WI - 19. kapitola

Překlad: Ivča

Před 6 – ti lety

Dnes je horko a vlhko a to má být ještě společenský ples. Když si oblékám světle fialové šaty, o kterých matka říká, že jsou tmavě fialové, zasténám. Bude se mi dnes dýchat ještě hůř. Tak se zastavím, než si dám střapce přes ramena a naposledy se nadechnu čerstvého vzduchu. Protože budu mít holá záda,nevzala jsem si podprsenku a spodní část zad je stažená korzetem.

Chvíli se na svá nahá prsa dívám do zrcadla a vzpomínám, jak je Knox bral do úst. Trochu mě bolí, ale je to příjemná bolest. Kdykoli pomyslím na to, co jsme dělali, bolest se šíří na bradavky a mezi nohy. Přeju si, aby byl tady a mohla bych se tak tisknout na jeho tvrdý klín a ulevit troše té pulzující bolesti.

Jsem nadržená, uvědomím si a zasměju se.

Celé dětství mi připadalo, že nikam nepatřím a nebudu dělat věci, jako ostatní. Když skončila škola, ten pocit pokračoval, a proto jsem si připadala tak paranoidní. Ale protože se ke mně má rodina chovala jako k nule, příliš jsem se bála vybočovat.

Byla jsem si tak jistá, že zůstanu ve stáří sama, protože nikam nezapadnu. Ale včera mi jeden kluk řekl, že mě miluje, líbal mi prsa a připadala jsem si jako normální holka; prostě jsem zatraceně zářila. A vím, kam teď patřím.

Najednou chápu, proč se Jeremy zajímal, jestli jsem přišla o panenství a zrudla jsem ještě víc. Dokáží ostatní jen tak od pohledu poznat, že jsem zamilovaná? Co když si toho někdo z rodiny všimne a bude po tom pátrat? Co když mě jednou budou pronásledovat na setkání s Knoxem a zjistí, že jsme spolu?

„Felicity!“ slyším matčin naštvaný hlas. „Opravdu. Co ti trvá tak dlouho? Kadeřnice a kosmetička už jsou tady a čekají na tebe.“

Povzdychnu si, rychle obléknu šaty, obuju matčiny boty na podpatku, které mi vybrala a spěchám za nimi. „Už jdu.“

Když scházím schody, matka se na mě zespoda mračí. „Našlapuj opatrně, ano? Vypadá to, jako by se ze schodů řítil býk. Ráda bych té kadeřnici dala alespoň iluzi, že jsi spořádaná mladá dáma.“

„Omlouvám se,“ zamumlám, svěsím hlavu a zpomalím.

Matka si znechuceně odfrkne, chytne mě za paži a táhne mě za sebou. Dámy v salonku určitě slyšely, jak mi matka nadala. Každá se na mě soucitně zadívala a byly milé, když mi upravovaly vlasy a malovaly mě. Po celou dobu u mě matka stála jako na stráži, hnusně kritizovala, a když skončily, musela jsem přiznat, že jsem vypadala úžasně.

„Je tady fotograf,“ řekne otec, když se probírá poštou, kterou má v rukách.

„Dobře.“ matka ukáže, abych vstala, téměř se pyšně usmívá a pak ostře odsekne. „Abbotte. Je připravená. Co myslíš?“

„Hmm?“ zarazí se a zamračí se na ni.

Matka na mě kývne bradou. „Felicity,“ řekne.

„Ach, ano.“ Sotva se na mě podívá. „Je velmi krásná.“

„Já vím.“ Naparuje se matka. „Musela jsem tu kadeřnici hledat v jiném státě, aby byla takto učesaná.“

Svěsím trochu ramena a stydím se, protože jsem si myslela, že bude mít radost, že takto vypadám. Ale ne, měla radost ze změny, kterou sama zorganizovala.

Už je mi jedno, že před ní, nebo ostatními zářím díky nově nalezené lásce. Prostě jdu za ní ven, kde je strašné horko a jsem připravená na to, až to bude za mnou.

Garrett se s námi sejde u vchodu. Prohlédne si mě od hlavy k patě. Odfrkne si a řekne: „Mohla bys vypadat líp, kdyby sis vycpala podprsenku.“

Hledím na něj, když jde dál a rozhodně už nezářím. Co když si Knox myslí to samé? Byl by taky zklamaný? Včera večer se nezdálo, že by mu vadila velikost mých prsou, ale co když –

„Felicity!“ odsekne matka. „Můj bože, co to s tebou je? Přestaň snít a pojď.“

Kývnu a spěchám za ní k muži, který na nás čeká s černou taškou přehozenou přes rameno a v druhé má velký foťák.

Už si nás párkrát vyfotil. Přísahám, že mě u růží skoro píchla včela, ale nic jsem neřekla.

