout na klín.“ Poplácal si koleno. Otevřel deku a čekal, až se pohnu. Jen jsem na něho zírala.

Co je s ním? V jedné minutě je mrzutý a tlačí mě pryč, v další se chce mazlit? Já to nechápu. Jen jsem chtěla hodit tohle ráno za sebe.

„Prskavko, pojď sem,“ řekl hlubokým silným hlasem a já jsem si nemohla pomoct. Posadila jsem se mu na klín, zakryl mě dekou a obalil mě pažemi.

Chvíli jsme seděli mlčky, popíjeli naši kávu a sledovali ranní oblohu v pestrých barvách oranžové a fialové. Slunce vykukovalo nad obzorem, svítilo na svět pod sebou na nový den.

„Vím, že jsem tě už opustil tolikrát,“ řekl, když se přitiskl k mému krku. „A tentokrát je to třešnička na dortu.“

„Přestaň se obviňovat. Oba jsme to zpackali, Came. Vždycky jsme si to hrozně načasovali,“ řekla jsem a přitom se napila kávy.

„Jsem tak unavená z pohledu na bolest v tvých očích. Minulou noc to tam nebylo a já jsem se cítila v klidu. Ale dneska ráno, kurva, je to tam všechno zpátky. Cítím se špatně, že já jsem ten důvod, proč je to tam zpátky. Stýská se mi po té jiskře, kterou jsem viděla tu první noc, kdy jsme se setkali, ale naše karty byly na hovno rozdány.“ Pak se rozzlobil.

„No, po tomhle ránu se už nebudeš muset starat, co tam vidíš, ne,“ řekl z poloviny ze srandy a já jsem litovala, že jsem promluvila. Občas jsem se za svou velkou hubu nenáviděla.

Cítila jsem, jak je jeho tělo pode mnou napjaté a věděla jsem, že mu moje slova ublížila.

„Existuje tolik věcí, pro které bych s tebou chtěla být.“

„Já vím, já taky.“ Položila jsem hlavu na jeho hruď.

„Nechci, aby naše loučení bylo ošklivé, Caro, nebudu schopen odejít,“ řekl tiše a oči měl zavřené.

Věděla jsem přesně, co tím myslí. Nechtěl po zbytek života žít bez rozhřešení, ani já ne. Nebyl žádný způsob, jak bych byla schopna jít dál. Dostat se přes Cama byla ta nejtěžší věc, jakou jsem kdy musela udělat a nikdy jsem se přes něho vlastně nedostala. Jen jsem přesvědčovala sama sebe, ale byly to lži. Kdyby nás opět rozdělil hněv, věděla jsem, že bych to nepřežila.

„Tak pojďme to udělat krásné,“ řekla jsem, otočila se na něho a podívala se na něj. Usmál se a srdce mi dělalo kotrmelce v mé hrudi. Naklonil se dopředu, něžně mě políbil, než se opět vrátil k pozorování oblohy.

Když poslední kapka kávy byla pryč, vzala jsem oba šálky dovnitř a opláchla je. Když jsem skončila, Camovi zazvonil telefon a i když neodpověděl přesně, věděla jsem, kdo to byl. Jeho hlas zněl tak odlišně, když s ní mluvil. Byl to měkčí způsob a každá slabika mě od něho posouvala dál. Kousek po kousku mi lámal srdce. Pak se všechno zřítilo najednou a já nemohla dýchat.

Nemyslela jsem si, že se opravdu rozloučíme. Ale pak jsem slyšela, jak jí říká, že přijde a bude se snažit, aby to fungovalo. Věděla jsem, že to byl můj nápad, ale myslela jsem, že tu byl důvod, proč jsem si myslela, že zůstane. Podvědomě jsem čekala, že řekne, že se o ní nestará, že najde způsob, jak by to mezi námi fungovalo i s dítětem. Ale neudělal to. A teď jsem věděla na sto procent, že mě opouští. Nebyl žádný způsob, jak si říci krásné sbohem, alespoň pro mě ne.

Dívala jsem se z okna u mého dřezu, když jsem ho pozorovala. Oči se mu rozsvítily, úsměv byl široký, když mluvil o dítěti. Chytla jsem se za pracovní desku a podepírala sama sebe, když jsem cítila, jak se mi podlamují nohy. Slzy v očích mi zcela rozmazaly vidění. Tiše jsem nechala spadnout hlavu.

Když zavěsil, rychle jsem si otřela slzy, ale bylo to k ničemu, nedaly se zastavit. Popadla jsem utěrku a předstírala, že utírám pracovní desku. Slyšela jsem, jak Cam vstoupil do kuchyně a zastavil se za mnou.

„Všechno v pořádku, Caro?“ zeptal se.

Ne.

„Jo, všechno v pořádku,“ lhala jsem.

Když jsem se otočila, objal mě kolem pasu. Vydal těžký povzdech. „Musím jít,“ řekl tiše.

Pomalu jsem přikývla, ošívala se s utěrkou, která byla v mých rukou. Vzal mi utěrku a položil ji na pult. Přitáhl si mě do svého náručí a podíval se na mě, tak že jsme si čelili tvářemi. „Jak je možné, že jsi tak krásná, i když brečíš?“ Natáhl se a setřel mi slzy z tváře.

Naklonila jsem se k jeho dotyku. „Děkuji, Came,“ zamumlala jsem, když jsem se mu podívala do očí.

„Za co?“ Jeho hlas zněl zmateně.

„Že jsi mě naučil znovu něco cítit,“ dusila jsem se s lehkých úsměvem a oči přihlíželi, jak líbal mé čerstvě padající slzy na mé tváři.

Položil si jeho čelo na mé. „Byla jsi vždycky moje, prskavko. A kousek z tebe vždycky bude.“

Zavřela jsem oči, když jsem cítila, jak se vzdaluje z mého sevření. Sundal jeho ruce z mých a ustoupil ode mě. Cítila jsem prázdnotu, jakmile se jeho kůže postupně opouštěla mé tělo, až mě držel jen za zápěstí. Zvedla jsem ruce, natáhla se pro něho v naději, že bych ho mohla opět cítit. Doufala jsem, že by možná prostě jen zůstal. Konečky jeho prstů ztratily kontakt s mými a ten prázdný pocit na mé kůži ovládl celé mé tělo.

Otevřela jsem oči, ale už byl ke mně zády. Odvrátil se, udělal krok a tím se naše srdce zlomila. Udělal další krok a moje nohy se začaly třást. Plíce se mi sevřely. Když už byl blízko vchodových dveří, zašeptala jsem: „Sbohem,“ skrz mé tiché vzlyky.

Byl pryč.