Když jsem v altánu udělala pár póz, matka se rozhodla, že chce rodinnou fotku, protože byl fotograf tak po ruce.

Po 20 minutách sténání se k nám přidali i bratři a otec. Max mi jako jediný řekl, že vypadám hezky, ale v tu chvíli byl sám ztracený ve svých myšlenkách na to, aby si všímal ostatních, a za to jsem byla vděčná.

Nebyla jsem si jistá, co si o něm myslím. Mohla jsem Garrettovi věřit víc, než Maxovi. Garrett byl vždycky otevřenější a přímý. Max byl příliš opatrný a teď vím, že není takový, jak jsem si vždycky myslela.

Jsem ztracená v myšlenkách, chci se vyhnout Maxovi a při zapraskání větve skoro vyskočím z kůže, protože je to ten samý zvuk, jako v lesích.

„Kdo to byl?“ stěžuje si otec, když matka zalapá po dechu a chytne ho za ruku.

„Myslím, že tam někdo je,“ řekne Max, zvedne ruce k očím, aby si zastínil slunce, a dívá se do lesů.

Zadívám se tam a vím, že to může být jen jediný člověk. Když mezi stromy vidím stín, zalapám po dechu a položím si ruku na hrudník.

„Radši by to neměl být ten vandal s plínkou,“ zařve Garrett. Pak běží k lesu a Max za ním.

Bojím se o Knoxe, taky se rozeběhnu, ale matka mě chytne za ruku a trhne se mnou. „Felicity! Nechoď tam.“

Otevřu pusu, ale nevím, co bych jí řekla.

O chvíli později slyším křik a pak Garrett zakřičí: „Mám ho!“

„Ach bože,“ zašeptám a modlím se, aby to byl nějaký šmírák a ne Knox.

Ale nemám štěstí, protože k nám Max a Garrett táhnou mračícího se Knoxe.

Matka si mě pořád drží u sebe, ale otec přistoupí k nim a mračí se: „Co děláš na našem pozemku, chlapče? Kdo si myslíš, že jsi?“

„Je to jeden z těch Parkerů,“ řekne Max a Garrett zavrčí. „Jsi ten debil, který mi ničí pokoj posranýma plínkama?“

Knox se na něj krátce zadívá. „Proč bych ti ničil pokoj, když vím, že nejsi ten, s kým otěhotněla moje sestra?“ pak se tvrdě zamračí na Maxe, až se bojím, že se pokusí udělat něco, co ho dostane do problémů.

„Přestaň se na mě tak dívat,“ nařídí mu Max, když se otec podívá na matku a řekne: „Zavolej šerifa.“

Matka kývne a otočí se s telefonem k domu. Vytrhnu se jí a vzpomenu si, že stojím na schodech k altánu. Knox se na mě ještě nepodíval a přeju si to a zároveň ne. Chci, aby mě ujistil o tom, že bude v pořádku, ale zároveň se bojím, že nás to rozdělí, když se na mě podívá.

Můj otec ho chytí za bradu. Když otočí Knoxovu tvář na světlo, vidím na jeho tváři pár škrábanců. Zakryju si pusu rukama a doufám, že je v pořádku. Pokud vylezl na strom a zlomila se pod ním větev, mohl si hodně ublížit.

„Co tady děláš, chlapče?“

Knox mu vytrhne bradu a mračí se na něj. „Chtěl jsem jen vidět všechny ty holky v krásných šatech.“

Mrknu, protože to není něco, co by Knox řekl – protože ho znám. Přísahám, že ze sebe dělá hloupého, aby mého otce naštval ještě víc.

Funguje to. Otec se zamračí ještě víc. „A proč si myslíš, že tady jsou nějaké dívky v šatech?“

Knox se začne otáčet mým směrem, zadržím dech, ale v poslední chvíli se podívá na mého otce a zmateně nakrčí obočí. „Neměl by tady být ten obrovský ples?“

Otec dopáleně vydechne: „Ne, to není. Proč jsi to, proboha, předpokládal?“

„No…“ Knox se zatváří zmateně. „Je to nejhezčí dům v celé zemi. Kde jinde by to mělo být?“

Ten kompliment mého otce dostal. Na chvíli se rozzáří: „No, mýlíš se. Ples bude ve městě.“

„Ach.“ Knox se tváří zklamaně, zrudne a řekne: „Omlouvám se.“

Otec se zamračí, protože neví, jak se s jeho omluvou vypořádat: „No…“

Na cestě zastaví policejní auto.

„Přenechám tě šerifovi,“ řekne můj otec.

Šerif dělá Knoxovi pár minut přednášku o neoprávněném vstupu na pozemek a šmírování, ale když se můj otec přestal tak zlobit, šerif ho nemusel zatýkat a pustil jej.

Vím, že moje úleva byla příliš zřejmá, ale bylo mi to jedno, protože mi nikdo nevěnoval pozornost.

Když mí bratři nechali Knoxe konečně jít, okamžitě se otočil k lesu, ale šerif na něj zakřičel, aby do lesů už nikdy nechodil. Přivezl Knoxe domů, takže se musel posadit do jeho auta.

Když jsem na Knoxe zírala přes zadní sklo, zachvěla jsem se. Měla jsem špatný pocit, jakoby zlou předtuchu. Věděla jsem, že to není naposledy, co ho takto vidím.

Musel cítit to samé, nebo možná věděl, že se na něj dívám, protože zvedl hlavu a konečně se na mě podíval. Vypadal tak smutně, že jsem za ním chtěla utíkat, brečet a křičet, jaká je to nespravedlnost. Ale ztuhle jsem stála na místě, uvnitř se třásla a přála si, abych nemusela tajit, jak moc ho miluju.

Po zbytek dne jsem byla smutná. Prkenně jsem následovala ostatní, chodila tam, kde jsem měla a stála tam, kde jsem musela. Ale ani matčino chování mě nepřimělo k úsměvu.

Když byla ta dlouhá noc konečně u konce, vpadla jsem do svého pokoje a okamžitě si zula boty, ze kterých mě strašně bolely nohy. Chtěla jsem s nimi s co největší silou mrštit o zeď, ale spolkla jsem to.

Tak moc mě mrzelo to, co se stalo Knoxovi a ještě horší bylo, že jsem vůbec nereagovala, když se k němu tak chovali. Styděla jsem se. Měla jsem do toho zasáhnout, bránit jej, nebo…nebo prostě něco udělat.

Posadím se na postel, dívám se na své ruce v klíně a přeju si, abych ho teď mohla vidět.

Když do okna narazí něco tvrdého, zaječím, vyskočím z postele a hledím na okno.

Pak na něj dopadne další kamínek.

Zadržím dech, běžím k oknu a vím, že je to on. Ale ve tmě ho nevidím, než otevřu okno a vystrčím hlavu. Mává na mě. Jsem nadšená a zároveň se o něj bojím.

„Šílíš?“ zasyčím, když se ohlédnu, abych se ujistila, že mám zavřené dveře. „Co tady děláš? Jestli tě někdo uvidí – „

Ve tmě se rozzáří jeho bílé zuby. „Uvidíme se v altánu.“

„Knoxi.“ zavrtím hlavou a nevěřím, že je tady. „Jsi šílený. Chytí nás.“

„A vezmi si ty šaty.“ Pak je pryč a běží k altánu.

Zasténám a vím, že by pro něj bylo bezpečnější, kdybych se držela dál. Ale chci to a o pět vteřin později zavírám okno a jdu ke dveřím. Po špičkách jdu po schodech dolů. Slyším hlasy, tak zadržím dech a vyklouznu dveřmi v kuchyni.

Když jsem byla venku za teplé letní noci, vydechla jsem a zakřenila se.

Knox byl blízko a uvidím ho.

Jsem bosky, tráva je vlhká a je to dobrý pocit. Skoro se nahlas zasměju. Ale raději zůstanu zticha, dokud nejsem u altánu. Pak zaječím, když mě někdo chytne zezadu okolo pasu.

Určitě je to jeden z mých bratrů, nebo otec, kteří mě sledovali, takže ztuhnu a snažím se vymyslet důvod, proč jsem přišla. Možná mi tady při focení vypadla spona do vlasů. Jo. To zní dobře.

Ale pak jsem uslyšela hlas svého věznitele: „Pšt. To jsem jen já,“ a přitáhl si mě k známému hrudníku.

Ulevilo se mi, otočila jsem se a objala ho. Políbil mě takovým polibkem, až jsem ztrácela dech a znova probudil brnění mezi nohama, které jsem cítila předtím, ale bylo mnohem ostřejší a intenzivnější.

„Proč nejsi v práci?“ zeptám se, když mě přestane líbat.

„Řeknu ti něco tajného; pustili mě dřív.“ Zvedne mě a nese do stínu altánu. „Jsi šílená,“ zamumlá mi do ucha, než mě políbí na pulzující místo pod ním. „Nemáš boty.“

„Jak bych mohla myslet na boty,“ řeknu zadýchaně: „když jsem věděla, že jsi mi tak nablízku?“

Zasténá a znova mě zoufale a tvrdě políbí. „Bože, dnes jsi mi tak chyběla. Měl jsem tak špatný pocit, že se na tebe nemůžu dívat, když jsi byla jen takový kousek ode mě.“

Když posunoval prsty ke špagetovým ramínkům, zrychlil se mi tep. Projela jsem mu prsty vlasy a zatahala. „Nevěřím, že ses na mě přišel při focení podívat. Bylo to příliš riskantní, Knoxi. Chytili tě. Skoro jsi šel do vězení.“

Jen se zakření. „Ale nešel jsem. A musel jsem tě v těch šatech vidět.“ Pak mi pomalu sundává přední část šatů a odhaluje prsa. „Ježíši.“ Nadechne se. „Věděl jsem, že nemáš podprsenku, ale toto…jsi krásná. Jsi prostě krásná, City. S oblečením nebo bez, jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Už ti někdy tvoje idiotská rodina řeka, jak krásně dnes vypadáš?“

Zavrtím hlavou a zašeptám: „Ne.“

„To jsem si myslel. Nesnášel jsem, jak se k tobě dnes chovali.“

„Ke mně?“ vyhrknu. „A jak se chovali k tobě? Tak moc jsem se styděla, že ti nemůžu nic říct, že nemůžu do toho vstoupit a říct jim, aby tě nechali být.“

„Jsem rád, že jsi to neudělala. Víš, nechtěl jsem, abys něco dělala, nebo říkala, jo?“

Dívám se na něj a vím to, ale pořád mám z toho špatný pocit. Jako kdyby cítil, že se za to pořád obviňuju, usmál se a znova se zadíval na má prsa.

„A nakonec to skončilo dobře, ne? A jsme zase spolu.“

Najednou zafouká studený vítr a je mi zima. Zachvěju se a bradavky mi ztvrdnou. Knox se nadechne, vezme je do dlaní a okamžitě je zahřeje.

„Viděl jsem, jak se na ně díváš,“ řekne. „Když jsem čekal, než vyješ a vyfotíš se, měla jsi odtažené závěsy. Viděl jsem tě, jak se převlékáš a ty ses zastavila u zrcadla a dívala se na ně.“

„Ach můj bože.“ Zasténám vyděšeně a snažím se je zakrýt rukama, ale chytí mě za zápěstí. „Viděl jsi to?“

Kývne a oči mu v měsíčním světle nezbedně jiskří. „Bylo to tak zatraceně sexy, City. Ztvrdl jsem, až mě to bolelo. Přeju si, abych tam byl s tebou a dotýkal se tě, když ses na sebe dívala.“

Z jeho přiznání se mi stáhne žaludek. Stáhnu nohy k sobě a roztřeseně se nadechnu. „Vzpomínala jsem na to, jak jsi je sál, líbal a přála jsem si, abys to udělal znova.“

„Kurva.“ Zasténá, vezme pravou bradavku do úst a začne hluboce sát.

Zastonám, chytnu ho za hlavu a užívám si tu krásu.

„Vím, že je to ode mě hrozné, když jdu rovnou na tvá prsa,“ přizná se, když se nadechne a zamračím se, protože mi nepřišlo, že by to probíhalo nějak rychle. „Ale musel jsem je rychle pozdravit, jo? Nechci, aby si připadaly odstrčené. Tak jsem musel říct, Ahoj, dámy. Chyběl jsem vám? Ano, taky jste mi chyběly.“ Strčí mi mezi ně hlavu a každé rychle políbí, než vezme do pusy levou bradavku a začne ji sát.

Pevně jej chytnu za ramena a užívám si to. Ale pak začnu pochybovat kvůli tomu, co předtím řekl Garrett. „Nemyslíš si, že jsou příliš malá?“

Knox zvedne hlavu, narovná se a kouká na mě. „Co?“

Zakryju si prsa rukama. „Moje prsa. Vím, že nejsou největší.“

„Takže?“ Chytne mě za ruce, zvedne je a vrtí hlavou. „Myslíš si, že je velikost ta nejdůležitější věc?“

Zrudnu a svěsím hlavu. „No, jo.“

Zasměje se a dívá se mi na hrudník. „Vůbec ne. Jsem prostě na bradavky, protože zbožňuju, jak na mě reagují. Prostě se na ně musím dívat, a pak ztvrdnou, jako kdyby byly rády, že mě vidí. A pak ztvrdnu já a jsem velmi rád, že je vidím. A velikost…sakra, prostě mi stačí, že mi pasují do pusy.“

Skloní hlavu a saje je, aby mi to dokázal. Je to pro mě zlomová chvíle. „Tak moc tě chci,“ vzlyknu a chytnu jej.

„Já vím,“ řekne s plnou pusou. „Taky tě chci.“

„Ne.“ Chytnu ho za vlasy a zvednu mu hlavu, aby se na mě podíval. „Opravdu tě chci. Chci být s tebou, Knoxi. Dnes večer.“